O Japoncích, osamělosti a budoucnosti světa
Hikikomori (viz glosa z 5. února) je extrémně patologická forma osamělosti, ale týká se omezeného počtu mladých lidí. Jak ale ukazují výzkumy z Japonska, těch, kdo mají dlouhodobé problémy, je ale obrovská spousta. Třetina třicetiletých japonských mužů neměla nikdy v životě schůzku s ženou. Polovina japonských žen nemá zájem o vztah ani o sex (což je nejspíš důsledkem toho, že nejsou muži. Kdyby se objevili nápadníci, ty ženy by se rozhýbaly).
Ještě zajímavější otázka ale zní, jak bude vývoj pokračovat. Jsou totiž důvody se domnívat, že Japonsko je ukázkou toho, jaký vývoj čeká i další části světa, včetně USA a západní Evropy. Logicky by se dalo očekávat, že se společnost rozdělí. Že vzniknou dvě skupiny obyvatel s výrazně jinými životními styly – jednotlivci a lidí s dětmi. Jenže v takovém případě by ti bezdětní byli v dramatické výhodě – finanční, kariérové i celkově společenské. Těch s dětmi by byli pod tlakem, rychle by jich ubývalo a po čase vy zkolabovalo celé národní společenství.
Přežití národů bude tedy závislé na masivním přerozdělování od bezdětných k rodinám s dětmi. Dokážou si s tím státy poradit?
Přežití národů bude tedy závislé na masivním přerozdělování od bezdětných k rodinám s dětmi (případně k osamělým rodičům). Dokážou si s tím státy poradit? Některé nesporně ano. Třeba konfuciánská Čína se silnou a autoritativní vládou. Potom státy, kde proběhne výrazné národní vzepětí a kde se lidé celkem ochotně smíří s přerozdělováním. Ty přežijí a mohou být úspěšné.
Ti, kdo nedokážou potlačit individualismus, ti nepřežijí.
Zdá se, že covid naznačil, kdo míří kterým směrem. Kdo se během epidemie dokázal vzchopit ke kolektivní akci a kde převládla egoistická mentalita „Nesahejte mi na mojí svobodu. Přece se nebudu omezovat.“ Nemluvím o morálce, protože obě ty skupiny si připadají morálnější než ta druhá. Ale jedna strategie vede k rozvoji, druhá ke kolapsu.
Mimochodem, ukazuje to také, jak obrovskou výhodou je etnická jednolitost. Jinde totiž mohou vypukat konflikty o tom, která etnická skupina má kolik dětí a z podpory rodičovství se fakticky může stát podpora konkrétních etnik na úkor jiných.
(doplnění: Z původního textu jsem vyškrtl poznámku o vegetariánství. Jak mě totiž upozornil jeden čtenář, výraz „býložravý muž“ v japonském kontextu neoznačuje vegetariána. Po chvíli hledání jsem mu musel dát za pravdu.)
Bez dětí není budoucnost. To věděli soudruzi za socialismu velmi dobře a tak nastavili systém tak, že každý kdo jen chtěl si je mohl dovolit. Materiální cena byla přijatelná a od rodičů se očekávalo že to toho budou investovat čas a úsilí potřebné k výchově (není to málo, ale síly přírody v podobě příjemných pocitů na to stačí). Stát zajistil dostupné bydlení, zdravotnictví a podobně.
Dnešní doba dělá z rodičovství riskantní podnik, který pro velkou část populace znamená riziko pádu do chudoby a nic za to. Daňové finanční kompenzace jsou nedostatečné. Stát se demografickým černým pasažerem a nemít děti je čím dál výhodnější.
Státy, který to dokážou vyřešit jako první získají nejen děti od vlastní populace, ale i děti od lidí z jiných států (pokud o ně budou mít zájem a umožní jim se přistěhovat). Protože lidé se určitě nezměnili tak, že by děti nechtěli. Jen je to v současné společnosti velmi nevýhodné.
U těch dětí od lidí z jiné populace bude ale nutnou podmínkou přijmout kulturní hodnoty země kam přijdou.
No jo, ale daňové finanční kompenzace, byty pro mladé, školy a dobré zdravotnictví… Dobře, ale kde se pak vezme třebas na ty důchody? V 70. letech 20. století byla polovina důchodců než je dnes.
Zase klasické pofňukávání že nebude — tentokrát na důchody, chce to ale jen trochu odvahy a klást si otázky o legitimizaci tvorby zisku vytloukáním renty (kdo neví doporučuju Ilonku Švihlíkovou), o legitimitě distribuce bohatství a tak.
Aha, zdroje jsou… to už jsem někde slyšel:)
Tak schválně, jestli se dostane dřív do problémů Maďarsko nebo Česko se svou superúspornou vládou. 😀
Tak nevím nakolik autor problém vidí jen jako sociolog, ale jde o něco co sociologii přesahuje, jde o něco co je záležitostí i sociální psychologie, nejen sociální, filosofie, etiky a návazně i pedagogiky. V první řadě je nutné odmítnout do posledního puntíku postmodernu – opustit ji jako slepou uličku.
Bezbřehý individualismus je také slepá ulička vedoucí k autodestrukci – jeho vyznavačí jsou adepti na Darwinovu cenu. Důkazem je současná epidemie. Pokud alternativní scena neopustí fetiš „osobní svobody“ – v současném pojetí a pojem svobody nepředefinuje tak se nedostane z místa.
A k tomu vegánství – bez živočišných bílkovin trpí organismus malnutricí – chybí esenciální aminokyseliny což vysvětluje i to vymizení libida. Ostatně vegáni jsou krajně neoblíbení u chirurgů – resp.všech operativních oborů medicíny – zhoršené hojení ran.