Čas na návrat pravdy

Slyšeli jste v dětství něco o dezinformacích? Asi těžko. Tvrzení tehdy bylo chytré nebo hloupé, pravdivé nebo nepravdivé. Opakem pravdy byla lež.

Kdybychom měli tehdy namalovat něco jako schéma různých politických (a nejen politických) tvrzení, vypadalo by takhle:

Bylo to trochu komplikované a člověk musel napínat mozek. Že něco říkali komunisté, to ještě nedávalo záruku, že je to pravdivé. Ale ani nebylo jisté, že to je nepravdivé.

Ale protože ten režim provozoval kvalitní školství a poskytl nám dobré základy matematiky a logiky, dokázali jsme se s tím vypořádat. Za těmi dobrými školami samozřejmě nebyl žádný zlovolný záměr CIA. Režim prostě chtěl, aby lidé dobře pracovali v továrnách (nejen u pásů, ale i v konstrukcích) a aby byli technicky na úrovni, tak jim musel dát odpovídající vzdělání. I za cenu rizika, že budou až příliš chytří.

Koncept dezinformací to posouvá někam úplně jinam. Dezinformace je všechno, s čím nesouhlasí momentálně vládnoucí režim (tedy dolní polovina grafu). Režimní propagandisté se snaží vytvořit dojem, že veškeré dezinformace jsou nepravdivé. A mnohdy taky nepravdivé jsou. Jenže mezi dezinformace patří i pravdivá tvrzení s drobnými nepřesnostmi, a někdy dokonce i údaje naprosto pravdivé.

Speciální kategorii pak tvoří manipulace toho typu, že řeknu „ještě nikde jsem neviděl plešatého chlapa, který by byl poctivý“ a posluchač si to přeloží jako „žádné plešatý chlap nemůže být poctivý.“ Zkrátka, nejde o to, co říkáme, ale jaký pocit tím vytváříme. To se může týkat prorežimního i protirežimního.

Hlavní záludnost výrazu dezinformace je ale v tom, že výše uvedené schéma mění takto:

Pravdivé i nepravdivé se slévá do jediné směsi, a záleží na jediném: patříš k „našim“? Říkáš to, co chceme slyšet?

Tím, že alternativní média převzala koncept dezinformací, tím vznikly větší škody než cenzurou a blokováním sociálních sítí. Cenzuru je totiž možné překonat – nežádoucí informace se k mnoha posluchačům nakonec dostane. Ale překonat zhroucení vlastního myšlení je velmi obtížné až nemožné.

Dostali jsme se tak do situace, kdy i mnoho dobrých vlastenců šíří nepravdivé informace a nezáleží jim na tom. Hlavně, že jsou protirežimní. A lidé, co trvají na pravdivosti (ve starém významu toho slova), jsou označováni za služebníky režimu.

Opozice, která přestane rozlišovat pravdivé a nepravdivé, se dostává do problémů z několika důvodů:

• Kdo nerozlišuje pravdivé informace od nepravdivých, ten není schopen jednat racionálně. To znamená, že není ani schopen racionálně prosazovat svůj program ani hájit své zájmy.
• Ztráta zpětné vazby znamená, že mozek degeneruje. Sám sobě potvrdí pravdivost čehokoliv. Sám sobě zdůvodní, proč není třeba přemýšlet o argumentech protistrany. Sám sebe vyhecuje k dalším fantaziím. Přemýšlení je stále snadnější, a mozek atrofuje srovnatelně jako svaly, které necvičí. Člověk se cítí stále lépe a jeho schopnost řešit problémy klesá.
• Bezbrannost vůči manipulaci. Nejen vůči oficiální režimní propagandě, ale vůči každému podvodníčkovi, co se mu snaží prodat hrnec z měsíčního materiálu nebo lampu proti 5G sítím. Však také mají v posledním roce vyložené žně. Nejen ti, kdo mají přístup do velkých médií. Ti měli žně už dříve. Teď mají žně i podvodníci na alternativní straně. Možná si řeknete, že když z někoho vytáhnou pár tisícovek, nevzniká tím žádná velká škoda. Jenže až přijde do tuhého, bude mít navrch ten, kdo ovládá propagandistický aparát. Lidi bezbranné vůči manipulaci si namaže na chleba.

Dá se s tím něco dělat? Zahodit pojem „dezinformace“ a vrátit se ke starému rozlišení pravdivé a nepravdivé. Jak snadno se to říká. A jak snadno s tím bude každý souhlasit. Až do momentu, kdy se ukáže, že nějaká jeho oblíbená informace je nepravdivá.