Postaví se česká pravice na odpor anticivilizačnímu extrémismu?

„Kam se postaví česká pravice, odkojená reaganovským konsenzem a thatcherismem, to bude ještě zajímavé,“ konstatuje Lucie Sulovská v hezkém článku na Konzervativních listech.

Je za tím tohle. Řádění anticivilizační levice dosáhlo naprosto nesnesitelné podoby. Už to není jen ječení na přednáškách konzervativních profesorů nebo stížnosti na muže, kteří by snad chtěli ženám otevírat dveře. Došlo na útoky na malé děti, zpochybňování jejich pohlavní identity a posléze často i kastrace. Dopady na psychiku těch dětí jsou srovnatelné, jako kdyby byly fyzicky znásilňovány.

Na rozdíl od minulých vln nejrůznějších vymožeností nikdo netvrdí, že „k nám to nepřijde“ a „Češi jsou jiní.“

Na rozdíl od minulých vln nejrůznějších vymožeností nikdo netvrdí, že „k nám to nepřijde“ a „Češi jsou jiní.“ Všichni vím, že to dorazí i k nám (fakticky už dorazilo) a to velmi brzy.

Pravice samozřejmě nic takového nechce. Může o tom vydávat ohnivá prohlášení, jenže to je asi tak všechno. Anticivilizační extrémisté ovládají příliš mnoho mocenských institucí. Vlastně nejde o ovládání, nýbrž symbiózu. Velké peníze a velká média podporují útoky na pohlavní identitu, protože to vede k vyšším ziskům a k dalšímu oslabení jakékoliv potenciální opozice či konkurence. Zároveň se přizpůsobila extrémní levice. Původně antikapitalistický program fakticky zmizel. Zůstala vyšší daňová sazby pro velmi bohaté, ale to je jenom takové gesto, protože ti lidé neplatí žádné daně podle žádné sazby.

To všechno znamená, že ničení základů civilizace nemůže být zastaveno bez masivních zásahů do společnosti a do hospodářství. Jenže to pravice z principu nemůže udělat. To by přece bylo „socialistické“ nebo „kolektivistické“ nebo „etatistické“. Nebo by to byl přímo „národní bolševismus.“

Ničení základů civilizace nemůže být zastaveno bez masivních zásahů do společnosti a do hospodářství.

Lucie Sulovská správě konstatuje, že pravice má na výběr mezi hájením civilizačních hodnot a minimálním státem.

Moje prognóza je, že si vybere minimální stát.

Proč se neposune orbánovským sociálně-demokratickým směrem? Na první pohled by to nemuselo být tak složité. Ostatně, v 90. letech dokázal premiér Klaus spojit razantní tržní rétoriku s poměrně levicovou ekonomickou politikou. Nejen, že nechával klíčové podniky ve vlastnictví státu, ale šel až k regulaci platů v soukromé sféře.

Jenže od té doby se dvě věci změnily:

• Desítky let masivní tržní propagandy (nebo tržního vzdělávání, chcete-li tomu tak říkat). Celá generace byla vychována v tom, že neexistuje nic jiného než volnotržní. Minimálně v kruzích blízkých pravice takové přesvědčení drtivě převládá.
• Politika se změnila. Lidé, kteří se v ní angažují, vesměs patří ke kosmopolitní vrstvě prorostlé s mezinárodním byznysem (nebo by k ní patřit chtěli).

Společný postoj pravice se již projevil na třech bodech.

Za prvé. Vztah k regulacím, zbytečné byrokracii, neustálým obtěžujícím kontrolám a úmornému papírování. Každý je proti. Jenže už je také vidět, že to jsou právě nadnárodní korporace, které vytvoření takového prostředí podporují. Ať už přímo či prostřednictvím neziskovek, které financují. Ať už přímo tlakem na českou vládu, lobbováním v Bruselu či akcemi svých advokátů. Je to ostatně postoj zcela logický. Gigant se stovkami a tisíci kancelářských zaměstnanců si s dalšími byrokratickými povinnostmi poradí mnohem snadněji než malá firma, pro kterou to může znamenat konec. Velcí likvidují ty malé.

Celý boj proti zbytečné byrokracii tedy zůstává v rovině politických projevů.

Jenže zasáhnout proti velkým nebo začít systematicky zvýhodňovat malé, to by bylo netržní. Celý boj proti zbytečné byrokracii tedy zůstává v rovině politických projevů. Kontrol neubylo, ani jediný formulář se nezkrátil ani o jedinou rubriku.

Za druhé. Debata o dědictví Margareth Thatcherové. Jednalo se o úžasnou osobnost, vedla skvělou zahraniční politiku, projevovala silný pro-lidový instinkt… nicméně její hospodářská politika se s odstupem ukazuje jako naprosto devastující. Rozprodej státního vlastnictví, likvidace britského průmyslu a jeho nahražení finančními spekulacemi, prudký nárůst chudoby, úpadek nižších tříd… takové reformy pomohly jen úzké vrstvě superboháčů.

Zkuste to ale říct někde v pravicovém prostředí. Ti lidé dosud nejsou připraveni otevřít takovou diskuzi.

Za třetí. Covid. Jestli je něco, co opravdu vyžaduje kolektivní akci organizovanou státem, pak je to na prvním místě válka, a hned potom epidemie. Je z principu nemožné, aby si epidemii řešil každý sám. Jenže kolektivní akce je pro pravici nemyslitelná. ODS „pouze“ sabotovala veškerá opatření, Trikolora a Institut Václava Klause přímo zahájily frontální útok. O své zdraví se má starat každý sám, zaznělo mnohokrát. A za udržení této teze byly ochotni obětovat desetitisíce životů i rozsáhlou ekonomickou devastaci zemi. Dokonce i vlastní intelektuální integritu, když došlo na zpochybňování základních poznatků nejen biologie, ale i matematiky.

O své zdraví se má starat každý sám, zaznělo mnohokrát. A za udržení této teze byly ochotni obětovat desetitisíce životů…

To všechno dává jednoznačný obraz pravice, pro kterou je dogma „nezasahování do společnosti“ na prvním místě. Abychom byli spravedliví, našla se výjimka z tohoto trendu – když Trikolora podpořila povinné preferování českých potravin. Ale Trikolora už není tělesem, které by určovalo trend.

Můžeme tedy čekat ostré projevy proti neomarxismu. Můžeme čekat fňukání nad tím, že svět je nespravedlivý. A to je asi tak všechno.