O společné česko-ukrajinské budoucnosti

Ministr Rakušan konečně otevřeně přiznal, co už všichni viděli. Většina z půl milionu ukrajinských válečných uprchlíků tu už zůstane. Když připočteme Ukrajince, co už u nás žijí a ty, kteří přijdou v rámci slučování rodin, blížíme se k 20% populace v produktivním věku.

To už není o tom, že by se z Ukrajinců stávali Češi, respektive že bychom je dokázali asimilovat. To už je o soužití dvou rovnocenných populací, které se mají spojit do jediného národa. Něco takového je vždy obtížné a bolestné. Musíme počítat s tím, že v první fázi se budou formovat uzavřené etnické komunity, poroste napětí, občas bude docházet k násilí, budou vznikat fámy a předsudky o těch druhých… nicméně postupně bude přibývat kontaktů, lidé si k sobě budou nacházet cestu a nakonec oba národy splynou.

Bohužel také zdědíme stinné stránky ukrajinské kultury, jakými jsou korupce, násilnost, sklony k alkoholismu, antisemitismus…

Ukrajinská populace je početně menší, ale je agresivnější a bude po všech stránkách zvýhodňována a povzbuzována, aby si neosvojovala nic českého. O to už se postarají multikulturní neziskovky, který je u nás dostatek. Bude také podporována různými radikálními skupinami z ciziny. Rozhodně nemůžeme počítat s tím, že by česká strana měla v novém mixu naprostou převahu.

Některá slovíčka budou česká, jiná ukrajinská. Našimi jídly budou vepřo-knedlo-zelo i boršč a pelmeně. Budou se vyprávět české i ukrajinské pohádky. Bohužel také zdědíme stinné stránky ukrajinské kultury, jakými jsou korupce, násilnost, sklony k alkoholismu, antisemitismus a tradice rasové nenávisti, jakou jsme tady dosud nepoznali. Všechno, co nám dnes vadí na „Russsssácích“, toho mají Ukrajinci ještě více. Nebude snadné se s tím vyrovnat. Na druhou stranu můžeme získat třeba o něco více bojovnosti, což by nebylo na škodu.

…ti, kdo povykovali, že patříme na Západ, z nás udělali východoslovanský národ se vším všudy.

Takže nakonec to dopadlo tak, že ti, kdo povykovali, že patříme na Západ, z nás udělali východoslovanský národ se vším všudy.

Může se nám to líbit nebo ne, ale taková je situace. Ti lidé se nemají kam vrátit a nikdo jiný je nechce.

Samozřejmě cítím nostalgii po národním jazyce a kultuře, jaké jsme tu měli dosud, ale mohlo to být i mnohem horší. Pořád to znamená pokračování národa. V těch evropských zemích, kde nechali vyrůst srovnatelně velké muslimské komunity, tam už neřeší integraci, ale docela obyčejné nahrazování.