Praha

21. 1. 2018 Petr Hampl

450 nebezpečných slov ke sporu mezi metropolí a venkovem

Varování: Následující text obsahuje narativy neslučitelné s bezpečnostní koncepcí Evropské unie.

“My venkovani cítíme pach pražských podvodů a korupce už na perónu Hlavního nádraží,” napsal mi jeden čtenář pár dnů před prezidentskou volbou.

Já osobně pach korupce necítím, ale vnímám, že něco v pořádku není. Je mi to líto. Vyrůstal jsem v Praze, hrál jsem si na dnešním Vítězném náměstí a v okolí (tehdy se to jmenovalo Náměstí VŘSR), v dospívání jsem se posmíval vesničanům (přiznávám, nebylo to pěkné), ale své město jsem vnímal jako prostředí příjemné právě svou otevřeností a tím, že se v něm potkávají a promíchávají různí lidé.

Dnes v Praze vnímám spíš nádech elitářství, snobství a rostoucí omezenost a agresivitu. Magistrát neustále zavádí další a další pravidla. Primátorka dokonce najímá „týmy“, aby chodily po ulicích a obtěžovaly to, kdo nejsou dost nóbl. Když si chcete pozvat do hospody pár přátel, hned se najdou bdělí kavárenští aktivisté, co začnou okamžitě vyhrožovat hospodskému. Mezitím se přijímají další a další opatření, která ztrpčují život chudším lidem a normálním řemeslníkům (vrcholem bude zákaz vjezdu dieselových aut).

…světa, jehož obyvatelé mají pocit, že tvoří jednotný celek s obyvateli Berlína a Amsterdamu, ale nemají nic společného s lidmi ze Žďáru nad Sázavou.

To všechno je součástí trendu, v jehož rámci z Prahy odcházejí normální pracující lidé a do Prahy se naopak stěhují z celé republiky ti, kdo chtějí své spoluobčany regulovat, převychovávat, rozkazovat jim a hlavně žít z jejich peněženek. Pěstování kolektivního mýtu, podle nějž Praha údajně dotuje zbytek republiky, na tom nemůže nic změnit. Zkuste oplotit Prahu, a schválně jak dlouho přežije z toho, co si její obyvatelé vypěstují a vyrobí.

Vedle ministerstev, mediálních domů a korporátních centrál vznikají v Praze i administrativní a programátorská centra, což je sociologicky zajímavý jev. Najdete v nich tisíce lidí, jejichž postavení je fakticky stejné jako postavení dělníků, nicméně mají mnohem vyšší platy a pěstují si další kolektivní mýtus – tentokrát o tom, že oni sami jsou něco lepšího než obyčejní pracující. Přebírají proto panský pohled na svět a nechávají elity, aby určovali jejich názory a životní styl. Nepřipouštějí si, že sami budou za pár let kopnuti do zadku, až je panstvo přestane potřebovat. Ale to je jiný příběh.

To celé směruje k formování světa, jehož obyvatelé mají pocit, že tvoří jednotný celek s obyvateli Berlína a Amsterdamu, ale nemají nic společného s lidmi ze Žďáru nad Sázavou. Výborně to ilustruje osobnost primátorky Krnáčové. Zlatokopka, která přišla za zahraničí, za celý život ani minutu nepracovala, její myšlení je dokonale politicky korektní a její vznešená ústa by se nikdy nedotkla kafe, které stojí méně než stokorunu. Vybrali ji vhodně, symbolizuje novou Prahu, která postupně nahrazuje tu původní, v níž společně žili vysokoškolští učitelé, dělníci a řemeslníci.