Ideologie, šroubováky a jiné nářadí

„Hampl se posunul téměř ke komunismu nebo hodně konzervativní levici. Přitom začínal u Svobodných jako kandidát na předsedu. Rozešel se i s Institutem Václava Klause, se kterým dříve spolupracoval. Teď se obklopil lidmi, jako je Jan Keller (sociolog a europoslanec za ČSSD v letech 2014 až 2019, pozn. red), nebo Josef Skála (místopředseda KSČM, pozn. red). Hampl nyní často mluví například o tom, že je třeba znárodňovat zahraniční kapitál (korporáty) a já mu v tomhle vlastně rozumím,“ tvrdí o mě Tomáš Měšťan v rozhovoru v Reflexu. Jestli tomu dobře rozumím, jedná se o větu, kterou tam protlačil nepřítel bílých heterosexuálních mužů Kryštof Pavelka, se kterým se vůbec, ale vůbec nemáme rádi. Nicméně bez ohledu na autorství se to pokusím uvést na pravou míru.

Za prvé. Už v době, kdy jsem byl prominentním členem Strany svobodných občanů (a kdy Petr Mach ještě nevystupoval na obranu českého islámu) jsem v projevu na sjezdu prohlásil následující větu: „Pokud socialisté přijdou s něčím, co lidem, opravdu pomůže, sem s tím! Nebudu mít problém to podpořit. Ale nic takového zatím nevidíme.“  Mnozí Svobodní tehdy významně zvedali obočí.

Vždycky mi šlo o to, aby se normálním lidem dobře žilo (což je sobecké v tom smyslu, že mezi ty normální lidi počítám i sebe) a politické ideologie jsem vždy pokládal za něco jako nářadí. Jednou potřebujeme šroubovák, jindy kladivo. Stejně tak někdy sáhnete po liberální ekonomii, podruhé po socialismu, potřetí po nějaké verzi konzervatismu.

Znárodňování není komunistická záležitost. Velké majetky vyvlastňoval už Masaryk a jedno z největších znárodnění v českých dějinách provedl Edvard Beneš.

Za druhé. Rozlišuji jen dvě skupiny politických a životních postojů. Na jedné straně otevřené myšlení, které si klade otázky, je šťouravé, nespokojí se s povrchními odpověďmi, a neexistují pro něj žádná tabu. Na druhé straně mechanické opakování frází a klanění se momentální moci – komunistické straně, Evropské unii nebo korporátním hromadám peněz.

Za třetí. Znárodňování není komunistická záležitost. Velké majetky vyvlastňoval už Masaryk a největší znárodnění v českých dějinách provedl Edvard Beneš (vůbec největší zabavení majetku – tzv. konfiskace – provedli vítězové bitvy na Bílé hoře). Komunistická tragédie vlastně spočívá v tom, že přišli k moci, až když už bylo skoro všechno znárodněno, takže jim nezbylo než se vybíjet na zabavování majetků chudých (bohatým to bylo znárodněno už předtím). Konec konců, ukažte mi západoevropskou zemi, kde by vláda nezestátňovala.

Tím není řečeno, že znárodňování je něco pozitivního. Je ale naprosto legitimní diskutovat o tom, jestli tomu v některých situacích není tak, že jiné varianty přinášejí ještě víc zla. To je celé.