Povolební rozhovor s Viktorem Orbánem

Pane premiére, stojíme tady – skoro jsem řekl na prahu pátého velkého vítězství, ale to už není práh: ten jsme překročili. Protivítr byl neuvěřitelný, a to nejen doma: přichází především ze Západu, z Bruselu, z Washingtonu a odevšad. A uprostřed kampaně vypukla válka v jedné z našich sousedních zemí. Dalo to, co se právě stalo v Maďarsku, definitivní a neodvolatelnou pečeť politice posledních dvanácti let?

No, v naší profesi není nic neodvolatelné. Zítra ráno vstanu, v poledne mám zasedání vlády a pak budu muset přemýšlet, co dál. Ale to až zítra ráno; dnes večer bychom se měli opravdu radovat a děkovat Bohu, protože jsme zvítězili způsobem, o kterém si nikdo nemyslel, že by mohl zvítězit. A navzdory všem moderním technologiím, průzkumům, fokusním skupinám a politickým analýzám se v samém srdci voleb záhadně sejde šest milionů lidí – v případě Maďarska – a půjdou učinit společné rozhodnutí. A z těchto šesti milionů individuálních vůlí nakonec vznikne velká společná vůle. A nikdo – kromě Boha – nemůže předpovědět, co se stane a jak se to stane.

Za posledních třicet let jsem se naučil, že pro většinu jednoho hlasu musíte pracovat stejně tvrdě jako pro dvoutřetinovou většinu. Pokud pracujete jen o něco méně, nevyhrajete. A tak o více než 100 000 dobrovolnících, kteří – z nadšení, entuziasmu a oddanosti své zemi – pracovali po několik uplynulých týdnů, mluvím s obrovskou vděčností. Zaklepali na miliony dveří, uskutečnili miliony telefonátů a osobně promluvili k bůhví kolika lidem, aby jim řekli, jak je důležité přijít v neděli k volbám.

Tohle je skvělá země. Jsme tu už více než tisíc let. Každý tu může teoretizovat a také teoretizuje a radí nám, co máme dělat. Ale je jen velmi málo národů, které se dokázaly tak dlouho udržet, tvořit, vždy dávat světu víc, než od něj dostávají, vždy přidávat dobré věci ke kolektivnímu úspěchu evropského společenství. Jsme tedy zemí, která – i když nás 20. století týralo a ztratili jsme mnoho, co jsme ztratit neměli – má přesto právo být takovým národem, jakým jsme. Máme právo se komukoliv podívat hrdě do očí.

Jsme hrdí na to, co Maďaři dali za posledních tisíc let světu. Chceme, aby naši vnuci byli hrdí na to, co jsme dali světu my.

Jsme hrdí na to, co Maďaři dali za posledních tisíc let světu. Chceme, aby naši vnuci byli hrdí na to, co jsme dali světu my. Chceme vychovat vnuky, na které budou hrdí jejich vnuci, a aby to tak pokračovalo, dokud bude svět existovat. O tom byly dnešní volby. Maďarsko žije, Maďarsko je silné a Maďaři svou zemi milují.

V jedné věci opozice své záměry neskrývala. Její vůdcové během kampaně opakovaně říkali, že chtějí Spojené státy evropské. Totéž chce, myslím, i bruselská byrokracie a Washington. Já jsem ale přesvědčený, že budoucnost patří spíš obrodě národů než nedefinovanému impériu. Nepotvrzuje to snad tento výsledek?

Potvrzuje. Z maďarského pohledu můžeme říci, že máme svou vlastní vlast. Nepotřebujeme se přimykat k říším nebo se do nich včleňovat – pro nás z toho nevzejde nic dobrého. A i kdyby z toho něco dobrého vzešlo, necítili bychom se ve své kůži dobře, protože jsme svobodymilovní Maďaři, kteří milují nezávislé Maďarsko. Můžeme tu žít, je to naše vlast a můžeme tu být šťastní. Není pochyb o tom, že se dnes v Evropě vede velká debata o tom, zda to, co jsem právě řekl, je myšlenka z nějaké zastaralé, přežité staré školy, nebo jen ozvěna. A v Evropě je mnoho vlastenců, kteří se obávají o svou zemi a s nadějí vzhlížejí ke střední Evropě – nejen k Maďarsku a Polsku, ale také ke Slovincům, Chorvatům a Čechům. Střední Evropa tak dává národům Evropy naději, že vlastenectví není věcí minulosti, ale budoucnosti, že křesťanství není věcí minulosti, ale základem, a že jen na něm můžeme dobře budovat svůj život. Jejich nadějí je, že občanská konzervativní politika, která usiluje o zachování hodnot, není minulostí, ale budoucností. To, co se dnes stalo zde v Maďarsku, je velkým poselstvím pro celé evropské společenství. Uslyší ji mnoho lidí a dá naději i mnoha lidem mimo Maďarsko.

Abych pokračoval v této myšlenkové linii, dovolte mi položit poslední otázku. Jak jsem se dočetl na mnoha místech, velmi mnoho lidí dnes říká, že obzor, vize zejména západní politiky sahá jen tak daleko, jak daleko sahá další úvodník Guardianu nebo Politica. Pro srovnání, je tu střední Evropa a je tu Maďarsko s tímto čtvrtým fantastickým vítězstvím v řadě. Dá se říci, že je mnohem přínosnější skutečně přemýšlet v dlouhých časových horizontech?

Zdravý rozum nám říká, že ano, ale musíme si uvědomit, že svět politiky se za posledních zhruba deset let hodně změnil a skutečně je mnoho těch, kteří bojují o přežití. Ty národy, které si neuvědomily – nebo nechtějí uvědomit -, že potřebují silné vlády a silné vůdce, ve skutečnosti vytvářejí slabé koaliční vlády, které se potácejí, místo aby byly schopny reagovat na výzvy současnosti.

Ty národy, které si neuvědomily, že potřebují silné vlády a silné vůdce, ve skutečnosti vytvářejí slabé koaliční vlády…

…

Maďaři uvažují v kontextu dlouhodobého přežití a od svých vůdců očekávají, že se o to budou snažit. A tak jsou možná ochotni odpustit chyby, které nevyhnutelně provázejí každé úsilí. Samozřejmě očekávají, že je napravíme, ale také mají tendenci nezaměňovat to, co je důležité, s tím, co je méně důležité. A když přijde ta chvíle, vyprodukují tak fantastické volební výsledky. Žádný jiný národ v Evropě nedokázal dát politickému společenství, které je u vlády tak dlouho, takovou důvěru, jakou jsme právě dostali od Maďarů. V příštích letech budeme muset tvrdě pracovat, abychom jim to splatili.

Pane premiére, nechť je tento večer ve znamení oslav a emocí. Bůh žehnej Maďarsku a děkuji vám.

Přeloženo a zkráceno z blogu About Hungary.