Podruhé o podstatě politické moci

“Rozhodující je, jestli má někdo schopnost prosadit svou vůli. Kdo takovou schopnost má, ten umí vyhrát volby. Ale taky je dokáže zfalšovat a projde mu to. Nebo se může prosadit prostřednictvím soudního sporu. Nebo jít cestou reforem. Nebo se prosadit generální stávkou. Nebo zastrašit či v tichosti „deplatformovat“ protivníky. Nebo ovlivnit poslance. A kdyby na to přišlo, uměl by vyhrát i krvavou občanskou válku.

Základní otázka v každém politickém sporu tedy zní: Která ze stran je schopna prosadit svou vůli proti té druhé. Všechno ostatní jsou technikálie.“

Tak jsem to formuloval v minulém textu a taková formulace by snad mohla svádět k fatalismu. Jestliže jedni mají moc a druzí moc nemají, nedá se s tím nic dělat. Je to otázka neovlivnitelných objektivních okolností. Omyl! Rozložení moci je důsledkem minulých rozhodnutí a práce odvedené v minulosti. Zcela jasně je to vidět v mezistátních vztazích. Jestliže jedna strana celé roky staví zbrojovky a vychovává lidi pro práci ve zbrojovkách, zatímco druhá strana se soustředí na počet pohlaví a nespravedlivé zvýhodňování bělochů, pak jedna vstoupí do konfliktu jako silnější a druhá jako slabší.

Jestliže jedna strana celé roky staví zbrojovky a vychovává lidi pro práci ve zbrojovkách, zatímco druhá strana se soustředí na počet pohlaví a nespravedlivé zvýhodňování bělochů, pak jedna vstoupí do konfliktu jako silnější a druhá jako slabší.

V konfliktech mezi společenskými vrstvami uvnitř společností to ale nemusí být vidět tak jasně. Tam může nastoupit vzájemné ezotérické ujišťování, že my sami jsme ukrutně důležití a mocní a že jde jen o to, abychom si vlastní moc uvědomili. A, světe, div se, ono to nefunguje! Máme miliony lajků a sto tisíc na demonstraci, ale skutečné výsledky střetů jsou obrácené. Fialova vláda vyhrála už třetí volby po sobě, přičemž každé další vyhrává suverénněji. Má velmi slušnou šanci, že vyhraje i ty příští. Bez ohledu na to, jak moc utahuje šrouby, jak moc klesá životní úroveň, a jaké rozkrádačky na vládní představitele prasknou.

Alternativa tak proti Fialově vládě aplikuje stejnou strategii jako Západ ve válkách v Afghánistánu a na Ukrajině. Se stejnými výsledky. Včetně toho, že po každém debaklu se znovu navzájem ujistíme, že jsme vlastně vyhráli. Mám za to, že to vychází ze samotné podstaty alternativy a je to jeden z důvodů, proč nejsem a nechci být její součástí. A proč mne tudíž nechává lhostejným i diskuze o jejím případném spojování. Není to můj problém, a není to ani problém mého národa.

Alternativa tak proti Fialově vládě aplikuje stejnou strategii jako Západ ve válkách v Afghánistánu a na Ukrajině. Se stejnými výsledky.

V následujícím textu upozorním na tři skutečné zdroje moci a na to, jak se dají měnit.

Za prvé. Politická či, chcete-li, donucovací moc. Tedy schopnost přimět jiného člověka, aby udělal něco, co udělat nechce. Od toho jsou úředníci, policisté a soudci, ale funguje taky spousta neformálních mechanismů, které se nedají jasně definovat. Taková, která vás přinutí oženit se s těhotnou milenkou, i když se vám do toho vůbec nechce. Nebo která vás přinutí chodit na rodinné oslavy. Nebo připojit se k určitému prohlášení nebo vyvěsit vlaječku. Nebo naopak vlaječku sundat. Nebo zůstat doma, i když byste měli chuť zúčastnit se demonstrace.

Vládní strana většinou drží největší část této moci. Ale jsou i jiné případy. Třeba Babišova vláda v českých zemích či Trumpova vláda v Americe, které tuto moc nikdy nedokázaly převzít. Nicméně i tam, kde se vláda moc drží a využívá ji, ji nemá celou. Vždy existují různé zákony, ústavní omezení a také nejrůznější zvyklosti, které brání využít všechny možnosti. A velmi často je tomu tak, že existuje nějaká síla, která vládu přinutí tato omezení respektovat.

Pak existují různé nátlakové skupiny – od korporací přes neziskovky po přiznané zločinecké mafie. To jsou lidé, kteří mohou zatelefonovat soudci. Nebo mohou vysvětlit řediteli podniku, že když nevyhodí určitého zaměstnance, bude jeho jméno vláčeno tiskem a on sám se dostane do problémů. Konec konců, známe spoustu příkladů, kdy vláda drží jen menší část moci a větší část je fakticky rozdělena mezi různé nátlakové skupiny. Takový stav bývá zpravidla označován výrazem „zhroucený stát“ (failed state).

Předpis třeba říká, že se mají nějaké případy oznamovat, ale fakticky to nikdo neudělá, protože by nevydržel s kolegy.

Kus moci ale mohou držet i ti úplně dole. Vlastně ji najdeme všude, kde funguje lidská soudržnost a kde by případné vyvržení z nějaké skupiny způsobilo problémy. Předpis třeba říká, že se mají nějaké případy oznamovat, ale fakticky to nikdo neudělá, protože by nevydržel s kolegy. Jinde bývá běžné šikanování nejvýkonnějších pracovníků, protože jejich pracovní výkon je pokládán za zradu kolektivu.

Klíčové je přitom rozumět tomu, že nikdo nikdy nedrží veškerou moc. Někdo má více a někdo méně, ale vždy je nějak rozdělena. A pro všechny jednotlivé hráče i skupiny platí, že donucovací moc je možné budovat. Tím, že zvyšujeme soudržnost. Tím, že se učíme používat další represivní nástroje (od „s tím se nemluví“ až po vraždy). Tím, že poškozujeme ty, kteří by nám mohli v používání moci bránit. A platí také, že každá moc může být poškozena, když se používá neuváženě. Nejčastěji tak, že je protistrana motivována k odporu a posléze se ukáže, že vaše moc není tak velká, jak vypadala.

Za druhé. Ovlivňování neboli manipulace. Jde o to, že druhému vnutím svůj pohled na svět a přiměju ho, aby si myslel a cítil to, co chci já. Pak bude i dělat, to co chci, a bude to dělat rád. Možná bude dokonce bojovat za své právo dělat co, co chci já.

Základním nástroje manipulace jsou pochopitelně velká média. Nicméně nefungovala by plně, pokud by nebyla doprovázena dalšími nástroji jako agitace v zaměstnání, besedy ve školách, poznámky okolí apod. To poslední je naprosto zásadní – osobní kontakty. Vliv médií je možné zcela eliminovat, pokud někdo žije mezi lidmi, kteří na každou informaci z médií reagují výsměchem. To jsme si ostatně vyzkoušeli před rokem 1989.

Proti velkým médiím stojí alternativní média s jinou strategií. Z různých důvodů nemohou zasáhnout stejný počet čtenářů či diváků, ale mohou získat velmi silný vliv na malou cílovou skupinu. Vliv mnohem silnější, než by dokázalo jakékoliv velké médium. Může to mít dokonce podobu závislosti na vybuzených emocích a vykreslování extrémně negativních scénářů. Za tuto vysokou míru loajality ovšem platí tím, že nikdy nedokážou zasáhnout většinovou populaci.

Proti velkým médiím stojí alternativní média s jinou strategií. Z různých důvodů nemohou zasáhnout stejný počet čtenářů či diváků, ale mohou získat velmi silný vliv na malou cílovou skupinu.

Naprosto zásadní roli pak hraje důvěryhodnost lidí. Pokud někdo loni říkal kolegům a příbuzným, že v zimě určitě všichni zmrzneme, předtím je varoval před vraždícími 5G sítěmi a ještě předtím jim tvrdil, že lock-downy budou už napořád, pak prostě nebude brán vážně. Jedna strana oslabila, druhá posílila. To je jeden ze skutečných důvodů, proč Fialovi lidé tak snadno vyhrávají. Mnoho příznivců alternativy mělo totiž před lety pověst někoho, kdo zbytečně přehání. Pak přišla migrační vlna a jejich sousedi či kamarádi za nimi přicházeli s uznalým  „přece jen jsi měl pravdu“, což jim dalo možnost ovlivňovat okolí a tlumit vliv velkých médií. Jenže ti lidé se zapletli do dalších a dalších katastrofických historek a o svou důvěryhodnost přišli.

Za třetí. Ekonomická moc. To jsou v první řadě banky, investiční společnosti, firmy, samozřejmě vliv na státní rozpočet a tak dále. Ale ani tady nemá žádný ze stran konfliktu plných 100 procent. Protože ekonomická moc – to je taky malá firmička. To je dobře vybavená domácí dílna. To je schopnost provést opravu, která by stála spoustu peněz. To je plná králíkárna. To je kontakt na někoho, kdo vám pomůže a nebude za to chtít peníze.

Protože ekonomická moc – to je taky malá firmička. To je dobře vybavená domácí dílna. To je schopnost provést opravu, která by stála spoustu peněz.

A zase jde o to, jak je ekonomická moc rozdělena mezi různé hráče. Žádná parta opozičně smýšlejících lidí se nedokáže domluvit, že znárodní Komerční banku, ale mohou vytvořit něco, co bude mít pro peněženky a žaludky pár lidí zásadní význam.

Což je další z důvodů dnešní neutěšené situace. Vidlák se dal na politiku, nikdo jiný ho nenahradil, a když přijde na samozásobitelství, ukáže se, že mnoho sluníčkových intelektuálů je na tom lépe než spousta lidí z alternativy.

Chcete, aby se změnily poměry? Budujte moc, která bude protiváhou vládnoucí moci. Jak kdysi řekl Scott Ritter, „14 tanků nerozhodne válku, ale Ukrajina s těmi 14 tanky bude silnější než bez nich.

Tak je to s veškerou politickou, finanční a jinou mocí. Mimochodem, učebnice uvádějí devět a více typů moci, ale to není podstatné. Pořád jde o to samé – kdo má a ovládá důležité věci, respektive jak velkou část.

To si prostě žijete svůj život, zvelebujete své podnikání, děláte to hodně chytře a najednou zjistíte, že držíte i politickou moc.

A poslední závěrečná poznámka. Z historie známe jen málo případů, kdy se nějaká skupina rozhodla, že se stane významnou a mocnou, po desítky let na tom systematicky pracovala, a pak se i formálně zmocnila vlády. Většinou tomu bývá tak, že to docela přirozeně vyplývá ze sklonů té vrstvy, jejích zvyklostí, životního stylu a ekonomických zájmů. To si prostě žijete svůj život, zvelebujete své podnikání, děláte to hodně chytře a najednou zjistíte, že držíte i politickou moc.

Nelíbí se vám jednání současné vládnoucí vrstvy? Pak věnujte energii budování světa, který bude protiváhou jejich světu. A dělejte to tak, aby vás to bavilo.