Desátá večerní úvaha: Jak civilizovaní lidé reagují na teror

Předminulou úvahu jsme skončili tím, že „naše civilizace má pro podobné případy správnou a osvědčenou odpověď,“ přičemž těmi podobnými případy jsou myšleny vraždy civilistů prováděné džihádisty.

K nalezení té odpovědi nemusíme příliš bádat nad střety civilizací, stačí využít dvě klíčové zásady, které se osvědčily při vnitroevropských konfliktech.

1. Nepřátelský bojovník nemá právo dovolávat se civilního soudu.
2. Pokud nepřátelský bojovník není označen a nosí zbraň skrytě, nevztahují se na něj ženevské konvence.

 

Společně to znamená, že každý islámský radikál, který je na území západní země přistižen se zbraní, by měl být okamžitě na místě zastřelen nebo oběšen. Samozřejmě, otevírá to spoustu problémů a technických otázek. Např. jak dlouhý nůž už je zbraň. Nebo kudy vede hranice mezi džihádistou a přijatelným muslimem.  To je samostatná disciplína, nicméně je to technicky řešitelné.

Otevření internačního tábora na Guantanamu bylo správným krokem, protože umožnilo, aby Američané odepřeli bojovníkům džihádu možnost dovolávat se k americkým soudům.  Američané ale, žel, ale postupovali nedůsledně.  Ostatně, jací lidé tam byli drženi, to vidíme z toho, že podstatná část z nich se ihned po propuštění připojila k džihádistickým skupinám. Jejich propuštění by bylo stejně absurdní, jako kdyby Spojenci v roce 1942 propustili zajaté esesáky a umožnili jim znovu se zapojit do boje.

Kdyby se za druhé světové války bály tehdejší elity víc svých spoluobčanů než nacistů, podlehli by.

Zní to absurdně, tvrdě a extrémisticky? Podle toho, jestli jsme nebo nejsme ve válce. Pokud jsme ve válce, nemůže žádná jiná reakce přicházet v úvahu. A náš dnešní problém není jen v tom, že nám vládnou lidé, kteří věří, že ve válce nejsme. Horší je, že bez ohledu na to, jaké další události budou následovat, už teď víme, že nikdy nepřijde okamžik, kdy by uznali „opravdu jsme ve válce.“ Nejde jen o členy vlády, ale o další lidí na místech politiků, soudců, šéfredaktorů, policejních ředitelů, kapitánů korporací… prostě tu elitu, která se bojí víc svých spoluobčanů než jakékoliv vnější agrese.

Kdyby se za druhé světové války bály tehdejší elity víc svých spoluobčanů než nacistů, podlehli by. Čímže se zase vracíme k tomu, že jedním z kořenů dnešní katastrofy je to, že jsme připustili vznik příliš velkých třídních rozdílů.