John Ruskin a manažerské platy

S tím, jak se stále jasněji ukazuje, že systém globálního volného trhu nedokáže vyprodukovat nic jiného než bídu a nesvobodu, přibývá hledání alternativ, a to nejen mezi blouznivci (ti to dělali vždycky), ale i mezi inteligentními vzdělanými lidmi s jasným rozumem. Je to také doba, kdy jsou odkrývány pozapomenuté věci. Tak třeba Curtis Yarvin vytáhl starého utopického socialistu Johna Ruskina.

Můj odhad je, že spousta věcí z jeho modelu nemůže fungovat. To on nemohl vědět, ale víme to my, kdo máme zkušenost s reálným socialismem. Jakkoliv mám tendenci být k němu shovívavý až lehce sympatizující (k tomu socialismu), některé věci byly fakt hrozné. I v ekonomice.

Vznikl by černý trh s prací ředitelů bank, kdyby regulátor nedovolil zvednout platy nad 150 tisíc? Asi těžko.

Co ale Ruskinův odkaz otevírá, je otázka platových regulací. Když vláda zreguluje ceny, rozdíl se přelije do černého trhu (vyjma specifických odvětví typu prodeje elektřiny). Ale co kdyby začaly být regulovány platy? Vznikl by černý trh s prací ředitelů bank, kdyby regulátor nedovolil zvednout platy nad 150 tisíc? Asi těžko. A když plat prodavačky nebude smět klesnout pod 25 tisíc, vznikne černý trh tady? Opět těžko.

Skutečná ekonomika je plná speciálních případů. Regulaci by nebylo možné vztahovat na úplně malé firmy, začínající firmy a další subjekty, které prostě nemůžou platit dost. Možná by se našlo i celé výjimečné odvětví. A někteří by se určitě schovali do výjimek, i když by si je nezasloužili. Tak je to pokaždé. Ale přesto je svět s funkčními regulacemi v mnoha případech lepším místem než svět neregulovaný.

Rozhodně není pravda, že když bere generální ředitel 50násobek dělnického platu, bude v práci víc hodin a bude přijímat kvalitnější rozhodnutí, než kdyby bral „jenom“ pětinásobek.

Mimochodem, narážíme tu na jeden z bludů liberální ekonomie, a to je iluze, že když si lidé mohou víc vydělat, budou také motivováni víc pracovat, a nakonec z toho bude mít prospěch celé národní hospodářství. To platí pro zedníky, automechaniky a truhláře. Ale rozhodně není pravda, že když bere generální ředitel 50násobek dělnického platu, bude v práci víc hodin a bude přijímat kvalitnější rozhodnutí, než kdyby bral „jenom“ pětinásobek. Ve skutečnosti je tomu tak, že nehorázně přeplácení ředitelé si začínají připadat jako nadlidé, chovají se arogantně k zaměstnancům i zákazníkům, místo tvrdé práce si zařizují životy podle „poradců pro rovnováhu životního stylu“, a nehorázně riskují.

Samozřejmě, že žádná nápravné opatření nebude nikdy nezavedeno. Ono by se totiž rychle ukázalo, že mnozí zbytečné darmošlapové vydělávají statisíce či miliony a někteří poctiví tvrdě pracující lidé dostávají nespravedlivě málo. Proto to nebude zavedeno ani ve státních podnicích, kde by si to stát dovolit mohl. Ale pomohlo by to. Národní hospodářství by bylo nejen spravedlivější, ale také výkonnější.