Proč tak snadno

Brněnský sociolog Ivo Možný napsal před desítkami let knihu Proč tak snadno. Pokusil se v ní odpovědět na otázku, proč se předlistopadový režim zhroutil tak lehce, bez nejmenšího pokusu o odpor. I když vezmeme v úvahu mezinárodní poměry a neformální dohody mezi sovětskými a americkými bezpečnostními silami, přesto je s podivem, že se nenašel nikdo, kdo by se pokusil režim bránit. Přitom pro mnoho lidí výhodný byl, zejména pro většinu příslušníků nižších pracujících vrstev. Možného odpověď zněla, že ti, kdo by bývali měli možnost něco podniknout pro udržení aspoň části režimu, a kdo s ním byli spjatí (tedy především vrstva středního a vyššího managementu ve straně, úřadech i podnikové sféře) byla zároveň taky zapojena do systému kšeftů a melouchaření. Politickou změnu podpořili, protože od ní čekali, že jejich faktický vliv dostane formální podobu a stane se z něj majetek, který je možné převádět, dědit, domáhat se jej u soudu apod.

Všechno ostatní by se bylo dalo řešit v rámci drobné reformy předlistopadového systému – cestování, drobné podnikání, atraktivnější spotřební zboží apod.

Tolik Ivo Možný. Dnes stojíme před podobnou otázkou. Proč se Fialova vláda (a mocenská skupina, o kterou se opírá) drží u moci navzdory masivní nespokojenosti všech složek společnosti.

Dnes stojíme před podobnou otázkou. Proč se Fialova vláda (a mocenská skupina, o kterou se opírá) drží u moci navzdory masivní nespokojenosti všech složek společnosti.

Když Václav Klaus starší publikoval před pár dny recenzi mé nové knihy Střízlivění, neopomenul zdůraznit, že jsem od něj „nekonečně nalevo“, ale ocenil  – mimo jiné – dva postřehy.

Za prvé. Dnešní oligarchická skupina se nedrží u moci proto, že by to byli géniové nebo že by provozovali nějakou ďábelsky chytrou či supervýkonnou manipulační mašinérii. Dokonce ani brutalita není srovnatelná s jinými režimy, které naše země zažila.

Fialu drží u moci naprostá neschopnost opozice. V tom se shodují Václav Klaus i Petr Hampl.

Doplním k tomu ještě, že před lety, když jsem analyzoval novou aristokracii, všimnul jsem si mechanismů, které vedou k tomu, že se nahoru dostávají ti nejhorší z nejhorších. Že mocenská a majetková elita sestává převážně z bezohledných lidí a že mezi nimi je mnoho psychopatů, na tom by nebylo nic překvapivého. Tak tomu bylo ve všech dobách. Naše éra je ale výjimečná tím, že se nahoru dostávají lidé zbabělí, až děsivě neschopní a snadno podléhající davové mentalitě (což není otázka nízkého IQ, nýbrž zaměření těch mozků).

Tehdy jsem ale předpokládal, že nižší vrstvy mohou zůstat relativně nepoškozené, což logicky musí vyústit v razantní společenskou změnu. Schopní pokaždé vyhrají nad neschopnými, to je železný zákon dějin.

V tom jsem se ale mýlil. Když vzdělanostní elita přestane hrát roli vzdělanostní elity a sama propadne chátrovitosti, propadává patologie do nižších vrstev a výsledkem je celkový civilizační úpadek.

Za druhé. Opozice je rozdělená do bublin. Každý si kolem sebe shromáždí stejně smýšlející lidi, utvrzuje se ve stejných názorech, zpravidla se ještě navzájem radikalizují a všichni se cítí skvěle.

Schopní pokaždé vyhrají nad neschopnými, to je železný zákon dějin.

Na tom by nic nebylo, kdyby si ti lidé uvědomovali, že mimo bublinu se uvažuje jinak. Jenže příslušníci bubliny si zpravidla myslí, že jsou většinovou veřejností! Když narazí na doklady o tom, že ostatní mají jiný názor, prohlásí ty doklady za podvod (když například výzkumy veřejného mínění ukazují, že jsou v menšině, prohlásí ty výzkumy za zfalšované). A opět se cítí skvěle.

Pokud se už nedá potlačit, že jsem v menšině, je tu další řešení: Všichni ostatní jsou zmanipulovaní. Tím se opět dostáváme k selhání rozumu. Pokaždé, když jsme v situaci „celá dálnice jede v protisměru, jenom já jedu správným směrem,“ je na místě se velmi pečlivě zamyslet. Není to náhodou tak, že v protisměru jedu já a moje parta? A především: Existuje nějaké objektivní kritérium?

Vládní politiku tedy odmítá drtivá většina obyvatel, jenže ta většina je rozdělená do bublin, takže nejsou schopni se shodnout na společných cílech, natož na společném postupu. Přičemž většina je lhostejná a otrávená. Nelíbí se jim ani Fialova vláda ani ty různé bubliny (na lidi zvenku působící bláznivě). Raději tedy řeší, jak sami přežít a udržet psychickou stabilitu. Což jim schvaluji a chválím je za to.

A teď přidám ještě třetí problém, který Václav Klaus v recenzi nezmiňuje. Čím aktivněji se člověk zapojí do činnosti protisystémové opozice, tím větší je riziko, že se stane členem zradikalizované bubliny. To znamená, že ti lidé ztratí realistický pohled na stav společnost, často podlehnou konspiračnímu vidění a ponoří se do světa báchorek. Všechny další informace pak posuzují podle toho, jestli potvrzují ty konspirační fantazie. Celé skupiny tak ztrácejí schopnost sledovat racionální strategii a často dokonce kopírují metody vládnoucí oligarchie (ovšem bez jejich peněz a bez jejich politické moci, takže výsledek je spíše komický).

Činnost opozice tak vládu paradoxně chrání před zformováním takové opozice, která by ji mohla ohrozit.

Činnost opozice tak vládu paradoxně chrání před zformováním takové opozice, která by ji mohla ohrozit.

Proto tvrdím, že teprve čekáme na zformování elity schopné postupovat racionálně. To nejlepší, v co se dá v tuto chvíli doufat, je opětovné rozdělení moci mezi globalistickou elitu a Andreje Babiše a další kolo studené občanské války mezi nimi.

Jak poznáme, že vzniká něco, co je zapotřebí brát vážně? Mimo jiné podle toho, že po neúspěšné akci netvrdí, že to bylo skvělé, ani netvrdí, že je na cestě k vítězství ani nefňuká nad špatnými podmínkami. Nekopíruje tedy strategii NATO na Ukrajině. Místo toho si pokládá jiné otázky:

• Co jsem udělal špatně?
• Co příště udělám jinak?
• Co všechno potřebuji k tomu, abych to mohl udělat jinak?
• Co se ještě musím naučit?
• Jaké další kroky mohu čekat od protistrany?
• Jak na to budu reagovat?