Spor o maskulinitu je součástí třídního konfliktu

V České republice se zvyšuje počet mužských spolků a kruhů, které mají napomáhat k znovunalezení tradiční mužské identity a síly v konstruktivním slova smyslu. Čím byste mohl vysvětlit společenskou poptávku po návratu k tradiční maskulinitě mezi Čechy?

Dlouhodobě existuje nostalgie po tradiční maskulinitě, a to hlavně mezi ženami. Tu nostalgii najdeme ve všech zemích Západu, ve obyvatelé zemí střední Evropy mají víc možností tu nostalgii vyjadřovat. Ta nostalgie je výraznější v bohatších a vzdělanějších vrstvách. Manželky horníků zpravidla nemají problém s nízkou maskulinitou svého manžela.

Záměrně neříkám poptávka, nýbrž nostalgie, protože si nejsem jistý, jestli je opravdu poptávka po všech maskulinních rysech, včetně vyšší násilnosti, necitlivosti, častého riskování a podobně. Je asi dobře, že muži už nejsou tak mužní jako v 15. století, nicméně mnohé ženy vnímají, že to zašlo příliš daleko.

Když dnes uděláte přednášku na téma „chlapi nejsou, co bývali“, bude narváno a 90% účastníků budou ženy.

Když dnes uděláte přednášku na téma „chlapi nejsou, co bývali“, bude narváno a 90% účastníků budou ženy.

Lze trend návratu k maskulinitě vnímat jako protiproud zženštilosti a androgynie, který je aktivně oslavovaný v posledních letech v západní kultuře (primárně ve filmové produkci, reklamě, módě)?

Do značné míry tomu tak je. Ale je v tom i něco hlubšího. Okázale předváděná zženštilost není jen útokem na maskulinitu, ale především na životní styl a cítění nižších vrstev. Když se proti tomu obyčejní lidé bouří, brání především svůj svět, své životy a brání také svou schopnost hájit vlastní zájmy. Spor o maskulinitu je součástí třídního konfliktu.

V knize „Prolomení hradeb“ konstatujete, že dnešní intrikánský svět nové aristokracie je postaven na ženských principech vyžadujících pro úspěch vysokou míru empatie s nízkou mírou agresivity. Jde v tomto případě o přizpůsobení se části mužů k modernímu paradigmatu úspěchu?

Jen část mužů se dokáže přizpůsobit požadavkům na rysy jako empatie, vysoká komunikativnost a nízká agresivita. Je to primárně otázka stavby mozku.

Můžeme tedy spíše hovořit o tom, že probíhá třídění. Muži s nízkou maskulinitou mohou šplhat na manažerské pozice, zatímco výrazně maskulinní muži směřují do manuálně pracujících vrstev. A pak je určitá skupina mužů „něco mezi“, kteří se mohou určité zženštilosti naučit, ale kteří by se stejně dobře dokázali chovat i poměrně mužně. Samozřejmě hrají roli i jiné předpoklady, nicméně je tu zřejmá tendence, aby se mužnost soustředila spíše mezi prostými lidmi.

Už několik století platí, že sedláci a dělníci jsou spíše drsní a impulzivní, zatímco panstvo je zjemnělé.

Už několik století platí, že sedláci a dělníci jsou spíše drsní a impulzivní, zatímco panstvo je zjemnělé. I tohle je ale něco, co v naší době nabylo patologické podoby.

Ve zmíněné knize jedním z důvodů vytrácení se mužnosti je podle Vás absence vzorů chlapského chování v neúplných rodinách. Do jaké míry je nižší mužnost zapříčiněná obecně tolerancí ve společnosti a snížením pevných mravných základů?

Měl jsem na mysli obecně absenci mužných vzorů, nejen v rodině. Tím vzorem může být i třeba skautský vedoucí.

Neúplné rodiny určitě hrají roli, ale není to role základní. Stačí připomenout, že před průmyslovou revolucí vyrůstala většina dětí v rodinách neúplných nebo s otčímy a macechami. Ne kvůli rozvodům, ale kvůli častým úmrtím. A problémy s nízkou maskulinitou nebyly.

Rozhodně ale platí, že když společnost oceňuje mužné chování, většina mužů se naučí být nejvíc mužní, jak je to možné (v rámci genetických a jiných omezení). Když je mužné chování odsuzováno a dokonce se mluví o „toxické maskulinitě“ jako o něčem nebezpečném, vyplouvá zase na povrch slabošství a změkčilost.

Samozřejmě to působí nejrůznější problémy od nestabilních rodin přes masové střelby na amerických školách až po fenomén gaučových válečníků, kdy válku na Ukrajině nejvíc podporují zbabělí ubožáci u počítačových obrazovek.

…před průmyslovou revolucí vyrůstala většina dětí v rodinách neúplných nebo s otčímy a macechami.

Jako příklad „mužských“ spolků v České republice lze uvést Sraz hustých mužů, Mužský kruh nebo starší a spíše spirituálně zaměřený spolek Chlapi.cz. Jaký vztah mají podobná seskupení k ženám?

Chceme-li tyhle aktivity pochopit, musíme si uvědomit, že ke kultuře zjemnělých vyšších vrstev ovšem patří i určitá forma napodobování manuálně pracujících. Šlechtici v bílých parukách na dvorech posledních francouzských králů si hráli na pastýře a pastýřky. Dnes zase potkáváme městské intelektuály s napodobeninami dřevorubeckých vousů a značkovými napodobeninami značkových košilí. Ovšem s tím, že ta košile stojí skoro tolik, jako je měsíční plat dřevorubce. Taková parodie na manuálně pracujícího pak tráví hodiny tím, že studuje návody, jak si vyhrnout rukávy, aby to bylo správně stylové.

Myslím, že ty kurzy mužnosti, které jste zmínila, jsou součástí téhle hry. Skuteční chlapi přece tráví chlapský čas sportem, rybařením, fyzickou prací nebo třeba opravami automobilu. A samozřejmě grilováním a pitím piva. Dát tři tisíce za víkendový zážitkový kurz – to je absolutně nemužský vzorec chování. Vsadil bych se, že téměř všechny účastníky tam vyslaly jejich panovačné přítelkyně.

Můžeme tedy usuzovat, že vztah k ženám mají velmi pozitivní. A rozhodně jiný než skutečně maskulinní muži se svým obhroublým žertováním a komentáři o tom, která kolegyně má jak velké poprsí.

Lze nyní předpovídat, jak se bude vyvíjet zájem o účast v podobných spolcích v ČR a v Evropě v budoucnu?

Jsem k tomu skeptický. Je to záležitost blahobytných vrstev a ty budou mít v dohledné době úplně jiné problémy. Například jak zaplatit hypotéku.

Otázky serveru Sputnik. Ptala se Taťána Narovska.