…a proč by to měly udělat i české vysoké školy

Před několika měsíci rozeslal japonský ministr školství Hakubun Šimonura 28 univerzitám dopisy, v nichž je zdvořile požádal, aby přestaly s vyučováním humanitních oborů, jako jsou sociologie, psychologie, politologie, religionistika a další. To znamená, že již v roce 2016 nebudou přijati noví studenti. Univerzita, která se nepodřídí, nemůže nadále počítat se státním financováním.

Neznamená to úplný konec humanitních disciplín, ale jejich radikální omezení. Odpovídající fakulty jsou celkem na 60 státních univerzitách, a vedle nich v Japonsku působí několik set soukromých vysokých škol. Nejde tedy o likvidaci oborů, nýbrž o jejich citelné omezení.

Proč platit něco, co není užitečné?

Ministerstvo školství svůj krok zdůvodnilo dvěma skupinami argumentů.

Za prvé. V zemi ubývá obyvatel i studentů a nedostává se zejména absolventů technických oborů. Nejsou-li technické obory zaplněny, je nesmyslné financovat jiné obory, které jim konkurují.

Některé nesouhlasné hlasy tvrdí, že omezení studia humanitních disciplín bude mít za následek omezení kritického myšlení a že Japonsku hrozí „fašizace“.

Za druhé. Daňoví poplatníci mají financovat pouze to, co je prakticky užitečné. Třeba studium psychologie či sociologie může mít podle ministerstva význam tehdy, je-li včleněno do přípravy budoucích personalistů nebo jiných prakticky zaměřených profesionálů.

Čtenář si dokáže snadno představit, jaká odezva by následovala, kdyby se k podobnému kroku odhodlala česká vláda. Okupační stávky, demonstrace v ulicích, demonstrace solidarity v dalších evropských městech, palcové titulky novin, speciální pořady České televize…

Proč by humanitní obory chyběly…

V Japonsku nedošlo na srovnatelně prudkou reakci, nicméně novinové články říkají přesně to, co bychom nespíš četli u nás. Některé pochází od profesorů rušených kateder, další od nezávislých odborníků na vzdělávání, nesouhlasné stanovisko vydaly různé vědecké rady a vládní záměr kritizuje i podnikatelský svaz (což nemusí o ničem vypovídat, jak víme od doby, kdy české podnikatele zastupuje Vladimír Dlouhý).

Některé nesouhlasné hlasy tvrdí, že omezení studia humanitních disciplín bude mít za následek omezení kritického myšlení a že Japonsku hrozí „fašizace“.

Další k tomu dodávají, že průmysl nepotřebuje jen lidi s praktickými dovednostmi a znalostmi, ale taky lidi „s rozhýbanými mozky“, zkrátka, že pracovníci potřebují především celkový rozhled a schopnost pochopit složité problémy, což jim mají dát právě humanitní disciplíny.

A není málo ani těch reakcí, které se v podstatě omezují na urážky. Postoj ministerstva je prý urážlivý, ignorantský, anti-intelektuální, ministr tím ukázal svou duševní omezenost apod.

…a proč by možná nechyběly vůbec

Na urážky lze odpovídat jen urážkami, nicméně na věcné námitky existují jasné odpovědi.

Profesionální intelektuálové jsou k totalitním ideologiím náchylnější než běžné obyvatelstvo s průměrným vzděláním. Toho si všiml už před 70 lety Joseph Schumpeter a od té doby to znovu a znovu potvrzují další studie. Že tohoto trendu není ušetřena ani jihovýchodní Asie, to by mohly nejlépe dosvědčit oběti kambodžských Rudých Khmerů (vedených profesionálním sociologem) nebo radikálních jihokorejských studentů zbožňujících severokorejského diktátora.

Co se týče „rozhýbaného mozku“, tady se zase ukazují daleko užitečnější přírodní vědy typu teoretické fyziky. I v humanitních oborech lze na podobné disciplíny narazit – analytická filosofie, metodologie vědy, některé podobory sociologické analýzy… Ale těm se věnuje jen nepatrná část studentů.

Naivní spoluobčané předpokládají, že absolventi takových oborů končí jako prodavači v McDonaldech. Žel tomu tak není.

Tak nebo tak, faktem zůstává, že univerzity se nakonec podřídily a počet nových studentů humanitních oborů se v Japonsku sníží meziročně téměř o polovinu. Kdo se nevejde, může jít studovat praktický obor nebo si sociálněvědní studium hradit ze svého.

Studium politologie jako příprava na McDonald? Žel ne

To všechno se v Japonsku odehrává v době, kdy je stále jasnější, že stejná nebo podobná výzva stojí před Českou republikou. Opakovaně jsme na to narazili v rámci odborných diskuzí o politickém programu Úsvitu-Národní koalice s podporou Bloku proti islámu a odpovídá to všeobecnému přesvědčení.

Empirická data nemáme, nicméně je zcela zjevné, že když lidé platí studium inženýra, očekávají z toho nějaký prospěch i pro sebe – lepší stroje, vyšší konkurenceschopnost podniků, nová pracovní místa. Kdo ale očekává, že mu něco pozitivního přinese studium teatrologa? Správně, ten, kdo je sám teatrologem a kdo tudíž pokládá svou disciplínu za životně důležitou. A to se nemusíme šířit o „odbornostech“ typu gender studies (vědecký feminismus), „studia občanského sektoru“, „evropské duchovní dějiny“ či „sociální ekologie“. Pozor, nejedná se o jednotlivé předměty, ale o obory studia. Pokud se kupř. zapíšete na pražskou Fakultu humanitních studií, bude z vás bakalář evropských duchovních dějin.

Naivní spoluobčané předpokládají, že absolventi takových oborů končí jako prodavači v McDonaldech. Žel tomu tak není. Statistiky nezaměstnanosti absolventů ukazují, že státní správa a neziskovky dokážou vytvářet dostatek nových pracovních míst i pro ty nejbizarnější humanitní specializace. Zaměstnanec s průměrným platem, který ze svých daní financuje studium takového člověka (na úkor kvality vlastní zdravotní péče nebo třeba dopravní obslužnosti), tak získá pouze pochybné privilegium živit ho celý zbytek života.

V celé republice nastupuje každý rok ke studiu téměř 17 000 nových studentů humanitních oborů..

Ale to ještě není všechno. Kdyby se jednalo o etnologa, který bude zalezlý ve svém vědeckém ústavu a bude psát vědecké články, nikomu by to neškodilo (kromě zbytečně utracených peněz) a možná by to dokonce vedlo k získání nějakých užitečných poznatků. Jenže mezi dnešními absolventy humanitních disciplín převažují lidé mdlého rozumu (což vám potvrdí každý učitel, který má srovnání s předchozí generací), pro které zůstává skutečná vědecká práce nedostupnou. Nezbývá tedy než vykazovat činnost v nově vzniklých úřadech a neziskovkách. To znamená vymýšlet si umělé problémy a připravovat další a další programy převýchovy spoluobčanů. Ostatně, celé dnešní imigrační krizi jsme se nejspíš mohli vyhnout, kdyby v Evropě nebyly miliony čekatelů na nová pracovní místa pro začleňovače, poskytovatele psychické podpory traumatizovaným uprchlíkům a další experty. Nevěřme, že dnešní mladí vítači pracují nezištně. V první řadě si připravují půdu pro přechod v profesionální pečovatele.

Země s více filosofy než dělníky v automobilkách

Tím vším není řečeno, že by studium humanitních disciplín bylo úplně k ničemu. Ostatně, autor tohoto článku je sociolog. Problém je v jejich nekontrovatelném bujení. Před 25 lety byly v Praze pěstovány na jediné fakultě (Filosofická fakulta Univerzity Karlovy) a nikdo nestudoval politologii bez toho, že se zároveň učil něčemu praktickému. V roce 2016 působí jen v rámci Univerzity Karlovy ještě Fakulta sociálních věd a Fakulta humanitních studií, přičemž každá z nich je větší než fakulta filosofická. Každý rok je přijímáno ke studiu řádově 200 studentů „čisté“ politologie. Vedlo to ke zvýšení kvality života? Je dnes česká politika kultivovanější než v dobách, kdy jsme ty stovky politologů neměli?

Praha není výjimkou. V celé republice nastupuje každý rok ke studiu téměř 17 000 nových studentů humanitních oborů. Statistika poněkud klame, protože zahrnuje i budoucí právníky a učitele, nicméně pořád platí, že jsme zemí, kde je více intelektuálů, než kolik je zaměstnanců Škody Auto a ČEZu dohromady. Připadá vám to normální?

Kdo se odváží píchnout do vosího hnízda?

O tom, že humanitní obory potřebují dramatickou redukci, už dnes nelze pochybovat. Narážíme ale na stejný problém jako ve většině podobných případů – zbabělost politiků. Sáhnout na financování studia humanitních disciplín by bylo jako píchnutí do vosího hnízda. Vláda by musela počítat s hněvivou reakcí tisíců lidí. Musela by počítat s tím, že si místní lidé přivedou zahraniční příznivce. Musela by počítat s tím, že se na stranu humanitních postaví i technické univerzity (podstatná část dnešních rektorů jsou předlistopadoví komunisté navázaní na různá bratrstva).

Takže závěr je jasný. Změna je zoufale potřebná, ale prosadit ji může jen někdo, kdo je zvyklý chodit do konfliktů a koho „kavárna“ i státní sdělovací prostředky nenávidí tak zběsile, že hůře už být nemůže. Což opět ukazuje na nutnost výměny lidí, ale především na nutnost změny systému vládnutí. Čímž jsme zase u té „švýcarizace“. Lidové referendum o financování humanitních oborů na vysokých školách by celou záležitost vyřešilo velmi rychle.