Marie Kovalová: Srpnová výročí
Výročí na srpen 2021
1321 – srpen byl velmi teplý a velmi deštivý.
1421 – srpen byl chladný, vláhově normální.
1521 – v srpnu bylo teplo a sucho.
1621 – srpen nevybočoval – byl průměrně teplý a suchý.
1721 – v srpnu bylo horko a ke konci měsíce začalo víc pršet.
Od roku 1770 byla soustavně měřena teplota vzduchu v Praze v Klementinu:
1821 – v srpnu byla průměrná teplota 18,2 °C.
1871 – v srpnu byla průměrná teplota 19,3 °C.
1921 – srpen byl průměrně chladnější než červenec, měl 19,9 °C.
1971 – v srpnu byla průměrná teplota 21,2 °C.
(Údaje o počasí jsou čerpány z knihy Jiřího Svobody, Zdeňka Vašků a Václava Cílka „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“ vydané v nakladatelství Regia v roce 2003.)
1. 8. 1291 – vznik Švýcarska – na louce Rütli u Lucernského jezera se sešli zástupci třech „lesních kantonů“ – Uri, Schwyz a Unterwalden, odmítli jakoukoliv vnější soudní a právní moc a slavnostně vyhlásili nezávislost na Habsburcích.Od toho roku začali vytvářet společenství, jímž položili základy švýcarské konfederace, jejíž latinský název Confederatio Helvetica dodnes přežívá ve zkratce „CH“ pro Švýcarsko. Od kantonu Schwyz se odvozuje název země ve většině jazyků. První srpen je dodnes státním svátkem Švýcarska. V souvislosti s tím datem byla nejednou položena otázka: nevzniklo Švýcarsko díky templářům? Díky těm, kterým se včas podařilo opustit Svatou zemi, než ji tehdy ovládli muslimové, což se stalo 18. května 1291 – to padla poslední křižácká pevnost Akkon (Accra, nyní přístavní město v Izraeli, vzdálené 13 kilometrů severně od Haify). Templáři, už tenkrát zdatní bankéři, měli prý zamířit a údajně dokonce s řádovým pokladem, do tehdy velmi řídce osídlené oblasti dnešního Švýcarska, kde možná už předtím nějací jejich druzi byli. Jestli tedy mohla část bohatství templářů tvořit základ švýcarského bankovnictví zůstává však jen spekulací.
1. 8. 1961 v noci na 2. 8. byl vykraden kostel Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici na Malé Straně v Praze. Ztratily se tři pozlacené poháry, 18 lahví mešního vína a hlavně světově proslulá soška Pražského jezulátka z 16. století se všemi šperky. Hlavní svědek, Pavel Gallo, který v kostele pracoval jako kostelník 20 let, vypověděl, že tu noc ho dva muži omráčili, zatáhli do sakristie, kde ho donutili pít mešní víno, ač byl zapřisáhlý abstinent. Mluvili prý podivnou slovansko-německou řečí. Pes dokázal vysledovat nějaké stopy zahradou až do stráně, odtud pak ještě přes zídku do petřínských sadů. Tam ale stopu ztratil. Zámky u kostela a dvora nebyly porušeny, poškozený byl jen zámek na dveřích u schodiště k zadnímu traktu. Po zveřejnění události v tisku se ozvala lékařka, jejímž pacientem byl Gallo. Policistům řekla, že sošku Jezulátka měla doma, ale bez šatiček a korunky ji vůbec nepoznala. Schoval ji u ní právě Gallo. V bytě Galla byly nalezeny i chybějící šatičky. Gallo tvrdil, že Jezulátko svlékl, aby zloděje přesvědčil, že figurka sama o sobě nemá žádnou cenu. Jeho další výpovědi byly čím dál víc matoucí. Návrh na obžalobu proti Gallovi pro trestný čin krádeže byl podán v říjnu roku 1961. Po zvážení okolností byl ale zproštěn obžaloby. Podle administrátora kostela byl Gallo pečlivý člověk a oddaný katolík, který věřícím v kostele ochotně vyprávěl historii Jezulátka a snažil se jeho kult šířit. Skuteční pachatelé (pokud byli) nebyli nikdy dopadeni. Nenašly se ani odcizené předměty. Případ nebyl vyřešen, jen Pražské Jezulátko se vrátilo zpět.
1. 8. 2011 zemřela 87letá Milada Šubrtová, operní pěvkyně-sopranistka. Původně úřednice spolupracovala s ochotníky, zpěv studovala pouze soukromě u Zdeňka Knittla. Přesto se jednalo o zpěvačku s mimořádným hlasovým fondem o rozsahu tří oktáv, jež patřila mezi nejlepší české sopranistky 20. století. Po válce působila nejprve v Opeře 5. května, s jehož souborem později přešla do Národního divadla v Praze (1948), kde se stala sólistkou opery. Měla mimořádné pěvecké schopnosti, vynikající pěveckou techniku. Jednou z jejích legendárních rolí se stala postava Rusalky ze stejnojmenné opery Antonína Dvořáka. Do jejího kmenového repertoáru patřila i Janáčkova Jenůfa, jakož i klasicistní postavy mozartovské a další operní role.
2. 8. 1921 zemřel v pouhých 48 letech Enrico Caruso, italský operní pěvec. Byl nejen jedním z nejlepších tenorů, ale i nejpopulárnějším zpěvákem jakéhokoliv žánru a byl také jedním z nejdůležitějších průkopníků nahrávání hudby. Carusovy populární nahrávky (např. Santa Lucia, Ó Sole Mio) a výjimečný hlas z něj udělaly nejznámější hvězdu své doby. Vliv jeho pěveckého stylu byl takový, že prakticky všichni následující italští tenoři (a mnoho tenorů jiných národností) se ve větší či menší míře hlásili k jeho dědictví. O Carusovi se říkalo, že když zazpíval naplno, dokázal roztříštit křišťálový pohár.
3. 8. 2011 v Brně zemřela 44letá Simona Monyová, vlastním příjmením Ingrová, spisovatelka, zaměřující se především na romány pro ženy, pro které sbírala inspiraci ve vlastním životě. Napsala jich tři desítky. Čerpala ze svých zkušeností s mezilidskými vztahy a domácím násilím. Několik jejích románů bylo zfilmováno. Zavraždil ji její manžel, tyran a psychopat. Zůstali po ní tři synové.
4. 8. 1941 zemřel v 79 letech Jindřich Matiegka, lékař a antropolog, profesor a rektor (1929-1930) Univerzity Karlovy. Založil v Praze fyzickou antropologii, organizoval rozsáhlé výzkumy obyvatelstva a spoluvytvářel antropologické muzeum, které založil jeho přítel Aleš Hrdlička (1869-1943). Publikoval víc jak 200 vědeckých prací, mimo jiné o kostrách různých významných lidí (českých panovníků, J. A. Komenského, Jana Žižky aj.) nebo o prehistorických nálezech K. J. Mašky v Předmostí a K. Absolona v Brně a ve Věstonicích. Mezi jeho četnými žáky zvlášť vynikl Emanuel Vlček (1925-2006), který úspěšně pokračoval v jeho práci.
6. 8. 1621 císař Ferdinand II. (1578-1637) zrušil Rudolfův majestát z roku 1609 o svobodě náboženství v českých zemích. Údajně pergamenovou listinu roztrhal vlastníma rukama. Začala rekatolizace českých zemí.
7. 8. 1941 zemřel 80letý Rabíndranáth Thákur, indický filozof, spisovatel, básník, hudební skladatel, pedagog a také malíř. Thákur je dovršitelem moderní indické kulturní renesance, která zapojila indickou literaturu do světového kontextu, aniž ji zbavila nejcennějších rysů jejího tisíciletého odkazu, a dodnes je nejvýznamnějším spisovatelem moderní indické literatury. Za ni dostal v roce 1913 Nobelovu cenu.
7. 8. 1961 byl ve vesmíru druhý člověk – sovětský kosmonaut German Stěpanovič Titov (1935-2000) a první, který strávil v kosmu více než den. Letěl na palubě Vostoku 2 a za 25 a půl hodiny obletěl Zemi sedmnáctkrát. Vyzkoušel při letu i ruční řízení lodě. Pracoval s otevřeným hledím skafandru a jako první kosmonaut v kabině jedl (z tub), spal a trochu i cvičil. Přistání lodi zajistil automatický program, Titov byl z kabiny katapultován a přistál na padáku poblíž města Saratov, kabina přistála na padáku samostatně. Zemřel doma po infarktu.
7. 8. 1991 v Sušici zemřel ve věku 76 let páter František Ferda, kněz a hlavně léčitel, který byl údajně na dálku schopen stanovit přesnou diagnózu pacienta, příčinu jeho onemocnění, vybrat nejvhodnější přírodní léky včetně postupu léčby. Po vysvěcení na kněze (1939) působil v Nechvalicích a okolních farnostech na Sedlčansku. Od roku 1951 byl, jako řada dalších kněží, nespravedlivě vězněn. Po propuštění roku 1960 pracoval manuálně v plzeňském pivovaru. V roce 1969 začal působit jako správce Domova důchodců v Újezdci u Klatov. Od roku 1978 se již plně věnoval léčitelství ve svém domku v Sušici. Měl rozsáhlou klientelu, v níž nechyběli ani tehdejší představitelé našeho státu. Jeho jméno se stalo v Čechách legendou jež udivovala i vědecký svět. Byť se pesimističtí lékaři snažili zpochybňovat jeho diagnózy, museli je uznat – vědecky ověřené metody je potvrdily.
8. 8. 1991 zemřel 71letý Ivan Nikitovič Kožedub, maršál sovětského letectva, nejúspěšnější spojenecký letec 2. světové války. Kromě toho sestřelil roku 1945 u Berlína i 2 americké Mustangy (a o několik dní později další 2), když na něj údajně omylem útočily. Kožedub pokořil bývalé spojence i v Koreji, kde vedl svoji stíhací divizi, ale tajně proti Američanům, neboť tam Severokorejcům oficiálně pomáhali bojovat jen Číňané. Např. 12. 4. 1951, když chtěli Američané letecky bombardovat most přes řeku Jalu u čínské hranice, utrpěli od sovětských MiGů takovou porážku, která asi stále přiživuje jejich nenávist k Rusku. V korejské válce to bylo víc porážkek USA od Rusů, o kterých se u nás nepíše. Kožedub i po válce sloužil v sovětském letectvu. Od roku 1971 byl přímo ve vedení vzdušných sil. V roce 1978 byl převelen do komise generálních inspektorů ministerstva obrany SSSR a v roce 1985 dosáhl hodnosti maršála letectva.
8. 8. 2011 zemřela 83letá Jiřina Švorcová, divadelní a filmová herečka a později také komunistická politička. Rodačka z Hradce Králové vystudovala v Praze DAMU a stala se členkou souboru Divadla na Vinohradech, kde pak působila až do roku 1990. Po srpnu 1968 byla jednou z klíčových postav normalizační kultury. V roce 1976 byla zvolena do ÚV KSČ a stala se předsedkyní Svazu českých dramatických umělců a byla jí až do roku 1990. Přes její politickou angažovanost o ní lidé, kteří ji znali říkali, že nikdy nikomu neublížila, spíš naopak.
12. 8. 1881 došlo k požáru Národního divadla v Praze. Požár vznikl tím, že klempíři, kteří na střeše pracovali na instalaci hromosvodu, před odchodem dostatečně neuhasili dřevěné uhlí, kterým rozehřívali páječky. Od toho pak chytilo dřevěné bednění střechy. Šíření ohně podporoval i silný vítr. Špatně postupovaly i záchranné práce. Kupole, hlediště a jeviště spolu s oponou od Františka Ženíška byly zcela zničeny. Požár vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky: za 47 dní byl vybrán milion zlatých. Po požáru se vedení oprav budovy ujal profesor arch. Josef Schulz. Opravené divadlo bylo znovu otevřeno dva roky po požáru, 18. 11. 1883.
13. 8. 1521 španělský dobyvatel Hernán Cortés (1485-1547) opětovně a tentokrát definitivně dobyl aztécké hlavní město Tenochtitlán (rok předtím byli španělští vojáci z Tenochtitlánu vyhnáni). Cortés území, která ve střední Americe dobyl pojmenoval „Nové Španělsko” a byl jmenován jeho místodržícím. Tenochtitlán nechal zbořit a na jeho místě stavět základ dnešního hlavního města Mexika – Cuidad de México.
13. 8. 1501 v české kotlině začalo pršet a silně pršelo dalších 5 dnů bez přestávky. Potoky a řeky se rozvodnily, naplnily se rybníky tak, že některé hráze už nemohly vodu zadržet a protrhávaly se. Např. v Praze byla voda až v Dlouhé ulici.
13. 8. 1941 v Bruselu (obsazeném tehdy už Němci) zemřel 50letý ruský bělogvardějský plukovník Ali Izenbek na mozkovou příhodu. Původně důstojník carské armády, někdy psaný jako Fedor Arturovič Izenbek, mj. absolvent Akademie výtvarných umění v Petrohradě, se po roce 1917 přidal k odpůrcům bolševiků. V srpnu 1919, mezi boji ruské občanské války nalezl ve vydrancované šlechtické usedlosti nedaleko Charkova po zemi poházené dřevěné bukové destičky hustě popsané nějakými znaky. Nařídil vojákovi, který s ním šel, aby desky posbíral a opatroval mu je. Když o tři roky později, po mnoha těžkostech se Izenbek (i s destičkami) dostal do Bruselu, osud ho svedl s novinářem Jurijem Petrovičem Miroljubovem. Tomu se svěřil se svým objevem a destičky mu půjčil. Miroljubov si je údajně ofotografoval a brzo je vrátil. Originály ale nebyly po smrti Izenbeka u něj nalezeny – a nikdo je v pozdější době už neviděl. Miroljubov fotografie pak léta prý překresloval, zkoumal, někdo uvádí, že je sám i překládal. Po emigraci do USA v roce 1953, tedy až po 30 letech(!), předal materiály (divné je, že jen své popisy, nákresy a foto jediné desky) nějakému profesoru Kurenkovovi, který na pokračování v letech 1957-59 je publikoval v časopise ruské emigrace Žar-Ptica. Text byl nazván Velesova kniha, podle jména Veles jednoho slovanského boha. Rozluštit text nebyl problém – znaky, jimiž byl zaznamenán, měly blízko k azbuce. Podle zastánců pravosti tohoto díla je to dávný slovanský náboženský a historický text, mísí se tam popisy bájných a historických událostí s náboženskými a mytologickými pasážemi a jakýmisi sborovými rituály či modlitbami. Má dokazovat, že staří obyvatelé Rusi měli vlastní písemnosti a to ještě hodně dlouho před příchodem Cyrila a Metoděje v 9. století n. l. Popisy „knihy” totiž sahají do 10. stol. př. n. l., kdy staří Slované žili v „zemi sedmi řek“ (Sedmiříčí, nebo též Bělovodí na Sibiři – řeky Irtyš, Ob, Lena, Jenisej, Tobol, Išim/Esim a Angara). Později putovali přes Sýrii do Karpat, kde byli krátce zotročeni králem „Nabsurem”. Kniha končí popisem rozvratu slovanské říše Varjagy (kolem 10. stol. n. l.). Historici (až na výjimky) považují Velesovu knihu za falzum, které vzniklo v 50. letech 19. století. Přesto však o ni neklesá zájem nejen u zastánců její pravosti, ale ani v odborných kruzích.
13. 8. 1961 byla zahájena stavba Berlínské zdi. V noci z 12. na 13. srpna obsadily ozbrojené síly NDR hranice k Západnímu Berlínu a přerušily, nejdříve pomocí ostnatého drátu, spojení mezi Východním a Západním Berlínem. O tři dny později, 16. srpna, začal být drát nahrazován zdí. Vlastní zeď ležela asi 2 metry od hranice k západnímu sektoru. Skládala se z betonových, asi 3,6 metru vysokých panelů. Na východní straně se pak nacházelo rozdílně široké pásmo, skládající se z různých ochranných pásů: ostnatý drát, pás pro psy, pro pohraniční stráž, různé (i protitankové) zátarasy, a další zeď směrem na východ. Každých několik set metrů stála strážní věž. Postupně byla zeď doplňována. Domy, stojící blízko její východní strany, byly neobydlené se zazděnými okny a samozřejmě i dveřmi. Zeď okolo Západního Berlína měla celkovou délku 165 km. Prvního dne stavby zdi přeběhlo za všeobecného zmatku přes tisíc lidí, ale útěky byly těžší a těžší. I přesto se během dvou let výstavby zdi podařilo zhruba 16 500 útěků. Přímo pak na zdi nebo při pokusech o její přechod bylo prokazatelně usmrceno přes sto osob, další stovka případů není jednoznačně vyřešena. Zeď začala být rozebírána 9. listopadu 1989.
14. 8. 1431 husitská vojska vedená Prokopem Holým (1380-1434) v bitvě u Domažlic hladce porazila křižáky vedené markrabím Fridrichem Braniborským (1371-1440) a kardinálem Cesarinim (1398-1444). Kardinál utekl z bojiště v přestrojení za vojáka a zanechal za sebou kardinálské atributy – klobouk, roucho a papežskou pověřovací bulu. Husité prchající vojáky pronásledovali a tisíce jich pobili. Byla to ale jejich poslední velká vítězná bitva. Po ní docházelo k rozkolům mezi umírněnými a radikálními husity, což vedlo 30. 5. 1434 k porážce radikálů v bitvě u Lipan.
14. 8. 1941 podepsali prezident USA F. D. Roosevelt a britský premiér W. Churchill tzv. Atlantickou chartu – prohlášení o společném postupu v probíhající válce. Dokument, podepsaný 8 týdnů po napadení Sovětského svazu Německem, byl především výrazem snahy neuznat jakékoliv válečné územní zisky a uvolnit obchodní omezení.
14. 8. 1951 zemřel 88letý William Randolph Hearst, americký miliardář, majitel dřevařského a papírenského průmyslu, který vybudoval největší novinovou síť své doby a pomáhal vytvořit bulvární typ žurnalistiky, ale hlavně – po roce 1917 začal vést se svojí rozsáhlou novinovou síti záměrnou kampaň za prohibici konopí. Proč? Konopí svojí všestrannou použitelností, lácí a tím, že si ho nikdo nemohl patentovat, ohrožovalo finanční plány jak Hearsta tak především dalšího miliardáře DuPonta, majitele petrochemických a farmaceutických firem, který si mj. patentoval výrobu papíru z dřevní buničiny. Pokud by zůstalo konopí legální, většina obchodů těchto firem by se nikdy neuskutečnila. Nešlo totiž jen o levnou papírenskou technologii. Např. látky z vláken konopí jsou trvanlivé a navíc velmi chemicky odolné. Konopná semena sloužila jako potravina pro lidi i jako krmivo pro domácí zvířata. Olej ze semen konopí byl využíván v kuchyni i kosmetice. A což teprve vezmeme-li v úvahu všestranné léčivé účinky konopí! DuPontovi a Hearstovi šlo o to, aby byla tato, jedna z nejvšestrannějších rostlin na světě přímo zakázána! Povedlo se to pod názvem, který konopí vůbec nepřipomínal. Byla z něj marihuana, podle mexických imigrantů, kteří tak nazývali druh konopí, z kterého získávali drogu, kterou kouřili a pod jejímž vlivem nežili zrovna vzorným životem. Opakovaným používáním slova „marihuana” ve spojitosti s různými kriminálními činy udělal Hearst ve svých novinách v americkém povědomí z konopí tu nejhorší drogu v historii lidstva. K Hearstovi a DuPontovi se přidal šéf protidrogového úřadu USA Anslinger, který v roce 1937 prosadil zákon Marijuana Tax Act, kterým bylo konopí prakticky úplně zakázáno. Návrh na prohibici konopí prošel v americkém kongresu hladce. K projednávání nebyli přizváni odborníci, jen byly čteny bulvární články, které pomluvami konopí – vlastně marihuanu – nešetřily. Celou obludnou akci, vydávanou za boj proti drogám platil bankéř Andrew Mellon. Američané pak v roce 1961 dosáhli celosvětového zákazu pěstování konopí, daného Jednotnou úmluvou OSN o omamných látkách.
4. 8. 1971 malý státeček v Perském zálivu – Bahrajn vyhlásil nezávislost na Velké Británii. Státním zřízením je Bahrajn konstituční monarchií s králem v čele, rozkládající se na hlavním stejnojmenném ostrově a dalších 32 menších ostrovech o celkové rozloze 665 km2. Počet obyvatel nedosahuje v současnosti ani jeden a půl milionu.
14. až 20. 8. 1971 na Stanfordově univerzitě v Kalifornii, v institutu psychologie se odehrával velmi podivný experiment, tzv. stanfordský vězeňský experiment, který patří mezi nejznámější a zároveň nejkontroverznější psychologické experimenty všech dob. Vedl ho profesor Philip Zimbardo (*1933), který vybral 24 studentů (ze 75 přihlášených) do rolí vězňů a dozorců. Všichni byli fyzicky a duševně zdraví. Jednalo se o liberály, a protože se experiment odehrál během tažení proti válce ve Vietnamu, byla většina z nich také protiválečnými aktivisty. Role vězně či dozorce si vybrali losem. Pravidla pro „hru” byla dána jasně. Bez fyzického násilí měli dozorci udržet přísnou disciplínu mezi vězni, přičemž denní režim měl věrně simulovat vězeňské prostředí – od oblečení přes oslovování bachařů až po denní vycházky. Strategii dozorců nechal Zimbardo zcela na nich. Experiment se však stal během krátké doby šokem pro všechny zúčastněné. Nikdo nepředpokládal, že po několika dnech se část dozorců promění v sadistické tyrany, kteří budou vězně ponižovat a mučit. Proti krutému zacházení vyvolali vězni vzpouru, kterou dozorci neváhali okamžitě tvrdě potlačit. Atmosféra v pokusné věznici byla už po šesti dnech tak vyhrocená, že Zimbardo musel svůj pokus rychle zastavit, aby se zcela nezvrhl a nedošlo k tragédii. Tento experiment vzbudil odpor pro pochybnou etickou hodnotu, zároveň ale ukázal, čeho všeho člověk může být schopen.
15. 8. 1501 vrcholila jedna z nejhorších zaznamenaných povodní na Vltavě a Labi. Pršelo intenzivně 8 dní, voda v Praze byla údajně „2 lokte nad Bradáčem”. Zprávy o velkých záplavách byly také z Drážďan a z Míšně.
15. 8. 1971 v Praze náhle (příčina není nikde uvedena) zemřel 54letý Zbyněk Žába, egyptolog světového jména. Byl žákem a také nástupcem Františka Lexy (1876-1960). Žába se významným způsobem podílel nejen na založení Československého egyptologického ústavu (1958), ale také na jeho prvních výzkumech v Núbii v rámci záchranné akce UNESCO při stavbě a před zprovozněním Asuánské přehrady (1960-1971) na Nilu. Vedl také výzkumné práce v Ptahšepsesově mastabě v Abúsíru. Světový význam má jeho francouzské vydání Ptahhotepova naučení a anglické vydání skalních nápisů z Núbie.
15. 8. 1971 svoji vazbu na zlato opustil americký dolar (tenkrát 35 USD za trojskou unci). U této měny to byla dost zásadní věc, neboť dolar byl do té doby za zlato všude směnitelný. Protože president Nixon (1913-1994), zejména kvůli nákladům na válku ve Vietnamu (1955-1975), nedokázal tento dohodnutý stav udržet, vazbu dolaru na zlato zrušil. Následovalo nejen výrazné znehodnocení dolaru vůči zlatu, ale také ztráta víry v americký dolar.
16. 8. 1861 zemřela královna Madagaskaru Ranavalona I. (1778-1861). Na trůn se dostala intrikami po smrti svého manžela krále Radama, ač se jím měl stát králův synovec. Jedenáct měsíců po králově smrti se jí narodil syn Rakoto (1829-1863), přesto byl jeho otcem zapsaný král. Během své tři desítky let dlouhé vlády rozsévala Ranavalona nenávist, utrpení a smrt. V nové době je na ni ale mnohdy nahlíženo jako na zdatnou političku, která chránila politickou a kulturní svrchovanost svého národa, byť si k tomu nevybrala ideální metody. Na trůně ji vystřídal její syn Rakoto, který už během jejího života nesouhlasil s její politikou a metodami. Přijal královské jméno Radama II., zrušil většinu nařízení své matky a obnovil styky se světem, zejména s Evropou, ale bylo mu dopřáno vládnout jen dva roky. Po dvaceti letech, roku 1885, celý ostrov zcela ovládli Francouzi a udělali z něj svoji kolonii. Nezávislost Madagaskar získal až roku 1960.
16. 8. 1921 byl zabit podkarpatský loupežník 23letý Nikola Šuhaj. Spolu s jeho 15letým bratrem Jurajem byli zavražděni jejich bývalými přáteli. Pro peníze. V roce 1921 byla za Šuhajovo dopadení vypsána totiž odměna tří tisíc korun. To byly závratné peníze, za něž se dalo na Podkarpatské Rusi koupit malé hospodářství. Tři členové Nikolovy bandy nejprve do lesa, kde se Nikola a Juraj skrývali, donesli vodku, že něco slaví. Opilého Nikolu a Juraje umlátili sekyrami a potom zavolali strážní oddíl, který Nikolu dosud bezvýsledně stíhal. Podle jedněch byl Nikola národní hrdina, podle jiného názoru nelítostný zločinec. Každopádně se díky knize Ivana Olbrachta, vydané poprvé roku 1933, stal legendou.
18. 8. 1921 se v Moskvě narodila Lýdie Vladimirovna Litvjaková, kterou už od dětství přitahovalo létání a tak od 14 let chodila do aeroklubu. V 15 letech již prvně sama pilotovala letadlo. Po absolvování Chersonské letecké školy pracovala v Kalininském aeroklubu jako učitelka létání. Do války proti Němcům se zapojila říjnu 1941, nastoupila k leteckému stíhacímu pluku a stala se nejúspěšnějším a dodnes nepřekonaným ženským leteckým esem. Byla nazývána „bílou lilií od Stalingradu“. 1. 8. 1943 vzlétla 22letá Lýdie čtyřikrát. Během prvních tří bojových letů sestřelila dvě nepřátelská letadla samostatně a jedno ve spolupráci. Ze čtvrtého letu se však již nevrátila a byla prohlášena za nezvěstnou. Po skončení války ji její spolubojovníci dále hledali. Až v roce 1979 její ostatky náhodně identifikovali u vesnice Dmitrijevka jižně od města Krasnyj Luč na Ukrajině. Okolnosti její smrti nebyly objasněny.
19. 8. 1991 byl v Sovětském svazu zinscenován puč proti Michailu Gorbačovovi (*1931), prvnímu prezidentu Sovětského svazu a také generálnímu tajemníkovi komunistické strany. Skupina funkcionářů z konzervativního křídla komunistické strany nespokojená s vývojem v zemi po Gorbačovových reformách vytvořila tak zvaný Státní výbor pro výjimečný stav, který se pokusil zemi ovládnout. Gorbačov byl prohlášen za sesazeného z funkce a tři dny držen v domácím vězení na Krymu, kde byl zrovna na dovolené. Pučisté chtěli zabránit podpisu svazové smlouvy, která by prakticky ustavila ze SSSR federaci. Smlouva byla podporována středoasijskými republikami, které potřebovaly ekonomickou sílu a sovětské trhy k vlastní prosperitě a Gorbačov ji chtěl podepsat po návratu z dovolené. V Moskvě a v Leningradě následovaly velké demonstrace proti vůdcům puče. Pokus o převrat selhal, neboť pučisté nezískali podporu ozbrojených sil. Nezanedbatelnou úlohu však sehrál i odpor vedený tehdejším prezidentem Ruské SFSR Borisem Jelcinem (1931-2007). Radikální reformisté, jako Boris Jelcin, byli totiž toho názoru, že Gorbačovovy reformy jsou polovičaté. 22. srpna byl puč zcela zlikvidován a 24. srpna sám Gorbačov odstoupil z funkce generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu a nařídil jí, aby zastavila svoji činnost. Události ale předznamenaly pád Gorbačova, rozpad SSSR a vzestup Borise Jelcina. Když Gorbačov ve svém novoročním projevu toho roku mj. řekl, že přijde zlom, rozhodně tím nemyslel rozpad SSSR, protože pro něj vůbec nebyl.
20. 8. 1891 byla v Praze slavnostně otevřena petřínská rozhledna. Byla stavěna na podnět zakladatelů Klubu českých turistů Dr. Kurze a arch. Pasovského pro Zemskou jubilejní výstavu. Ocelová rozhledna je pětkrát menší napodobeninou pařížské Eiffelovky a postavena byla v rekordním čase za pět měsíců. Její celková výše je 63,5 m, má dvě vyhlídkové plošiny, spodní ve 20 a horní v 55 m. Jádrem konstrukce je osmiboký tubus, v němž je výtah; okolo něj se vinou dvě točitá schodiště s 299 schody, jedno pro chůzi nahoru, druhé pro chůzi dolů. Od roku 1953 se na rozhlednu začaly stěhovat spoje. Na její vrchol byly nainstalovány antény a tubusem místo výtahu nataženy kabely. Od roku 1979 byla rozhledna zcela uzavřena pro veřejnost, údajně pro špatný technický stav. Až v roce 1991, ke stému výročí jejího otevření, mohla do ní zase vkročit veřejnost. Od roku 1999 po dva roky, většinou za provozu, probíhala generální oprava rozhledny. Rekonstruovaný výtah nyní slouží pro osoby se sníženou pohyblivostí a místo dřívějšího obedněného balkonu vznikl ve 20 m elegantní ochoz, kde je umístěn dalekohled. Tento ochoz je přístupný i turistům na invalidním vozíku. V nově vybudovaném přízemí je vstupní hala, bufet a expozice Klubu českých turistů a v podzemních prostorách rozhledny je místo pro různé výstavy, jako třeba o stavebnici Merkur.
21. 8. 1751 vydala Marie Terezie (1717-1780) tzv. Ohňový patent – „Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství moravského”. Ten stanovil základní protipožární zásady při výstavbě domů, povinnost vybavit vesnice zvoničkami, dále služby nočních vartýřů a hlavně základní zásady pro hašení požárů. Pro Čechy byly vydány Ohňové patenty dva, ale až o čtyři roky později: 3. 2. 1755 pro královská města pražská a 22. 9. 1755 pro ostatní města a venkov.
21. 8. 1911 byla z musea Louvre v Paříži ukradena Mona Lisa, slavná olejomalba Leonardo da Vinciho. Původně byli z krádeže podezíráni stoupenci umělecké moderny – např. básník Apollinaire, který byl dokonce zatčen, nebo Pablo Piccaso, který byl předvolán k výslechu. Zlodějem však byl zaměstnanec muzea, Vincenzo Perugia a tomu se podařilo dostat obraz až do Florencie, kde ho nabídl ke koupi jednomu antikváři. Antikvář však nabídku oznámil policii a pachatel byl zatčen, a tak se obraz vrátil zpět do Paříže. Paradoxně tato loupež přispěla k proslulosti obrazu.
22. 8. 1891 zemřel Jan Neruda, novinář, fejetonista, básník, prozaik, divadelní a literární kritik, představitel tzv. májovců. Bylo mu 57 let, řadu roků předtím trpěl zánětem žil, který mu komplikoval pohyb. Neruda vystudoval gymnázium a po maturitě v r. 1853 na přání matky se málem stal mnichem. Dal se však do studia práv a filozofie, ale ani jedno nedokončil. Poté vystřídal několik krátkodobých zaměstnání, byl úředníkem i učitelem. Mezi tím se začal věnovat novinařině a literatuře, u kterých pak zůstal až do smrti. V roce 1860 pracoval v redakci deníku Čas a poté v deníku Hlas. Přechodně redigoval časopisy Květy a Lumír, ale nejvíc byl spojen s Národními listy. Jako novinář byl oblíben a zvláště jeho fejetony patřily ve své době k nejčtenějším. Ale Nerudovo básnické dílo (např. Hřbitovní kvítí, Knihy veršů, Prosté motivy) nebylo pro svůj pesimismus přijato příliš příznivě, oblíbila si ho až další generace. Jen sbírka Písně kosmické zaujala hned. Zato jeho prozaické dílo, spjaté většinou s Prahou (např. Malostranské povídky), ačkoli podle literárních kritiků zdaleka nedosahuje kvalit jeho poezie, bylo oceňováno již za jeho života. V letech 1871-73 navštívil Uhry, Srbsko, Rumunsko, Turecko, Jeruzalém a Egypt. O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým svědectvím života té doby a ukazují, že byl Neruda dobrý pozorovatel. Své dojmy z cest popsal v Obrázcích z ciziny a v řadě fejetonů. V osobním životě neměl štěstí, nikdy se neoženil, prý se celý život cítil zneuznán a od toho se odvíjel jeho často až záporný vztah k lidem. Zvlášť k Židům. Povídky malostranské např. nepokrytě ukazují na proradné a zkažené Židy bažící jen po penězích. Ještě nenávistnější byl jeho politický pamflet Pro strach židovský (1869).
24. 8. 1821 zemřel v Londýně 25letý John William Polidori, anglický spisovatel a také osobní lékař a průvodce na cestách lorda Byrona (1788-1824). V létě 1816 napsal Polidori své nejznámější dílo, povídku The Vampyre (Upír). Tak byl Polidori nejen prvním autorem ve světové literatuře píšícím o upírovi, ale zároveň v postavě svého lorda Ruthvena prakticky vytvořil model moderního upíra. Tímto dílem je hororový žánr ovlivňován až do dneška. Polidori zemřel za záhadných okolností, pravděpodobně spáchal sebevraždu.
25. 8. 1991, dva měsíce po vyhlášení samostatnosti Chorvatska, začala tříměsíční bitva o město Vukovar mezi Srby a Chorvaty. Ve městě při východní hranici Chorvatska Chorvaté terorizovali a vyháněli srbské obyvatele. Nutno dodat, že stejně trpěli mnozí Chorvaté v převážně srbských oblastech. Když však v červenci 1991 začalo soustavné vraždění srbských obyvatel i v širším okolí Vukovaru, rozhodla se jugoslavská armáda zasáhnout. Před zahájením operace požádali Srbové o zprostředkování jednání s Chorvaty Evropskou unii – bezvýsledně, ta jen „pozorovala”. Slobodan Milošević (1941-2006) dal tedy povel k útoku na Vukovar s tím, že musí chránit srbské obyvatelstvo. Bitva patří k nejničivějším v celé této válce na Balkáně. Po bojích zbyly z města jen rozvaliny. Město zůstalo pod kontrolou Srbů po celou dobu války, až v roce 1998 bylo – pod záštitou OSN – převedeno Chorvatsku.
27. 8. 1971 zemřela v New Yorku 67letá Margaret Bourke-Whiteová, americká fotografka a fotožurnalistka, spoluzakladatelka časopisu Life. Byla první americkou zahraniční fotografkou, která mohla fotografovat sovětský průmysl, a první válečná zpravodajka – žena (a první žena, které bylo povoleno pracovat v bojových zónách) a první fotografka pro časopis Henryho Luce Life, kde se její fotografie objevila na hlavní obálce. Zemřela na Parkinsonovu chorobu asi osmnáct let poté, co se u ní objevily první příznaky nemoci.
28. 8. 1791 do Prahy přijel Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791) na svoji, aniž by tušil, poslední návštěvu, aby zde uvedl svou operu La Clemenza di Tito. Opera byla objednána císařským dvorem a pak hrána 6. září 1791 na oslavách korunovace císaře Leopolda II. (1747-1792) českým králem. Tato opera však nedosáhla úspěchu předchozích Mozartových děl.
31. 8. 1821 se v rodině postupimského gymnaziálního učitele narodil Hermann von Helmholtz, německý vědec. Na přání otce vystudoval nejprve medicínu a přitom se věnoval fyziologii, matematice, fyzice, meteorologii a byl i filozof, hrál také na piano a maloval. Patří k nejvýraznějším osobnostem vědy 19. století, zasáhl svým dílem do mnoha oborů přírodních věd, byl proto přiléhavě nazýván „Říšským kancléřem vědy“. Od roku 1870 pobýval v Berlíně, kde se stal roku 1871 profesorem fyziky. V roce 1883 byl císařem Vilémem I. (1797-1888) povýšen do šlechtického stavu. Roku 1888 se Helmholtz stal prvním prezidentem nově založeného Fyzikálně-technického říšského ústavu (Physikalisch-Technischen Reichsanstalt) v Charlottenburgu. Na tomto postu setrval po zbytek života. Zemřel 8. září 1894.
31. 8. 1941 zemřela Marina Ivanovna Cvetajeva, ruská spisovatelka a básnířka. Narodila se v Moskvě v bohaté rodině univerzitního profesora. Marina v letech 1922-1925 žila s rodinou v Československu a toto období považovala za nejšťastnější ve svém životě. Z ČSR odjeli všichni do Paříže, ale v roce 1938 se manžel a dcera vrátili do Sovětského svazu. Za rok se rozhodla vrátit i Marina. Ale režimu byla nepohodlná svými kritickými postoji, manžel s dcerou byli zatčeni a ona se synem posláni daleko na východ do dnešního Tatarstánu. Tam, utrápená a zoufalá, se oběsila. Bylo jí necelých 49 let. Její dílo je přeloženo do několika desítek jazyků. Její tvorba je i českému čtenáři představena poměrně velkým množstvím publikací, ale autorčin pohnutý osud je sledován jen okrajově i přes snahu české společnosti jejího jména.
(Informace k jednotlivým heslům jsou čerpány hlavně z wikipedie a porovnávány a korigovány s údaji v řadě dalších pramenů.)
Kulatá výročí některých událostí v našem regionu:
1901 – 13. 8. zemřel v Jesenici farář Antonín Lego, katolický kněz, včelař, vlastenec. Bylo mu bez 11 dnů 62 let. Narodil se ve Strašicích u Rokycan a pocházel z učitelské a hudebnické rodiny. Po studiu bohoslovectví působil na různých místech jako kaplan. Roku 1866 se poprvé dostal na Sedlčansko – stal se kaplanem v Počepicích. Do povědomí místních obyvatel se zde zapsal především obětavou službou nemocným při epidemii cholery, která se zde rozšířila při tažení pruského vojska. Jako kaplan působil ještě v nedalekém Svatém Janu. Své první místo faráře získal v Krásné Hoře, kde působil v letech 1873-1882, poté byl přeložen do Jesenice. V Jesenici se díky své činorodosti a srdečnosti stal ústřední postavou místního života. Výrazně se podílel na opravách kostela a jako zručný amatérský řezbář sám vyřezal části kazatelny, také opravil boční díly oltáře a křtitelnici, které zde zůstaly dodnes. Lego byl také včelařem – choval údajně na 100 včelstev a o včelařství psal a přednášel (přispíval do Českého včelaře a Rolnických listů). Vynalezl nebo vylepšil některé včelařské pomůcky a za své vynálezy byl vyznamenán na výstavách nejen u nás, ale i v zahraničí. Sestrojil mj. vlastní rojochyt (zařízení ke snímání rojů z výšek) a dýmák, který se používá ke zklidnění včel. Právě Legův dýmák byl oceněn bronzovou medailí a diplomem na mezinárodní včelařské výstavě v Bruselu. Dalším včelařským vynálezem P. Lega byl vylepšený medomet. Po krajině vysazoval medonosné stromy, především akát. Podílel se také na založení Včelařské jednoty sedlčanské a léta byl jejím předsedou. Posledních deset let svého života věnoval Antonín Lego také vlastivědnému bádání o historii obce a kraje. Díky němu tak dnes máme mnoho informací o někdejším životě v Jesenici i v okolních vesnicích (např. i o Bolechovicích, Vozerovicích, Myslkově i Nových Dvorech), které se jinde nedochovaly.
1931 – 15. 8. se uhřičtí občané na schůzi většinou hlasů rozhodli, zavést do Uhřic elektřinu. Se stavbou bylo započato hned ten rok v říjnu a na Štědrý den 1932 si v Uhřicích posvítili elektrickými žárovkami.
1981 – 15. 8. odletěli čápi se dvěmi mláďaty, s kterými hnízdili na vysokém komíně u bývalého Schreiberova mlýna, tam, kde je nyní čerpací stanice pohonných hmot. Definitivně to byl konec léta – bylo nebývale chladné. V sedlecké kronice je zaznamenáno, že koncem srpna toho roku u nás dosahovaly noční teploty s bídou plus pěti stupňů Celsia.
1991 – 9. 8. zemřel 85letý akademický malíř Jindřich Stehlík, milevský rodák, který se po druhé světové válce usadil v Sedlci a byl hlavně malířem Sedlecka a Sedlčanska. Převahou sice krajinář, ale zachycoval také obrazy denního života a lidské práce. K poslednímu odpočinku je uložen na sedleckém hřbitově.
2001 – v srpnovém Našem domově byl mj. obsáhlý článek o tom, že na konci srpna se s naší řk. farností loučí páter Leon Krolczyk, který zde působil čtyři roky. Místo něj sem byl přidělen 32letý páter František Masařík, který ochotně prozradil svoje životopisná data a svěřil se s prvním dojmem z našeho kraje. Další zajímavý článek v srpnovém čísle ND je od Miroslava Fialy, který nám připomněl, že v roce 1731, byly sedleckým varhanářem Bedřichem Semrádem, postaveny varhany do prčického kostela.
