O potravinách a volném trhu

Tak máme za sebou diskuzi o povinné potravinové soběstačnosti.  V parlamentě hlasovali o nařízení, podle kterého měla být naprostá většina potravin v našich obchodech z naší produkce.

Rozložení pozic v debatě bylo přesně takové, jaké se dalo čekat. Na jedné straně ti, pro které potraviny představují podstatnou část výdajů domácnosti. Tedy chudší lidé. Ti potřebují jistotu, že jídlo bude, že bude v nejbližší prodejně a že cena nebude příliš kolísavá. Když se ztrojnásobí cena rajčat, můžeme na čas přejít na zelí. Ale poradit si takhle s bramborami je obtížné, a s chlebem nemožné. Takoví lidé tedy preferují soběstačnost. Třeba i povinnou soběstačnost.

Lidé potřebují jistotu, že jídlo bude, že bude v nejbližší prodejně a že cena nebude příliš kolísavá.

Na druhé straně jsou ti, kteří vydělávají tolik, že výdaje za potraviny jsou pro ně zanedbatelné, a není pro ně obtížné nakoupit v cizině.

Proti povinné soběstačnosti bylo i sdružení drobných zemědělců, ale to je záhada jenom na první pohled. Mnoho malých farem produkuje biopotraviny, což je luxusní zboží určené převážně to nejbohatší klientelu (většina si tím jenom přilepšuje vedle nákupů v hypermarketech). Potřebují své bohaté zákazníky, a často od nich i přebírají pohled na svět, takže v této vrstvě najdete názory bližší spíše korporátním manažerům než starým sedlákům. Bohatá manažerská vrstva a velké sociální rozdíly  – to je něco, čemu se umí dobře přizpůsobit. Tisíce tun brambor, pšenice a vepřového pro dělnicko-řemeslnickou vrstvu, to je nezajímavé.

Až sem je to jasné. A je také logické, že byl návrh zameten pod koberec. Bohatí mají na dění v parlamentech větší dění než chudí, a referendum si obyvatelé vynutit nemohou.

Buranský sociolog si ale nemůže odpustit jedovatou otázku. A co supermarkety? Vždyť sítě supermarketů jsou skutečnými vítězi současné situace. Jejich marže narostla z jednotek procent před 25 lety na dnešních 20-50 procent, a dále roste. V řadě případů je tomu tak, že pro nadnárodní korporaci jsou české země zdrojem tak obrovského zisku, že je to rozhodující pro celoevropský výsledek. Kde je zájem těch korporací? Proč se o něm nemluvilo? Proč ho nehájily? Proč jsme všude neslyšeli, že v případě povinné potravinové soběstačnosti budou muset zdražovat, propouštět a zhorší služby? Proč jsme neslyšeli dojemné příběhy o matce samoživitelce s postiženými dětmi, která by kvůli tomu přišla o práci v Kauflandu?

Kdo hájí zájmy nadnárodních investorů? No přece vrstva profesionálních ekonomů!

A buranská odpověď vychází z jiné otázky. Kdo hájí zájmy nadnárodních investorů? No přece vrstva profesionálních ekonomů. A od nich jsme to slyšeli snad tisíckrát. Povinná potravinová soběstačnost by byla regulací, státním zásahem a vůbec by nebyla tržní. A to je prý moc zlé.

Což je příležitost k další šťouravé otázce. Ano, samozřejmě, že chceme, aby české zemědělství nebylo vlastněné jedním monopolem, ale skládalo se z bezpočtu nezávislých statků, podniků a družstev. Ale co nám může přinést volný trh v mezinárodním měřítku?

Za prvé. Třeba to, že když někde v Holandsku vypěstují rajčata nebo v Německu maso levněji než u nás (ať už díky dotacím, podnebí nebo z jiného důvodu), zlikvidují tím naše zemědělce. Chceme to?

Za druhé. Že zahraniční producenti přinutí české zemědělce srazit ceny. Opravdu to chceme? Opravdu jsou sedláci a zemědělští dělníci právě ti, kdo by se měli dále uskromňovat? Vidíme před českými vesnickými domky nové mercedesy? Vyplácí se na statcích statisícové platy? Pracuje se tam jenom tři hodiny denně? Není to náhodou tak, že další snížení cen by už bylo likvidační?

Vypneme národ jako produkt s nedostatečnou marží?

Za třetí. Pokud někde v Kanadě, číně nebo kdekoliv jinde zaplatí za potraviny víc, podle zásad volného trhu by tam měly být vyvezeny, bez ohledu na dopady na české obyvatelstvo. Chceme to?

A v pozadí nejdůležitější otázka. Co když se ukáže, že tržní hodnota práce obyvatelstva českých zemí na globálním trhu je nižší než náklady na jeho stravování, bydlení a další nutné věci? Vypneme národ jako produkt s nedostatečnou marží?

Publikováno v červencovém čísle časopisu My.