Martin Konvička: Národ psychopatů?
Ten obrat několikrát použil – na základě chechtacích smajlíků pod posty vyčerpaných zdravotních sestřiček, a podobných zcela psychopatických projevů – přítel Jan Sova. I večer jsme si otevřeli láhev (každý svoji) a pomocí komunikačních technologií ten pohled precizovali.
Termín „psychopat“ se lidově používá v širším a užším smyslu. V širším zahrnuje 4 poruchy osobnosti z tzv. „dramatického“ typu (též cluster B) – histrionskou, narcisistickou, hraniční a antisociální ( = disociální, sociopatickou). Jsou tam samozřejmě překryvy a společné rysy, ale i zásadní („diagnostické“) rozdíly. No a to, co myslel přítel J.S., by byla ta antisociální porucha.
Psychopata-antisociála poznáte tak, že si k němu nelze vytvořit vztah. Může být schopný pracovník, výkonný sportovec, skvělý milenec či milenka… ale v interakci s ním něco chybí, takže Vám s ním není příjemně. On sám to nechápe, jako by mu v mysli „chybělo kolečko“, a tak vztahy analyzuje a hodnotí jako strategickou hru, v níž vztah k druhému člověku přepočítává na něco měřitelného, něco, v čem lze vítězit. Mohou to být peníze, dominance/moc, sex, povýšení v práci, nebo třeba „počet lidí, které jsem podělal“ (to je asi největší leitmotiv jejich fungování). No a v současné krizi je středobodem světa jejich „já“, vše ostatní musí jít stranou. Navíc se vesměs sami o sebe nebojí, takže ohleduplnost a rozumnou opatrnost ostatních zaměňují za „strach“.
Pak mi to došlo. JESLIČKY. Odkladiště dítek, které se ještě nemohou bránit, nechápou, co se děje…
Antosociální psychopati samozřejmě byli a budou. Tradičně plní vedení velkých společností, věznice, vládní zasedačky a podobná místa, kde se „hraje o trůny“ – protože nic jiného, než „hrát o trůny“, je neuspokojuje a nenaplňuje. Ptejme se ale, zda může být v nějakém národě, v tomto případě českém, nebo civilizačním okruhu, konkrétně „západním“, psychopatů víc, než jinde.
Když jsem po věci kdysi pátral, vyčetl jsemm že podle specialistů lze v pozadí všech poruch „clusteru B“ složku dědičnou a získanou, přičemž složka získaná ukazuje na nějaký „hluboký a zraňující otřes ve velmi ranném dětství“ – tedy ve stadiu, na které si dítka nepamatují a nelze je rozklíčovat. Různí autoři tam hledají sexuální zneužívání, týrání, atd. atp., ale podle mě se mýlí, protože tvz. dramatiků je přece jen mnoho – řekněme, že jednotky procent – a to by znamenalo statisíce rodičů sexuálně zneužívajících a týrajících nemluvňata, což je – uznejme – nesmysl.
Pak mi to došlo. JESLIČKY. Odkladiště dítek, které se ještě nemohou bránit, nechápou, co se děje, a které jsou, respektive bývaly, na celé dny, a z hlediska malého prcka nesmyslně, vytrhávány od maminky (tatínka, babičky, chůvy…). Tety v jesličkách je jistě měly rády, ale o jejich přízeň a pozornost se muselo „bojovat“ s jinými prcky, kteří byli podobně vytržení, přiváděni a odváděni silami mimo chápání dvouletého mrněte…
Tento způsob výchovy, u nás naštěstí už překonaný, podle mě skutečně mohl zasáhnout několik generací v řadě, a vytvořit ten podivný nezájem o lidi okolo, přepočítávání všeho na prachy – sex – a moc, obsesi vlastním „já“. Je to hypotéza divoká, ale testovatelná a bylo by zajímavé zjistit, jak byl vychováván malý Andrejko Babiš…
Dalším faktorem, který mohl vést k přemíře psychopatů v zemi, je paradoxně nižší míra násilí typická pro „vyspělý západ“.
Dalším faktorem, který mohl vést k přemíře psychopatů v zemi, je paradoxně nižší míra násilí typická pro „vyspělý západ“. Lidový bard Vondruška kdesi napsal, že „dobří synové jsou na ženitbu a špatní na válku“ – shrnul tím, co by s malým antosociálem nejspíš udělala středověká šlechtická rodina. Ovšem ty mechanismy mohly být subtilnější. Antisociál programově „podělává“ lidi okolo sebe – jenže v násilnější společnosti by dříve či později narazil na pěst, sekyrku, rapír nebo revolver někoho, kdo by byl momentálně silnější – a nemusel by být psychopatem. Dnes se „podělaná“ oběť stáhne, přeruší styky, vyšle psychopata na vyšší místo, cokoli, aby měla pokoj. Takže frekvence antisociálů, a šance, že vás nějaký podělá, narůstá.
