Závěrečná řeč Waltera Krafta

Protože městský soud v Praze neumožnil Walteru Kraftovi pronést závěrečnou řeč, zveřejnil ji v písemné podobě.

Vážení přítomní,

dovolte, abych se nyní také já pokusil o shrnutí všech, z mého pohledu, důležitých okolnosti tohoto trestního řízení.

Při zpracování esejů, které jsou zde souzeny, byl kladen důraz na práci s fakty, na oddělování skutečnosti od nedůvodných domněnek, či vlastních přání, ale především na oproštění se od emotivního uvažování. Dá se říci, že rozum byl záměrně nadřazen pocitům, což je, podle mého názoru, jediný způsob, jak lze najít řešení jakéhokoli problému.

Zde souzené texty popisují civilizační rozdíly a konflikty, které z těchto rozdílů pramení, a dále se zabývají tím, jak bychom se, jako společnost, měli chovat, abychom v souboji civilizací, jenž trvá prakticky po celou dobu existence lidstva, uspěli. Pravdou totiž je, že v současné době Západní civilizace úspěšná není, a pouze dožívá z úspěchů minulých. Technologicky, ekonomicky a morálně postupně zaostáváme – co je však nejhorší: vymíráme. Je proto nepochybné, že pokud tento trend nezměníme, je zánik naší civilizace nevyhnutelný. Z mé strany toto konstatování však není, jak tvrdí obžaloba a prvoinstanční soud: „šíření apokalyptických vizí s cílem vzbudit nenávist“, ale pouhé shrnutí běžně dostupných statistických údajů.

Je proto nepochybné, že pokud tento trend nezměníme, je zánik naší civilizace nevyhnutelný.

Protože jsou mi obžalobou a prvoinstančním soudem podsouvány také teorie, které odmítám, a které odmítají i zde souzené texty, považuji za nutné se u těchto teorií, alespoň ve stručnosti, zastavit. Začnu rasami.

Co se týká nadřazenosti ras, jak o ní ve spisu uvažují Orgány činné v trestním řízení, tak je potřeba uvést následující…

Tvrzení, že Afričané, či třeba Arabové jsou méněcenní, protože nejsou schopni, nebo ochotni osvojit si naše normy chování, musí vycházet z předpokladu, že naše normy jsou nadřazené všem ostatním. Z toho ovšem vyplývá, že všem ostatním musíme být nadřazení také my samotní, protože jsme tvůrci a zároveň jedinými uživateli našich norem. Tento výklad není nijak nový a mimo některých našich policejních vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců, se k tomuto myšlenkovému proudu hlásila i celá řada myslitelů a politiků. K nejznámějším patřili například Joseph Arthur Comte de Gobineau, Robert Knox,…nebo Adolf Hitler… Já samozřejmě nepopírám, že zmíněná teorie, stejně jako mnoho teorií jiných, může být pravdivá, avšak osobně ji nesdílím, a právě z tohoto důvodu v mých textech evropské normy, v jakémsi univerzálním hodnocení, normám ostatním nadřazeny nejsou. Avšak tvrdím, a žitá praxe tuto tezi jednoznačně potvrzuje, že vzájemné rozdíly některých civilizačních okruhů jsou natolik markantní, že jejich příslušníci nemohou být členy jedné společnosti, aniž by v takové společnosti docházelo k trvalým a ostrým konfliktům. To ale není tvrzení o nadřazenosti, či podřadnosti jednotlivců, či celých entit. Jde pouze o konstatování rozdílů bez jakéhokoli hodnocení kvality. To, že dle dosavadních rozhodnutí OČTŘ je tvrzení o nemožnosti soužití jednotlivých kultur na jednom území, a to z důvodu jejich přílišné odlišnosti, trestné, zatímco tvrzení o nadřazenosti naší kultury kulturám jiným, jež v sobě ovšem a priori nese i tvrzeni o jejich vzájemné odlišnosti, je ze strany OČTŘ vymáháno, v sobě sice nese zásadní logický rozpor, přesto slibuji, že se pokusím si toto orwellovské dvojmyšlení osvojit. Nemohu však slíbit, že se mi to podaří.

Vzájemné rozdíly některých civilizačních okruhů jsou natolik markantní, že jejich příslušníci nemohou být členy jedné společnosti, aniž by v takové společnosti docházelo k trvalým a ostrým konfliktům.

Dalším termínem, se kterým texty pracují, a který pravděpodobně vedl OČTŘ k jejich závěrům ohledně jakési nenávisti autora textů, či snad nenávisti někoho dalšího vůči někomu dalšímu, je termín zaostalost. Takže:

k zaostalosti… Pojem „zaostalost“ neexistuje sám o sobě, v jakémsi hodnotovém vakuu, ale vždy se nutně musí vztahovat k nějakým normám, jež jsou pomyslným bodem nula. Pokud pojem „zaostalost“ používám já, tak vždy pouze ve vztahu k obecným hodnotám Západní civilizace. Jednak proto, že jsem sám jejím příslušníkem, ale také proto, že právě do této civilizace mají být implantování příslušníci civilizací jiných. A protože platí, že hodnoty různých civilizací jsou různé, jelikož jinak by neexistovaly ani různé civilizace, nýbrž byla by civilizace pouze jedna, ve všech ohledech stejná, tak i pojem „zaostalost“ musí mít, zcela logicky, různé podoby.

Pokud je tedy pro Evropana například násilný a líný člověk zaostalý, tak pro příslušníka jiné civilizace tentýž člověk nejenže zaostalý být vůbec nemusí, ale dokonce může být obecně pokládán za člověka ve všech ohledech úctyhodného a následováníhodného. Obě hodnocení jsou však, z hlediska kultury, k níž se vztahují, správná. V rozporu s názorem Orgánů činných v trestním řízení tvrdím, že jedna, jediná světová míra násilnosti, nebo pracovitosti, neexistuje, protože kdyby existovala, tak by ve všech zemích světa musela být zhruba stejná míra bezpečí a prosperity. To, že tomu tak ale prokazatelně není, je důkazem o správnosti mojí teze, a zde musím konstatovat, že OČTŘ obdobný důkaz pro tezi svoji nejenže nepředložily, ale ani se o to nepokusily. V takovém případě se ovšem nepohybujeme v rovině hledání pravdy, ale pouze v rovině zjišťování pevnosti víry, což je charakteristickým rysem inkvizičních soudů. Jistě se dá namítnout, že bychom o jednotnou světovou míru pracovitosti, násilnosti, vzdělanosti a dalších obdobných veličin, které tvoří podobu každé společnosti, měli usilovat, a že o ní dokonce už usilují i různé mezinárodní organizace, avšak ani taková námitka neodpovídá na otázku, proč bychom tuto univerzální míru měli určovat právě my, podle našich zvyklostí. Protože jsme silnější? Nebo protože jsme k tomu něčím, snad jakousi Prozřetelností, vyvolení? Tato otázka je jednou ze zásadních, na které si lidstvo musí odpovědět, a zde souzené texty se s ní vypořádávají závěrem, že by každá společnost měla mít právo, ale zároveň i zodpovědnost, si svá pravidla, jakýmsi spontánním vývojem, jak o něm uvažuje např. filozof a ekonom F. A. von Hayek a mnozí další myslitelé, určit sama. Dle této teorie je pak pro Evropana například ženská obřízka něco špatného, brutálního, nepřijatelného, a člověka, který ji provádí, bychom asi všichni zde v této místnosti označili za  násilného, zaostalého, či třeba sadistického, čímž bychom vůči němu patrně podnítili negativní pocity, v krajním případě nenávist, avšak jen pár tisíc kilometrů od nás existují entity, které ženskou obřízku naopak vidí, jako něco dobrého – jinak by ji přece nepraktikovaly – a lidé, kteří ji provádí jsou potom, zcela logicky, váženými členy tamější společnosti. A opět: obě dvě hodnocení téže osoby jsou z hlediska prostředí, k němuž se vztahují, správná, i když postavena vedle sebe bez souvislostí jsou takřka dokonalým oxymóronem. Podobných příkladů bychom jistě našli nepřeberné množství, ale asi nemá smysl, abych se zde o nějaký širší výčet pokoušel. Jde o princip, a ten je, myslím, vcelku jasný.

…nejde o hodnoty univerzální, ale výlučně o naše hodnoty, jež vycházejí z naší kultury, která je výsledkem tisíciletého vývoje,

Skutečnost, že veličiny, jako například pracovitost, mírumilovnost, tolerance, svoboda jednotlivce, vzdělání, či umělecká tvorba, jsou pro nás do nějaké míry důležité, vůbec neznamená, že musí být stejně vnímány ve všech civilizačních okruzích. Vše naopak nasvědčuje tomu, že nejde o hodnoty univerzální, ale výlučně o naše hodnoty, jež vycházejí z naší kultury, která je výsledkem tisíciletého vývoje, při němž hrálo roli mnoho jedinečných faktorů. Jde o jakési naše civilizační know-how, jež musí být statkem, který je hoden té nejvyšší ochrany, protože jeho rozpad by byl pro společnost fatální. Stejně je tomu ale i s kulturami ostatními. Každá má své jedinečné vzorce chování a své jedinečné hodnoty, jež někdy jsou, ale v mnoha ohledech nejsou, vzájemně kompatibilní. A opět; pravdivé konstatování vzájemné nekompatibility není hodnocením kvality, ani snahou o vzbuzování emocí. Ostatně; doposud jsem se v životě setkal pouze s jedinci, u kterých negativní emoce, v krajním případě nenávist, vyvolá pouze slepá víra bez ambicí hledat pravdu, z čehož plyne, že jsem si nemohl být vědom skutečnosti, že senzitivnost příslušníků našich OČTŘ je v tomto ohledu nastavena zcela opačně. Ale zpátky ke kulturám…. Pokud bychom chtěli posuzovat kvalitu jednotlivých kultur, a nejen tento soudní proces ukazuje, že je to zřejmě nutné, potom tak nemůžeme činit ve vztahu jenom  k našim hodnotám, jež jsou pouze jedny z mnohých, a jako takové nutně musí být zavádějící, ale k hodnotám, jež jsou obecně platné a nejlépe i změřitelné. Jaké hodnoty to jsou, je další z otázek, jimiž se souzené texty zabývají. A protože někteří příslušníci našich OČTŘ tyto texty buď nečetli, nebo jim nerozuměli, anebo jim rozumět odmítali, tak pokládám za nutné se u tématu kvality kultur zastavit.

Existuje vědecký úzus, že každý živý organismus má dva základní pudy – přežít a rozmnožit se – a právě těmto dvěma pudům je také podřízena strategie přežití daného organismu. Jestliže tedy hledáme nějaké skutečně objektivní, univerzální a doložitelné měřítko kvality kultury, tak je to právě kvalita strategie přežití společnosti, která dle daných kulturních vzorců žije. Pro zjednodušení vše shrnu do krátké definice: kultura společnosti je strategií přežití společnosti.

Pro zjednodušení vše shrnu do krátké definice: kultura společnosti je strategií přežití společnosti.

Pokud si ovšem srovnáme výsledky strategie přežití jednotlivých civilizačních okruhů v současnosti, tak vidíme, že zatímco Afričané, Arabové a další entity tzv. třetího světa rychle rostou a expandují, tak Evropané vymírají. Tvrzení, že strategie přežití, která vede k vymírání, je nadřazena strategii přežití, jež vede k rozmnožování a expanzi, však zcela zjevně postrádá elementární logiku, a taková teze pak mohla být zformulována pouze iracionálním pocitem vlastní nadřazenosti jejího autora. Tím však nejsem já, nýbrž Orgány činné v trestním řízení, a proto pokud se někdo dopouští rasismu, či obdobných teorií, jež vycházejí z apriorní nadřazenosti nějaké lidské rasy, či kultury, tak jsou to právě někteří příslušníci těchto orgánů – přinejmenším všichni ti, kteří se doposud podíleli na tomto trestním řízení…. Co se týká současné evropské strategie přežití, tak máme dvě možnosti. Buď svoji stávající strategii změníme, aby byla opět efektivní, a zároveň vycházela z našich historických kořenů, nebo přijmeme strategii cizí, například africkou. Já osobně jsem pro první variantu, protože jsem přesvědčený, že bude méně bolestná a toto přesvědčení obsahují i zde souzené texty. Evropské vládnoucí elity a také někteří příslušníci našich OČTŘ ale zřejmě preferují variantu druhou. I to je legitimní, jen by tito lidé měli poctivě říci, že se tak Evropa stane místem, jež se v míře bezpečí, prosperity, svobody jednotlivce a dalších faktorech, jež určují charakter společnosti, bude podobat Africe. Podle mého názoru současní Evropané v takovém prostředí nemají šanci uspět.

Dalším tématem, kterým se zde souzené texty zabývají, je původ a fungování obecných společenských norem. A protože OČTŘ i v tomto směru vyvodily ze souzených textů zcela mylné závěry, pokládám za nutné se v krátkosti zastavit také zde. Každá společnost žije podle nějakých pravidel. Některá jsou psaná, jiná nepsaná, všechna jsou však důležitá. U všech také platí, že jejich podoba je výsledkem mnoha tisíciletého vývoje, a některá z nich nám byla dána ještě dříve, než jsme je vůbec dokázali přesně formulovat, protože i ta úplně první lidská společenství musela žít podle nějakých pravidel…. Lze se tedy domnívat, že nepsaná pravidla jsou důležitější a trvalejší, než ta psaná, a že tvorba zákonů ve skutečnosti není „tvorbou“ v pravém smyslu tohoto slova, ale pouze hledáním, formulováním, či rozvíjením zákonů, jež vycházejí z pravidel, která nám byla dána, jako neměnná. Pokud bych tuto úvahu měl demonstrovat ne jednoduchém příkladu, tak láska rodiče ke svému dítěti je pravidlo, které nám bylo dáno, a proto jakékoli námi vytvořené pravidlo, které by tuto danost mělo popírat, či ničit, je pravidlo špatné a nelegitimní, i kdyby bylo tisíckrát odhlasováno tisíci parlamenty a valnými shromážděními. Je nepochybné, že obecná pravidla fungování společnosti jsou základním zdrojem její identity. Je nepochybné také to, že síla zákonů spočívá ve všeobecném vědomí jejich užitečnosti, nikoli v hrozbě sankce za jejich porušení. Tuto teorii Karla Raymunda Poppera potvrzují, mimo jiné, i osudy mnoha tyranií, a ve světle této teorie jsou pak pochyby a diskuse nad užitečností aktuálně platných zákonů nejen zcela legitimní, ale dokonce žádoucí, a to právě z důvodu obrany proti zavedení tyranie, či obrany proti řetězení chyb. A přesně to, tedy vyjádření pochyb nad užitečností platných zákonů, činí i zde souzené texty, kdy jasně oddělují zákony přírodní, tedy zákony neměnné, od zákonů normativních, které se změnit dají. V tomto ohledu je pak výklad obžaloby a prvoinstančního soudu, který tvrdí, že diskuse o užitečnosti normativního zákona je nepřípustná, protože diskutovaný zákon je platný, pouze dalším rozvíjením hegelovských teorií – tedy teorií, které posloužily jako filozofický základ tvůrcům fašismu, nacismu, bolševismu a dalších totalit. V demokracii nemůže platit logika „zákon je dobrý, protože je platný“, nýbrž pouze logika „zákon je platný, protože je dobrý“. Prospěšnost zákona ovšem není možné testovat jinak, než zkoumáním jeho skutečných, či možných dopadů, a zde souzené texty nečiní nic jiného, než právě to!

Nepsaná pravidla jsou důležitější a trvalejší, než ta psaná, a že tvorba zákonů ve skutečnosti není „tvorbou“ v pravém smyslu tohoto slova, ale pouze hledáním, formulováním, či rozvíjením zákonů..

A nyní k normám, či pravidlům, jež souvisí s migraci. Jde o politicky citlivé téma, ale přesto, nebo spíše právě proto, se mu nelze vyhýbat… Po celou dobu lidské historie se každý, kdo se hodlal usadit v cizí zemi, snažil místní normy chování přijmout za své. Všichni určitě známe úsloví: „V Římě buď Římanem.“ To úsloví jistě nevzniklo jen tak. Pokud by nově příchozí jednal jinak, byl by oprávněně podezírán z toho, že chce stávající, obecně akceptovaný, řád rozbořit. A proč by měl být vítán ten, kdo přišel zbořit něco, co místní mají ověřené jako funkční a tedy dobré? K tomu nikdo, ani my, nemá jediný rozumný důvod…. A právě zde nacházíme základní krvavou třecí plochu multikulturalismu. Nově příchozí si totiž, ať chtějí, či nechtějí, svá pravidla vždy přinesou s sebou. Při vzájemné konfrontaci rozdílných pravidel pak nevyhnutelně musí docházet ke konfliktům, které jsou tím prudší, čím jsou soupeřící pravidla rozdílnější. To je věc, které se nedá zabránit jinak, než zabráněním vzniku konfrontační situace samotné. Kultura totiž není jen jídlo, hudba, nebo oblečení, které se skutečně asi libovolně, bez většího nebezpečí, míchat dají. Kultura jsou především zažité vzorce řešení životních situací v celé jejich nekonečné škále, a tyto vzorce libovolně míchat rozhodně nelze… Můžeme své ženy mrzačit obřízkou, nebo ne, napůl to dělat nelze! Můžeme kamenovat cizoložnice, nebo ne, napůl to dělat nelze! Homosexuály můžeme shazovat ze skály, nebo ne, napůl to dělat nelze! Můžeme lidem veřejně sekat údy, nebo ne, napůl to dělat nelze! Můžeme lidem veřejně řezat hlavy, nebo ne, napůl to dělat nelze! Můžeme lidi veřejně upalovat, nebo ne, napůl to dělat nelze! ….. Je mnoho kulturních odlišností, u kterých nelze najít kompromis, a proto vítězství jedné kultury na jednom území nutně musí znamenat porážku té druhé. A je potřeba si přiznat, že my dnes prohráváme, což potvrzují i běžně dostupné statistické údaje. Mimochodem; i tyto údaje má tento soud k dispozici jako důkazní materiál.

Pokud si nově příchozí na cizím území prosadí svá pravidla, svoji kulturu, tak se dané území fakticky stává jejich vlastním, byť formálně může stále spadat pod správu obyvatel původních. V Evropě dnes těmto územím říkáme například no-go zóny. Jsou to místa, která sice formálně stále spravují naše úřady, ale reálně v nich vládne někdo jiný. Ať už tento proces změny faktického vlastníka území, nazveme válkou, anexí, převzetím, důsledkem migračních toků, kulturním obohacením, či jakkoli jinak, tak se nikdy neobejde bez konfliktů. Důkazem je stále se zvyšující napětí a násilí například ve Francii a dalších zemích postižených masivním importem rozdílných kultur. Zde podotýkám, že tento stav už přiznávají i oficiální vládnoucí kruhy daných zemí, a že také o tomto byly soudu předloženy důkazy. Zde souzené texty pak nedělají nic jiného, než že před uvedeným nebezpečím varují a hledají způsoby, jak jej co možná nejefektivněji eliminovat. V této souvislosti je rovněž nutné zdůraznit, že entita, která na novém území zavádí svá vlastní pravidla a vytlačuje entitu starou, je z principu entitou dobyvatelskou, i když tak formálně nemusí být nazývána.

Kultura jsou především zažité vzorce řešení životních situací v celé jejich nekonečné škále, a tyto vzorce libovolně míchat rozhodně nelze…

Aby bylo jasné, na jakém území daná pravidla platí, byly vytyčovány hranice – nejprve obcí, později států – a aby tyto hranice byly akceptovány, tak je vždy bylo nutné bránit silou. Nešlo však, a nejde ani dnes, o projev nenávisti, ale o projev rozumu a racionálního uvažování. Jde o tisíci lety prověřenou prevenci proti chaosu a z něj plynoucího násilí. Jde o funkční strategii přežití. Ohledně násilí, jež je zmiňováno v textech, a na kteréžto zmínky, zřejmě jako na důkaz nezákonné činnosti autora, poukazuje spis, je potřeba uvést, že násilí, či hrozba násilím je jedním z nezbytných a legitimních nástrojů, který každému státu garantuje samotnou jeho existenci. Z tohoto důvodu je zjevné, že násilí není možné vnímat jako a priori zavrženíhodné, či dokonce trestné. A přesně v této rovině se pohybují také souzené texty. O násilí se v nich uvažuje výhradně jako o násilí prováděném subjekty státem k tomuto účelu určenými a řízenými. Řeč je tedy výhradně o násilí za splnění zákonných podmínek, a tuto okolnost také texty opakovaně uvádí. …

V této souvislosti, a rovněž v souvislosti s celým tímto řízením, pokládám za nutné ocitovat část usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 25. března 2021, ve kterém se, v rámci vyjádření podpory Řecku při jeho úsilí o obranu vlastní, a tedy i naší, hranice, uvádí, cituji:

„Společně usilujeme o rozšíření stability, prosperity a bezpečnosti do celé jihovýchodní Evropy a v této souvislosti prohlašujeme, že každá země má právo bránit svoji suverenitu a územní integritu všemi dostupnými prostředky.“

„Každá země má právo bránit svoji suverenitu a územní integritu všemi dostupnými prostředky.“ ….

„Každá země má právo bránit svoji suverenitu a územní integritu všemi dostupnými prostředky.“ ….

Zde souzené texty ale netvrdí nic jiného, než přesně to, a pokud je tedy takové  tvrzení podněcováním k nenávisti, tak se podněcování k nenávisti dopustili všichni poslanci, kteří pro výše uvedené usnesení hlasovali, a zde připomínám, že až na dva z nich, kteří se hlasování zdrželi, bylo toto usnesení Poslaneckou sněmovnou přijato jednomyslně…. A není divu….Jestliže zavrhneme jednu ze základních úloh státu, což je obrana vlastní hranice, tak důsledkem nemůže být nic jiného, než chaos a z něj vyplývající všeobecné násilí – násilí, jež bude konáno bez právní opory, protože v chaosu právo, jak jsme zvyklí jej chápat, mizí…. V chaosu zůstává jen právo nejsilnějšího a nejbezohlednějšího, který nakonec ustaví tyranii…. Pokud tedy texty, jež jsou zde souzeny, volají po násilné obraně státních hranic, tak nešíří nenávist, ale naopak se snaží nenávisti a násilí do nejvyšší možné míry předcházet. Slovy Poslanecké sněmovny; usilují o: „stabilitu, prosperitu a bezpečnost.“

A totéž dělal například náš spojenec v NATO a člen EU, Řecko, když v roce 2020 při obraně své státní hranice před migranty použilo násilí. Pro připomenutí: řecká armáda, kromě těžkých zátarasů, na hranici vybudovala kulometné pal posty, které osadila kulomety nabitými ostrými náboji, a dále k hranicím přesunula tanky a další vojenskou techniku… Můžeme tedy říci, že Řecko zastavilo migraci přesně tak, jak uvádí zde souzené texty, ovšem místo helikoptér a rychlých člunů s kulomety Řecko použilo helikoptéry, obrněné vozy a tanky s kulomety a děly. Dále můžeme konstatovat, že tento řecký postup podpořila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, a můžeme konstatovat i to, že technika, taktika i lidské zdroje, jež byly použity na řeckých hranicích, jakož i vyjádření mnoha představitelů evropských zemí, dokazují, že výraz ze zde souzených textů „jsme ve válce“ je přiléhavou a používanou metaforou pro situaci, v níž se Evropa nachází.

Řecká armáda, kromě těžkých zátarasů, na hranici vybudovala kulometné pal posty, které osadila kulomety nabitými ostrými náboji, a dále k hranicím přesunula tanky a další vojenskou techniku…

Jak už bylo uvedeno; všechny dosavadní zkušenosti lidstva nasvědčují tomu, že pokud počet nově příchozích na novém území dosáhne určité úrovně, tak tito začnou rychle měnit místní zaběhnutý řád do podoby, na jaký jsou zvyklí z domova. Jde o přirozenou věc, které se patrně nedá vyhnout…. Je ale samozřejmě možné, že se mýlím, a že se evropské normy sociálního chování najednou, zničehonic, možná nějakým zázrakem, stanou normami celosvětovými. Připouštím, že je možné, že Afričané a obyvatelé Blízkého východu nepracují pouze ve svých rodných zemích, a v Evropě pracovat budou. Je také možné, že ve svých rodných zemích pracují, ale že plody jejich usilovné dřiny někam mizí působením jakýchsi nadpřirozených sil. Je možné, že se tito lidé chovají násilně jenom ve svých rodných zemích a v Evropě se tak chovat nebudou. Je také možné, že se tito lidé násilně nechovají ani ve svých zemích a násilí se tam dopouští jakési tajemné, pro nás neviditelné, bytosti. Je možné, že se tito lidé rychle množí jen ve svých rodných zemích a v Evropě to dělat nebudou. Je možné, že se tito lidé rychle nemnoží ani ve svých rodných zemích, a jejich strmě vzrůstající počet je důsledkem jakési přírodní katastrofy, kterou lidská vůle nemůže ovlivnit a před kterou proto lze jen prchnout. Je možné, že tito lidé jsou vzdělaní, přizpůsobiví, tolerantní, pracovití, a Evropa pod jejich dělnýma rukama bude vzkvétat natolik, že se vylepší životní podmínky původních Evropanů do té míry, že přestanou vymírat… Ano, to vše je skutečně možné…. Zatím tomu všemu sice nic nenasvědčuje, přesto uznávám, že to tak může být a každý by měl mít právo, to tvrdit. Pokud ale žijeme v demokratické společnosti, tak bych měl mít já, nebo kdokoli další, právo tvrdit něco jiného a třeba se i mýlit… Co když se ale nemýlím?

Vnášení nových prvků do jakéhokoli funkčního a zaběhlého systému je vždy rizikové. To potvrdí nejenom každý ekonom, sociolog, filozof, ale například také každý konstruktér, či mechanik. Nikdy přesně nevíme, jak změna na celý systém zapůsobí, a proto vždy hrozí havárie, jejíž rozsah je tím obtížněji předvídatelný, čím složitější je celek, který má nový prvek absorbovat. A lidská společnost je zřejmě nejsložitějším technologicko-sociálně-ekonomickým celkem, který kdy na světě vznikl. Havárie stroje obyčejně znamená ztrátu peněz, havarie společnosti znamená krveprolití. Jako důkaz nám mohou posloužit arabské země, které, po takzvaném „arabském jaru“, nepřijaly pro ně zřejmě cizorodý prvek – demokracii – a od té doby se zmítají v sérii krvavých, občanských válek, a to i přesto, že v první fázi v uvedených zemích demokratické instituce instalovány byly. I to je jeden z důkazů, že pro společnost jsou nejdůležitější zákony nepsané, a že se lze domnívat, že především ty nás odlišují od zemí třetího světa. Zde bych rád zdůraznil, že jsem použil obratu „odlišují od třetího světa,“ nikoli obratu „nadřazují nás třetímu světu,“ jak je mi obžalobou a prvoinstančním soudem podsouváno.

Vnášení nových prvků do jakéhokoli funkčního a zaběhlého systému je vždy rizikové.

Musíme si položit, a dělají to i zde souzené texty, jednu základní otázku. Víme opravdu jistě, že obyvatelé třetího světa zahodí svá tisíce let vytvářená a zažitá pravidla a přijmou naše jen proto, že se přesunou o pár kilometrů jinam? Každý, kdo tvrdí, že to jistě ví, by ovšem měl odpovědět na otázku, proč to už dávno neudělali ve svých rodných zemích. Vždyť my přece naše pravidla před nikým netajíme. Alespoň trochu hodnověrnou odpověď jsem však doposud nezaznamenal. Ne, ve skutečnosti nemáme jediný rozumný důvod, domnívat se, že naše normy budou platit celosvětově. Vše naopak nasvědčuje tomu, že naše normy jsou opravdu jen našimi normami, nikoli normami univerzálními. Proto bychom měli skončit s jejich vývozem do zahraničí, a proto bychom ale také měli být velmi opatrní s importem těch cizích k nám. Musíme si uvědomit, že Západní civilizace, přes všechny skvělé věci, které lidstvu přinesla, není Bohem, který vytváří svět dle svého uvážení. Kvůli všem skvělým věcem, které Západní civilizace lidstvu přinesla, se však sama nesmí stát beztvarou hmotou, určenou k likvidaci, či k pozření. Čím dříve si tyto dvě věci uvědomíme a začneme se podle nich chovat, tím dříve bude svět, včetně Evropy, šťastnějším a bezpečnějším místem…

Je samozřejmé, že kulturní odlišnosti mohou být zdrojem napětí, negativních emocí, či dokonce nenávisti, avšak to není mojí vinou. Za tyto odlišnosti nejsem zodpovědný já, ale Bůh, Příroda, či Náhoda – zde si každý může vybrat viníka dle své, odlišné, víry. Pokud tedy chcete někoho soudit za podněcování k nenávisti, nesuďte mě, suďte Přírodu, Náhodu, nebo samotného Boha! Já jsem pouze pokorným pozorovatelem a popisovatelem jejich díla.

Tím jsem shrnul hlavní témata, kterými se zde souzené texty zabývají. Nejde v nich však o projev nenávisti, jak je mi podsouváno, nýbrž o projev realistického uvažování, jenž bylo použito z lásky a zodpovědnosti vůči své civilizaci, vůči svému národu, vůči své zemi…. a především vůči své rodině. Pokud je něco takového trestné, tak jsme, jako společnost, ještě v mnohem horším stavu, než by se na první pohled mohlo zdát. Jsme v situaci, kdy naše normativní zákony jsou v konfliktu se zákony, jenž nám byly dány – jsou v konfliktu se zákony přírodními. To je velmi špatná zpráva, a my bychom na ni měli, jako společnost, rychle zareagovat. Špatné zprávy se ale nevyřeší popravou posla špatných zpráv, jak se o to pokouší toto trestní řízení. Protože se však o totéž pokoušely i všechny tyranie v historii a žádná z nich nakonec neuspěla, tak i v temnu, v němž se dnes nalézáme, svítí plamínek naděje.

Tento soudní proces je procesem čistě politickým. Je to proces, který nám má zabránit hledat strategii přežití, jež by nevedla k našemu vymírání, jak k tomu vede ta současná

Tento soudní proces je procesem čistě politickým. Je to proces, který nám má zabránit hledat strategii přežití, jež by nevedla k našemu vymírání, jak k tomu vede ta současná. Z tohoto důvodu jakýkoli trest, který by tento soud vynesl, nebudu akceptovat proto, že bych jej považoval za spravedlivý, ale pouze kvůli hrozbě násilí ze strany státní moci. Stát, který svým vlastním občanům vnucuje takové chování, které vede k jejich likvidaci, však zcela opustil svoji základní úlohu, a proto není možné uznávat jeho legitimitu. Stojí také za zmínku, že žádný z politických režimů, které jsme si zvykli, a to zcela po právu, považovat za vrcholně odpudivé, tedy režim nacistický a bolševický, své obyvatele za úvahy, jak zabránit vnějšímu ohrožení země, neposílal před soud. To skutečně činí až režim současný, a proto se můžeme oprávněně domnívat, že bylo naplněno hned několik důvodů, proč mají občané právo se chovat dle Článku 23 Listiny základních práv a svobod. Žijeme v době politické korektnosti, v době falešných úsměvů, falešných řečí o pravdě, lásce, solidaritě. Lež ale zůstává lží, i když je ozdobena krajkami krásných slov, stejně jako oprátka z hedvábí je pouze účinnější, a také mnohem cyničtější, verzí oprátky z drsného provazu. Tento soud je jen dalším přitažením hedvábné smyčky okolo krku každého z nás, i když si to někteří v této místnosti nechtějí připustit. S čistým svědomím však mohu každého ujistit, že skutečným nepřítelem není ten, kdo říká nepříjemné pravdy, ale ten, kdo říká příjemné lži, či nepříjemné pravdy zamlčuje.

Na úplný závěr mi ještě dovolte jeden citát. Eurípidés ze Salamíny zhruba před dvěma a půl tisíci lety napsal: „Nesmět říkat, co si myslím, je údělem otroků.“ A já dnes dodávám, že tento soud rozhodne, zda vykročíme směrem k otroctví, nebo směrem ke svobodě.

Děkuji za pozornost.