Marie Kovalová: Říjnová výročí

1321 – říjen byl dost deštivý.

1421 – v říjnu nebyly teplotní výkyvy, ale hodně pršelo.

1521 – říjen byl teplotně i vláhově normální.

1621 – v říjnu bylo jako v září průměrně teplo a víc deštivo.

1721 – říjen byl chladnější a vlhčí než se čekalo.

Od roku 1770 byla soustavně měřena teplota vzduchu v Praze v Klementinu:

1821 – v říjnu byla průměrná teplota 10,1 °C.

1871 – říjen měl průměrnou teplotu 6,6 °C.

1921 – říjen měl průměrně 11,5 °C.

1971 – v říjnu byla průměrná teplota 9,7 °C.

(Údaje o počasí jsou čerpány z knihy Jiřího Svobody, Zdeňka Vašků a Václava Cílka „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“ vydané v nakladatelství Regia v roce 2003.)

Dne 1. 10. 331 př. n. l. porazil Alexandr Veliký (356-323 př. n. l.) perského velkokrále Dareia III. (380-330 př. n. l.) v bitvě u Gaugamél (v dnešním severním Iráku). Alexandrovi bylo pouhých 25 let, už 5 let byl makedonským králem, ovládl Egypt a sahal po dalších územích. Po vítězství u Gaugamél jeho vojska zamířila k Babylonu, který se vzdal bez boje. Pak se Alexandrova vojska vydala dál na východ, aby vytvořila největší říši své doby.

Dne 1. 10. 1951 zemřel v 50 letech po infarktu Karel Teige, teoretik umění, publicista, překladatel a mj. propagátor avantgardních směrů zejména v architektuře. Jako levicově orientovaný člověk nejprve velmi blízce spolupracoval s Vítězslavem Nezvalem (1900-1958), se kterým se podílel na různých surrealistických literárních akcích. Nezval ale nesouhlasil s Teigeho kritikou sovětského režimu a jeho protisovětskými názory. Zajímavostí, či spíš záhadou je, proč vzápětí po jeho smrti spáchaly sebevraždu dvě jemu blízké ženy – jeho oficiální družka Jožka Nevařilová (*1900) a Eva Ebertová (*1915).

Dne 2. 10. 1421 druhá křížová výprava německých křižáků prchala od Žatce, který víc jak měsíc obléhala. Udatní žatečtí obránci během září šestkrát obléhatele odrazili při pokusech o překonání hradeb. Samotné vnitřní město bylo v roce 1421 chráněno trojím pásem hradeb a obránci byli schopni bránit a často bránili i předměstí. Podle kronikáře hájilo Žatec na 6000 bojovníků, křižáků mohlo být 20 až 30 tisíc. Dobře předzásobené město během obléhání netrpělo většími problémy kvůli nedostatku potravin, přestože se tam stáhlo z okolí spousta lidí před pustošícími křižáckými hordami. Naopak v křižáckém táboře před Žatcem byly se zásobováním těžkosti. Mezi jejich veliteli vypukly spory, a jakmile se v ležení rozšířily zprávy o blížícím se husitském vojsku, křižácký tábor zachvátila panika znásobená požárem, který vzplál v části jejich ležení. Velké křižácké ztráty pak způsobil výpad žateckých obránců.

Dne 2. 10. 1961 zemřel v 66 letech Karel Kutlvašr, československý legionář, který se stal v roce 1928 jedním z nejmladších generálů československé armády. V květnu 1945 byl velitelem Pražského povstání. Krátce po únoru 1948 byl z armády propuštěn a hned v prosinci toho roku zatčen. Byl obviněn z velezrady a odsouzen na doživotí. V roce 1960 byl po amnestii propuštěn, ale ve špatném zdravotním stavu.

Dne 4. 10. 1911 zemřel v 86 letech Ignát Wurm, moravský kněz, etnograf, literární publicista a také politik. Od roku 1848 do konce života podporoval národní život na Moravě, pracoval pro zvelebení Velehradu a organizoval tam národní poutě. Podporoval lidovou tvorbu, pořádal národopisné slavnosti, řadu let řídil vlastivědné muzeum v Olomouci a zasedal v moravském a říšském sněmu (1861-1891). Celý život byl mimořádně aktivní.

Dne 5. 10. 2011 zemřel na rakovinu slinivky 56letý Steve Jobs, spoluzakladatel (1976) společnosti Apple, jedna z nejvýraznějších osobností počítačového průmyslu posledních čtyřiceti let. Firmu Apple, která vyvinula jedny z prvních úspěšných osobních počítačů, založil se Stevem Wozniakem (*1950), založil také firmu NeXT, vedl i filmová studia Pixar. Jobs byl pověstný svým bezohledným chováním vůči svým podřízeným.

Dne 6. 10. 1981 byl zavražděn 62letý egyptský prezident Anvar as-Sádát. Stalo se tak při vojenské přehlídce v Káhiře, rok po mírových dohodách Egypta s Izraelem. Sádát, po matce Sudánec, byl prezidentem přes 10 let. Za jeho funkčního období (od roku 1970) se Egypt otevřel Západu a vítal příliv západního kapitálu, díky jemuž nastal v zemi do té doby nebývalý ekonomický rozvoj. Očima některých fundamentalistických muslimů ale byl viděn jako zrádce islámu, proto ho zavraždili.

Dne 7. 10. 3761 př. n. l. po páté hodině odpoledne považují Židé za okamžik stvoření světa. Od tohoto dne počítají svůj kalendář, jehož údaje označují latinským Anno Mundi. Kalendář byl zaveden na přelomu roku 358-9 n. l.

Dne 7. 10. 1571 v bitvě u Lepanta u západního pobřeží Řecka porazilo spojené loďstvo Papežského státu, Španělska, Benátek a maltézských rytířů osmanské loďstvo. Bitva měla pro křesťanskou stranu obrovský význam a z dlouhodobého hlediska vážně podlomila osmanskou námořní moc, třebaže v nejbližší době osmanská říše dokázala dát své námořnictvo ještě dohromady a dosáhnout i dalších zisků ve Středomoří. Bitva u Lepanta byla poslední velkou námořní bitvou, v níž hrály hlavní roli lodě poháněné vesly. Též prokázala rostoucí význam dělostřelectva v námořních bitvách, neboť to byla právě významná převaha křesťanské flotily v počtu a kvalitě děl, která umožnila eliminovat početní převahu Osmanů.

Dne 8. 10. 1941 podlehla srdečnímu onemocnění 54letá Božena Laglerová, první česká pilotka. Původně studovala na pěveckém oddělení pražské konzervatoře, kterou absolvovala v roce 1906. V letech 1907-1908 byla sólistkou Vinohradského divadla, roku 1909 odjela studovat zpěv do Paříže, ale onemocnění hlasivek její pěveckou kariéru ukončilo. V roce 1910 se v Praze pokusila studovat sochařství, nebavilo ji však. Pod vlivem švagra, Václava Felixe (manžela její o deset let starší sestry Kamily), profesora Českého vysokého učení technického (obor experimentální fyziky), nadšeného milovníka aviatiky, se začala zajímat o letectví. Jak sama později vzpomínala, z nešťastné lásky k mladému malíři, který ji opustil, se rozhodla, že bude létat. Učila se v Gradeho pilotní škole v Borku u Berlína. Podnikla řadu úspěšných letů (hlavně jako sportovní pilotka), mezi lety 1912 až 1913 působila nějakou dobu na Kubě, v Dominikánské republice a v USA, ale touha po vlasti ji přivedla domů. Během první světové války se třikrát hlásila k vojenskému letectvu, ale byla odmítnuta, protože v armádě směli sloužit jen muži. Po skončení války se létání vzdala, působila jako novinářka a navíc vyučovala zpěv. Roku 1925 kandidovala v parlamentních volbách za Národní stranu práce (jako např. Karel Čapek), ale zvolena nebyla. Pokračovala však pilně v propagaci české aviatiky.

Dne 9. 10. 1931 zemřel 88letý Antal Stašek (vlastním jménem Antonín Zeman), právník, spisovatel, učitel, novinář, politik, režisér ochotníků a ředitel Městské spořitelny v Semilech. Také překládal z polštiny, ruštiny, francouzštiny a němčiny. Byl silně socialisticky orientován, nejraději a nejpřesvědčivěji zobrazoval radikální bouřliváky nebo bojovníky proti společenským poměrům (např. O ševci Matoušovi a jeho přátelích). Jeho synem byl spisovatel Ivan Olbracht, původním jménem Kamil Zeman (1882-1952).

Dne 9. 10. 2011 – 58letý Josef Váňa vyhrál s koněm Tiumenem Velkou Pardubickou. Bylo to jeho osmé vítězství (1987, 1988, 1989, 1991, 1997, 2009, 2010) v tomto velkém závodě. Josef Váňa (* 20. října 1952) je největší postavou českého dostihového sportu. Podle neoficiálních informací za svou dostihovou kariéru zvítězil ve více než 270 dostizích. Významné jsou také jeho trenérské úspěchy. Josef Váňa je pověstný svým nezdolným životním optimismem, se kterým čelí i mnohým zraněním, jimž se při svém povolání nevyhnul – měl zlomené snad všechny kosti svého těla. V roce 2020 v krajských volbách obhájil jako nestraník za hnutí ANO 2011 pozici zastupitele Karlovarského kraje.

Dne 10. 10. 1911 začalo v Číně povstání příslušníků tzv. Nové armády v hlavním městě středočínské provincie Chu-pej, Wu-čchangu. Povstání se stalo signálem k rozpoutání proticísařské revoluce téměř po celé zemi, zanedlouho svrhlo císařství a vyústilo ve vyhlášení Čínské republiky (1. 1. 1912). Jelikož šlo, podle označování tradičním čínským způsobem, o rok sin-chaj, bývá tato revoluce, která svrhla císařství, nazývána Sinchajskou revolucí.

Dne 12. 10. 1931 byla v Rio de Janeiro na hoře Corcovado slavnostně odhalena socha Krista Spasitele. Objednala si ji deset let předtím místní katolická arcidiecéze. Socha je dílem francouzského sochaře polského původu Paula Landowského (1875-1961), je ze železobetonu, má výšku 30 m a stojí na devítimetrovém podstavci. Pro vnější obkladovou vrstvu sochy vybral projektant destičky mastku – ten odolává povětrnostním vlivům a je snadno opracovatelný. Hora Corcovado se česky jmenuje Hrbáč a je vysoká 710 m n. m.; přístup na její vrchol zajišťuje ozubnicová dráha.

Dne 12. 10. 1991 zemřel 66letý Arkadij Strugackij, ruský spisovatel. V 18 letech (1943) narukoval do Rudé armády a po válce se dostal na Vysokou školu cizích jazyků, kde si vybral orientalistiku a japonštinu. V roce 1955 opustil armádu a živil se jako novinář. Se svým bratrem Borisem (1933-2012) jsou známi svými vědeckofantastickými romány a povídkami, jichž napsali na tři desítky.

Dne 13. 10. 1781 vydal císař Josef II. (1741-1790) toleranční patent – to byl první krok k náboženské svobodě v Rakousku. Povolené jím byly ale jen dvě protestantské církve a málo je známo, že i protestanté museli platit daně katolickým farářům. Privilegované postavení si tedy i po vydání patentu uchovala římskokatolická církev. Tato problematika byla upravena sérií patentů a nařízení. Důvodem vydání tolerančního patentu byla snaha vyjít vstříc osvíceneckému evropskému trendu a současně se kultivovaným způsobem vyrovnat se zbytky evangelického podzemního hnutí. Neposlední pohnutkou byla i snaha zabránit emigraci schopných a bohatých protestantů, aby nedocházelo k hospodářskému oslabování habsburské říše. Tento motiv byl silnější než případná „protistátní“ činnost protestantů. Toleranční patent se často plete s protestantským patentem – zákonem (č. 41/1861 ř. z.), kterým se až po dalších 80 letech dostalo protestantům v Rakousku plné náboženské rovnoprávnosti. Nikdo ale nesměl zůstat bez vyznání. To bylo v rakouské monarchii povoleno až roku 1868. Připomínám, že až měsíc po vydání patentu tolerančního začal platit Josefův patent o zrušení nevolnictví.

Dne 13. 10. 1871 zemřel ve Vídni 72letý Jakub Kryštof Rad, ředitel dačického cukrovaru, vynálezce kostkového cukru. Ředitelem dačického cukrovaru se Rad stal v roce 1840 a o dva roky později tam zavedl do výroby první parní stroj. Rafinérie pod jeho vedením vzkvétala a dodávala cukr nejen po jižní Moravě, ale také do jižních a východních Čech a rakouského pohraničí. Cukr se v té době dodával ve velkých homolích, které se přes svůj elegantní tvar velmi špatně porcovaly. Jeho manželka Juliana vedla bohatý společenský život a cukr k čaji či kávě podávala často. Když si jednou při porcování zranila prst, došla ho ukázat manželovi a vyčinila mu, že by mohl vymyslet něco menšího – a manžel vymyslel. Roku 1841 nechal vyrobit lis na kostkový cukr. Do čtvercových otvorů mosazné desky byla nasypána cukrová moučka, lisem se cukr stlačil, kostky se pak vytlačily na dřevěnou podložku a 12 hodin sušily. Po usušení byly kostky připraveny na balení. První kostkový cukr dostala paní Radová několik měsíců po svém zranění, část kostek bylo bílé a část červené barvy. Od kostkového cukru si Rad sliboval další růst výroby a tak požádal o licenci k jeho výrobě a schválení patentu. 23. 1. 1843 patent získal a 3. října téhož roku jej prodal cukrovaru za 12 tisíc zlatých. Dačický cukrovar dodával kostky na trh pod názvem Čajový cukr (Thee-Zucker) či Vídeňský cukr (Wiener Würfelzucker). Balíček obsahoval 250 kostek, kostky byly dvou velikostí – o hraně 1,2 a 1,5 cm.

Dne 13. 10. 1941 zemřel 68letý František Bílek, sochař, architekt, malíř a grafik, chýnovský rodák, mimořádný zjev české moderní kultury. Byl rovněž známý jako náboženský myslitel, až mystik, který ve svém díle velice často spojoval orientální náboženství s křesťanstvím v mystické jednotě světa. Přítel Julia Zeyera, Otakara Březiny a Zdenky Braunerové bývá nazýván nejvýznamnějším českým výtvarným symbolistou. V letech 1887-1890 studoval František Bílek na Akademii výtvarných umění v Praze, pak, kvůli oční vadě (barvosleposti) přešel na sochařství na Státní uměleckoprůmyslové škole v Praze. V roce 1891 dostal stipendium na Akademii Colarossi v Paříži, kde studoval necelé dva roky. V roce 1902 se z rodného Chýnova přestěhoval do Prahy. Jeho pražská ateliérová vila na Hradčanech, kterou sám navrhnul, slouží dnes jako jeho muzeum – Bílkova galerie. Nedaleko Sedlce-Prčice můžeme také obdivovat jeho dílo, a to vČerveném Újezdu, kde pro fasádu vily Vallily vytvořil na začátku 20. století dva velké keramické reliéfy. Oba zpodobňující alegorii času. V roce 1939 odešel zpět do rodného Chýnova, kde zemřel a kde je také pohřben. Jeho hrob zdobí monumentální plastika Modlitba nad hroby, jeho vlastní práce z roku 1905.

Dne 16. 10. 1791 zemřel Grigorij Alexandrovič Potěmkin-Tavričeskij, ruský šlechtic, voják, polní maršál, diplomat a politik, který vstoupil do dějin hlavně jako dlouholetý rádce, milenec a neoficiální spoluvládce carevny Kateřiny II. (1729-1796). Bylo mu 52 let, zemřel cestou na diplomatická jednání s Turky na následky perforace žlučníku. Celý život trpěl častými depresemi a stavy naprosté únavy, přesto dosáhl velkých životních úspěchů. Původně studoval církevní školu, ale v 16 letech se přihlásil jako řadový voják do jízdní gardy. Roku 1756 byl přijat na gymnázium při moskevské univerzitě. Jako mimořádně nadaný student byl jedním z dvanácti nejlepších absolventů této školy. Dál ale nestudoval – vrátil se k vojsku. Roku 1762 se částečně podílel na státním převratu Kateřiny II. a byl za to odměněn, získal funkci carského podkomořího. Jako diplomatický kurýr strávil také rok a půl ve Švédsku. Roku 1768 se přihlásil jako dobrovolník do bojů proti Turecku, v roce 1773 byl povýšen na generálporučíka. Roku 1775 si ho jako svého favorita vybrala Kateřina II. a brzy se stal jedním z nejbohatších a nejvlivnějších mužů Ruska. Získal titul hraběte, pak, roku 1776 i titul říšského knížete, který mu na přání carevny udělil rakouský císař Josef II.

Po Potěmkinovi přišla ještě celá řada dalších carevniných milenců, ale on zůstával nadále ve svých funkcích a stále byl tichým spoluvladařem, rádcem a blízkým přítelem Kateřiny II. Veliké až do své smrti. Byl protipólem carevny, v politice byl méně cynický než ona a byl zastáncem méně tvrdých způsobů řešení některých situací – například ve vztahu k Polsku. Byl ale mnohem rozhodnější než carevna a současníci jej považovali za skvělého organizátora. Největšího úspěchu své životní kariéry dosáhl jako vladař nově připojených území na jihu Ruska. Roku 1774 jej carevna jmenovala generálním gubernátorem tzv. Novorossijska, k němuž byl připojen i dnešní Krym (Taurida). Potěmkin se rozhodl tuto téměř liduprázdnou oblast proměnit v nejbohatší kraj Ruska – např. roku 1783 začala výstavba Sevastopolu. V roce 1787 Potěmkin pozval carevnu Kateřinu II. na inspekční cestu na Krym (v této době vznikly pověstné potěmkinovské vesnice). Další vývoj ovšem ukázal, že tyto obrovské plány daleko přesahují možnosti ruské státní pokladny. Carevna jej sice podporovala, jelikož jeho plány byly v souladu s její myšlenkou na postupné vytlačení Turecka z oblastí blízkých Rusku, na většinové ovládnutí Černého moře a také na následné dobytí Cařihradu, ale tento ctižádostivý plán byl neproveditelný.

Dne 17. 10. 1931 byl odsouzen Al Capone (1899-1947), jeden z nejznámějších šéfů organizovaného zločinu v USA – byl usvědčen z krácení daní a poslán na 11 let za mříže. Al Capone byl chladnokrevný a brutální člověk, jeho rozsáhlá mafiánská organizace měla kontrolu nad hazardními hrami, prostitucí a dostihy. Měl velký vliv a styky, uplácel státní úředníky, soudce, politiky i policii. Nikdy se ale nezapojil do obchodu s drogami – měl obavy z toho, že by tento obchod mohl celou jeho organizaci zruinovat. Přestože měl na svědomí vraždy mnoha desítek lidí, žádná mu nebyla prokázána. Podařilo se jej nachytat jen na neplacení daní. Nejprve byl ve vězení v Atlantě, kde se neměl špatně, na rozdíl od pověstného Alcatrazu, kam byl převezen o 2 roky později. V listopadu 1939 byl z důvodu pokročilého stadia syfilidy převezen do baltimorské nemocnice. Pak, jako lidská troska, dožíval na své usedlosti na Floridě, kde v lednu 1947, ve věku 48 let, zemřel.

Dne 18. 10. 1871 zemřel v 79 letech Charles Babbage, britský matematik, filozof, vynálezce a strojní inženýr, který údajně jako první přišel s nápadem sestrojit programovatelný počítač. Části jeho nedokončených strojů jsou v Londýnském vědeckém muzeu. Roku 1991 byl podle Babbageových originálních plánů sestaven plně funkční stroj za pomoci prostředků dostupných v 19. století. Dokázalo se, že by skutečně fungoval už tehdy. Babbage je díky těmto plánům, jenž nakonec vedly k návrhům komplexnějších strojů, považován za „otce počítače“. S Babbagem na vývoji tohoto stroje dlouhodobě spolupracovala a finančně ho podporovala hraběnka Ada Byron Lovelace (1815-1852) a není ojedinělý názor, že plány onoho stroje by bez ní tenkrát nevznikly.

Dne 18. 10. 1931 zemřel 84letý Thomas Alva Edison, americký vynálezce a úspěšný podnikatel. Na jeho jméno je vedeno 2332 patentů, další tisíce jich registrovaly jeho firmy. Mezi nejznámější Edisonovy vynálezy patří fonograf (předchůdce gramofonu) a mylně je k nim počítána i žárovka. Podle mnohých svědectví ji ale už před ním sestrojil (1868)německý hodinář Heinrich Göbel (1818-1893). Jen neuměl chodit v „prodeji” svých nápadů jako Edison, který si ten trochu vylepšený nápad nechal patentovat a záhy jej ve velkém prodával. Edison je také zakladatelem (1880) časopisu Science, který je dodnes vydáván. Nejslavnějším zaměstnancem v celé historii Edisonových firem byl Nikola Tesla (1856-1943), který však poté, co mu Edison nezaplatil za jeho práci, se s ním rozešel a věnoval se mj. střídavému proudu, zatímco Edison setrval u proudu stejnosměrného a koncem 19. století ve „válce proudů” prohrál. Přesto Edison nezahořknul a proslavil se mj. i svým praktickým přístupem k životu. Asi nejvýznamnější jeho firmou je Edison General Electric Company, která se změnila (1892) ve společnost General Electric, dnes jednu z největších nadnárodních firem světa. Edison byl dvakrát ženatý, z každého manželství měl tři děti.

Dne 19. 10. 1781 – americká válka o nezávislost: V bitvě u Yorktownu ve Virginii Britové (pod vedením generála Cornwallise, 1738-1805) podlehli Američanům a Francouzům, což byl konec britské vlády v severní Americe.

Dne 20. 10. 2011 povstalci byl zabit 69letý plukovník Muammar Kaddáfí, od roku 1969 vládce Libye, který se nechal titulovat jako „Vůdce Libyjské arabské lidové socialistické džamáhíríje“. Dnes se o něm píší hlavně pikantnosti, o jeho ochrance tvořené mladými ženami, zdůrazňuje se, že měl zvrhlé choutky a pod., ale už je málokde uvedeno, jak se za jeho vlády Libye změnila. Kaddáfího Libye byla významným obchodním partnerem socialistického Československa. Kontakty se udržovaly především díky stavařům, jezdili tam mj. také geologové. Kaddáfí byl syn beduínského kočovníka, který se sice dostal na internátní školu, ale roku 1961 z ní byl vyhozen pro nepovolené organizování studentů. Hned v tom roce se mu povedlo přejít na Libyjskou vojenskou akademii v Benghází. Byl vzorným žákem a roku 1965 byl poslán na rok do Královské vojenské akademie v Sandhurstu v jižní Anglii. Domů se vrátil s hodností kapitána. Se skupinou důstojníků pak uskutečnil 1. září 1969 státní převrat. Sesadil libyjského krále Idrise I. (1890-1983) a nekrvavou cestou se chopil vlády nad Libyí. Režim, který tam nastolil, byl založen na „islámském socialismu“, směsi arabského nacionalismu a socialismu. Základem jeho hospodářské politiky bylo znárodnění ropných rafinérií, pak např. zakázal alkohol a hazardní hry. S manželkou Safíjí (svatba 1970) měl 6 synů a 1 dceru. Roku 2002 stál u zrodu Africké unie, jejíž snahou je postupné spojení afrických zemí. Na summitu v Addis Abebě v únoru 2009 byl zvolen jejím předsedou a vyjádřil se pro projekt Spojených států afrických. Snažil se také zavést jednotnou africkou měnu propojenou zlatem, chtěl obchodovat pouze v africkém zlatém dináru, což by byl tah, který by se ale ekonomům světových velmocí vůbec nelíbil. Díky zlatému dináru by měly africké země konečně potřebnou sílu zbavit se dluhů a chudoby. Byly by schopné říct kategorické „NE“ vnějšímu vykořisťování. Před Kaddafího vládou bylo pouze 10 % Libyjců gramotných. Během jeho vlády se toto číslo zvedlo na úžasných 87 % a 25 % Libyjců bylo vysokoškoláků. Pod Kaddáfího vedením měla Libye jednu z nejlepších zdravotnických péčí na Středním východě a v Africe – ta byla pro všechny Libyjce zcela zdarma. Největším Kaddáfiho dílem byl zavlažovací systém ”Velká umělá řeka”, zapsaný v roce 2008 do Guinessovy knihy rekordů. Potrubím v délce 3000 kilometrů bylo do pouštní země přiváděno přes 3 miliony kubíků vody denně z takzvané nubijské pískovcové zvodně, kde byly nalezeny zásoby fosilní vody z doby ledové, které by údajně docela dobře i při této spotřebě vydržely tisíc let. Kdyby se projekt podařilo dokončit, změnila by se Libye z nehostinné pouště v úrodnou část světa a nejen ona. Kaddáfí totiž nabídl vodu i svým sousedům a byl přesvědčen, že brzo bude Libye exportovat zemědělské komodity a nikoli aby byla závislá na jejich dovozu. Tato část Afriky se mohla stát z odběratele dodavatelem. Je velmi pravděpodobné, že do Libye Američané nasměrovali svou „pomoc” také kvůli tomuto projektu. Roku 2011 vpadly do Libye jednotky NATO vedené USA – podporovaly prý povstalce proti „tyranu” Kaddáfimu – a hned se pustily do bombardování rozestavěného vodního systému a zcela zničili továrnu, ve které bylo vyráběno potrubí pro onen úžasný projekt. Své jednání ospravedlnili tím, že předpokládali, že je tato továrna používána jako armádní sklad. Válka v Kaddáfího Libyi byla zřejmě také válkou o vodu. Po zabití Kaddáfího se Libye propadla do chaosu a stala se postupně klíčovou tranzitní zemí pro africké migranty mířící do Evropy. Chaos roku 2014 přerostl v občanskou válku, která v Libyi zuří dosud.

Dne 21. 10. 2011 začala realizace evropského navigačního systému Galileo – ze základny Kourou ve Francouzské Guyaně odstartovala raketa Sojuz s prvními dvěma družicemi pro tento systém. Ten má být tvořen 30 operačními družicemi (24 + 6 záložních), obíhajícími ve výšce zhruba 23 222 km nad povrchem Země. Díky počtu družic bude systém spolehlivý a může překonat i svého největšího konkurenta – GPS. Pokrytí Galilea je větší než u GPS, a to hlavně v severských zemích, kde navigace byla problematická. Protože se nejedná o vojenský (jako GPS), ale o civilní projekt, přináší výhodu, že nehrozí výpadek ani při vyhrocených mezinárodních situacích. Velké uplatnění najde Galileo především v dopravě, ale i v oblasti bezpečnosti. V roce 2010 bylo rozhodnuto, že administrativní sídlo systému bude v Praze. Sídlo v budově v Holešovicích na předpolí Hlávkova mostu bylo uvedeno do provozu v roce 2012. Galileo má ale také kritiky, kteří říkají, že systém je příliš nákladný a vlastně zbytečný (když je zde přece americká GPS!).

Dne 23. 10. 1911 zemřel v pouhých 50 letech František Faktor, říčanský rodák, středoškolský profesor působící v Praze, Prostějově a v Českých Budějovicích, známý svými odbornými pojednáními o chemii, vlastivědnými průvodci po českých zemích a cestopisy ze zahraničí. Jako profesor byl velmi oblíbený. Dobře znal jak Čechy, tak cizí země, procestoval vedle evropských zemí Rusko, Turecko, Egypt, Palestinu, Syrii, Kavkaz a Severní Ameriku a na cestách dokázal dobře porozumět místním zvykům a kultuře.

Dne 23. 10. 1921 zemřel v 80 letech John Boyd Dunlop, skotský vynálezce pneumatiky. Vystudovaný veterinář se po deseti letech praxe ve Skotsku přestěhoval do Irska do malého města Downpatrick blízko Belfastu. Oženil se tam a narodili se mu dvě dcery a syn. V roce 1887 Dunlop vylepšil synovi tříkolku tím, že na obvody kol natáhl gumovou hadici a naplnil ji vzduchem. Jeho vylepšení si všiml výrobce jízdních kol z Belfastu Robert Edlin a doporučil mu vynález patentovat. Patent Dunlop získal 7. prosince 1888. Edlin sestrojil v říjnu 1888 první bicykl s pneumatikami založenými na Dunlopově vynálezu. V květnu 1889 slavily tyto pneumatiky úspěch na cyklistických závodech. Dunlop netušil, že už ve 40. letech 19. století si stejný nápad patentoval jiný Skot – Robert William Thomson. Pro rozšíření vynálezu ale nebyla tehdy vhodná doba a Thomsonův vynález upadl v zapomnění. Roku 1890 však vyšel v časopise Sport and Play článek o tom, že Dunlop nebyl první vynálezce gumové pneumatiky a tak o patent v roce 1891 přišel.

Dne 23. 10. 1951 – přes rok zuřila Korejská válka a tento den mají Američané v paměti jako „černé úterý”. Se svými létajícími pevnostmi tenkrát plánovali zničit severokorejské letiště Namsi. Americké bombardéry se stíhačkami ale ani nedoletěly do místa plánovaného útoku, když je překvapily sovětské MiGy-15. Potvrdilo se, že americké těžké bombardéry B-29 Superfortress byly proti sovětským nově vyvinutým lehkým proudovým MiGům bezbranné a tak letiště Namsi nebylo vůbec poškozeno. Nebylo to prvně, co museli Američané v Koreji před Rusy/Sověty ustoupit. Válka, kterou začali Severokorejci v červnu 1950 obsazováním Jižní Koreje, se po rychlém zásahu Američanů (pod záštitou OSN) začala slibně vyvíjet pro Američany. Brzy z jara 1951 však zasáhli do bojů Číňané, vybaveni ruskou technikou, navíc letecky podporováni elitními sovětskými piloty v nových proudových stíhačkách MiG. Sověti ale byli v přísném utajení – létali dokonce v čínských uniformách a pomohli Američany vytlačit ze Severní Koreje zpět za 38. rovnoběžku. Celkově sovětská letecká esa zničila prý v Koreji asi 1300 různých amerických letadel. Naše oficiální média ale tyto „příhody” z Korejské války ze svých záznamů zcela vymazala.

Dne 24. 10. 1601 – zemřel v Praze ve věku 54 let Tycho Brahe, dánský astronom, který je považován za nejlepšího a nejpřesnějšího pozorovatele hvězdné oblohy své doby. Pocházel z dánského šlechtického rodu, byl nejstarším z 12 dětí a astronomii se věnoval již od dětství. Ve svých 14 letech ji ovládal tak, že mohl sám, bez pomoci, pozorovat zatmění slunce. V letech 1559-1562 studoval v Kodani rétoriku a filozofii, pak práva a astronomii v Lipsku. Hodně cestoval po Evropě a nabídka dánského krále Fridricha II. ho přivedla domů. Král mu dal postavit observatoře a laboratoře Stjerneborg a Uranienborg na ostrově Hven, který leží mezi Dánskem a Švédskem. Zde Brahe pracoval dvacet let. V roce 1597 nastoupil k moci nový dánský král, se kterým se Brahe nepohodl a proto v roce 1599 přijal pozvání císaře Rudolfa II. do Čech. Zde mu dělal asistenta Jan Kepler, který na základě Brahových pozorování mohl o několik let později formulovat své slavné zákony o oběhu planet. Ačkoliv žil Tycho Brahe v Čechách jen něco přes dva roky, jeho dědictví je zde stále živé. Je to asi i tím, že dodnes stojí většina budov, kde pobýval a pracoval, zatímco z jeho velkolepé observatoře na ostrově Hven jsou dnes už jen ruiny. Kolem smrti Braha bylo dlouho nejasno. Podle historických pramenů se roznemohl po hostině u Petra Voka z Rožmberka, kde bujaře popíjel. Když se vrátil domů, nebyl schopen močit, trpěl silnými bolestmi a po necelých dvou týdnech zemřel. Hned po jeho smrti se objevily úvahy, že mohl být otráven. Pohřben byl v kostele Panny Marie před Týnem u Staroměstského náměstí. Pohřební řeč měl jeho přítel, tehdy 34letý lékař a filozof Jan Jessenius, který o 20 let později skončil na Staroměstském náměstí v rukou kata Mydláře. V roce 1901 byly Brahovy ostatky vyzvednuty a zkoumány. Antropolog Matějka, který se zjištěním příčiny smrti tehdy zabýval, došel k závěru, že Brahe zemřel na zánět ledvin. Část odebraných vzorků dostali v roce 1991 Dánové, kteří údajně zjistili ve vousech i vlasech velké koncentrace rtuti. Tak přišla na přetřes opět otázka vraždy. Na žádost Dánů byla proto 19. 11. 2010 znovu hrobka otevřena a z ostatků byly odebrány nové vzorky ke zkoumání. Vysoký obsah rtuti v nich ale potvrzen nebyl, takže Brahe zřejmě opravdu zemřel na zánět ledvin. Nakonec se dostal i na nebesa – jeho jméno nese nejen jedna z planetek naší sluneční soustavy, ale i jeden z měsíčních kráterů.

Dne 24. 10. 1861 zemřel Václav Krolmus, český vlastenecký kněz, sběratel lidové slovesnosti, spisovatel a amatérský archeolog. Bylo mu 71 let. Působil na farách ve středních Čechách a pak v Praze. Všechny své nálezy a ostatní starožitnosti, které postupně shromažďoval, zpracovával ve svých spisech a předával do Národního muzea. Na poli literárním jsou jeho nejvýznamnějším dílem Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy s ohledem na bájesloví českoslovanské, které vyšly v letech 1845-1857 v celkem 13 sešitech.

Dne 24. 10. 1991 zemřel 70letý Gene Roddenberry, americký letec vyznamenaný v bojích druhé světové války, po válce civilní pilot, pak policista, který se nakonec stal televizním a filmovým scénáristou. Nejvíc se proslavil jako tvůrce kultovního sci-fi seriálu Star Trek. Star Trek byl jeden z nejpopulárnějších a nejúspěšnějších televizních sci-fi seriálů, na který navazuje víc než 10 filmů, stovky(!) knih a počítačové hry. Příběhy Star Treku popisují budoucnost lidstva a nejsou to jen úžasná dobrodružství na cestách do dalekého vesmíru, je to optimistická a humanistická vize budoucnosti, která se snaží vyhýbat násilí a řeší konflikty rozumem. Téměř každý díl má v sobě nějaké ponaučení. Star Trek se stal pojmem, který získal mnoho ocenění, dal vzniknout široké základně fanoušků, mezi nimiž je řada významných osobností (např. Stephen Hawking, který si ve Star Treku i zahrál). Roddenberry je také tvůrcem dalšího televizního sci-fi seriálu Andromeda, jehož úspěšného uvedení na TV obrazovky se už ale nedočkal. Po jeho smrti byla část jeho ostatků vystřelena v kapsli do vesmíru, kde shořela. Jednalo se o historicky první vesmírný pohřeb.

Dne 24. 10. 2001 zemřel na následky zranění po autonehodě v 65 letech Jaromil Jireš, filmový scenárista a režisér. Bratislavský rodák svou ranou tvorbou se zařadil mezi tvůrce tzv. české nové vlny a zůstal významným tvůrcem i během následujících desetiletí. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří podíl na povídkovém filmu Perličky na dně na motivy Bohumila Hrabala, Žert, adaptace románu Milana Kundery, adaptace románu Vítězslava Nezvala Valerie a týden divů, adaptace románu Vladimíra Párala Mladý muž a bílá velryba, ale také Causa Králík, Helimadoe nebo Učitel tance. S manželkou Hanou měl dceru a syna.

Dne 26. 10. 1941 zemřel Arkadij Petrovič Gajdar (vlastním jménem Golikov), ruský/sovětský spisovatel dětských knih (např. Čuk a Gek). Bylo mu pouhých 37 let, byl zabit na Ukrajině v partyzánském boji s německými okupanty.

Dne 27. 10. 1971 byla Demokratická republika Kongo přejmenována na Zair. V roce 1997 se ale vrátila k původnímu názvu Kongo – Konžská demokratická republika. Středoafrický stát, který v roce 1960 získal nezávislost na Belgii a je úzkým pruhem země spojený s Atlantským oceánem, má obrovský přírůstek obyvatel – v roce 1985 měl kolem 30 milionů obyvatel a v roce 2016 jich měl už přes 85 milionů (novější údaje jsem nenašla). Stát je chudý, ale oplývá značným množstvím nerostných surovin – zlata, diamantů, uranu, mědi a dalších.

Dne 27. 10. 1971 zemřel v Praze 3 dny před svými 78. narozeninami generál Karel Janoušek, československý voják, člen prvního a druhého odboje. V první světové válce bojoval v řadách našich legií v Rusku, za druhé světové války organizoval československé letecké jednotky v RAF v Anglii. Je jediným Čechoslovákem, který získal hodnost maršála, kterou mu v květnu 1945 udělil britský král Jiří VI. Kromě toho byl vyznamenán čtyřmi desítkami různých československých, ruských, jugoslávských, rumunských, polských, francouzských, britských, amerických a norských řádů a vyznamenání. Karel Janoušek se narodil v Přerově do rodiny oficiála říšských státních drah. Vystudoval české Vyšší reálné gymnasium v Přerově (1912), pak absolvoval abiturientský kurs na místní německé obchodní škole a pracoval tři roky jako úředník u přerovské firmy Kratochvíl. V červnu 1915 narukoval do rakousko-uherské armády, absolvoval školu pro důstojníky pěchoty v záloze v Opavě a pak jako jednoroční dobrovolník bojoval s pěším plukem 57 na italském a pak na ruském bojišti, kde byl 2. července 1916 zajat. Po krátké internaci získal souhlas k vstupu do České družiny v Kyjevě. Později jako příslušník 1. pěšího pluku Mistra Jana Husa bojoval již v čele 3. roty v památné bitvě u Zborova (2. 7. 1917). Během bojů byl několikrát zraněn. Do vlasti se vrátil po sibiřské anabázi v roce 1920 a pomáhal budovat novou čsl. armádu. V touze po dalším vzdělání se přihlásil ke studiu meteorologie a geofyziky na Karlově univerzitě v Praze (promován RNDr. roku 1939). Během studia převážil v něm zájem a láska k moderní perspektivní zbrani, k letectvu a tuto specializaci již neopustil. V roce 1938 mu byla svěřena funkce velitele zemského letectva. Před Němci stačil utéct, v Anglii byl jmenován generálním inspektorem československých leteckých sil, jež se staly součástí RAF. Po únoru 1948 se stal jednou z prvních obětí nastupujícího režimu. V dubnu 1948 byl zatčen na vyprovokovaném útěku. V následném procesu byl odsouzen na 18 let těžkého žaláře. Byl vězněn na Borech, v Opavě, v Leopoldově a na Ruzyni, přičemž za údajný pokus o útěk z Borů, který pro něj plánoval jeden z dozorců, byl 28. března 1950 navíc odsouzen k doživotnímu žaláři. Z Ruzyně byl propuštěn na základě velké prezidentské amnestie 9. května 1960. Ihned po svém propuštění začal bojovat za své očištění. Vojenský soud v Příbrami jej 5. července 1968 sice zprostil dvacet let staré obžaloby, ale jak je pro tehdejší rehabilitace charakteristické, generálská hodnost mu navrácena nebyla. To se stalo až posmrtně v roce 1990. Za mřížemi strávil plných 12 let a 10 dní. Přišel o veškerý majetek a byl mu přiznán jen minimální důchod, pracoval tedy pak v n. p. Textil Praha, odkud odešel do penze v roce 1967 ve věku 74 let.

Dne 29. 10. 1911 v USA zemřel 64letý Joseph Pulitzer, maďarsko-americký novinář a nakladatel židovského původu, známý také jako průkopník moderní bulvární žurnalistiky (spolu s W. R. Heartsem). Je iniciátorem vzniku žurnalistického a uměleckého ocenění – Pulitzerovy ceny. Jeho předkové žili v ghettu v Polici na Moravě (odtud prý také německé příjmení Pulitzer). Od mládí měl astma a oslepl, když mu bylo čtyřicet. Přesto žil život, podle kterého by mohl být natočen vzrušující hollywoodský film. Stihl vzdělání v nejlepší škole metropole tehdejšího Uherského království, v Budapešti. Chtěl jít do armády, ale měl špatný zrak a příliš křehkou konstituci. Odmítly ho i dvě další evropské armády, až když pak emigroval v sedmnácti letech do USA, přijala ho armáda americká. Brzo začal pracovat v novinách ve státě Missouri a když mu bylo 31 let, měl už docela slušné jmění. Oženil se (měl sedm dětí) a odstěhoval se do New Yorku. Během svého života patřil k nejmocnějším žurnalistům v USA. Kolumbijská škola žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě, která vznikla po jeho smrti, byla podpořena z jeho peněz odkázaných v jeho poslední vůli.

Dne 30. 10. 2011 zemřel ve věku 87 let Jiří Winter, mnohem známější pod pseudonymem Neprakta, kreslíř, ilustrátor, karikaturista, a také humorista, rekordman v počtu kreslených vtipů, vyhlášený gurmán a milovník krásných žen, které dovedl tak obdivuhodně kreslit. Pražský rodák po studiu na reálném gymnáziu pokračoval na Státní grafické škole. Během druhé světové války byl Němci vězněn za nedovolené ozbrojování (starými zbraněmi), měl štěstí – přežil. Po válce navštěvoval přednášky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a prohloubil tak svoji znalost hlavně živé přírody. Měl velmi vřelý vztah ke zvířatům, který získal v dětství, když doprovázel svého otce – sklenáře při opravách v zoologické zahradě. Tato zkušenost (a nejen ta) ho ovlivnila při práci na kreslených vtipech po celý život. Svoji uměleckou dráhu Jiří zahájil v roce 1948 a pak po mnoho let tvořil uměleckou dvojici se spisovatelem a výtvarníkem Bedřichem Kopecným (1913-1972), který název „Neprakta” vymyslel. Později (od roku 1960) Jiří Winter spolupracoval se spisovatelem Miloslavem Švandrlíkem (1932-2009) – oba patřili mezi hlavní autory československého satirického a humoristického časopisu Dikobraz. Název „Neprakta” si nechali. Čtyřikrát ženatý Jiří Winter-Neprakta se naposledy oženil začátkem roku 2004 v 79 letech a jeho vyvolená byla téměř o 4 desítky let mladší. Měl údajně jediného vlastního syna (*1994). Byl velmi plodný autor, který za svůj život nakreslil více než 35 000 kreslených vtipů (je tím zapsán v Guinnessově knize rekordů) a ilustroval stovky humoristických knih, měl stovky výstav doma i v zahraničí, kam často jezdil. Miloval podívanou všeho druhu a byl vždy tam, kde se něco dělo. Mohli jste ho potkat na boxu i na koncertě Pražského jara. Fotbal i klasická opera byly pro něj stejně atraktivní. A všude se důkladně díval. Nic si nezapisoval, ale vše bedlivě ukládal do své jedinečné paměti a ve vhodnou chvíli v ní zalovil a vytáhl vzácný exponát jako kravatu ze skříně. V tom byl nenapodobitelný. Nepraktova znalost kostýmů, krojů a oděvů všech dob vůbec je ohromující. Na jeho obrázcích sotva najdete chybu, a přitom kreslil bez předloh, učebnic či příruček. Všestranně se orientoval také ve všech sběratelských oborech. Byl schopen dlouze vykládat o numismatice, habánské keramice i japonériích, poučil vás o kultovních předmětech kdejakého náboženství. Kromě kreslení se Neprakta zabýval také divadelní i filmovou tvorbou: návrhy kostýmů, scén, kulis. Navrhoval i hračky (např. houpacího koníka, či kohouta), s jejichž autorstvím si jej nikdo nespojuje. Byl také autorem několika komiksů pro děti např. Robot Emil pro časopis ABC a byl jedním z průkopníků tohoto typu výtvarné tvorby u nás. Rovněž neúnavně navštěvoval různé přírodovědné kroužky, v nichž besedoval s dětmi. Inicioval a posléze byl členem porot mnoha nejen přírodovědných soutěží. Poslední roky života byl upoután na invalidní křeslo, přesto každý den celé dopoledne pilně pracoval. Už během svého pozemského života dosáhl Jiří Winter-Neprakta v kresleném humoru pomyslného Olympu a nejen českého. Jeho kresby zlidověly a brzy se staly i oblíbeným předmětem sběratelského zájmu.

Dne 31. 10. 2011 zemřel 78letý Bořivoj Navrátil, herec. Divadlu se začal věnovat ochotnicky, pak vystudoval JAMU. Profesionálně začal hrát hned po absolutoriu (1956) v Českém Těšíně, následně působil v Opavě (jedna sezona), tři následující roky pak v Ostravě. V letech 1961-1992 byl členem činohry pražského ND, odkud přešel do souboru Divadla Na Zábradlí (1993-1997). Koncem 90. let vystupoval s Divadelním spolkem Kašpar, v průběhu své profesní kariéry hostoval na scénách pražských (Činoherní klub, Divadlo pod Palmovkou, Švandovo divadlo) i mimopražských divadel (Brno, Mladá Boleslav, Šumperk, Jihlava). Byl často obsazován do vedlejších rolí ve filmu i televizi, spolupracoval s rozhlasem a dabingem. Pedagogicky působil na pražské Státní konzervatoři (1973-1983) a DAMU (1986-1987).

Dne 31. 10. 1821 se v Borové u Přibyslavi v rodině kupce Havlíčka a jeho ženy Josefiny narodil syn Karel Havlíček, který si pak jako novinář přidával ke svému jménu ještě přídomek Borovský. Z Borové se rodina přestěhovala v roce 1830 do Německého Brodu. Otec tam měl na náměstí živnost (dnes je v tom domě muzeum se stálou expozicí věnovanou životu a dílu Karla Havlíčka Borovského). V devíti letech poslali Karla na rok do Jihlavy, aby se naučil němčinu. Od roku 1833 pak studoval v Německém Brodě gymnázium. V roce 1838 gymnázium dokončil a hned ten rok začal studovat filosofii v Praze. Osobní zbožnost a touha učit, vedly tehdy 19letého Havlíčka do pražského kněžského semináře. Nelíbily se mu však tamní poměry – kněžstvo bylo vychováváno vyloženě v protinárodním duchu. Vydržel tam necelý rok a v září 1841 byl ze semináře vyloučen. Stal se z něj nekompromisní kritik církve římskokatolické, vystupoval tvrdě i proti celibátu, který byl dle jeho názoru proti lidské přirozenosti a proti přírodě. Podobně jako vztah k církvi přehodnotil i svůj nadšený postoj vůči Rusku poté, co tam strávil rok jako vychovatel. V roce 1844 se vrátil s přesvědčením, že horování pro slovanskou vzájemnost jsou jen prázdná slova. To, co v carském Rusku zažil ho inspirovalo k prvnímu dílu Obrazy z Rus. Roku 1846 se stal redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela. Po dvou letech z Pražských novin odešel, aby založil vlastní – Národní noviny, které dosáhly velké popularity – byl to první česky psaný deník v českých zemích. Roku 1846 navštívil litoměřický biskupský hřbitov, kde se zhrozil, že není nijak označen hrob Karla Hynka Máchy a zasadil se o vytvoření náhrobku, který je dnes na pražském Vyšehradě. Havlíček byl jedním z největších zastánců národní myšlenky, revoluční formy ale odsuzoval. Roku 1848 byl zvolen poslancem říšského sněmu a národního výboru a toho roku navrhl přejmenování pražského Koňského trhu na Václavské náměstí a Dobytčího trhu na Karlovo náměstí a zasadil se o ně. Od roku 1849 vystupoval velmi radikálně proti vládě, v listopadu 1851 vyhrál soud (díky svojí skvělé obhajobě), před kterým se zodpovídal za své články, přesto byl 16. prosince 1851 převezen do Brixenu, do vyhnanství, kde zůstal do roku 1855. Dnes je zcela jisté, že pobyt tam mu prodloužil život, neboť trpěl TBC, stejně jako jeho žena Julie, která zemřela před jeho návratem z Brixenu. Na tuberkulózu zemřela (22. 9. 1872) i jejich jen 23 let stará dcera Zdeňka. Karel Havlíček Borovský zemřel v Praze 29. 7. 1856. Pohřeb zorganizoval sládek Ferdinand Fingerhut-Náprstek, bratr Vojty Náprstka, a pořadatelství se ujal Josef Němec, manžel Boženy Němcové, spolu s Josefem Václavem Fričem. Pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí, policie zaznamenala např. přítomnost Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra, Václava Hanky nebo Karla Jaromíra Erbena. Havlíčkova matka Josefina ho přežila téměř o tři desetiletí, zemřela ve věku 93 let v roce 1884. O jeho dvou bratrech a sestře jsem další zmínky nenalezla. Před jeho smrtí se mu lidé vyhýbali a jeho veřejnou činnost odsuzovali i v tisku. Po smrti se stal, slovy historika Jiřího Raka, „předmětem sentimentálního kultu, proti kterému celý život vystupoval“.

(Informace k jednotlivým heslům jsou čerpány hlavně z wikipedie a porovnávány a korigovány s údaji v řadě dalších pramenů.)

 

Kulatá výročí některých událostí v našem regionu (Sedlčansku):

1921 – 24. 10. vypukl v Sedlci na náměstí v čp. 7 požár, který se rozšířil i na čp. 8, 9, 10 a 11. V sedlecké kronice se píše, že tyto domy „strávil“. Katastrofa to byla obrovská a proto obecní zastupitelstvo povolilo i veřejnou sbírku na poškozené.                                                              -MK-