O čem je Prolomení hradeb dvojka

Prolomení hradeb dvojka se snaží odpovědět na tři vzájemně související otázky:

Za prvé. Jak je možné, že ještě v 80. letech byla západní civilizace na svém vrcholu a během pouhých třicet let se dostal do hluboké krize, možná nejhlubší krize ve svých dějinách. Zhoršuje se ekonomická síla, životní úroveň, vzdělanost, kultura, mezilidské vztahy, ubývá rovnosti, přestávají být respektována občanská práva, mizí obranyschopnost, a západ také ztrácí svou přitažlivost pro jiné civilizační okruhy.

Za druhé. Proč s tímto úpadkem souvisí civilizační sebevražednost. Že se třeba zhorší ekonomická situace nebo přestanou být respektovány občanské svobody, na tom není nic historicky výjimečného. Je ale historicky výjimečné, že Západ systematicky podporuje ty aktivity, které směřují k jeho vlastnímu zničení (migrace, Zelený úděl apod.)

Mezi 80. léty a současností životní úroveň spíše klesla. I ti, kdo si jí udrželi (nebo dokonce zvýšili) jsou pod mnohem větším tlakem než jejich rodiče.

Za třetí. Proč tyto negativní trendy podporují převážně ti nejbohatší a nejvzdělanější (a tudíž také nejprivilegovanější). Logicky by se dalo čekat, že právě oni budou mít největší zájem na udržení dosavadního stavu.

Prolomení hradeb dvojka klade tyto otázky především ve vztahu k islamizaci Evropy. Zajímá ji, proč se Evropa přestala bránit postupnému zavádění islámského práva, proč to vyšší vrstvy dokonce podporují a proč ztratila schopnost integrovat muslimské migranty, případně zabránit masové migraci. Nicméně stejná otázka by mohla být položena ke vztahu k desítkám dalších oblastí.

Jsou-li takto položeny otázky, jasně se ukazuje, že řada převládajících vysvětlení je mimo hru. Mimo jiné:

• Dekadence z nadbytku a přesycenosti. Mezi 80. léty a současností životní úroveň spíše klesla. I ti, kdo si jí udrželi (nebo dokonce zvýšili) jsou pod mnohem větším tlakem než jejich rodiče.
• Ztráta náboženství, mravních hodnot apod. Mezi 80. léty a současností neproběhla žádná výrazná sexuální revoluce, nedošlo k dramatickému úbytku náboženského života apod.
• Spiknutí, resp. řízení světa tajnou skupinou boháčů. Pokud by byla příčina zde, musela by být na konci 80. let řídící skupina vyměněna nebo by se musely naprosto radikálně změnit nejen její cíle, ale i psychické vlastnosti jejích členů.
• Neobstojí ani marxistické vysvětlení, že kapitál narazil na svou mez, kdy není schopen se dále zhodnocovat. V 90. letech se kapitálu naopak otevřely nové obrovské prostory.

Kniha tvrdí, že základní příčinou změn nemůže být ani žádná ideologie. Ideologie se prosazují pouze tehdy, pokud existuje sociální vrstva, která může tu kterou ideologii použít pro své zájmy. Klíčová je tedy otázka po změně sociální struktury, nikoliv po detailech té které ideologie.

Co je tedy tou příčinou?

V komerčním sektoru, v neziskovém sektoru i ve státní správě (a zejména nadnárodních organizacích) převládly obrovské organizace. I ty organizace, které samy obrovské nejsou, jsou fakticky integrovány do sítě jiných organizací. Tyto organizace jsou obrovskými byrokratickými aparáty se vším dobrým a špatným, co k tomu patří.

…nová aristokracie si dokáže vytvořit vlastní svět s vlastním pohledem na svět, vlastními mravními ideály

Jsou-li organizace obrovské, jsou obrovské také řídící a administrativní vrstvy (což je podporováno i tím, že manažeři konkurenčních organizací fakticky tvoří jednu sociální skupinu, kde panuje ostrá vzájemná konkurence, ale zároveň i třídní sounáležitost (podobně jako mezi vrcholovými fotbalisty hrajícími za různé kluby).

V 80. a 90. letech došlo k tomu, že početnost nejvyšší byrokratické vrstvy (mocenské a finanční elity), kterou kniha nazývá „novou aristokracií“ překročila kritickou velikost. To znamená, že nová aristokracie si dokáže vytvořit vlastní svět s vlastním pohledem na svět, vlastními mravními ideály, vlastním vkusem atd.

Ještě před padesáti lety bylo běžné, že lidé různým sociálních vrstev se od sebe lišili bohatstvím, ale spojoval je celkový pohled na svět, rodinu, výchovu dětí, sexualitu, národ, náboženství atd. To platilo v Americe, západní Evropě i v zemích sovětského bloku. Tato jednota zmizela a lidé z různých sociálních vrstev se už neshodnou ani na počtu pohlaví. Nový aristokrat nechápe, proč by měl pociťovat více solidarity vůči vesnickému řemeslníkovi z vlastní země než třeba vůči somálskému pastevci.

Nový aristokrat nechápe, proč by měl pociťovat více solidarity vůči vesnickému řemeslníkovi z vlastní země než třeba vůči somálskému pastevci.

Nová aristokracie má i zcela jiné psychické rysy než jaké měla mocenská elity do 80. let (a to přesto, že se většinou jedná o příslušníky stejných rodů). Současnou i starou elitu spojuje bezohlednost, chamtivost a častý výskyt psychopatických rysů. Nicméně je tu mnoho rozdílů. Příslušníci staré elity potřebovali k cestě na vrchol a udržení se nahoře strategické myšlení, bojovnost a odvahu. Dnešní elita se generuje v rámci obrovských byrokratických aparátů a její příslušníci musí zvládat něco úplně jiného – intrikování, mocenské hry, lichocení nadřízeným, podrazy, zvyšování rozpočtu a nenápadné rozšiřování pravomocí. A samozřejmě manipulace podřízených vrstev byrokratů. Vzniká tak výběrový mechanismus, v jehož rámci se nahoru dostávají ti nejzbabělejší a nejhorší intrikáni. Mocenská a finanční elita získává všechny rysy iracionálního davu, kde nejcennější vlastností je konformita.

Neexistuje tedy nic, co by bylo příliš šílené. Nikdo nemá odvahu postavit se ani těm nejzběsilejším nápadům. Hrozí, že by se aristokratický dav obrátil proti němu. A konkurence je obrovská.

Je tedy docela možné (a poměrně pravděpodobné), že vývoj bude pokračovat postupným zhoršováním poměrů až do úplného zániku západní civilizace…

Vznikla tak struktura, která přijímá naprosto iracionální až sebevražedná rozhodnutí a která není napravitelná žádnou jednotlivou personální změnou. Je tedy docela možné (a poměrně pravděpodobné), že vývoj bude pokračovat postupným zhoršováním poměrů až do úplného zániku západní civilizace a území bývalého západu bude připojeno k jinému civilizačnímu okruhu, přičemž nejvážnějším kandidátem je islám.

V knize jsou dále rozebírány další scénáře vývoje západní civilizace, z nichž minimálně jeden je celkem pozitivní. Poslední kapitola je pak věnována faktorům, které mohou rozhodnout o naplnění jednotlivých scénářů a pochopitelně také tomu, co v tom mohou podniknout běžní občané. Je skeptická k přímým politickým aktivitám typu demonstrací a doporučuje spíše ty aktivity, které mění společenské a ekonomické poměry, byť zdánlivě nepatrně.