Situace Svobodných a jejich další perspektivy – Part I.

Nikdo nemá rád posly špatných zpráv, nicméně prosím čtenáře, aby kvůli tomu nepřestávali číst. A aby je averze k autorovi nevedla k tomu, že přestanou přemýšlet o obtížných záležitostech. Text je určen primárně členům a příznivcům Strany svobodných občanů.

„Jednou budeme svým vnoučatům vyprávět, že jsme žili v době, kdy se smělo kouřit v restauracích a kdy jsme mohli nakupovat i o svátcích,“ napsala jedna aktivista Svobodných před časem na svůj facebookový profil, a vyjádřila smutek nad tím, že navzdory investovaným milionům a spotřebovaným tisícům hodin práce se nepodařilo zpomalit neustálé omezování občanských svobod. Vyhozený čas, vyhozené peníze.

Konečně stabilita. Jenže…

Jenže ve skutečnosti je to ještě horší. Svobodní po pět let blokovali vznik skutečné pravicové strany – to je citát připisovaný Václavu Klausovi. Nevím, zda oprávněně, ale rozhodně je pravdivý. Kdyby Svobodní nebyli nikdy založeni, žilo by se dnes v České republice o něco svobodněji než dnes.

Nicméně dosti nářků a pojďme k něčemu pozitivnímu. Dobrá zpráva je, že Svobodní konečně stabilizovali volební preference. Nicméně i k tomu existuje zpráva špatná. Stabilizovali je pod dvěma procenty. I kdyby se stalo nemožné a strana své volební preference zdvojnásobila, pořád se ještě nedostane ani na dostřel zastoupení v příštím parlamentu.

Navždy mimoparlamentní strana

Co takové faktické vyřazení z politické soutěže znamená?

Dobré na tom je, že získáváte úžasnou svobodu při tvorbě programu. Chcete do něj zařadit bombardování Bruselu? Proč ne! Únos Vladimíra Putina? Stotisícové důchody? Zrušení důchodů? Je to úplně jedno, protože víte, že nikdy nedostanete možnost z toho cokoliv naplnit.

Není úplně poctivé chtít po členech strany, aby vstávali v půl šesté ráno a roznášeli letáky, když víte, že výsledek bude stejně nulový.

Špatné na tom je, že pokud vám záleží na něčem konkrétním (třeba snížení administrativy pro malé firmy), měli byste podporovat stranu s reálnou šancí na zastoupení v parlamentu. Členové Svobodných se tak dostávají do velmi nepříjemného mravního dilematu. Pokud mi záleží na přežití drobných provozoven, budu raději volit a podporovat ODS (je to sice papalášská strana, ale nějakou drobnou úlevu možná prosadí). Pokud beru drobné provozovny jen jako  žebřík, po kterém se šplhám k funkci, budu podporovat Svobodné.

A špatné na tom je to, že vedení strany se fakticky dopouští podvodu vůči vlastním členům, když po nich chce energii, čas a peníze. Není úplně poctivé chtít po členech strany, aby vstávali v půl šesté ráno a roznášeli letáky, když víte, že výsledek bude stejně nulový. A když je navíc personál centrály v nejlepším případě laxní.

Blbí, ale neškodní

Jak se Svobodní do této situace dostali? Jako logické vysvětlení se nabízí řádění libertariánských ultras, kteří požadují úplné zrušení hranic republiky, zrušení starobních důchodů a nešetří ani dalšími vyloženě bláznivými nápady. Nicméně neměli bychom přeceňovat jejich schopnost způsobit škodu, články Martina Pánka nebo Romana Kříže čte jen omezený okruh intelektuálů, vesměs  přesvědčených voličů TOP09 nebo Zelených. Totéž platí o účastnících facebookových diskuzí.

Oni Svobodní ještě existují? No, to je zajímavé. A teď pojďme k něčemu, co se mě týká.

Upozorňuji na jinou skutečnost, která dokáže vysvětlit více. Všimněte si, že Svobodní přestali vzbuzovat emoce, pozitivní i negativní. Voliči si jich zkrátka přestali všímat. Pokud vydají prohlášení, zaznamenají to jen členové a nejužší okruh příznivců. Dokonce ani skutečnost, že je strana rozervávána bojem domněle či skutečně nesmiřitelných křídel, už nikoho nezajímá. Nezajímá média, nezajímá komentátory, nezajímá pozorovatele a nezajímá ani veřejné mínění. Oni Svobodní ještě existují? No, to je zajímavé. A teď pojďme k něčemu, co se mě týká.

Chcete trh? Máte ho mít!

Jaké mohou být příčiny ztráty zájmu veřejnosti?

Produkt Svobodných zastaral. Kritika Evropské unie byla před pěti lety aktem odvahy, dnes je standardem. Kritikou přebujelé byrokracie se zabývá nejméně 10 politických stran, a Svobodní v tom nejsou nijak výjimeční. Propracovaný program je bezvýznamný (to jsme vysvětlili výše), navíc strana není schopna vůbec reagovat na nová témata. Trh je nemilosrdný, v politice jako kdekoliv jinde. Přestal ses zajímat o potřeby zákazníka, nemáš nové modely, končíš.

K tomu přistupuje nesmírně komplikovaná a neefektivní vnitřní struktura, kde příprava tiskového prohlášení (práce na hodinu) běžně trvá několik týdnů a kde mizí téměř všechny nápady a aktivity členů. A ještě hůře, někteří členové zblblí sezením na schůzích uvěřili, že v tom spočívá „pravá politika“.

A ještě hůře, někteří členové zblblí sezením na schůzích uvěřili, že v tom spočívá „pravá politika“.

Svou roli hraje samozřejmě i to, že Svobodní se zapsali do paměti veřejnosti jako ta strana, která pokaždé prohraje. Proč se o ni zajímat? Proč řešit názory jejích funkcionářů? A že mají europoslance? Tím je to spíš horší, protože to vypadá na kopírování politické dráhy Jany Bobošíkové či Vladimíra Železného.

Proč Svobodní nikdy nebudou jako UKIP

Členové jsou pochopitelně nespokojení, řada z nich stranu opouští a vedení nejčastěji argumentuje příkladem britské UKIP. Té trvalo rovněž řadu let, než se dostala na výsluní. Jenže právě srovnání s UKIP ukazuje příčiny debaklu Svobodných lépe.

Po dvou volebních debaklech členové UKIP přinutili zakladatele strany, univerzitního učitele Alana Skeda,  rezignovat a na jeho místo dosadili „pravicového populistu“ Nigela Farage. Až potom strana začala růst. Skedovi přívrženci prý tehdy tvrdili, že strana byla unesena nacionalisty, fašisty, tajným stoupenci British National Party apod. Zakladatel Sked pak dokonce publikoval články o tom, že z UKIP se stala extrémistická strana, ale nikdo si ho nevšímal.

Začátek příběhu Svobodných je stejný jako UKIP. Podstatný rozdíl je ale v tom, že Petr Mach se – na rozdíl od Alana Skeda – ve straně opevnil, vytvořil komanda sestávající ze studentů VŠE, dostal své lidi na klíčová místa a nechal je vytvořit atmosféru neustálé paranoi a hledání vnitřního nepřítele (každého, kdo by potenciálně mohl ohrozit pozici zakladatele a předsedy strany). Pět let existence strany je pěti lety neustálých mocenských bojů a neustálé snahy identifikovat a vyloučit narušitele. Svobodní jsou dosáhli smutného rekordu, kdy po pouhých pěti letech existence mají víc bývalých členů než současných členů. Pokud se chcete třeba v Praze stát členem, musíte absolvovat proceduru, která se jen málo liší od prověrek ze začátku 70. let (včetně případné sebekritiky). Takže máme situaci, kdy předsedovi sekundují naprosto bezvýznamní místopředsedové bez vlastních názorů a snad i bez vlastního zabarvení hlasu, členové jsou pasivní a byrokracie dusí jakýkoliv pokus o aktivitu. To je dle mého soudu skutečný problém Svobodných, všechno ostatní jsou následky. Dnes už nestačí jen vyměnit předsedu, je zapotřebí změnit i organizační strukturu a především atmosféru ve straně.

Stejný jev by bylo možné z druhé strany popsat tak, že Svobodní jsou jedinou stranou, která důsledně dbá o ideovou čistotu a která se dokázala ubránit všem pokusům o populismus. Tak nebo tak, pořád platí, že můžete mít policejní režim nebo můžete mít efektivní organizaci a podporu spontánní kreativity. Nemůžete mít obojí zároveń.

Takže máme situaci, kdy předsedovi sekundují naprosto bezvýznamní místopředsedové bez vlastních názorů a snad i bez vlastního zabarvení hlasu, členové jsou pasivní a byrokracie dusí jakýkoliv pokus o aktivitu.

Kde naděje není

Je možné, že by došlo ke změnám, které by Svobodné dostaly na výsluní?

Zhroucení Babišova projektu. Je poměrně pravděpodobné, že k tomu dříve či později dojde. Jenže voliči ANO jsou lidé, kteří se nechávají snadno unést vlnou. Ti půjdou za někým úplně jiným než stranou stabilizovanou blízko k nule.

Pokračující problémy ODS. Jenže ODS nemá horší problémy než dříve, na dřívější nepoctivosti se pomalu zapomíná, a lidé v úzkém vedení Svobodných rovněž nejsou úplně čistí. Navíc voliči ODS nepředstavují dost velkou skupinu.

Návrat lidí, co už delší dobu nevolí. Jenže od téhle skupiny se Svobodní odřízli tím, že naprosto nesmyslně investovali obrovské úsilí do vytvoření image „standardní politické strany“. Tedy přesně toho, co voliče odpuzuje.

Spíše to vypadá, že současná dvě procenta jsou několikanásobkem toho, s čím mohu Svobodní u příštích parlamentních voleb počítat.

• Lze očekávat, že řada voličů se v poslední chvíli odkloní od strany bez šance na úspěch k němu, kdo bez problémů překročí pětiprocentní bariéru.
• Více než 80% dosavadních voličů Svobodných pokládá islám za velmi vážný problém. Pokud se objeví euroskeptická protiislámská strana, tyto hlasy si stáhne.

Realisticky lze tedy očekávat výsledek pod 0,5%. Za předpokladu, že Svobodní neprovedou zásadní a dramatické změny.

Realisticky lze tedy očekávat výsledek pod 0,5%. Za předpokladu, že Svobodní neprovedou zásadní a dramatické změny.

Tolik chmurná část analýzy. V druhém díle naznačím pět možností dalšího vývoje strany Svobodných občanů. Některé znamenají udržování v kómatu až do doby, kdy přestanou chodit peníze za Machův euromandát. Jiné znamenají revitalizaci.