Jak se mohou občané bránit všudypřítomnému sledování?

Otázka týdne z 5. února 2021

Sledování občanů, shromažďování údajů, zjišťování detailů ze soukromí, uchovávání biometrických informací (otisky prstů, hlas, fyziognomie, duhovka a další) nebo třeba propojování informací z naprosto různých oblastí, což o nás řekne víc, než víme my sami. To patří ke každodennímu životu posledních let. Vlastně je to už docela standardní součástí našich životů.

Mění se ale to, že přibývá lidí, kterým to vadí. Ještě před pár lety byly znepokojení pouze specializovaní IT experti a bezpečnostní analytici, dnes se cítí obtěžována i řada obyčejných lidí. Dá se s tím něco dělat?

Existují takové ty základní možnosti jako třeba nepodepsat nějaký souhlas nebo nepoužívat nějaký produkt. Odmítnout poskytnout otisky prstů. Na ulici se můžeme rozhlížet, kde je kamera a pokoušet se zakrývat obličej. Obejít se bez cestovního pasu, a v krajním případě i bez mobilního telefonu.
Je ale naivní čekat, že se tím vyhneme sledování. Každou minutu se skýtá příležitost zaznamenat náš hlas, obličej, rytmus chůze. Zaznamenat, co říkáme, co jíme, na co se díváme, kam jdeme. A část těch příležitostí je využívána, ať chceme nebo ne.

…co bylo dříve jen v možnostech tajných služeb a několika největších světových korporací, to si dnes mohou dovolit i menší úřady. A stále menší firmy.

Situace se logicky zhoršuje i v tom smyslu, že co bylo dříve jen v možnostech tajných služeb a několika největších světových korporací, to si dnes mohou dovolit i menší úřady. A stále menší firmy. Na konferenci connect:ID ve Washingtonu, kde jsem byl před pár lety, předložili výrobci sledovacích zařízení úžasnou vizi, podle níž má každý supermarket, půjčovna a poliklinika shromažďovat biometrické údaje svých zákazníků. Prý to umožní čelit podvodům a prý to umožní poskytnout zákazníkům lepší služby. Jenže ono to také umožní, aby se k těm citlivým údajům dostal každý šikovnější zloděj.

Že mne sleduje americká tajná služba, s tím se snad ještě někdo smíří. Ale že si ty tajné informace mohou koupit moji kolegové na pracovišti, to už je jiná káva.

Pro některé z nás to znamená, že vstoupili do nekonečného závodu technologií. Odposlechy versus rušičky odposlechů. Rady měřící rychlost versus antiradary. Sledování na internetu versus skrývače identity. Jenže pro naprostou většinu lidí jsou nedostupné i tyto možnosti obrany.

Od bruselských úředníků, kteří chodí dvakrát týdně na oběd s lobbisty placenými Big tech nebo velkými bankami, a kteří se už mnoho let nesetkali s normálním občanem, se dočkáme pomoci stěží.

Pokud se vynoří hrozba, kterou jedinec z principu nemůže vyřešit, tak to je ta situace, od které si občané zřizují stát. Jedině stát se svými finančními prostředky, technologiemi a represivním aparátem má možnost něco takového dostat pod kontrolu, i když to nedokáže zcela vymýtit.

Ostatně, v českém prostředí taková ochrana fungovala docela slušně, dokud platil náš Zákon o ochraně osobních údajů. Jenže ten byl nahrazen evropským nařízením GDPR. Příšerný byrokratický moloch, který vede k vytváření milionů zbytečných dokumentů a omezuje každodenní život. Paní učitelka nemůže pověsit na nástěnku fotky ze školního výletu. Ale před velkými organizacemi nechrání.

Co s tím? Jako s téměř vším. První podmínkou změny k lepšímu je přenesení pravomocí zpět na národní úroveň. Od bruselských úředníků, kteří chodí dvakrát týdně na oběd s lobbisty placenými Big tech nebo velkými bankami, a kteří se už mnoho let nesetkali s normálním občanem, se dočkáme pomoci stěží.