White collar revisited – millsovská teorie vlivu byrokratizace na sociální a ekonomický vývoj západních společností

V tomto a několika následujících dílech shrnu svou disertační práci, kterou jsem před pár měsíci obhájil a která bude příští rok vydána knižně. Nechávám shrnutí tak, jak jsem jej sestavil pro příslušnou komisi.

Základní teze předkládané disertační práce jsou následující:

1. V západním světě vzniká nebo již vznikla nová vyšší třída, kterou můžeme popsat jako elitu bílých límečků. Tato sociální skupina se od zbytku společnosti odlišuje vyššími kognitivními schopnostmi, životním stylem a pochopitelně i vyššími životními šancemi. Nová vyšší třída je zaměřena spíše na poskytování služeb centrálním autoritám (což je někdy označováno jako dobývání renty) než na prodej zákazníkům z nižších tříd na otevřeném trhu.
2. Nová vyšší třída je nadprůměrně kreativní, což vede k explozi nových způsobů dobývání renty, v řadě aspektů srovnatelné s explozemi podnikatelských inovací v předchozích staletích.
3. Protože se příslušníci nové vyšší třídy orientují převážně na dobývání renty, je v jejich zájmu měnit ekonomické a sociální prostředí tak, aby dobývání renty bylo stále snadnější a podnikání ve starém smyslu toho slova stále obtížnější.
4. Zatímco v minulosti existovaly určité hranice dobývání renty (zejména omezené státní rozpočty a neexistence technologických a organizačních nástrojů pro prosazení dalších regulací), tyto hranice jsou postupně odstraňovány, oslabovány nebo posouvány.
5. Neustálé vznikání nových firem zaměřených na podnikatelské inovace a nikoliv na dobývání renty je nutnou podmínkou udržení prosperity západních ekonomik. Pokud expanze dobývání renty omezí možnosti vzniku firem zaměřených na výrobu a poskytování reálných služeb (tedy nikoliv manipulaci se symboly), nebudou západní ekonomiky schopny udržet zaměstnanost
   a životní úroveň.

Nová vyšší třída je nadprůměrně kreativní, což vede k explozi nových způsobů dobývání renty, v řadě aspektů srovnatelné s explozemi podnikatelských inovací v předchozích staletích.

Za těmito pěti propozicemi je vykreslen obraz evropských dějin rozdělených do tří období:

První z nich trvalo v zásadě do průmyslové revoluce, resp. do vzniku kapitalismu a bylo mimo jiné charakterizováno tím, že se elity vyhýbaly běžným ekonomickým činnostem. Společnost měla řadu mechanismů, jak vybrat ty nejlepší (nebudeme pro tuto chvíli řešit efektivitu oněch mechanismů), a jejich pomocí oddělovala elity od těch, kdo se zabývali pěstováním obilí, výrobou nástrojů a podobnými „nízkými“ záležitostmi. Ti nejlepší nebo domněle nejlepší se věnovali docela jiným věcem – v horších případech plánovali a realizovali války, v lepších případech věnovali energii teologickým disputacím, výrobě nádherných modlitebních knih, projektování katedrál, nebo byli ozdobou panovnických dvorů. V každém případě platí, že jejich přínos pro život neurozených zemědělských vrstev (s výjimkou poskytování vojenské ochrany a udržování veřejného pořádku) byl nulový nebo velmi nízký. Takové rozdělení společnosti mělo nutně následky. Když přehlédneme tisíc let před průmyslovou revolucí, vidíme, že došlo k obrovskému pokroku v oborech jako válečnictví, správa státu a mučení. Nejviditelnější pokrok probíhal v umění a architektuře – od raného románského umění po rozvinuté baroko. Život naprosté většiny obyvatel však zůstával těmito změnami nepoznamenán – snad až na zavedení pěstování brambor. Po staletí se neměnila délka života, obrovská dětská úmrtnost, nedostupnost zdravotní péče, neustále hrozící riziko hladomoru atd. Neměnily se ani dopady tak těžkého života na lidskou psychiku a lidské vztahy. Bráno měřítky z počátku 21. století, mezi nižšími třídami prakticky neexistoval citový život a neexistovaly ani dnes tak samozřejmé instituce, jako je dětství.

 Bráno měřítky z počátku 21. století, mezi nižšími třídami do průmyslové revoluce prakticky neexistoval citový život a neexistovaly ani dnes tak samozřejmé instituce, jako je dětství.

Doba mezi průmyslovou revolucí a naší současností se od té předchozí lišila tím, že podstatná část příslušníků elit zakládala firmy, otevírala nové pobočky, vynalézala spotřební zboží a finanční produkty, optimalizovala pásovou výrobu, navrhovala nové modely automobilů, zkrátka věnovala se přesně těm činnostem, které byly v předcházejícím období označovány za nedůstojné urozených lidí. Výběrovým mechanismem, který příslušníky elit přitáhl tímto směrem, byly peníze ve spojení s relativně neregulovaným trhem.

Doba mezi lety 1800 a 2000 se tak stala dobou neuvěřitelného růstu produktivity, ze kterého těžily především nižší vrstvy.

Doba mezi lety 1800 a 2000 se tak stala dobou neuvěřitelného růstu produktivity, ze kterého těžily především nižší vrstvy. Ať přijmeme jakékoliv měřítko od délky života přes dětskou úmrtnost, dostupnost zdravotní péče, možnosti v oblasti životního stylu až po dostupnost kultury, vzdělání a cestování, došlo k takovému růstu, jaký v předchozích dobách nebyl představitelný ani pro utopické vizionáře.

Na začátku 21. století jako bychom žili v období dalšího zlomu. Ti nejlepší míří do korporací, státní správy nebo do neziskových organizací na státní správu navázaných, kde se věnují některým z těch stovek záležitostí, které jsou při pohledu zdola v nejlepším případě nejasné a neuchopitelné, ale často jsou pokládány spíše za zbytečné nebo vyloženě škodlivé. Na rozdíl od starého režimu jsou ale k dispozici mnohem účinnější nástroje selekce (např. na základě kognitivních schopností), takže pravděpodobnost, že inteligentní a talentovaný člověk se bude věnovat výrobě, poskytování reálných služeb či jejich přímému řízení, je podstatně nižší než v dobách mezi průmyslovou revolucí a naší současností.

Pravděpodobnost, že inteligentní a talentovaný člověk se bude věnovat výrobě, poskytování reálných služeb či jejich přímému řízení, je podstatně nižší než v dobách mezi průmyslovou revolucí a naší současností.

Jedním z pochopitelných důsledků je dlouhodobý a nezvratný hospodářský úpadek postihující shodně většinu států západní civilizace a neustále rostoucí rozdíl v životních šancích mezi těmi, kdo svou práci prodávají na stále se zmenšujícím relativně otevřeném trhu, a mezi těmi, jimž se daří získávat zdroje od centrálních autorit.

Pokračování zde