Potěšující zpráva pro Svobodné od Michala Kašpárka

Nedokážu se zdržet reakce na článek Michala Kašpárka. Mezi všemi hlasy zděšenými z toho, že Svobodní konečně prorazili, je totiž jeden z mála, který obsahuje cenná pozorování. Byla by škoda, aby to zůstalo opomenuto.

 

Základní zadání, se kterým se Michal Kašpárek potýkal, je stejně obtížné (ba je až absurdní), jako bych já komentoval program a vystupování TOP 09. Můj článek by vyzněl zhruba následovně. „Jste milí a zábavní lidé, máte stejný kulturní vkus jako já a možná se potkáváme na přenosech z Metropolitní opery. K dokonalosti vám chybí jen pár drobných změn. Zbavte se toho senilního revanšisty, vydejte válečného zločince Štětinu mezinárodnímu soudu a doplňte program o vystoupení z Evropské unie. Pak vás budu rád volit.“ Samozřejmě jsou to rady nesmyslné. Stejně jako Kašpárkovy rady Svobodným.

Jsou Svobodní českou UKIP?

Základní otázka, kterou Michal Kašpárek pokládá, ta ovšem nesmyslná není. Jsou Svobodní schopní dál růst, porazit nepřátelská média a stát se fenoménem co do masivnosti srovnatelným s UK Independent Party nebo francouzskou Národní frontou? Podobnou otázku si samozřejmě kladou i lidé uvnitř strany.

Nešťastné je, že za sebou Svobodní mají vynikající kampaň. Profesionální komunikace, viditelnost na billboardech, bezchybný výkon tiskové mluvčí, a především nadšení dobrovolníků, o jakém se jiným stranám může jenom zdát. Ne náhodou jsou členové a příznivci Svobodných občas přirovnáváni k jehovistům. Dokážete si představit člena ANO nebo ČSSD, jak obchází sousedy, aby s nimi hovořil o jednotlivých bodech stranického programu?

Prostor pro získávání nových voličů mají Svobodní obrovský.

Proč nešťastné? Kdyby byla za Svobodnými mizerná kampaň, měli by naději, že při dobré kampani můžou ještě zásadně vyrůst. Jenže ono už moc není co zlepšovat. A Svobodní nejsou ten typ strany, která by mohla počítat, že dostane hlasy voličů typu „všechno to jsou zloději, tak to prostě někomu hodím“. Takže by se mohlo snadno stát, že nějakých plus minus 150 000 voličů bude strop. V tom má Michal Kašpárek pravdu.

Problematická jsou ale jeho doporučení, která vycházejí z předpokladu, že voliči jsou klony. Že v České republice volí osm milionů Michalů Kašpárků a pár starých komunistů.

Evropská unie: kdo na ní vydělává a kdo prodělává

Jenže voliči stejní nejsou a v tom je naopak momentální problém Svobodných. Je to strana, kde dominují vzdělaní lidé z velkých měst, z čehož vyplývá – nadprůměrná schopnost oslovit vzdělané lidi z velkých měst. O to se také snažila v prvních letech své existence. S naivním přesvědčením, že tihle lidé platí největší daně, a budou tudíž nejspíše ochotni podpořit libertariánsko-konzervativní program. Jenže tato „vyšší třída“ je také sociální vrstvou, která nejvíce těží z dotací a regulací. Žádná jiná skupina není tak silně motivována udržovat velký stát, složitou byrokracii a nadnárodní eurounijní monstrum. Třeba Michal Kašpárek osobně – pokud vím – prodává svou práci na volném trhu, jenže se vsadím, že
i mezi jeho blízkými přáteli převládají aktivisté neziskovek, zaměstnanci státní správy a sem tam nějaký korporátní manažer.

Michal Kašpárek vidí Svobodné jako stranu, která je na dobré cestě.

Ze změn, které Svobodní prosazují, by naopak nejvíce těžili řemeslníci, dělníci z fabrik, řadoví konstruktéři, kadeřnice, švadleny, servírky a tisíce dalších, pro které regulace znamenají pohromu a kteří si zároveň neumějí sáhnout na dotace. V tomto ohledu je podstatné, že – s výjimkou Úsvitu a snad i Vandasovy Dělnické strany sociální spravedlnosti – není v českém politickém spektru žádná síla, která by se na těchto dolních 90 procent orientovala. Dobře to můžete vidět na sociální demokracii. Samozřejmě stojí o hlasy pracujících, ale zároveň neustále testuje, jak moc může lidi z této sociální vrstvy ponížit a co jim může ještě vyvést. Chtějí tihle lidé boj proti globálnímu oteplování? Stojí o to financovat okupaci Ukrajiny a budoucí okupaci Ruska? Pomáhají jim kvóty pro zastoupení žen ve vrcholovém managementu? V poslední době k tomu „socani“ pomalu přidávají i podporu radikálního islámu. A dost možná jim to projde.

Prostor pro získávání nových voličů tedy mají Svobodní obrovský. A v posledním roce si uvědomují, že právě tímto směrem potřebují jít. Ostatně, nedávný úspěch je do určité míry i výsledkem takového posunu. Tam, kde jsou s normálními pracujícími lidmi v kontaktu, tam se daří. Ale je to transformace pomalá a bolestivá. Pochopitelně.

Dvě dobrá znamení a čtyři problémy

Teď konečně k tomu, v čem je článek Michala Kašpárka potěšující. Protože vidí Svobodné jako stranu, která je na dobré cestě.

Za prvé. Vyčítá Svobodným, že neberou liberální autory jen jako zajímavé čtivo, ale nacházejí v jejich myšlenkách řešení každodenních situací normálního života – vysavače, kvóty, žárovky… a především pracovní místa. To je skvělé! Konečně! Při pohledu z kavárny by bylo lepší diskutovat o Hayekovi a poté podpořit státní kontrolu všeho. Jenže v kavárně sedí jen málo potenciálních voličů.

Za druhé. Vyčítá Svobodným, že se vyjadřují jako normální lidé a že se zabývají problémy normálních lidí (v Kašpárkově výrazivu to jsou rasisté, homofobové a „šedivé skráně požadující práci pro naše lidi“).  Fantastické! Z mého pohledu je to pořád ještě nedostatečné. Ale jak těžké bylo posunout se až sem!

Kromě toho si Michal Kašpárek všiml několika chyb. Dle mého soudu má pravdu.

Za prvé. Bylo by dobré zavést pravidlo, že jakmile je někdo zařazen na oficiální kandidátku, nemůže hovořit s médii bez předchozího mediálního tréninku. Pokaždé se najde kandidátka, u níž bude krása převyšovat zkušenost, nebo kandidát, u nějž bude horlivost převyšovat inteligenci, a média toho využijí jako slabého místa. Mimochodem, je zajímavé, že ono neférové ztrapnění mladé kandidáty provedl deník neustále horující za vyšší zastoupení žen na kandidátkách a bojující proti sexistickým stereotypům.

Za druhé. Zdá se mi, že v primárkách vybírají členové Svobodných kandidáty podle toho, kdo udělal kolik práce pro stranu. Bylo by dobré, aby si pokládali poněkud jiné otázky. Jaký druh voličů chceme tentokrát oslovit? Je ten nebo kandidát k tomu vhodný?

Zevnitř to nemusí být viditelné, ale když vás začnou intelektuálové hodnotit jako populistickou stranu, jste na dobré cestě.

Za třetí. Používání symbolů v kampani. Jsou žárovka a pomazánkové máslo to pravé? Kdyby šlo jen o důležitá fakta, mohly v kampani Svobodných figurovat úplně jiné věci.

• Mrtvola chlapa z fabriky, který spáchal sebevraždu poté, co přišel o práci v důsledku evropského programu podpory obnovitelných zdrojů (drahá energie znamená omezení výroby).

• Mrtvola dítě z Malawi, které umřelo na podvýživu poté, co evropské proticigaretové aktivity prakticky zničily tamní ekonomiku, již od pozdního středověku orientovanou na pěstování tabáku.

• Rozmlácené tělo tříleté izraelské holčičky, zabité teroristou vycvičeným za peníze Evropské unie.

• Oči španělského mládence, který nemá práce a nemá šanci jí dostat. Neosvojí si základní pracovní a životní návyky, neožení se a jeho život půjde od mizerného k horšímu, dokud ho neosloví náborová kancelář al-Káidy. Důsledek společné měnové politiky.

To všechno jsou důsledky vlády evropské byrokracie. Je obtížné tematizovat je zdvořile, relativně pozitivně a zároveň s dostatečnou naléhavostí. Sám jsem si myslel, že žárovka je ten správný symbol.  Možná nebyla. Kdo ví.

Za čtvrté. Když Michal Kašpárek píše o „partě mačistických postpuberťáků, gun freaks a konspiračních teoretiků“, narazil na něco podstatného. Svobodní se stali dospělou stranou i v tom, že existuje „tvrdé jádro“ (v angličtině se hovoří o „base“) a existují umírněné proudy. Všimněte si, že u TOP 09, ODS ani českých zelených podobné rozdělení neexistuje – to je známka toho, že na myšlenkách přestalo záležet. Naopak v ČSSD vidíme technology moci i radikální neostalinisty, shromážděné kolem deníku Referendum. Obdobně tomu je u amerických republikánů i demokratů, mezi britskými konzervativci a koneckonců i v UKIP. Vyvážit obě skupiny členů strany je obtížné. Tvrdé jádro přichází s návrhy, které jsou fakticky nerealizovatelné, svým vystupováním odrazuje voliče, ale zároveň přináší spoustu myšlenkových impulzů, energii a nadšení, bez kterého strana nemůže fungovat. Bez tvrdého jádra se stává šedou, nezajímavou a neschopnou akce. Když ale tvrdé jádro převládne, stane se z politické strany sekta. Vyvažování obou je nikdy nekončící proces a Svobodní se jej teprve začínají učit.

Svobodní se potřebují měnit a potřebují se naučit spoustu nových věcí. Dobrá zpráva je, že si to vesměs uvědomují. A další dobrá zpráva je, že už některé podstatné kroky udělali. Zevnitř to nemusí být viditelné, ale když vás začnou intelektuálové hodnotit jako populistickou stranu, jste na dobré cestě.

Děkujeme za potvrzení, že pracujeme správně. A těšíme se na další postřehy.

 

 

Původně publikováno 3. 6. 2014 na www.FinMag.cz. Převzal též server www.penize.cz.