Revoluce 2024 a americký třídní konflikt

Jak se dalo čekat, veřejný prostor je naplněn žvásty o tom, že Američané mají údajně plné zuby progresivismu, že odmítají aroganci liberálních elit apod. Ve skutečnosti nejsou žádné známky toho, že by Američané byli naštvanější než dříve. Stejné napětí mezi pracujícími lidmi a liberálními elitami panovalo i před čtyřmi lety. Panovalo i v letech, kdy vyhrával Bush a v letech, kdy vyhrával Obama.

Mnohem zajímavější je pohled na reálnou logiku moci.

Volby jsou vždy vypisovány s jedním jediným cílem. Udržet u moci stávající strukturu a potvrdit její postavení. Nikdo nevyhlašuje volby, aby riskoval ztrátu moci. Kdyby si nebyl jist vítězstvím, tak je vyhlašovat nebude (případně změní podmínky). A pokud existuje nějaká moc schopná jej k tomu přinutit, pak není vládcem. Pak je skutečným vládcem ta přinucující moc. A ta samozřejmě nikdy nepodrobí sama sebe volební zkoušce.

V uplynulých letech se musely mocenské poměry v USA změnit, jinak by nemohla být vládnoucí skupina poražena.

Z toho vyplývá, že takové volby, které mění poměry, mají charakter revolucí a dochází k nim jen zřídka. Třeba v českých zemích v roce 2013, když lidovou volbu prezidenta pečlivě připravenou pro Karla Schwarzenberga nečekaně vyhrál Miloš Zeman. Nebo v roce 2016 v USA, kdy revoluce vyšla Trumpovi. Tak dlouho ho podceňovali, až je porazil. Že to vítězství nedokázal využít ke změně poměrů, to je věc druhá.

Volbami – revolucí byly i právě proběhlé volby v USA. Vládnoucí oligarchická struktura tentokrát Donalda Trumpa nepodcenila, nasadila proti němu všechno, čeho byla schopna, a přesto byla poražena.

Když jsou takové revoluce vítězné? Tehdy, když jim PŘEDCHÁZÍ změna mocenských poměrů ve společnosti. V uplynulých letech se musely mocenské poměry v USA změnit, jinak by nemohla být vládnoucí skupina poražena.

To znamená dvě věci.

1. Spojenectví bankovních a korporátních manažerů, státní byrokracie a profesionálních intelektuálů, které drželo moc v posledních minimálně 20 letech, bylo oslabeno.
2. Zformovala se kontraelita, tedy jiná mocenská aliance, která je schopna se dosavadní elitě postavit.

…aliance znamená, že všechny zapojené skupiny spojuje nějaký společný zájem, ale že každá ze zapojených skupin se také vědomě některých svých zájmů vzdává.

Logicky se nabízí otázka, kdo je tou novou mocenskou aliancí. Pár novinových titulků hovoří o převzetí moc dělnickou třídou, ale přesnější je hovořit o alianci dělnické třídy a magnátů zaměřených na reálnou výrobu (Musk, Thiel a další). S tím, že součástí té široké aliance jsou samozřejmě i další skupiny, jako třeba mladí inženýři, technici a řemeslníci, některé velmi specifické skupiny vzdělanců apod.

Připomínám, že aliance znamená, že všechny zapojené skupiny spojuje nějaký společný zájem, ale že každá ze zapojených skupin se také vědomě některých svých zájmů vzdává. To si u nás vůbec neumíme představit. Opozice je rozdělena do skupin, z nich každá prosazuje 100% svých představ (mimo jiné proto, že si neumí srovnat v hlavě, co je na prvním místě, co na druhém, co na třetím…). Nicméně v Americe se to podařilo, přinejmenším dočasně.

Pro pochopení nové mocenské aliance je důležité rozumět, že od 90. let nebyly mocenské poměry určovány nejbohatšími vlastníky, nýbrž třídou vrcholových manažerů. To je patrné i z rozdělení korporátních zisků, ze kterých získávali vrcholoví manažeři přibližně dvakrát více než vlastníci (jak vyplývá z Pikettyho statistik). Ostatně, ono i akciové vlastnictví postupně přecházelo do rukou manažerů (kteří mnohdy pochází ze starých vlastnických rodin, takže vidíme, že se mění spíš mechanismus moci než osoby).

Spíš jde o to, že někteří členové dosavadní vládnoucí třídy si spočítali, že je výhodnější postavit se proti svým dosavadním kolegům.

A teď se zdá, že ti vlastníci, kteří své výrobní podniky reálně řídí, opět přicházejí ke slovu i mocensky. Nicméně nemůžeme mluvit o vzpouře vlastníků. Spíš jde o to, že někteří členové dosavadní vládnoucí třídy si spočítali, že je výhodnější postavit se proti svým dosavadním kolegům.

Téměř všechny velké změny v dějinách probíhají právě tak – tedy konfliktem uvnitř vládnoucí vrstvy. Lidové revoluce patří do hollywoodských filmů, nikoliv do reality. Je ovšem velký rozdíl, jestli se diktátoři opírají o lidové masy (a musí se tudíž snažit, aby se lidem žilo celkem dobře) nebo jestli se opírají o nadnárodní finanční oligarchii.

A právě to se v USA mění. Právě to vyvolává takovou hrůzu. Paradoxně nikoliv u velkých finančních magnátů, ale u ubohých pěšáků v nižších managementech, v médiích a na univerzitách.