Tyranie nejistoty

680 nebezpečných slov o tom, kdo koho platí zákony, a co z toho vyplývá

Varování: Následující text obsahuje narativy, které vyvolávají v pražské a brněnské kavárně výbuchy vzteku

Jiří Sagan sedí ve vězení za to, že se do kamionu, který řídil, vloupala skupina migrantů. Kdyby je byl zpozoroval a zabránil jim v tom, nejspíš by byl ve vězení také – za rasově motivované násilí nebo něco podobného.

Zkuste si ale představit úplně jinak. Řidič by své auto nacpal migranty, vyvěsil na něj nápis „migrace je právo,“ násilím by prorazil hraniční závoru a poranil při tom nějaké celníky. Jeho potrestání by vůbec nepřicházelo v úvahu. To není nadsázka. Jeho potrestání by opravdu nepřicházelo v úvahu. Nanejvýš tak pokuta, kterou by za něj zaplatila nějaká multikulturní nadace.

Antonio Ligabue

Možná to měl Jiří Sagan zkusit aspoň o obhajoby. Místo prokazování neviny mohl jeho právní zástupce pronést ohnivý projev o globálních klimatických změnách, humanismu, zločinech kolonialismu a morální povinnosti pomáhat.  Mohl se hrdě přihlásit k pašování migrantů a slíbit, že to co nejdřív udělá znova. Pomohlo by to? Možná ano. S jistotou by mohl počítat se získáním ceny Nadace Charty 77a nějakého čestného doktorátu.

Základní princip v pozadí říká, že se změnila povaha právního systému, ve kterém žijeme. Nejde o prokazování, kdo se čeho dopustil či nedopustil. Nejde ani prokazování úmyslu. Jde o to, že zákony přestaly být uplatňovány a smyslem soudu je rozhodnout, zda pro dotyčného zákony platí nebo nikoliv. Pokud neplatí, soudce snadno najde nějaký důvod. Rozhořčení nad zahraniční politikou omlouvá podpálení synagogy. Užívání marihuany v minulosti omlouvá vraždu spáchanou v naprosto příčetném stavu. Přítomnost migrantů na palubě omlouvá útok proti italskému přístavu.

Rozhořčení nad zahraniční politikou omlouvá podpálení synagogy. Užívání marihuany v minulosti omlouvá vraždu spáchanou v naprosto příčetném stavu.

Rozhodnutí o uplatnění či neuplatnění zákona přitom není jen čistě na soudci. Jde o kolektivní rozhodnutí komunity aktivistů a médií. Nikdo v něm nemá jistou pozici.  Každý aktivista může být obviněn, že je ve skutečnosti zpátečnický. Každé médium může být obviněno, že je ve skutečnosti populistické. Ani džihádisté nemají vždy jistotu, že se vyhnou potrestání.

Třeba již zmíněný Jiří Sagan to mohl zkusit, ale výsledek by byl nejistý. Je to muž, běloch, nevychloubá se žádnými sexuálními výstřednostmi… možná by zabralo, kdyby se během procesu přihlásil k zoofilii a stěžoval si, že bez svého oblíbeného zvířátka trpí psychickou nepohodou.  Stačilo by to? Nemuselo by se jednat o romskou řidičku? Obešel by se bez zapojení specializované neziskovky? Ve skutečnosti odpovědi neznáme. Hranice platnosti zákonů jsou nejisté a v každém konkrétním případě musí být nalézány.

Vedle toho existují celé sektory práva, kde je to při starém. Když něco ukradnu své sousedce, budou policie a soudy postupovat běžným tradičním způsobem. Ale můžeme očekávat, že se takové oblasti budou zmenšovat.

K tomu hlavnímu průlomu už totiž došlo. To si uvědomíme, když si připomeneme, že soudní rozsudek není určen jen stranám. Každý soudní rozsudek je určen i celé veřejnosti – aby každý mohl vidět, že právo nadále funguje a že je vymáháno. Aby byl právní systém pro každého průzračný a předvídatelný. Aby každý věděl: Když se dopustím tohoto, budu potrestán přibližně takto. Když se stanu obětí určitého trestného činu, budou represivní orgány postupovat tak a tak.

Nikdy v žádném systému to nefungovalo dokonale. A vždy existovalo i nepřiznané pravidlo, že bohatí lidé nebo komunističtí funkcionáři nejspíš ujdou potrestání, i když se něčeho dopustí. Bylo to ale pokládáno za okrajovou poruchu a vedly se diskuze o tom, jak ji řešit.  Proto se s tím dalo žít.

Každý soudní rozsudek je určen i celé veřejnosti – aby každý mohl vidět, že právo nadále funguje a že je vymáháno. Aby byl právní systém pro každého průzračný a předvídatelný.

Začne-li ale stát okázale a hrdě uplatňovat pravidlo, že zákony někdy platí a někdy ne, systém se hroutí.

V rámci komunistické vlády jsme mohli rozlišovat dva základní právní režimy.

V některých obdobích tomu bylo tak, že pokud si nevolník odpustil hlasité komentáře k vedoucí úloze komunistické strany nebo historickému významu V.I. Lenina, mohl počítat s tím, že bude ponechán na pokoji. V jiných obdobích ale mohl být kdokoliv obviněn, že je imperialistický špion, což obnášelo popravu nebo mnohaletý žalář. Nikdo si nemohl být jist. Ani nejvyšší funkcionář strany, ani poslední pomocník z vesnického statku. Systém byl absolutně nepředvídatelným.

A nejde jen o trestné činy. Stejný princip aplikují i technologické korporace, které při blokování uživatelů nebo vyhazování z práce nemají žádná pevná pravidla. Každý může být v příští minutě obviněn a rovnou i potrestán – od poslední slečny na recepci po člena představenstva. Co je ještě nenávistné a co už ne? Kdo se dopouští sexismu a kdo je zcela korektní? Žádná objektivní hranice neexistuje.

Každý může být v příští minutě obviněn a rovnou i potrestán – od poslední slečny na recepci po člena představenstva.

„V systému založeném na vládě zákona může každý občan vždy jednoznačně určit, jestli porušuje nebo neporušuje zákon. Systém, který lidem takovou možnost nedává, se nazývá tyranií“,  tvrdí Charles Murray. A má pravdu.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ:
330 NEBEZPEČNÝCH SLOV O ŽIVOTĚ NOVÉ ARISTOKRACIE

RSS kanál

Přihlásit se k odběru RSS kanál