Pátá večerní úvaha: O občanských svobodách a svobodách korporací
Předminulá úvaha skončila tím, že je zapotřebí „chránit svobodu projevu na sociálních sítích proti vládám, jejich agenturám i proti korporacím, které sociální sítě vlastní.“ Je vůbec možné chránit svobodu projevu proti vlastníkům sociálních sítí? Ano, je to možné. Ale stojí to hodně energie.
Rakouský aktivista Max Schrems strávil několik let tím, že neustále podával žaloby na korporaci Facebook. Nakonec se mu podařilo dosáhnout toho, že Facebook začal zacházet o něco lépe s osobními údaji svých uživatelů. Neleze už jim do soukromí strašlivě, ale jenom hodně. A totéž platí o údajích, které o nich uchovává. Soudní dvůr Evropské unie nakonec rozhodl, že to, že korporace má povinnost trochu respektovat soukromí svých zákazníků. Skutečnost, že je přinutí odsouhlasit „obchodní podmínky,“ na té povinnosti nic nemění.
Bylo by logické napadnout stejným způsobem i politické působení Facebooku. Jestliže hoteliér nemá právo odmítnout ubytování hostovi zastávajícímu určitou ideologii či náboženství, jak je možné, že korporace nemusí dodržet rovnost přístupu? Pokud někdo investoval spoustu času a energie do budování facebookové skupiny, je přijatelné, aby mu ji korporace bez náhrady zrušila? Je přijatelné, že ve stejných situacích vydává různá rozhodnutí, a to tak, aby zvýhodnila neomarxisty, islamisty a antisemity? Pokud korporace okázale třídí zákazníky podle politických názorů, měla by být schopna prokázat, že ty názory jsou pro její podnikání natolik škodlivé, že to ospravedlní diskriminaci.
To chce ale někoho, kdo se dobře vyzná v zákonech, je soustavný a má čas. Tedy student nebo důchodce. Pár takových lidí mě napadá. Možná někoho z nich přemluvím, aby se do toho pustil.
Instituce soukromého vlastnictví má být respektována s posvátnou pečlivostí a úctou, protože jde o svobodu „soukromníka“, tedy svobodného občana.
Někdo možná řekne, že to není dost liberální a že soukromá korporace si může dělat, co chce. Jenže instituce soukromého vlastnictví má být respektována s posvátnou pečlivostí a úctou, protože jde o svobodu „soukromníka“, tedy svobodného občana. Aby chlápek, který založí hospodu, jde do rizika, vydupe ze země fungující podnik, aby takový chlápek mohl nalít, komu chce a vyhodit koho chce. O tom je ochrana soukromého vlastnictví, o tom jsou občanské svobody. Ale mamutí korporace řízená byrokracií srostlou s byrokracií státní, která buzeruje miliony občanů, jestli jsou dost politicky korektní? Tady není žádný důvod ke shovívavosti.
