Proslov při uvedení knihy o lidských právech

Dámy a pánové,

Když jsem byl mladý muž, kolaboval marxistický socialismus a rýsovala se nová perspektivní ideologie – tržní kapitalismus. Byli jsme nadšení, protože konečně bylo špatné nahrazeno dobrým, a byli jsme si naprosto jisti, že nadchází éra, kdy tržní chování nastolí blahobyt, svobodu, lepší vztahy mezi lidmi, vylepší morálku atd. O 30 let později vidíme, že došel k ještě trapnějším koncům než předcházející marxistický socialismus. A obávám se, že se rýsuje další úžasná ideologie – utopický konzervatismus. Tedy takový konzervatismus, který nebrání stávající svět, nýbrž chce vybudovat něco nového (o čem nepravdivě tvrdí, že to existovalo v minulosti) a chce měnit člověka (přičemž tvrdí, že člověk musí být vrácen ke své „pravé podstatě“, kterou on sám nezná a kterou osvícení aktivisté údajně odhalili). Obávám se, že kdyby se ve společenské diskuzi výrazně prosadila, přinese stejné výsledky jako předchozí zmíněné ideologie.

…obávám se, že se rýsuje další úžasná ideologie – utopický konzervatismus.

Zdá se mi, že útoky proti myšlence lidských práv souvisí do značné míry s tímto utopickým konzervatismem. Proto jsem do projektu knihy Lidská práva zprava i zleva vstupoval s určitými obavami, i když jsem se zároveň hodně těšil na spolupráci se skvělými autory.

Nicméně moje obavy se nenaplnily. Vznikla kniha zajímavá a mnohovrstevnatá, která nabízí celou mozaiku vzájemně se doplňujících pohledů, které vytvářejí zajímavý a komplexní obraz.

A nyní k samotné ideji lidských práv.

Když komentujeme a analyzujeme úpadek západní civilizace posledních desetiletí, máme tendenci jej vysvětlovat jako přehnanou modernitu, případně tak, že sklízíme nutné negativní důsledky osvícenství. Možná je ale na místě spíš opačný výklad. A sice ten, že ethos rovnosti, racionality a víry v pokrok typický pro osvícenství se vyčerpal, a že se vracíme do středověkých před-osvícenských dob. Když Samuel Huntington napsal, že civilizační okruhy se vrací ke svým historickým kořenům, asi ho nenapadlo, že se to týká i Západu. Rozhodně to nenapadlo jeho čtenáře. Ale možná, že právě to se děje. Je snadnější vidět takový trend na někom jiném než si uvědomovat, že by se mohl týkat i nás samotných.

Znovu se totiž objevuje příliš mnoho společenských prvků, které byly typické pro společnosti pro před osvícenstvím:

• Hromadění bídy.
• Obrovské sociální rozdíly – nejde o to, že existují sociální rozdíly, ale že jsou tolerovány a že dokonce slyšíme, že jsou správné. Že prý souvisí s jakýmsi vyšším řádem (řádem trhu) a chtít je snižovat by prý bylo amorální a sebevražedné.
• Přibývá iracionality a útoků proti vědě.
• Objevuje se strach z vědecko-technického pokroku.
• Znovu propuká antisemitismus.
• Vrací se očekávání brzkého konce světa, a to nikoliv jako okrajové záležitost nějaké malé sekty, ale jako dominantní téma velkých médií.
• Vrací se také přesvědčení, že osobní odříkání může změnit chod vesmíru či situaci planety.
• Vrací se řada vzorců rodinného a sexuálního života, které byly typické pro staré doby. Zejména masové rození dětí mimo manželství v nižších třídách.
• A mnoho dalšího.
• A také mizí lidská práva.

Není těžké si všimnout, že téma lidských práv ve veřejné diskuzi vrcholilo někdy před 20 lety a od té doby zmínek ubývá. A když už, tak spíš slyšíme, že to či ono není lidským právem. V poslední době jsme například slyšeli, že neexistuje žádné právo na starobní důchod.

Místo lidských práv nastupují privilegia. Vládnoucí oligarchie uděluje různým skupinám výsady a zase je odebírá.

Místo lidských práv nastupují privilegia. Vládnoucí oligarchie uděluje různým skupinám výsady a zase je odebírá. Kdo je dnes preferovanou menšinou, může být zítra v úplně jiné situaci. Vezměme si třeba ženská práva. Ještě včera to bylo jedno z hlavních témat vládních programů a dnes čteme kritiku „koloniálního feminismus“, která spočívá v tom, že je-li bílá žena znásilněna černochem, nemá právo si stěžovat.

Někdo může namítat, že samotná myšlenka lidských práv vychází z nepochopení. Lidská práva jsou totiž přidělena jedincům a přitom je člověk společenskou bytostí. K tomu je možné uvést postřeh Hannah Arendtové, která doporučuje důsledně oddělovat myšlení politického od psychologického. V psychologickém pohledu vlastně neexistuje svoboda, ale pouze příčinnost. Všechny naše touhy a myšlenky jsou důsledkem nějakých biologických či psychických procesů, mluvit o svobodně nemá smysl. To ale nic nemění na tom, že z pohledu politického je svoboda důležitou hodnotou.

Každý má tolik práv, kolik je schopen ubránit. Bez ohledu na to, co je zapsáno ve které ústavě nebo jiném dokumentu.

Ve svém příspěvku v knize jsem uvedl, že vyhlašování listin práv se přeceňuje. Každý má tolik práv, kolik je schopen ubránit. Bez ohledu na to, co je zapsáno ve které ústavě nebo jiném dokumentu. Proto lidská práva – i když se týkají jedinců – mají vždy kolektivní povahu. Jen společně získáváme takovou sílu, abychom mohli ubránit svá práva. Jakmile se společnost rozdělí do segmentů a skupin, přičemž každá skupina hájí své zájmy samostatně, nedokáže nikdo svá práva uhájit a všechna práva fakticky zanikají. Zůstává snad jen právo vrcholových manažerů vyhnout se zdanění svých bonusů. Dokonce i dnes tak zvýrazňovaná práva transvestitů jsou ve skutečnosti jen privilegiem, které může být kdykoliv zrušeno.

Třeba kolegyně Švihlíková ve svém příspěvku nepoužívá slovník lidských práv, ale zabývá se tím, kolik lidí žije v jak nesnesitelných podmínkách a zda vlády vyvíjejí dostatečné úsilí, aby to změnily. Naráží na skutečný základ myšlenky lidských práv. Nejde o to, že by lidská práva byla nezměnitelnou lidskou vlastností podobně jako hmotnost nebo chemické složení. Když mluvíme o lidských právech, vyjadřujeme tím určité vlastní mravní přesvědčení. Říkáme, že se jako lidské bytosti nedokážeme a nechceme smířit s tím, že někteří naši spoluobčané poctivě a tvrdě pracují a přitom si nevydělají ani na základní životní potřeby. Nechceme se smířit s tím, že lidem, kteří celý život pracovali, je odpírán poctivý důchod. Nechceme se smířit s tím, že někteří dobří lidé nemohu vyjít ze svých domů, protože ulice jsou obsazeny invazními hordami. Nechceme se smířit s tím, že v bohaté zemi jsou desetitisíce bezdomovců. Nechceme se smířit s tím, že se někteří lidé musí skrývat, protože po nich jdou muslimské mafie, protože domněle nebo skutečně porušili nějaké náboženské pravidlo.

Takové věci jsou pro mne nesnesitelné. Jsou pro mne nesnesitelné natolik, že jsem ochoten vyvinout úsilí a podstoupit riziko, abych jim zabránil. Pokud se takový pohled stane masivně převládajícím, můžeme mluvit o lidských právech.

Lidská práva pochopitelně nejsou metafyzickým zjevením mimo čas a prostor. Vždy se vážou na určitou myšlenkovou tradici a na určitou společenskou situaci.

Lidská práva pochopitelně nejsou metafyzickým zjevením mimo čas a prostor. Vždy se vážou na určitou myšlenkovou tradici a na určitou společenskou situaci. To dobře popisuje ve svém příspěvku historik Adam Votruba. Co je dnes lidským právem, to může být za generaci bezvýznamné, a naopak.

Mimochodem, všimli jste si, že v americké deklaraci nezávislosti  – tedy v základním lidskoprávním dokumentu západní tradice – není mezi těmi právy vůbec zmíněno vlastnictví?

Tak nebo onak, jsem vděčný, že jsem se na mohl na sborníku o lidských právech podílet, a věřím, že se od něj bude odvíjet širší debata o tom, v jaké společnosti bychom chtěli žít.

(ve zkrácené podobě proneseno na veřejné diskuzi k uvedení sborníku Lidská práva zprava i zleva)