Óda na sociologa

Dámy a pánové,

Děkuji za příležitost promluvit u příležitosti udělení ceny profesoru Janu Kellerovi. Hluboce si ho vážím z mnoha důvodů. Nicméně tuto cenu dostává jako sociolog a autor skvělých knih, takže se ve své poznámce zaměřím tímto směrem.

Dějiny sociologie lemují jména velikánů jako Alexis de Tocqueville, Karel Marx, Max Weber, Emil Durkheim, Charles W. Mills nebo třeba Charles Murray. A logicky se nabízí otázka, proč jsou v učebnicích právě tato jména a proč tam nejsou nějaká jiná. Obávám se, že je to do značné míry otázka štěstí. Byli i jiní, možná stejně brilantního myšlení, možná dokonce i myšlenkově lepší. A zcela jistě je tomu tak, že ti zapomenutí byli lepší než jiná jména, která jsem neuvedl, ale která jsou v učebnicích rovněž. Někteří prostě měli tu smůlu, že nepadli do očí velkému nakladateli. Ani se nestalo, že by si jejich článek přečetl někdo, kdo zrovna hledal nového hostujícího řečníka pro Harvard.

Když píšete nejlepší sociologické knihy nebo jste i třeba skvělý fyzik, přesto si vás nikdo nemusí všimnout.

To je jeden z obrovských závodů mezi vědou a třeba závody v běhu. Když běháte nejrychleji na světě, dříve či později se dostanete na velké závody. Když píšete nejlepší sociologické knihy nebo jste i třeba skvělý fyzik, přesto si vás nikdo nemusí všimnout.

To je problém, který zvlášť tíživě postihuje společenské vědce z malých národů. Nikdo se nezabývá tím, že by monitoroval, jaké zajímavé osobnosti se objevují v českých zemích, Maďarsku nebo třeba Finsku.

Jan Keller je nesporně jedním z těch skvělých sociologů, kterým se nedostalo dostatečné pozornosti. Každý, kdo srovná jeho knihy třeba s tím, co píše Antonny Giddens, Ralf Dahrendorf nebo Ulrich Beck, rychle si všimne, že práce Jana Kellera jsou zajímavější a obsahují hlubší postřehy. A každý, kdo sleduje současnou anglosaskou diskuzi o společnosti a politice, tak si všimne, že tam úplně chybí myšlenky, které Jan Keller přináší. Třeba jeho zatím poslední kniha – Hybridní politika – by měla potenciál naprosto změnit charakter diskurzu. Jenže lidé, kteří vedou velké debaty o budoucnosti Ameriky či západní civilizace, ti práce profesora Kellera neznají.

Ano, je to v první řadě otázka štěstí. Ale je to i otázka toho, jestli společenský vědec půjde tomu štěstí naproti tím, že přistoupí na určité kompromisy.

Třeba jeho zatím poslední kniha – Hybridní politika – by měla potenciál naprosto změnit charakter amerického diskurzu.

Za prvé. Úspěšný vědec musí psát nejasně. To pak umožní, aby vznikaly disertace a sborníky, ve kterých se budou různí lidé hádat o to, co velký sociolog myslel tím nebo oním slovem. Co třeba šestidílná kniha „Dialektika pojmu hybridnosti u Jana Kellera“? Kolik grantů by na to bylo možné vyčerpat? Nebo co celodenní seminář o Kellerově pojetí modernity? Nebo diplomová práce o rozdílech mezi Hamplovým a Patočkovým pohledem na Kellera. Jenže Jan Keller píše jasně. I když popisuje složitou věc, tak prostě přečtete větu a rozumíte jí.

Za druhé. Úspěšný společenský vědec musí říkat to, co chce slyšet nějaká vlivná skupina. Pak ho pozvou na zasedání a spokojeně poslouchají to, co jim zdůvodňuje, že mají mít ještě další a další výhody. Jan Keller byl kritický vůči všem režimům, ve kterých žil. Vůči komunistickému, vůči liberálně-pravicovému režimu 90. let i vůči momentální liberální demokracii.

Úspěšný vědec musí psát nejasně. To pak umožní, aby vznikaly disertace a sborníky, ve kterých se budou různí lidé hádat o to, co velký sociolog myslel tím nebo oním slovem.

Daniel Kahneman, jediný psycholog, který získal Nobelovu cenu, věnoval značný prostor, aby zdůraznil, že i když jeho poznatky fakticky rozbíjí podstatnou část standardní ekonomické teorie, on vlastně vůbec není proti. On si té standardní ekonomické teorie strašně váží a jenom si dovolil ji drobně doplnit. Takhle se dělají kariéry! Dokážete si představit v takové situaci Jana Kellera?

Za třetí. Úspěšný společenský vědec musí vytvářet okruh stoupenců. K tomu patří i to, že musí vyhlásit soubor tezí takových, že každý má jistotu, že pokud bude ty teze opakovat, má jisté místo v kruhu stoupenců. Jan Keller nepřistoupil ani na tohle. Neustále přemýšlí, hledá, zpochybňuje, a to i své vlastní myšlenky. Jeho knihy vlastně nejsou izolovanými díly. Každá navazuje na ty předchozí, rozvíjí jejich myšlenky, o občas je reviduje. Lidé, kteří se mechanicky naučili pár frází z jeho prvního hitu Až na dno blahobytu, ti v posledních letech zjišťují, že to není o mechanickém opakování frází, ale o schopnosti pochopit sociální realitu, včetně jejího dynamického vývoje. A tak dnes profesora Kellera urážejí, že údajně šíří pravicové konspirace a já nevím, co ještě.

Konec konců, i Jan Keller si musel projít zjištěním, že mnohé z toho, co kdysi podporoval, se posléze stalo součástí utlačovatelské mechanismu dnešního globálního panství. K vytváření kruhu „kellerovců“ by mechanické opakování nestačilo.

Každý z těch tří bodů snižuje šanci Jana Kellera, že ve světových učebnicích nahradí místo nějakého šikovného chrliče frází třeba o tekuté modernitě. Ale každý z těch bodů znamená, že Jan Keller je velkým sociologem a že jeho knihy jsou skvělé. Že každá z jeho knih je lepší než ty předchozí.

Každý z těch tří bodů snižuje šanci Jana Kellera, že ve světových učebnicích nahradí místo nějakého šikovného chrliče frází třeba o tekuté modernitě.

Když v hybridní politice, kterou jsem už zmiňoval, dokázal na 40 stranách shrnout to klíčové o současné společenské a mocenské situaci, tak to není jen záležitost té jedné konkrétní knihy. V tom dílu jsou do určité míry obsaženy poznatky myšlenky ze tří desítek knih a tisíců článků.

V současné době neexistuje žádná opravdu významná sociologická cena. Pokud je sociolog oceňován, tak buď cenou ekonomickou nebo spisovatelskou. Jako v toto případě. Měli jste při výběru výbornou ruku. Nejen kvůli tomu, co už profesor Keller napsal, ale co ještě napíše.

(Prosloveno dne 6. listopadu 2021 u příležitosti udělení ceny Unie českých spisovatelů)