O českých třicetiletkách
Třicetiletkami tentokrát nemyslím nemravně mladé ženy, ale časová období.
Když se podíváme do českých dějin od začátku 20. století, dává smysl je rozdělit na přibližně třicetileté úseky. A vypadá to, že nám takový pohled umožní všimnout si věcí, jakých bychom si jinak nevšimli. Jak to má být u každé správné teorie.
Třicetiletka národní emancipace (1900 – 1930) – veřejný život určován osobnostmi jako Masaryk, Jirásek nebo Antonín Dvořák. Více než 150leté úsilí českých obrozenců, ale také průmyslníků a dělníků, vyústilo v obnovu samostatného národního státu. Státu demokratického, ekonomicky úspěšného, s velmi přívětivou sociální politikou a úžasným kulturním životem. To rozhodně nebylo v Evropě té doby samozřejmostí.
Třicetiletka bojů a zmatků (1930 – 1960) – český stát a národ čelily vlně pohrom a dokázaly si s tím poradit jen velmi obtížně. Nejprve přišla hospodářská krize, která nemusela být tak drastická, kdyby bohatí nehodili lidové pracující vrstvy přes palubu, nicméně stalo se. Po roce 1948 jim to lidové pracující vrstvy vrátily (když se mluví o teroru 50. let, je zapotřebí vidět celý ten příběh). Mezitím trauma Mnichova a okupace. Třicetiletku bojů a zmatků symbolicky zakončila amnestie prezidenta Novotného. Dobře vyjadřovala, že nechceme věčné boje, ale chceme rozumné soužití.
Třicetiletka národního rozkvětu (1960 – 1990) – období, kdy české země dosáhly civilizačního vrcholu. Nikdy předtím ani nikdy potom na tom nebyly tak dobře, ať měříme životní úrovní, technologickou vyspělostí, objemem průmyslové výroby, vzdělaností, rodinným životem, bohatstvím obyvatel nebo čímkoliv jiným. Dnes se to někteří stydí říkat, protože je to spojeno s komunisty. Zdá se ale, že v tom komunisté nehráli až tak významnou roli, v dobrém ani špatném. Prostě měli štěstí, že byli u moci v nejlepším období. Jiné státy bez komunistických vlád taky procházely obdobným rozkvětem.
…v tom komunisté nehráli až tak významnou roli, v dobrém ani špatném. Prostě měli štěstí, že byli u moci v nejlepším období.
Někdo zase namítá, že ty jiné státy na tom byly ještě lépe než české země. Budiž, ale to nic nemění na tom, že české země na tom byly lépe než předtím a lépe než potom.
Třicetiletka úpadku (1990 – 2020) – po nadšení začátku 90. let následoval úpadek všech oblastí života – vzdělanost, průmyslová výroba, relativní technologická vyspělost, zemědělství, mezilidská solidarita, rodinný život, umění, rozvoj infrastruktury…Zpočátku to nebylo zřetelné, protože začínající úpadek byl překryt setrvačností z předcházejícího období. Nicméně zděděné zdroje se postupně vyčerpaly a úpadek zrychloval. Právě ono zrychlování je určující. Úpadek mezi lety 2015 a 2010 byl mnohem výraznější než úpadek mezi lety 2005 a 2010. A dnes se poměry zhoršují rychleji než před 10 lety.
Mizí národní vědomí a lidé odcházejí ze země. Vlna odchodů po roce 1968, která byla tehdy něčím výjimečným, se stala dlouhodobým standardem.
Třicetiletka s otazníkem (2020 – 2050)
Do budoucnosti nevidíme, nicméně rýsují se v zásadě dvě možnosti. Buď se civilizační trend otočí, dojde k zásadní změně a většina oblastí národního života projde regenerací a obnoví se růstové trendy.
Nebo tu bude jen území k drancování (tzv. failed state), spirála zhoršování bude pokračovat, mezitím postupná kolonizace a nahrazení původního obyvatelstva.
Takže třicetiletka regenerace nebo třicetiletka zničení nevěřících a přijetí světla islámu.
