Devatenáctá večerní úvaha: O protiúderech

Před pár lety, když jsem ještě jako šéfredaktor časopisu Data Security Management točil rozhovor se zpravodajským důstojníkem Jeffem Bardinem, zazněla zajímavá myšlenka, která se mi od té doby pravidelně vrací. Jeff Bardin upozornil, že ještě nikdy se nestalo, že by se někdo ubránil útokům jen tím, že bude mít perfektně fungující obranu. Ani ve válečnictví, ani v politice, ani ve sportu ani žádné jiné oblasti.

Důvod je jednoduchý. I když vaše obrana pracuje bez chyb, neznamená to nic jiného, než že odrážíte útoky. Odrazíte útok, agresor se znovu a lépe připraví, zaútočí znovu, vy opět odrazíte… tak dlouho, až se mu jednou podaří vaší obranu prorazit. Je jen otázka času a štěstí, zda uspěje na čtvrtý pokus nebo až na dvacátý.

Ve prospěch agresora hovoří i to, že nemusí vynakládat žádné zdroje na vlastní obranu. Jemu nic nehrozí. Může se v klidu připravovat, vymýšlet nové způsoby útoků, testovat strategie, čekat na nejvhodnější čas… A pokud opět odrazíte, nepředstavuje to pro něj žádné neštěstí. Prostě to příště zkusí jinak.

Ve prospěch agresora hovoří i to, že nemusí vynakládat žádné zdroje na vlastní obranu. Jemu nic nehrozí. Může se v klidu připravovat,

Jednoznačně z toho vyplývá, že kdo se chce ubránit, musí být připraven i útočit. Žádné protiútoky, žádná šance ubránit se.

To má zcela praktické důsledky. Když Evropská komise přijde s plánem za odzbrojení obyvatel, nestačí jej odmítnout. I pokud odrazíme, přijdou s ním za pár měsíců znovu – možná trochu upraveným, možná pod jiným názvem. A znovu a znovu, až si prosadí svoje. Správná reakce na nápad odebrat lidem zbraně je zablokovat jiné jednání, zabavit majetek Evropské komise nebo alespoň zakázat příslušnému eurokomisaři vstup na území ČR.

Správnou reakcí na Babišův pokus zlikvidovat české živnostníky nemůže být jen odmítnutí těch nejabsurdnějších nápadů, nýbrž návrh na vyvlastnění Agrofertu.

Stejný princip by měl být uplatňován i na náš vztah i islámu. Žádné obranné opatření nepomůže. Žádné zostření bezpečnostních pravidel nám válku nevyhraje. Pokud by to západní civilizace myslela s obranou vážně,  měl by saudský král utíkat do krytu okamžitě poté, co se dozví o dalším útoku v Evropě. Protože by měl vědět, že za pár minut dopadnou na jeho palác rakety.  Reakcí na diskriminační žaloby nemůže být jen odmítnutí těch žalob, ale také deportace členů islámských komunit, se kterými jsou žalující spojeni.

Proč do útoku nevyrážíme a proč převažuje pasivita? To si nechávám jako téma příští veřejní úvahy.