Recenze knihy Cesta z nevolnictví
Kniha Petra Hampla Cesta z nevolnictví je pokračováním a prohloubením analýzy, které se věnoval v práci Prolomení hradeb. Název jeho nové knihy je příznačný. Narážkou na Hayekovu práci o cestě do nevolnictví autor upozorňuje, že existují nikoliv jeden, ale hned dva způsoby, jak ohrozit trh coby garanta lidské svobody. Nejen nadměrné zásahy státní moci, ale také panství nadnárodních firemních kolosů nad státní mocí může být pro svobodu osudné. Autor popisuje situaci, kdy vítězové v podobě globalizované mocenské elity vytvářejí celosvětově vysoce byrokratizované prostředí, zatímco poraženým, tedy většinovým populacím v zemích našeho civilizačního okruhu, hrozí, že budou vyvlastněni od své národní kultury, píše ve své předmluvě Jan Keller.
Někdy se stává, že člověk čte nějakou knížku a hlavou mu jaksi samy od sebe začnou vířit nejrůznější myšlenky, vzpomínky či asociace, které ho zavedou třeba i hodně daleko. Bývá tomu tak nejčastěji v případě poetické literatury, ovšem zmíněný efekt se může dostavit (mluvím teď z vlastní zkušenosti poté, co jsem si přečetl nový bestseller Petra Hampla) i u sociologického spisu. Asi nemusím zdůrazňovat, že Cesta z nevolnictví je opět brilantní analýzou současného liberálně demokratického marasmu, doplněnou o pátrání po příčinách, jež k této tragédii vedly, jakož i o nástin možného budoucího vývoje. Na Hamplovu knihu již byla napsána řada recenzí a přidávat další by tudíž nemělo valný smysl. Spíše se chci nad ní zamyslet po vzoru výše uvedeného „modelu“ a napsat, co mi při její četbě procházelo myslí, píše Jan Hofírek na svém blogu Knižní recenze etc.
Ze všech českých autorů rmoutících se pomalou sebevraždou západní civilizace se Petr Hampl svou druhou knížkou na toto téma nejvíc přibližuje možnému způsobu záchrany před pádem do nevolnictví. Titul knihy naznačuje, že na rozdíl od Hayeka, který nám cestu do nevolnictví předvídal, Hampl nás už v nevolnictví vidí a chce nás z něho dostat ven. Knížka je, podobně jako ta první, Prolomení hradeb, psána svérázným literárním stylem. Kombinuje vědecký přístup k nastolování témat, ke kladení otázek, ke kritickému zvažování dosavadních odpovědí a hledání odpovědí nových, s gradací téměř detektivkovou, tím, že nás udržuje v napětí a zvědavosti, s čím přijde v další kapitole, píše ve své recenzi Benjamin Kuras.
My starší nevnímáme život jako žebřík, ale jako cestu, na které potkáváme další poutníky a míjíme mohyly těch, co po té cestě šli před námi. Z celé Tvé knihy cítím Tvou lítost nad tím, že mnoho mladých lidí, kteří dnes věří, že stoupání po nastrčeném žebříku je zavede do elitního nebe, si neuvědomuje, že odevzdávají svou energii, aby nějaký mechanismus, jehož účel ani neznají, mohl být udržován v chodu. Připomíná to nádeníky, co ve směnách roztáčeli čerpadla, aby se voda z hlubokých studní dostala k osádce středověkého hradu a na stůl vrchnosti. Zatímco tehdejší nádeníci si nedělali iluze o svém postavení, ani o své nenahraditelnosti, dnešní dobrovolní „nevolníci“ jsou obětí klamu, který ve své knize postupně odkrýváš. To odhalení působí děsivě. V závěrečné části ale ukazuješ možnosti úniku z říše za zrcadlem, píše Lenka Procházková
Závěr knihy je věnován rozboru rozvrstvení naší společnosti na „Aktivisty a dozorce“, kteří prosazují globalizační neomarxistickou ideologii, dále na „masové pracovníky a spotřebitele“, kteří se v novém prostředí snaží přežít, ale uvnitř jsou spíše skeptičtí, dále na „nezávislé“, mezi něž patří zejména dělníci, řemeslníci a poskytovatelé služeb, kteří vědí, že k nové aristokracii nikdy patřit nebudou, sledují jiné životní strategie a uchovávají si nezávislé myšlení, a konečně „tajní rebelové“, kteří jsou zaměstnáni v korporátním prostředí nebo ve státní správě. Nejsou k režimu loajální, ale dávají si pozor, aby nevzbudili nežádoucí pozornost. Chtějí v korporátním prostředí vydělat peníze – a pak se věnovat budování něčeho jiného.
Hamplova vize se mi líbí, o tom žádná. Problém vidím v tom, že by patrně bylo možné ji uskutečnit ve Spojených státech, ale ne v relativně malém státě uprostřed Evropy. Ke vzpouře proti globální aristokracii by muselo dojít v mnoha evropských státech najednou. Její zásadní porážku v jednom národním státě si nedovedu představit a nepovažuji ji za realistickou. Přesto považuji Hamplovu knihu za nesmírně podnětnou. Nepřináší-li potřebné odpovědi, alespoň jasně a srozumitelně popisuje problém. Jsem si jist, že další myslitelé mají i díky Hamplovi na co navazovat, píše Dan Drápal.
Již dlouho, možná od dob Komunistického manifestu, existuje pravidlo, že publikace, které přinášejí zásadní změnu náhledu na budoucnost, bývají dosti stručné. Plně to platí o nové knize sociologa Petra Hampla Cesta z nevolnictví (Olomouc 2020). Dílo volně navazuje na Hamplovo Prolomení hradeb (2018), a jak autor přiznává, hodně jej inspirovala kniha Jana Kellera Společnost věčného mládí (2019). Pandemie COVID-19 mimo jiné až do extrému vyhrotila vztahy mezi nejmladší a nejstarší generací.
Petr Hampl poukazuje na to, že jde o fenomén vyvolaný uměle a záměrně po poslední velké krizi v roce 2008. Globalisté potřebovali najít náhradní cíl hněvu širokých vrstev postižených nezaměstnaností a snížením příjmu za situace, kdy vlády doslova darovaly obrovské sumy peněz globálním finančním skupinám, které tuto pohromu způsobily. Média tehdy zahájila kampaň proti starším generacím, jež označila za prapříčinu všech běd, píše Jaroslav Bašta.
Četba té knihy mi poskytovala velké potěšení. Je to mimořádně inteligentní, hluboce bystrá, velice hluboká analýza současné české společnosti, jejích problémů a výzev. A možná i západní společnosti jako takové. A my podobné diagnózy současné doby prostě potřebujeme.
Dlouhodobě se zabývám problematikou rasismu. Napsal jsem na toto téma řadu knih, např. Triumf rasismu a Úsvit rasismu. Troufám si říct, poznám rasistickou knihu. A Cesta k nevolnictví k nim určitě nepatří. Je to kniha, která představuje naprosto solidní sociologickou studii, říká ve videorozhovoru profesor Ivo Budil.
