Průměrný volič SPD je dnes o dění v Evropě informován lépe než šéfredaktor Respektu

ROZHOVOR Sociolog Petr Hampl si opět prožil peripetii se zrušením své přednášky po intervenci jednoho aktivistického studenta. „Na jedné straně jsou aktivisté, kteří se nutně potřebují zviditelnit, a tudíž si vymýšlejí stále absurdnější požadavky. Na druhé straně úředníci a politici, kteří se jim neodváží postavit,“ říká k tomu sám sociolog. Taková situace podle něj nemůže skončit dobře.

V posledních dnech byl kolem vás opět rozruch, když byla po intervenci nějakého studenta zrušena vaše přednáška v Brně. Napsal jste k tomu, že „pár aktivních studentů sociálních věd se potřebuje zviditelnit, napíšou urážlivé e-maily a vedení knihovny se okamžitě podřídí“. Kde hledat zdroje této neochoty bojovat s aktivismem radikálů?

Nejde o pár postpubertálních aktivistů. Na podporu takových fašistických praktik jsou vydávány miliardy korun – ze státního rozpočtu ČR, z rozpočtu EU i z nejasných zahraničních zdrojů typu Open Society či Aspen. A také od bank a korporací.

Na podporu fašistických praktik jsou vydávány miliardy korun – ze státního rozpočtu ČR, z rozpočtu EU…

Ředitelka knihovny ví, že když se nátlaku nepodrobí, riskuje útoky ze strany médií, jejichž redaktoři jsou často napojeni na stejné zdroje peněz. A podržela by ji primátorka? Pochybuji.

Proč si to o brněnské primátorce Markétě Vaňkové myslíte?

Podívejte se na její životopis. Profesionální funkcionářka, která nikdy neměla žádný výrazný názor, nikdy nepodstoupila žádný výrazný konflikt. Tím netvrdím, že třeba není schopná manažerka, ale těžko můžeme očekávat, že by se postavila případné mediální kampani. Není zvyklá bojovat. Perfektně zapadá do nové fialové ODS. To není nic proti brněnské primátorce. Takových politiků máme stovky a tisíce včetně těch na nejvyšších postech.

Narazili jsme na mechanismus destrukce, který postihuje celou zemi. Na jedné straně jsou aktivisté, kteří se nutně potřebují zviditelnit, a tudíž si vymýšlejí stále absurdnější požadavky. Na druhé straně úředníci a politici, kteří se jim neodváží postavit. To nemůže skončit dobře.

Umlčování nepohodlných hlasů pod heslem obrany před dezinformacemi je velkým fenoménem současné veřejné diskuse. Co tato snaha vypovídá o těch, kteří tuto kulturu umlčování pěstují?

Víte, když se objeví úplně nový výraz, jsou jen dvě možnosti. Buď se objevila taky nějaká úplně nová skutečnost, kterou nejde popsat dosavadními slovy. Nebo se nás někdo pokouší podvést.

Takzvaná „obrana proti dezinformacím“ znamená, že občané nemají mít právo kriticky posuzovat státní propagandu.

Že někteří lidé lhali, to je tu po tisíciletí. K tomu tedy nový výraz nepotřebujeme. Někdo se nás tedy pokouší ošidit. Takzvaná „obrana proti dezinformacím“ znamená, že občané nemají mít právo kriticky posuzovat státní propagandu, případně propagandu nadnárodních neziskovek.

Pojďme si celou koncepci „dezinformací“, šířenou v teoretické rovině zejména brněnskou skupinou kolem Miloše Gregora a Petry Vejvodové, rozebrat z pohledu sociologie. Lze vůbec kategorizovat informace na ty dobré a společensky prospěšné, a proti nim špatné a společensky škodlivé? A pokud to připustíme, je ještě udržitelné zachování svobody myšlení?

Skupina studentů, kteří zjevně neprošli ani základním kurzem logiky, poučuje lidi s celoživotní zkušeností, jak mají správně myslet. A ti studenti k tomu nepotřebují žádné hluboké studium, prostě se naučí pár pouček.

Otevírá to otázku, čím strávili roky studia. To, co předvádějí, to se průměrně inteligentní člověk dokáže naučit nejdéle za hodinu. A oni si nepřipadají trapně!

Otevírá to otázku, čím strávili roky studia. To, co předvádějí, to se průměrně inteligentní člověk dokáže naučit nejdéle za hodinu.

V poslední době jsme svědky zpochybňování volebního práva. Zástupce šéfredaktora Respektu Marek Švehla rozjímal na Facebooku o tom, že by mohlo být řešením zavedení jakýchsi voličských testů, kterými by voliči SPD nedokázali projít (pak to smazal a obvinil všechny reagující, že nepochopili, že to byl jen vtip). Režisér Jan Hřebejk zcela vážně vyzývá „všechny co si myslí, že do Evropy nepatříme a že bychom měli odejít a že dřív bylo líp“, aby k eurovolbám vůbec nechodili. Je podle vás reálné, že dalším krokem pacifikace nepohodlných bude útok na jejich volební právo?

Vývoj jde jinou cestou. Formálně ponechat volební právo, ale přenést veškerou moc z dosahu voličů. Volič si pak může vybrat, jestli jeho zástupce bude mít úhledný účes, dredy nebo pleš, ale to je taky všechno. Už dnes má úzká skupina neziskovek větší vliv na politické rozhodování než 8 milionů voličů.

Mimochodem, průměrný volič SPD je o dění v Evropě informován lépe než Marek Švehla. To není nadsázka. V poslední době jsem byl několikrát svědkem, jak se do internetových diskusí o tématech jako migrace a islám zapojili poloprofesionální „bojovníci proti fake news“. Ukázalo se, že jsou absolutně neinformovaní, vzbuzovali posměch a nebyli schopni jiných reakcí než iracionálních výkřiků typu „všechno je to lež“.

Lidé typu pana Švehly nedokážou ani postavit vlastní názor proti názoru voličů SPD. Jednoduše proto, že jejich názorem je to, co se zrovna usneslo ve vedení nějaké sorosovské nadace.

Nesmíme totiž zapomínat, že lidé typu pana Švehly tu nejsou od toho, aby chápali, co se děje. Jejich práce spočívá v tom, aby odrazovali lidi od zjišťování faktů. Nedokážou ani postavit vlastní názor proti názoru voličů SPD. Jednoduše proto, že jejich názorem je to, co se zrovna usneslo ve vedení nějaké sorosovské nadace. Nikdo z těch lidí nedokáže říct, co bude správný názor zítra.

Došlo by tedy k tomu, že by pan Švehla neprošel, a voliči SPD ano?

Myslím, že pan Švehla si nepředstavuje skutečné vědomostní testy. Spíš by nechal testovat lidi podle toho, jestli zastávají ten názor, který je momentálně správný. A v tom je nepřekonatelný, to nepochybně.

Ukažme si to na příkladu z poslední doby. Momentálně správný názor říká, že ministryně Benešová je hrozbou pro české soudnictví. Nikdo nedokáže říct proč, ale je to politicky korektní názor. Tak se demonstruje a píší se desítky komentářů. Teoreticky se ale může stát, že by se paní Benešová dohodla s pár aktivisty, a potom že začne být politicky korektní názor, že ta stejná paní Benešová je nadějí českého soudnictví. Ti stejní demonstranti budou na stejném náměstí povykovat na její obranu, a ti stejní řečníci budou pronášet plamenné projevy o její úžasnosti. Není v tom žádné osobní přesvědčení, jen mentalita stáda.

Není v tom žádné osobní přesvědčení, jen mentalita stáda.

V posledních dnech je všude plno pána jménem František Vrábel. Ten je představován jako „datový analytik“ a živí se tím, že shromažďuje mediální obsah a v něm „detekuje rizika“. Tedy v podstatě totéž, co dělají neziskové organizace typu Evropské hodnoty nebo Manipulátoři.cz. Pan Vrábel tak činí v rámci své firmy Semantic Visions. Ta ale čerpá veřejné prostředky z grantů, v poslední době dostala 250 tisíc dolarů od vlád Velké Británie a USA za účelem „boje proti dezinformacím“.

Nezlobte se, ale kdybychom se měli jednotlivě věnovat každému, kdo si vezme grantové peníze, vykazuje úplně zbytečnou činnost a papouškuje do médií předepsaná hesla, strávili bychom tu několik dnů. Pojďme k nějakému zajímavějšímu tématu.

Nicméně je tu ta zvláštní situace, kdy tu máme boj proti dezinformacím financovaný z veřejných zdrojů, ale pokud by jej někdo zpochybnil, může se mu odpovědět, že v rámci svého soukromého podnikání si pan Vrábel může dělat, co chce, jak pravidelně slýcháme na námitky proti mazání příspěvků na Facebooku. Jak těmto snahám – využít rozostření veřejného a podnikatelského zájmu k omezování svobod – čelit?

Především se musíme zbavit mylného chápání toho, co je soukromé, a co není. Když si někdo něco napíše na okno svého bytu, na svůj facebookový profil nebo na dveře své provozovny, je to jeho soukromá záležitost a jeho právo na svobodu projevu musí být bráněno jakožto posvátné. Když mamutí korporace začne šikanovat lidi a bránit svobodné diskusi, je čas proti ní zasáhnout. Občanská práva mohou být vztahována jen na občany. Židle, květiny, knihy, podniky, neziskovky ani knihy žádná občanská práva nemají.

Občanská práva mohou být vztahována jen na občany. Židle, květiny, knihy, podniky, neziskovky ani knihy žádná občanská práva nemají.

Státy podnikům poskytují bezpečné prostředí, vymáhání smluv, infrastrukturu, vzdělané zaměstnance a mnoho dalšího. Podniky mají naopak podnikat, vydělávat, platit daně, vytvářet pracovní místa, a dodávat produkty. Pokud začnou místo toho útočit na občanské svobody, je povinností státu zasáhnout stejně jako proti jakémukoliv jinému zločinnému spolčení.

Když jsme u toho prolínání podnikání a veřejné činnosti. Před pár dny vyvolal rozruch senát Ústavního soudu, když podpořil hoteliéra, který odmítl v reakci na události na Krymu ubytovat ruské turisty. Ve svém nálezu ÚS také napsal, že podnikání nemá být jen zdrojem zisku, ale také prostředkem realizace a uspokojení podnikatele, včetně toho, že svým podnikáním bude přispívat k úsilí o „obecné dobro“. Jak se na takovou podporu pronikání politických postojů do spotřebitelských vztahů díváte z pohledu sociologa?

Na zmíněném rozhodnutí je děsivé to, že se soud veřejně přihlásil ke koncepci dvojího metru. Když ve své restauraci nechcete vřeštící děti, podle soudu to musíte strpět. Když ve své restauraci nechcete lidi ruského původu, podle stejného soudu to strpět nemusíte.

Je to svědectví o tom, že soudci nejsou schopni si už ani představit, že by všichni občané České republiky mohli mít stejná práva. Možná to dokonce ani není úmyslné. Připadá jim tak samozřejmé, že existují dvě kategorie občanů, že i běžné ústavní dokumenty čtou, jako by byly určeny pro dvě kategorie lidí.

Ještě z jiného soudku. Nedávno jste v Berlíně pořídil rozhovor s Milo Yiannopoulosem, jedním z nepohodlných intelektuálů, kterým se dnes říká „extrémně pravicoví“, a liberální studenti v USA jsou ochotni zapalovat budovy a demolovat učebny, jen aby stůj co stůj zabránili jejich vystoupením. V čem je podle vás právě Yiannopoulos zajímavý?

V tom rozhovoru ani v předchozím projevu Milo nevyslovil žádné převratné myšlenky. Mluvil o imigraci, islámu, politické korektnosti a třídním boji mezi mocenskou elitou a normálními lidmi. Mluvil o tom velmi zajímavě a kultivovaně, ale jsou to v podstatě věci, které vědí všichni.

Milo je tak děsivě nenáviděn proto, že ho příslušníci mocenské elity berou jako zrádce. Jakožto homosexuální Žid má přece být multikulturním neomarxistou. A on říká opak. Od bílého důchodce, který byl většinu života policistou, bychom to snesli. Ale tohle je něco jiného. Kdybychom takové případy trpěli, narušilo by to disciplínu.

A co hůře pro elity, takové případy nejsou ojedinělé. Každý inteligentní člověk si totiž uvědomuje, že i když chce sám žít výstředním životním stylem a provádět sexuální podivnosti, potřebuje, aby okolní společnost fungovala. Aby rodiny byly pevné, aby děti byly vychovávány v psychicky zdravé lidi, aby muži měli mužské vlastnosti a ženy ženské vlastnosti.

Programy a aktivity, které se dnes zaštiťují tzv. právy sexuálních menšin, ve skutečnosti nesměřují k žádné ochraně sexuálních menšin, ale k rozvrácení společnosti.

Programy a aktivity, které se dnes zaštiťují tzv. právy sexuálních menšin, ve skutečnosti nesměřují k žádné ochraně sexuálních menšin, ale k rozvrácení společnosti, ke zničení základní lidské sounáležitosti a k rozbití psychického zdraví. Výsledkem nemůže být nic jiného než zkáza a islamizace. Homosexuálové, kterým ještě zbyla aspoň trocha zdravého rozumu, to vidí stejně jako konzervativci.

Ptal se Jakub Vosáhlo.

Publikováno 18. května 2019 na Parlamentních listech.