O racionalitě, narativech a zbraních pro Ukrajinu

Někteří naivní lidé mají za to, že je možné, aby naše myšlenky a názory byly založeny na faktech. Že když něco pozorujeme, vlastně tím vidíme nějakou zákonitost nebo hodně složitou souvislost. Vždyť je to tak jasné! A mohou uvést třeba slavný příklad Isaaca Newtona, který prý viděl spadnout jablko ze stromu a pochopil zákon přitažlivosti.

Skeptik by se mohl zeptat, proč neviděly zákon přitažlivosti miliony jiných lidí, kterým se také stalo, že jim spadlo jablko na hlavu. Pochopitelně! Skutečné racionální myšlení vypadá jinak. Konec konců, čarodějnické procesy byly také založena na faktech. Domnělá čarodějnice měla opravdu doma černou kočku. Její sousedce opravdu umřelo dítě. A možná opravdu někdy nebyla v noci doma.

Jak by měla fungovat poctivá věda

V první polovině 20. století se celá řada myslitelů zabývala analýzou toho, jak vlastně racionální myšlení ve skutečnosti vypadá. Byla o tom napsána spousta tlustých knih a vznikly celé studijní programy, které se tím zabývají. A jsou z toho i určité závěry.

Konec konců, čarodějnické procesy byly také založena na faktech. Domnělá čarodějnice měla opravdu doma černou kočku.

Za prvé. Pozorovat můžeme pouze konkrétní událost. Pád jablka, výbuch automobilu, zahřátí tekutiny ve zkumavce, smrt pacienta. Nikdy nemůžeme vidět vztah příčiny a následku, nemůžeme vidět ani zákonitost. Pokud máme za to, že „vidíme a je nám to jasné,“ klameme sami sebe.

Za druhé. Poté, co vidíme různé jednotlivé události, můžeme navrhovat různé možnosti, co ta událost vlastně znamená. Například ze zmíněného pádu jablka mohou vyplývat naprosto rozdílné zákonitosti:

• Předměty přitahují jiné předměty silou, která je dána hmotností předmětů a jejich vzdáleností,
• Jídlo se vždy pohybuje směrem ke konzumentovi. Jablka tedy padají tam, kde je nejvíc červů.
• Předměty se pohybují směrem k tomu, co je nejvíc zelené (v tomto případě tráva).
• Pohyby těles jsou čistě náhodné.
• Pokud dochází ke konjunkci Marsu a Jupitera, padají předměty dolů.
• Předmět se pohybuje tím směrem, jaký určí šestiruké indické božstvo.

… a mnohé další. Kdybychom měli k dispozici pouze jedno pozorování padajícího jablka, nedokázali bychom mezi těmi možnostmi rozhodnout. Potřebujeme tedy další pozorování a další fakta. Na jejich základě budeme některé možnosti vyřazovat a budou se zase objevovat další. Tak funguje racionální myšlení a tak funguje věda. Respektive tak by poctivá věda fungovat měla.

Prohlásit vyvrácenou teorii za „názor“ nebo zaplácnout logickou mezeru frází typu „včerejší konspirace je dnešní realita“ je jistou cestou k tomu, že se lidé uzamknou do světa svých fantazijních představ.

Právě ono ověřování a vyřazování chybných teorií je klíčové, a právě to rozhoduje mezi pověrami a skutečnou vědou. A to je i moje základní námitka proti konspiračním teoriím – ne to, že počítají s nějakým spiknutím. Ale to, že jejich stoupenci odmítají své představy podrobit férovému zkoumání. Prohlásit vyvrácenou teorii za „názor“ nebo zaplácnout logickou mezeru frází typu „včerejší konspirace je dnešní realita“ je jistou cestou k tomu, že se lidé uzamknou do světa svých fantazijních představ.

Rakušanův zákaz přemýšlení

Proč s tím čtenáře unavuji? Až sem to není politická záležitost, ale spíše kapitola do nějakých základů logiky či úvodu do vědecké práce. Politická záležitost se z toho stává ve chvíli, kdy je zakázáno předkládat další teorie, respektive v tomto případě „narativy“. Rakušanova koncepce cenzury a trestního stíhání cílí přímo na jádro racionálního myšlení. Nově smí existovat pouze jediné vysvětlení.

Pro úplnost je ovšem třeba dodat, že narativ musí být precizněji a konkrétněji formulován, aby mohl být pokládán za teorii. Nicméně i v politické diskuzi platí vše, co bylo výše řečeno o jablku a přitažlivosti.

Víme například, že středoevropské společnosti mají jiný vztah k migraci než většina zemí na západ o nás. A existuje k tomu řada konkurenčních pokusů o vysvětlení: specifický ráz středoevropských států, pozůstatek komunismu, nedostatek vzdělání, naopak příliš dobré vzdělání, vyšší odolnost vůči propagandě apod.

Potřebujeme další informace a další zkoumání. Možná v této chvíli ani nejsme schopni rozhodnout. Jenže podle ministerstva vnitra některé „narativy“ nesmí být zkoumány vůbec a jiné naopak musí být preferovány.

Členové vlády dělají chybná rozhodnutí, protože nerozumí tomu, co se děje. A rozumět tomu nemohou, protože je zakázáno o tom racionálně přemýšlet.

Bohužel nejde jen o oblbnutí veřejnosti, ale také o to, že členové vlády dělají chybná rozhodnutí, protože nerozumí tomu, co se děje. A rozumět tomu nemohou, protože je zakázáno o tom racionálně přemýšlet.

To se týká i dodávek zbraní a žoldnéřů na Ukrajinu.

Racionální myšlení o ruské občanské válce

Uvědomuji si, že se pouštím na tenký led zakázaných narativů, ale snad to v nejhorším skončilo podmínkou. Jde o to, že opět máme empirický fakt: Ruská armáda zaútočila na Ukrajinu. Co můžeme čekat dál? To záleží na tom, která z následujících teorií je správná:

• Rusové se chtějí postupně zmocnit celého světa nebo aspoň jeho velké části.
• Rusko se cítí zranitelné a chce kolem svých hranic vytvořit demilitarizovanou zónu, minimálně tam, odkud by mohlo být snadno zničeno.
• Rusko nemá žádné záměry. Jeho prezident prostě zešílel.

A téměř jistě jsou i další možnosti. Potřebujeme vytvářet další a další teorie a potřebujeme je srovnávat. Nikdy nebudeme mít úplnou jistotu pravdy, ale aspoň se vyhneme nejhorším omylům a naše teorie budou stále kvalitnější.

Nikdy nebudeme mít úplnou jistotu pravdy, ale aspoň se vyhneme nejhorším omylům a naše teorie budou stále kvalitnější.

Pojďme dál. Dalším empirickým faktem je, že Rusové postupují při obsazování ukrajinského území velmi pomalu, mnohem pomaleji než kdo čekal. I tady se rýsují protichůdné teorie.

• První teorie. Fronta postupuje pomalu, protože útočící armáda bere maximální ohled na civilisty a zároveň nechce ani ztráty vlastních vojáků. Ukrajinská strana používá obyvatele jako lidské štíty, což je ukazuje jako účinné.
• Druhá teorie. Rusové postupují pomalu, protože jsou neschopní. Jednají s maximální brutalitou, neberou ohled na civilisty, přesto nedokážou překonat odpor obránců.

Samotné zjištění pomalého postupu neumožňuje mezi těmito teoriemi (narativy) rozhodnout. Potřebujeme vědět víc. Třeba jaké zbraně jsou používány. Pokud na civilních obětech nezáleží, pak bude útočící strana bojovat hlavně raketami. Město, které klade odpor, bude bombardováno tak dlouho, až odpor ustane, potom teprve nastoupí pěchota. Tak to dělali Američané v Iráku. Takže klíčová otázka: Byl Mariupol srovnán se zemí mohutným raketovým útokem (případně masivním bombardováním) nebo se bojuje ulice po ulici, dům od domu?

Emotivní potřeba vidět umírání

Až sem to byly jenom teoretické problémy. Jenže často je zapotřebí přijmout rozhodnutí. Ta nejpalčivější se týkají posílání zbraní a žoldnéřů na Ukrajinu.

Klíčová otázka: Byl Mariupol srovnán se zemí mohutným raketovým útokem (případně masivním bombardováním) nebo se bojuje ulice po ulici, dům od domu?

V současné době převládá názor, že taková rozhodnutí mají být činěna čistě emotivně. Viděli jsme obrázky a nějaká tvrzení (jejichž pravdivost je nepřípustné ověřovat), ty v nás vyvolaly emoce a ty emoce musí být nasyceny. O nic jiného nejde. Odpovědnost neexistuje, neexistuje porovnávání scénářů vývoje a neexistuje ani přemýšlení na více tahů dopředu. To dobře ukázaly sankce. Nejdříve byly vyhlášeny, což uspokojilo emoce. Pak jsme se navzájem ujistili, že budou pro Rusko naprosto zničující. A pak se teprve začalo postupně zjišťovat, jestli náhodou nepoškodí nás mnohem víc než Rusy.

Nicméně připusťme aspoň teoreticky, že by se našel někdo, kdo by cítil odpovědnost za následky svých rozhodnutí. Takový člověk by opět potřebovat volit mezi teoriemi.

Jedna možnost je, že platí následující:

• Rusové mohou Ukrajinu vyklidit a stáhnout se, aniž by to pro ně znamenalo obrovské riziko přenesení války na vlastní území a aniž by to přineslo vysoké riziko zmasakrování obyvatelstva odbojných republik.
• Ruská armáda v zásadě není bojeschopná a nefungují ani jejich rakety.
• Rusové už nemají možnost, jak válku dále eskalovat. Nemají už žádné hrozivější zbraně, které by mohli zapojit.

Viděli jsme obrázky a nějaká tvrzení (jejichž pravdivost je nepřípustné ověřovat), ty v nás vyvolaly emoce a ty emoce musí být nasyceny.

Pokud je tomu tak, potom je správné tam zbraně a žoldnéře dodávat. Vlastně je to podobné, jako bychom dodávali zbraně černým africkým vesničanům, na které ze severu útočí džihádistické bandy vyzbrojené kalašnikovy. Kdy ti černoši měli taky samopaly, dokázali by se ubránit, a džihádisté by si podruhé dali pokoj. Podobně tomu může být i s Rusy a Ukrajinci.

Jenže existuje i konkurenční teorie:

• Rusové nemají kam ustoupit. Na Ukrajině nemohou prohrát, ani kdyby kvůli tomu měli hladovět a kdyby měli obětovat milion vojáků. Pokud by byly na Ukrajině instalována jaderné rakety, nebude žádným způsobem možné ubránit před-uralskou část Ruské federace. A Američané se opakovaně vyjádřili, že s takovou možností počítají.
• Bez ohledu na jednotlivé lapálie (jako třeba zásobování tanků palivem během bojových operací) je ruská armáda vysoce bojeschopná síla. Navíc se Rusko může opřít o ekonomickou podporu Číny. Plně funkční jsou také ruské rakety, které dokážou zasahovat cíle i na vzdálenost tisíců kilometrů.
• Existuje ještě obrovský prostor pro eskalaci. Válka může nabrat dramaticky brutálnější podobu, než ji má v současné době.

Ale cílem racionálního jednání není uspokojit vypjaté emoce.

Pokud platí ta druhá teorie, potom je dodávání zbraní a posílání „dobrovolníků“ docela obyčejný zločin. Mrzké jednání s cílem eskalace konfliktu, jehož nutným důsledkem je smrt tisíců dalších Ukrajinců.

To samozřejmě nezní emotivně uspokojivě. Ale cílem racionálního jednání není uspokojit vypjaté emoce.