Radim Valenčík: Neexistuje žádné dno. Vždy lze klesnou ještě hlouběji

Druhý díl rozhovoru. První část je k přečtení zde.

Petr Hampl: Pracujete s dichotomií kreativita versus přerozdělovací moc. Přerozdělovací mocí ale může být myšlen obchod, distribuce a veškerá korporátní byrokracie, včetně právnických aparátů. Nebo mohou být přerozdělovací mocí myšleny veškeré státní zásahy do volného globálního trhu ovládaného korporacemi. Je možné to nějak přesněji definovat?

Radim Valenčík:Definice? Asi tak. Místo svobodné směny v konkurenčním prostředí selektivní omezení (kdo co může a kdo co ne, a to s „ukázňujícím“ použitím dvojího metru), selektivní zákazy (typu embarg, kdo s kým může obchodovat, a to podle zásady, „quod licet Iovi, non licet bovi“), vynucené placení toho, co nejen nechceme, ale co přináší škody (Česká televize), bujení dotací na všechno, aby se udrželi vyžírkové a neschopní, zatímco ti, co něco umí, neměli šanci (např. ve vědě už to přesahuje únosné meze, drtí to použitelný vědecký potenciál, produktem jsou „drahošové“ a „zimové“), k tomu právo nezávislé na zákonech, medía nezávislá na pravdě a na faktech, demokracie nezávislá na volbách. Jsou to jen nahodilá „vybočení“, nebo doložitelná tendence?

…právo nezávislé na zákonech, média nezávislá na pravdě a na faktech, demokracie nezávislá na volbách. Jsou to jen nahodilá „vybočení“, nebo doložitelná tendence?

Petr Hampl: Takový popis vyvolává dojem, že se nejedná o četné poruchy, ale spíš o charakteristiku režimu. Nabízí se otázka, zda je vhodnější usilovat o reformu takového režimu nebo se připravovat na jeho zhroucení. Lze stanovit obecné pravidlo?

Radim Valenčík: Základní obecné pravidlo říká, že musíme důrazně odmítnout falešné iluze typu „čím hůř, tím líp“. Jednak si to v naší malé a oslabené zemi nemůžeme dovolit, jednak nejde jen o to odstavit ty, kteří selhali. Je zapotřebí, aby se na jejich místa dostali ti, kdo dokážou zvládnout lokální a dílčí nápravu, a to i ve složitých podmínkách. Jinak se na místa těch, kdo museli odejít, dostanou ještě horší gauneři a nýmandi.

Navíc platí, že neexistuje žádné „dno zhroucení“. Vždy se lze propadnout ještě hlouběji.

Proto se v současných podmínkách intenzivně zabývám problematikou tvůrčích mezigeneračních týmů. Ty je třeba vytvářet všude a každý se toho může zúčastnit. To je to podhoubí, ze kterého může vzejít sebevědomá, kvalifikovaná a důrazná síla, která provede nezbytné změny. Máme u nás více lidí, kteří se procesu nápravy dokážou zhostit, než se mnozí dokážou představit.

Základní obecné pravidlo říká, že musíme důrazně odmítnout falešné iluze typu „čím hůř, tím líp“

Petr Hampl: Pokud ovšem vychováte tuto „sebevědomou, kvalifikovanou a důraznou sílu“, nejspíš to povede k tomu, že za současných podmínek se ti lidé neprosadí. Nedokážou správně intrikovat v aparátech, nedokážou správně lichotit nadřízeným, budou se vyhýbat některým zlodějinám a rychle budou vyřazeni ze systému. Předpokládáte tedy, že v dohledné době dojde k radikální změně? Nebo pro ně počítáte s nějakou zcela alternativní kariérou?

Radim Valenčík: Je to ještě horší. Když se shodou okolností do vrcholné politiky prosadí skvělý tvůrčí tým a začne mít úspěch, když se nepodaří členy týmu ani zkorumpovat, ani vydírat, ani zmanipulovat, klidně se sáhne i k politické vraždě. V roce 1992 jsem byl přímo u toho, když pokus o obrodu KSČM zastavil atentát na Jirku Svobodu. A byli jsme hodně dobrý tým, který vytáhl KSČM během necelých dvou let z 10 na 14 procent hlasů získaných ve volbách. Pak na Mikuláše přišel „Veselý Tanečník“, který Jirku málem připravil o život.

I přes řadu neúspěchů jsem přesvědčen, že ten, kdo chce něco měnit k lepšímu, musí svou snahu spojit s působením v nějakém tvůrčím mezigeneračním týmu či několika takových týmech, jejichž program je spojen s dlouhodobou perspektivou zvyšování vlastního týmového potenciálu. Tomu nyní věnuji největší pozornost.

Podmínky pro pozitivní změnu se vytvoří postupně, „zdola“, na bázi prosazování toho, co je přínosné

Jakmile si odborné týmy působící například v podnikové sféře či v některých institucích přestanou dělat iluze, že za ně někdo vyřeší problémy institucionální, politické a další s tím související, jakmile se začnou více propojovat, vznikne poptávka po dobré teorii. A bez ní to nepůjde. Podmínky pro pozitivní změnu se vytvoří postupně, „zdola“, na bázi prosazování toho, co je přínosné, nikoli nárůstem zoufalství a zloby. Frustrace a adorace ignorantství ve vztahu ke kvalifikovanému poznání reality k ničemu nevede, resp. spíše nahrává těm „nahoře“, kteří svou moc udržují manipulací.

Petr Hampl: Práce v mezigeneračních týmech se ovšem neobejde bez toho, že by ti mladší akceptovali hodnotu zkušeností těch starších. Jak toho dosáhnout v situaci, kdy mladí vyrůstali v atmosféře, že veškeré dosavadní zkušenosti jsou bezcenné nebo dokonce škodlivé? I kdyby to snad bylo možné v rámci jednoho konkrétního týmu, lze to aplikovat v celé společnosti?

Radim Valenčík: Zrovna tak je problém i to, že někteří starší lidé jsou sebestřední a drží se pozic zuby nehty. Proto náš tým (také je tvůrčí a mezigenerační, dokonce čtyřgenerační, jednomu z aktivních členů je přes devadesát!) doporučuje, aby týmy byly alespoň třígenerační. Takové týmy nejlépe zvládají problém nástupnictví, protože nejstarší generace, která již „rozvolňuje“ své aktivity, svou autoritou působí na včasné předání pozic. Výzkum tvůrčích mezigeneračních týmů je nesmírně zajímavý. Využíváme přístupy z oblasti teorie her, které vyvinuli Richard Axelrod a později nositelka Nobelovy ceny Elinor Ostrom při zkoumání různých komunit. Teorii konfrontujeme s empiricky identifikovaným týmy v různých fázích jejich vývoje. Pokud jde o mladší, tak těm působení v mezigeneračním týmu umožňuje rychlejší profesní start. Nejde jen o získání zkušeností, ale třeba i důležitých osobních kontaktů.

Největším problémem z hlediska dynamické evoluční stability týmů je současný přebujelý přerozdělovací systém, ve kterém konkurenci v oblasti inovací nahrazuje konkurence o pozice, ze kterých se přidělují dotace a předražené zakázky. Takzvaní „manažeři“, slouhové tohoto systému, nejen ve státní správě, ale i ve firmách, které si ze státu udělaly dojnou krávu, vznik tvůrčích mezigeneračních týmů blokují. Nejrůznějšími a často perverzními způsoby.

Upřednostňují nejen ve státním ale i firemním aparátu mladé lidi s hypotékou. Ti jsou totiž více zranitelní a tudíž poslušnější.

Například pokud jde o mladé, tak upřednostňují nejen ve státním ale i firemním aparátu mladé lidi s hypotékou. Ti jsou totiž více zranitelní a tudíž poslušnější. Není to ani tak o psychice, ale o tom, že ekonomické vztahy, do nichž se člověk dostává, podstatným způsobem ovlivňují vývoj (i degeneraci) jeho osobnosti. Jako věčný optimista jsem přesvědčen, že tendence přirozeného vývoje, jehož důležitou součástí je růst role tvůrčích mezigeneračních týmů, převáží a že vytvoří podmínky i pro změnu celé společnosti. Ostatně – sám nikdo nic nezmůže. A všude tam, kde se budou řešit nahromadění problémy, tam tak či onak bude muset vzniknout kompetentní, výkonný a tvůrčí tým, odolný vůči tlakům prostředí.

Třetí díl rozhovoru je zde.