Tomáš Krška: Když nejde proud

Nešel proud, pondělí. Foukalo, u nás asi víc než ten první velký a pojmenovaný vítr před týdnem. Odpoledne vypadl proud, ujel jsem do města, kde proud šel. Pustili to asi v osm večer, jak mi někdo z naší vsi volal, ale v jednu v noci to vypadlo zase. Přijel jsem v úterý v deset dopoledne, ještě to nešlo. Když to ve tři odpoledne pořád nešlo, na dispečinku nahlašování poruch ČEZ měli nahráno jak intenzivně pracují, tak jsem vyjel autem směrem nad ves, kde jsem čekal poruchu, podívat se, zda opravdu intenzivně pracují. Už cestou vidím jak proti mě jede to jejich auto s plošinou. Zastavil jsem ho. Unavený chlap mi říká, že to půjde asi za 3 hodiny, že se jde domů najíst a vrátí se, že už dorazila firma. Nevěděl jsem jaká firma, nechápal jsem.

Na místě byli dva mohutní chlapi, právě bagrovali díru pro sloup, už tam měli na dvoukolce nový betoňák a na dalším autě s plošinou výzbroj - to je to rameno s izolátory. Starý, dřevěný sloup ještě z doby zlatodolu, tedy nejméně 70 let starý, dostal přímý zásah obří borovicí. Ale dostat se k tomu místu znamenalo, že náš místní elektrikář od pohotovosti musel vytěžit a odtahat několik padlých obrovských stromů, odtahat autem, které na to není postavené. Udělal jim cestu, připravil. Samosebou nejdřív to někde musel vypnout.

Chlapi promoklí, unavení od pohledu, kupodivu nebyli nevlídní, bavili se se mnou, přesněji nevyhnali mě. Jeden, takový tlusťoch, ten typ, co mají místo normálního výrazu obličeje permanentní úsměv, dokonce i vtipkoval. Když jsem tam rozezleně přikvačil, jako že si je podám, co se tam s tím tak dlouho "mazlí" akorát ten usměvavý dohrabal traktorovým bagrem díru, do ní strčil sloup, který mu druhý uvázal na zvláštní popruh k raměni bagru, skoukli to olovnicí ze dvou stran, zasypali a upěchovali. Nevyhnali mě, opakuju, vtipkovali. Vlastně jsem nikdy neviděl, jak se to dělá. Navázali zvláštními šponováky (nezapsal jsem si ty názvy, jaké jsem jakživ neslyšel) drát po drátu. Ve skutečnosti to jsou jako palec tlustá hliníková lana a uvnitř je asi lanko ocelové, neptal jsem se. Zvedli je, jeden po druhém do výšky tou plošinou a přidělali je na nové izolátory. Na druhém sloupu to už opravoval ten "náš", co se vrátil z pozdního oběda, na který odjel až když přijeli kolegové a pokračovali, aby nás pár, asi 30 lidí v malé vesnici na konci větve toho vedení, měli proud a nevyhodili obsah mrazáků.

Chlapi promoklí, unavení od pohledu, kupodivu nebyli nevlídní, bavili se se mnou, přesněji nevyhnali mě. Jeden, takový tlusťoch, ten typ, co mají místo normálního výrazu obličeje permanentní úsměv, dokonce i vtipkoval.

Stál jsem tam v té vichřici, zíral na jistou, systematicky sehranou práci těch tří lidí a hluboce se za své vzteklé myšlenky v duchu styděl. Do toho všeho začalo hustě pršet se sněhem a ostatní, dosud stojící dvoukubíkové borovice se hrozivě nakláněly ve větru, který nechtěl přestat. Dodavatelská firma, kdo ví odkud z daleka, dva chlapi a vedoucí, který přijel za nimi později, odjeli, svojí práci udělali.

„Náš“ elektrikář to sice nepustil za tři, ale až za víc než čtyři hodiny, rychleji to nešlo, celou tu dobu jsem tam zmrzal a pozoroval jsem koncert lidské práce.

Proud šel jen hodinu. Zavolal jsem na ohlašování poruch a asi po hodině se šel zase podívat, ve tmě, o které jsem zapomněl, jak umí být černá. V inkriminovaném úseku vidím světýlko, míhající baterku v lese, tentokrát v místě, kde je velmi příkrý svah. Za chvíli přijel někdo s velkým autem a přivezl skládací ruční hliníkový žebřík. S "naším" elektrikářem, který byl, kromě svého už zmiňovaného oběda a té asi hodiny už asi 18 hodin na nohou a s nočním údržbářem ústavu pro postižené, který je na kopci v lese, vytáhli žebřík a vlekli ho do strmé hustě porostlé lesní stráně, kam se ničím vyjet nedá. Pomoct nechtěli. Došlo mi, že jim ve svých 64 letech vážně k ničemu nejsem. Aspoň jsem jim pomáhal držet svítilnu.

Elektrikář opravil přepálený drát, nahoru to lano vytáhl tentokrát jen rukama, přemostil "načnuté místo" dalšího vodiče. V klidu složil žebřík a zase ho pomalu odvlekli do auta. Jasně, z kopce to šlo o malinko líp.

Když jsem přijel domů, bohatší o silný zážitek, za chvíli to už ten chlap pustil a konečně se už snad dostal domů. Tedy asi, určitě ho musí někdo střídat když by byla někde další porucha.

Po tomto zážitku jsem se za sebe a svoje vzteklé výčitky zastyděl a do smrti už nikdy nezanadávám na to, když vypadne proud.

Po tomto zážitku jsem se za sebe a svoje vzteklé výčitky zastyděl a do smrti už nikdy nezanadávám na to, když vypadne proud.

A pointa nakonec. Když tam ještě stavěla cizí firma sloup, přijel nějaký asi jejich vedoucí a vyposlechl jsem neuvěřitelný příběh. Bavili se mezi sebou, nevyprávěl to mě.

V okresním městě u je chytila policie, když vezli sloupy, bylo jich potřeba víc. Policajtům se zdálo, že mají přeložené auto. 

Museli s nimi jet s tím náklaďákem asi 6 km na parkoviště u jednoho zámku na mimo sezonu prázdné parkoviště, kde měla policie instalovanou váhu pro nákladní auta. Ano. V den, kdy zuří po celé zemi vichřice, tisíce domácností a podniků je bez proudu. Následky za jakéhokoli počasí, kdy stále hrozí v silném větru pád dalších stromů, odstraňují anonymní, nevyspalí, hladoví, promočení a zmrzlí chlapi, tak v takový den tyhle obětavé lidi, v téhle kritické chvíli, buzeruje policie. Naše chrabrá policie. Ta, co nám pomáhá a chrání hlavně před sjetými gumami a špatným parkováním. Ta policie, bez které ale, když někdy vypadne proud, leckdy by třeba šel opět dřív, když by ti dnešní hrdinové, o kterých se seriály nenatáčí a v novinách nepíše a rozhovory se s nimi taky nedělají, tak kdyby tyhle skutečné hrdiny nezdržovala naše chrabrá police.

Ano. Žijí tu s námi. Obyčejní bezejmenní chlapi, šoféři a současně lapiduši záchranek spolu se sestrami, lékaři a lékařkami, hasiči, kteří vždycky odněkud přijedou, s technikou, kterou ti dobrovolní udržují v chodu zadarmo ve svém volném čase a zadarmo pomáhají, a taky elektrikáři, schopní a ochotní lézt po stožárech v nejhorším počasí, jaké si lze představit, a další podobní. To jsou ti opravdoví hrdinové dneška, skromní, neznámí a po publicitě netoužící lidé, bez kterých by civilizace nefungovala a zhroutila se za pár hodin. Ano, za pár hodin by se zastavila civilizace bez pekařů, kteří noc co noc zajistí, abychom se ráno najedli, bez šoférů, kteří den co den zaváží prodejny nekonečným proudem zboží, sestry ve špitále, která každému umyje podělanou zadnici a nakrmí ho, když se sám nenají. A dalších a dalších profesí tisíců bezejmenných lidí, jejichž životy nikoho neuchvacují jako prosvítající bradavky nějaké rádoby celebrity, která neumí víc, než stát fotografům. Kdyby ve kterékoli bance, velké nadnárodní společnosti, v jakékoli neziskovce, či vysokém úřadu, zmizel ředitel a nejvyšší manažeři, ani po půl roce by si toho nikdo nevšimnul a na chod civilizace by to nemělo pražádný vliv…

Ano. Žijí tu s námi. Obyčejní bezejmenní chlapi, šoféři a současně lapiduši záchranek spolu se sestrami, lékaři a lékařkami, hasiči, kteří vždycky odněkud přijedou, s technikou,

Přesto hrdinou žádného seriálu není drobný zemědělec, který musí dát svému dobytku dvakrát denně nažrat i kdyby měl zlomenounohu nebo zápal plic a do chlíva se měl doplazit po břiše a kterému by stačilo, aby ho stát se svými buzeracemi v podobě regulací, vyhlášek, nařízení a další „potravy pro byrokraty“ nechal na pokoji.

Záměrně nepíšu, kde se to stalo, třeba aby někdo ty dělníky nebuzeroval za to, že mně nevyhnali a nechali mě z povzdálí sledovat jejich práci.

Tohle všechno jsem si uvědomil když mi mailem přišel kreslený vtip, kde policajt zastaví záchranku a chce vidět lékárničku. Umělec měl buď podobný zážitek jako já a nebo si možná ani neuvědomil, že se tyto absurdity opravdu dějí. Nejspíš ale upozorňuje na tu hrůzu, co se často děje v našich životech a kolem nás, tak, jak umí. Zasmát jsem se tomu vtipu nedokázal…

Tom Krška

 

RSS kanál

Přihlásit se k odběru RSS kanál