O skutečném smyslu voleb
Zemí hýbe debata o volebním systému, respektive o vládním návrhu, který – kdyby byl doveden do všech důsledků – by umožnil zfalšovat miliony hlasů v parlamentních volbách. Ono ale téměř nikdy nedojde na krajní scénář. Je ale realistické, že v příštích volbách se objeví takových 400 tisíc podivných hlasů a 99% z nich bude pro STAN.
Osobně to nepokládám za fatální. O poměrech v zemi nerozhodují volby, nýbrž rozložení mocenských sil. Ten, kdo drží skutečnou moc, ten umí vyhrát volby, ale umí si poradit i bez nich. Umí prosadit svou vůli přes ústavní soud, přes největší banky, přes Českou televizi a přes spoustu dalších institucí. Pokud se rozhodne zfalšovat volby, projde mu to, bez ohledu na znění zákonů. A kdyby na to přišlo, dokázal by vyhrát i skutečnou občanskou válku. A ten, kdo silný není, ten bude prohrávat znova a znova.
Ten, kdo drží skutečnou moc, ten umí vyhrát volby, ale umí si poradit i bez nich.
Bylo by důležitější diskutovat o tom, co je zdrojem moci ve společnosti, jak je rozložena a jak se toto rozložení může měnit. Byla by to dlouhá a obtížná diskuze a v tuto chvíli se nezdá, že by o ni byl zájem.
Nicméně je to příležitost k zamyšlení nad jiným tématem. K čemu jsou vůbec volby? To je totiž skutečné jádro otázky o změnách volebního zákona. Bez toho celá diskuze degeneruje – tak, jak to vidíme – k tomu, že každý podporuje to řešení, které je pro něj momentálně výhodné. A pokud pro něj začne být výhodná jiná verze volebního zákona, změní názor na to, co je morální.
Ale zpět k volbám. Základní idea toho, co se v evropském myšlení existuje od 18. století a co bylo původně označováno jako „republikánský režim“ (s antickou demokracií to má jen málo společného) spočívá v tom, že společenství lidí žije na stejném území a jsou spojeni kulturou, jazykem, dějinami i společnou vizí národního rozvoje – sdílí politickou vizi. Všichni podléhají stejným pravidlům. Když přijde nějaká událost, má na všechny podobný dopad (pozitivní nebo negativní). Jsou pro ně posvátné stejné symboly. Svými daněmi financují uskutečnění společných cílů, přičemž každý přispívá podle svých možností. K téhle vizi patří také to, že rozhodování je společné. To mají zajistit volby. To je to, čemu se dnes říká politická demokracie. Tím je také dáno, že politická demokracie je vždy spojena s národní myšlenkou a národním státem. Bez nich zcela ztrácí smysl.
…politická demokracie je vždy spojena s národní myšlenkou a národním státem. Bez nich zcela ztrácí smysl.
Boj za rozšiřování volebního práva v 19. a první polovině století dvacátého je součástí tohoto pojetí. Tedy zahrnování všech občanů národního státu bez ohledu na majetkové poměry. Ale také dbání na to, aby nějaké skupině lidí nebylo bráněno ve vstupu do volebních místností. To je normální a vlastenecké.
Z toho pohledu jsou současné požadavky na rozšiřování volebního práva zcela absurdní. Proč by měli o směřování státu spolurozhodovat lidé, kteří nejsou příslušníky národní komunity, nežijí tu s námi, neplatí tu daně, rozhodování vlády na ně nedopadá a nemají žádný zájem na národním rozvoji? To přece popírá samotný smysl republikánského zřízení. To se týká jak lidí žijících v cizině, tak i těch, kdo se sice fyzicky nacházejí na tomto území, ale necítí se být součástí národního státu. Jinak by podnikli kroky k získání českého občanství a zrušili by svoje občanství jinde.
Jenže pak je tu ještě druhý pohled. Ten žádnou národní komunitu nevnímá. Ti lidé sami sebe chápou jako příslušníky mezinárodní třídy (i když většinou se jedná jen o uchazeče) a místní lidé jsou pro ně jenom zdrojem potíží. V tom se vrátil předosvícenský pohled, kdy rakouský šlechtic měl blíže ke šlechtici francouzskému nebo italskému než k českému nevolníkovi žijícímu na jeho panství.
Volby pak jsou jen zdrojem problémů. Ostatně, všimněte si, s jakými rozpaky se té otázce vyhýbají komentátoři blízcí vládnoucí koalici. Jednou požadují, aby volby přinášely kompetentní a kvalifikovaná rozhodnutí (a fňukají, že tomu tak není) a jindy tvrdí, že účast ve volbách je jakousi psychickou potřebou, která je zároveň občanským právem. Když člověk čte vyjádření pirátských aktivistů, může nabýt dojmu, že voliči jsou další sexuální menšina.
Když člověk čte vyjádření pirátských aktivistů, může nabýt dojmu, že voliči jsou další sexuální menšina.
Jak je to ale s volbami doopravdy? Curtis Yarvin píše, že když chcete pochopit smysl nějaké instituce, musíte se dívat, jak funguje. To nemá nic společného s cíli, kvůli kterým byla ta instituce vytvořena, ani s momentální propagandou. Pokud to nějak funguje a rozhodující lidé s tím jsou spokojeni, pak to plní svůj skutečný účel.
Kdy tedy fungují volby tak, aby s nimi byla nová aristokracie (liberální oligarchie) spokojena? Přece tehdy, kdy jejich lidi potvrzuje ve funkcích. To je smysl voleb! Potvrdit pětikoalici! Případně ji rozšířit o novou stranu podporující stejnou politiku. Pokud fungují takhle, jsou demokratické (bez ohledu na to, kolik hlasů je zfalšováno). Když vynáší k moci jiné lidi, než jaké vybrala vrchnost, pak fungují chybně a chyby se musí opravit.
Pokud tedy kreativní práce s volebními hlasy povede k potvrzení současné moci, je to správné, demokratické a morální. Pokud posílí vládní nákupy od amerických firem, je správné, demokratické a morální. Volby pak budou hrát svoji úlohu. Nic složitějšího v tom nehledejte.
Pokud tedy kreativní práce s volebními hlasy povede k potvrzení současné moci, je to správné, demokratické a morální.
Když tedy američtí občané požadovali, aby byly volební podvody vyšetřovány i v tom případě, kdy by to ohrozilo zvolení kandidáta hájícího zájmy globální korporátní oligarchie, zpochybňovali hlavní smysl voleb, takže střelba do demonstrantů byla na místě.
To ale není jediný účel. Kromě toho vytvářejí dobrý důvod vést války proti zemím, kde se volby nekonají nebo v nich nevyhrávají ti, které vybralo americké ministerstvo zahraničí. Ani na tom novela volebního zákona v České republice nic nemění.
