O minulosti a budoucnosti

Dobrý den pane Hample,

s velkým zájmem jsem si přečetl Váš poslední titul, v němž se spolu s ideově spřízněnými intelektuály, pány Budilem, Drulákem a Kellerem zabýváte pokračující a prohlubující se    společenskou a hospodářskou krizí tzv. Západu a jejími dopady na globální politické a mocenské poměry.

Rozsah a hloubka této krize jasně ukazují, že liberalismus se vyčerpal a je třeba jej nahradit jiným ideologickým konceptem, který umožní návrat k pozitivnímu společenskému rozvoji. Bohužel nějaký ucelený alternativní a funkční koncept není aktuálně k dispozici a lze proto souhlasit s názorem, že, než tomu tak bude, je třeba se uchýlit ke střízlivému vlastenectví, střízlivému realistickému konzervatismu a pragmatismu.

Vaši knihu hodnotím velmi kladně a s většinou v ní vyslovených názorů souhlasím. Přesto, nebo snad právě proto, bych si dovolil přičinit malou poznámku ohledně   střízlivění z liberální ideologie a formulování a prosazování společenských, hospodářských a kulturních modelů odpovídajících skutečným zájmům občanů České republiky. Domnívám se totiž, že pro úplné vystřízlivění v tomto smyslu a úspěšné hledání nových řešení se v české kotlině neobejdeme bez věcného a odideologizovaného posouzení, a tedy i správného pochopení, předcházejícího společenského vývoje v období   nejpozději od skončení druhé světové války do současnosti, se zvláštním zřetelem na události let 1948, 1968 a 1989.  Možná by to mohl být námět pro druhý díl Vaší knihy!?

Přeji veselé a pohodové Velikonoce.

S přátelským pozdravem,

 

Vážený pane….,

Moc děkuji za přečtení knihy i za psaní. Vážím si Vašich úvah. Ohledně národní minulosti a budoucnosti ale navrhuji jiný pohled.

Jsme totiž většinou zvyklí na perspektivu, která říká, že dějiny jsou čímsi neměnným (už se to stalo a zpětně nemůžeme události změnit), co určuje naši přítomnost a budoucnost. Převládající směr psychologie vychází z toho, že naše životy a povahy jsou určovány tím, co se odehrálo v dětství. A stejné uvažování je aplikováno na národní dějiny.

V posledních desetiletích, s nástupem experimentální psychologie a statistických metod, se ale pohled mění. Rozhodující je budoucnost, jakou si představujeme a o jakou usilujeme. Podle toho naše mysl vytváří upravuje a vytváří vzpomínky – něco upozaďuje, něco zveličuje a něco si dokonce vymýšlí (my sami to ovšem pokládáme za naše autentické vzpomínky). Žena, která se chystá opustit manžela, vzpomíná na stejné události úplně jinak než žena, která s ním plánuje zestárnout. A tak je to vším.

U národů tedy platí mnohem víc než u osobností, že nejprve je představa budoucnosti a od ní se teprve vytváří dějiny. To se týká i národa českého.

Natož teprve národní dějiny! Profesor Budil ve svých kurzech na Jungmannově národní akademii detailně ukazuje, že tu byly nejprve projekty budování národních států a potom teprve vytváření národních dějin. Mluví o velkých historicích a velkých spisovatelích, kteří ty národní dějiny během 19. a začátku 20. století vytvářeli (u nás Palacký a Jirásek).

U národů tedy platí mnohem víc než u osobností, že nejprve je představa budoucnosti a od ní se teprve vytváří dějiny. To se týká i národa českého.

Ti, kdo by zde chtěli mít hrdý a nezávislý národ, ti zdůrazňují staroslovanství, husitství a národní obrození.

Ti, kdo by zde rádi viděli území poskytující materiály a otroky impériu, ti opěvují roky strávené v Rakousko-Uhersku a zejména pobělohorskou genocidu.

Ti, kdo by vidí české země jako zdroj potravy pro kanóny na anglosaských koloniálních výpravách, ti zdůrazňují rok 1968.

A tak dále.

Mluvme tedy nejprve o vizi národní budoucnosti. Minulost z ní vyplyne tak nějak přirozeně.