Co ukázala epidemie o rozdílech mezi státy?

Otázka týdne z 20. března 2020

Jsme už zvyklí na výklad, podle nějž v západním pojetí má obrovskou hodnotu život každého jednotlivce, zatímco podle východně-orientálního pohledu na svět je důležitý celek,  a jedinec může být snadno obětován. Překvapivě ale vidíme opačné chování. Čínská a korejská strategie jsou zaměřeny na co nejnižší ztráty, zatímco západní státníci počítají s desetitisíci mrtvých jako legitimní cenou za získání „kolektivní imunity“ a někteří pokrokoví intelektuálové dokonce připomínají, že vyhubení starých lidí by bylo ekonomickým a sociálním přínosem.

Co se to vlastně děje? Osvojil si Západ kolektivismu a přeorientoval se Orient na hodnotu jednotlivce? To sotva. Jiná fakta totiž ukazují, že mimoevropské společnosti se od západních hodnot naopak odvracejí. Lepší vysvětlení ukazuje k sebevražedným tendencím západních intelektuálních, finančních a mocenských elit. A k tomu, že tyto elity jsou schopny s sebou strhnout celé národy.

Čínská a korejská strategie jsou zaměřeny na co nejnižší ztráty, zatímco západní státníci počítají s desetitisíci mrtvých…

Podle reakce na koronavirovou epidemii totiž můžeme sestavit přehledný žebříček.

• Nejhorší reakci z celého světa projevily Německo, Švédsko, Francie, Nizozemí a Velká Británie. S prezidentkou Clintonovou by do této skupiny patřily i USA.
• Ostatní evropské země reagují také mizerně, ale ne tak strašně špatně.
• Evropské státy, které byly členy sovětského bloku, si vedou relativně dobře.
• A nejlépe situaci zvládají nejen Čína, Rusko a Korea, ale také třeba černé africké státy. O nich se nemluví, ale v tichosti zvládly zavést na hranicích karanténní opatření, a nákaze se vyhnuly.

Zajímavé je, že kdybychom státy srovnaly podle schopnosti odvrátit migrační hrozbu nebo čelit klimatickým fanatikům, vypadal by žebříček naprosto stejně.

Pouze Irán jako speciální případ zůstává stranou.

Působí to tedy spíše dojmem, že jak různé státy postupně dospívají k liberální demokracii, mizí jejich schopnost reagovat na hrozby a také schopnost chránit svobody a životy svých občanů.

…jak různé státy postupně dospívají k liberální demokracii, mizí jejich schopnost reagovat na hrozby…

Okamžitě se nabízí protiargument, že se jedná o země, kde se žije lépe než kdekoliv jinde, měřeno délkou života, životní úrovní, službami poskytovanými státem, sociálním systémem, zdravotnictvím, a donedávna i bezpečností.  Pokud pokládáme liberální demokracii za velmi špatný systém vládnutí, jak je možné, že jsou ty země tak pokročilé?

Možným vysvětlením je setrvačnost. Zmíněné státy dosud využívají zdroje vytvořené v dobách, kdy byly skutečnými demokraciemi. Kdy moc ještě nedržely současné elity sestávající z intelektuálů a byrokratů, ale větší vliv měli podnikatelé, vojáci a občas i třeba řemeslníci. Konec konců, i určité míře občanských svobod se těšíme spíše ze setrvačnosti, než že by to odpovídalo povaze současného režimu.