Tři vlny českých elit a ruská občanská válka

Před pár dny jsem napsal delší text pro americký web Counter-Currents, ve kterém se snažím odpovědět na následující otázku. O americkém boji do posledního Ukrajince už toho bylo napsáno dost, ale jak vysvětlit postoj České republiky, Polska, Slovenska, Rumunska a dalších států bývalého sovětského bloku? Ty země jsou postiženy sankcemi mnohem víc než samotné Rusko, na jejich území směřují masy uprchlíků a migrantů a tyto země by také byly nejvíc ohroženy v případě eskalace konfliktu? Proč se právě jejich vlády snaží konflikt prodlužovat a eskalovat?

Pro nás ta otázka nemusí být tak zřetelná, ale pro ty, kdo mají mezinárodní srovnání, je to superzáhada. Jak tomu ve společenských záležitostech bývá, neexistuje jedno jednoduché vysvětlení. Navíc vývoj v každé zemi je specifický. Nicméně jedním z klíčů je pochopení vývoje místních elit.

Lidé sympatizují s Ukrajinou, ale nechtějí se zaplést do války, nechtějí nést plnou tíhu sankcí a mají za to, že současná míra pomoci je přehnaná.

Jak totiž ukazují výsledky voleb v Maďarsku i výzkumy veřejného mínění z dalších zemí, postoje proválečných vlád nemají podporu veřejnosti. Lidé sympatizují s Ukrajinou, ale nechtějí se zaplést do války, nechtějí nést plnou tíhu sankcí a mají za to, že současná míra pomoci je přehnaná. Podle dubnového výzkumu agentury Focus to jsou v České republice solidní 60% většiny.

Nicméně k majetkovým elitám. První vlna jejich vzniku souvisí s privatizací. Rozdělovaly se ohromné majetky a rozdaly se karty na několik generací dopředu. V České republice v roce 1995 už bylo v podstatě rozhodnuto, kdo bude po roce 2100 bohatý a kdo chudý. Samozřejmě za předpokladu, že nepřijde nějaká výrazná skoková změna. V tom se devadesátky podobaly době pobělohorských konfiskací. Ty rodiny, které v 17. století pomáhaly kolonizovat české země, ty zůstaly majetkovou elitou až do roku 1945 a některé dokonce do současnosti. Čtenář si asi dokáže představit, jaké typy lidí s jakými vlastnostmi vynáší takové doby nahoru.

V České republice v roce 1995 už bylo v podstatě rozhodnuto, kdo bude po roce 2100 bohatý a kdo chudý.

Pro úplnost je ovšem třeba dodat, že nebohatli jen privatizační kouzelníci. I mnozí další dokázali zpeněžit specifické prvky dědictví po komunistech. Někdo skvělé technické vzdělání, získání jakého je v dalších generacích nemyslitelné, někdo specifické umělecké prostředí příznivé růstu zajímavých osobností, další otevřené příležitosti na trzích a další třeba „jenom“ byty či jiné nemovitosti. Jsou to majetky podstatně menší, nicméně jsou hodně vidět. Mimo jiné proto, aby zakryly, že největší majetky 90. let nevznikaly prací ani podnikavostí, ale masivním státním přerozdělováním.

Druhá vlna místních elit souvisí s příchodem zahraničních korporací. Nepředstavujte si to ale tak, že by přivážely kapitál. Místní vlády platily nadnárodním korporacím za to, že byly ochotny přijít a vzít si podnik, banku, vodovodní potrubí apod. Často pak v dalším kroku nadnárodní korporace český podnik zavřela, aby se zbavila konkurence. Zmizely sofistikované výroby, často s tradicí 150 let a více. Byly nahrazeny výrobou jednoduchých komponent. Pro středoevropské země to znamenalo hospodářskou katastrofu, nicméně jednotliví místní lidé, kteří pro ty korporace pracovali, to znamenalo osobní zbohatnutí. Ne takové jako v privatizační vlně, ale pořád velmi slušné. Ve stejné době do střední Evropy také vstupovaly neziskovky Georga Sorose a mnohé další. Dnes fakticky řídí české školství, česká veřejnoprávní média a mají i silnou pozici v české justici. Jejich první místní manažeři rovněž slušně zbohatli. Stejně tak majitelé právních firem, které pro ně pracovaly.

Zmizely sofistikované výroby, často s tradicí 150 let a více. Byly nahrazeny produkcí jednoduchých komponent.

Jenže i tohle období už je uzavřené. Není co privatizovat a není co rozdat cizincům. Všechno významné už jim patří. Všechna podstatná rozhodnutí jsou přijímána z ciziny. Další zájemci o členství v elitě mají jedinou možnost. Dostat se do světových struktur. Získat postavení v centrále korporace, v OSN, WHO nebo Evropské komisi. Jenže zjišťují, že to je extrémně těžké. Konkurence je veliká, a o konkurenty ze střední Evropy není zájem. Zvláště, když ti lidé jsou běloši.

V takové situaci je na výběr ze dvou strategií. První je to, že můžete vytvářet sítě a navzájem se podporovat. Polák, který se stane globálním marketingovým ředitelem, začne do svého oddělení nabírat Poláky, Čechy a Maďary. Při poradách pomáhá prosazovat to, co posílí kolegy ze stejného regionu. Ostatně, příslušníci některých etnik a náboženství tak postupují už několik generací, a poměrně úspěšně.

Jenže to vyžaduje ideologii, která vás spojuje, a také to znamená riziko. Vaši středoevropští soukmenovci vás podpoří, ale od ostatních můžete čekat spíš opatrný až odmítavý postoj. Je to tedy strategie vhodná tam, kde někteří z vás už jsou nahoře, ale problematická tam, kde se nahoru šplháte všichni.

Konkurence je veliká, a o konkurenty ze střední Evropy není zájem. Zvláště, když ti lidé jsou běloši.

A pak je druhá možnost. Vykašlat se na vlastní zemi a snažit se upoutat pozornost na sebe. Být mnohem radikálnější než vaši západní konkurenti. Požadovat věci, které se oni požadovat zdráhají. Pokusy jít touto cestou v otázkách migrace a zeleného údělu narazily ve středoevropských zemích na masový lidový odpor. Jenže čas postupuje, ty země se postupně přizpůsobují západu a elity se přestávají zdráhat používat represe příliš podobné těm komunistickým. Většina lidí se o to absolutně nezajímá, dokud to neuvidí v účtech za energie. Takže příležitost vystartovat.

Můj odhad je, že to bude úspěšné, a že v příštích letech přibyde ve světových centrálách polských, českých a slovenských jmen. Ale nebude to zdaleka tak úspěšné, jak si dnešní představitelé středoevropských zemí představují. Až je zase uslyšíte mluvit, nenechte si namluvit, že hájí své země.

Ostatně, s ukrajinským vedením tomu není jinak.