Není oligarchie jako oligarchie
Kdybychom měli soudit podle novinových článků, tak nejhorší hrozbou pro možnost vést dobrý klidný pohodový svobodný život jsou oligarchové. Je nám předkládán obraz, podle kterého si ve šťastných zemích vládnou lidé sami a jsou šťastní, pak to ale převezme nějaký oligarcha, ten zmanipuluje volby, zakáže nezávislý tisk, zotročí lidi, přinutí je pracovat na svých plantážích, vyžene aktivisty Sorosovy Otevřené společnosti… zkrátka hrůza. Přijde oligarcha, zmizí demokracie, zmizí svobody, zmizí blahobyt.
Zajímavé je, že ti, kdo tak varují před oligarchy, jsou zároveň rozhodnými odpůrci referend, a jsou naopak zastánci korespondenčního hlasování a dalších podvodných metod. Samozřejmě požadují cenzuru. Podivná láska k demokracii.
Zajímavé je, že ti, kdo tak varují před oligarchy, jsou zároveň rozhodnými odpůrci referend…
Nicméně je dobré připomenout, že existuje několik různých variant uspořádání, ve kterém má několik extrémně bohatých jedinců nebo několik rodinných klanů obrovský vliv na politickou moc.
První varianta je ukrajinská. V zemi působí několik oligarchů, z nichž každý je napojený na nějaký zahraniční vliv a kteří rozebírají zemi částečně pro sebe, částečně pro své zahraniční ochránce. Výsledkem je úplně zničená země, nicméně světový tisk není příliš kritický. Dokud oligarchové spolupracují s nadnárodními korporacemi, dostává země dobré známky z demokracie. V takovém uspořádání neexistuje žádný politická moc, která by nepodléhala přímo některému z oligarchů nebo některému ze zahraničních sponsorů. Volby mohou probíhat, ale nemají vliv na situaci.
Druhá varianta je třeba maďarská nebo ruská. V zemi působí několik oligarchů, nicméně silná osobnost v čele státu ty oligarchy přinutí jednat v souladu se zájmy národa. Vzniká tak neformální společenská smlouva, kdy ti nejbohatší dále bohatnou, ale zlepšuje se i život obyčejných lidí. Oligarchové si hodně berou, ale také něco dávají – podporují stabilitu, bezpečnost a národní myšlenku. Jakkoliv to není v souladu s ideálem rovnosti, i obyčejným lidem se daří lépe než kdykoliv předtím. A jak ukazují poslední tři roky, je takové uspořádání odolné vůči vnějším šokům.
Vzniká tak neformální společenská smlouva, kdy ti nejbohatší dále bohatnou, ale zlepšuje se i život obyčejných lidí.
Problém je v tom, že není jasné, jak se k takovému uspořádání dostat. Mnozí spojovali velká očekávání s Andrejem Babišem, a ta očekávání zjevně nebyla naplněna. Nejspíš to chce souběh mnoha okolností a k tomu ještě hodně štěstí.
Pak existuje ještě třetí varianta. Oligarchie bez oligarchů. Ta překvapivě nejvíce odpovídá původnímu významu slova oligarchie, kdy je moc rozptýlena mezi poměrně velkou skupinu a neexistuje nikdo, kdo by nesl odpovědnost. Taková vláda aristokratického davu z principu nemůže podléhat demokratické kontrole. Jak ukázal Curtis Yarvin, je odolná i vůči revolucím. Občas se podaří vyměnit třeba premiéra a ministry, ale vládnoucí skupina je rozlezlé i do médií, korporací, bank, univerzit, státních úřadů, neziskovek… volby nebo revoluce zasáhnou jen malou část, takže se vlastně nemění nic.
Výsledkem je vládnutí, které má všechny znaky iracionálního davového chování.
Výsledkem je vládnutí, které má všechny znaky iracionálního davového chování. Vládnoucí oligarchický dav postupně přilákal miliony agresivních migrantů, pak začal ničit hospodářství a životní styl klimatickým šílenstvím a nakonec nás zatáhl do zbytečné války. A ještě možná nejsou na konci možností. Nejsme na tom jako na Ukrajině, ale jdeme stejným směrem. Jak výstižně napsal Vidlák, až budeme zbídačeni tak, že nám nebude co vzít, budeme se ještě hodit jako potrava pro kanóny.
Je horší oligarchizace ukrajinského typu nebo oligarchizace západoevropského typu? Teď to vypadá hůře na Ukrajině, ale dlouhodobě nemusí být rozdíly až tak velké.
No a ještě zbývá čtvrtá varianta:systém politických stran (demokracie) nebo alespoň jediné odpovědné politické strany.Vždy však musí nést někdo odpovědnost:čím více moci,tím více odpovědnosti a naopak.Nejhorší je,kdy moc ve státě má více center,ale nikomu nejsou odpovědné-viz varianta číslo tři,vektory sil působí proti sobě a stát je bezmocný,nezodpovědný,je to ideální prostředí pro prosazování externích vlivů(cizí státy,globální kapitál-cizí zájmy v rozporu se zájmy obyvatel státu a národa).Varianta tři je dnešní EU,dnešní ČR
„V zemi působí několik oligarchů, nicméně silná osobnost v čele státu ty oligarchy přinutí jednat v souladu se zájmy národa.“
Rusko je diktatura a oligarchové nejednají v zájmu národa ale Putina. Je také naprosto jasné, jak se k danému stavu dopracovat. Na tom není v principu zase nic tak složitého.
Otázkou je, jak nastolit stav, kdy politická elita kontroluje do určité míry tu ekonomickou, ale zároveň není schopná kontrolovat i lid nebo další mocenská centra v zemi. Nebo máte snad dojem, že stav, kdy diktátor zahájí válku, zavede brutální cenzuru, umlčí každého, kdo se proti tomu ozve a místní oligarchy má na řetězu, je nějaká výhra. Teď Putin vraždí Ukrajince na Ukrajině. Ale kdyby se situace otočila a válka se přesunula do Ruska, myslíte, že by byli běžní Rusi nadšení z toho, do čeho je jejich diktátor zatáhl a na kterého nemají žádné páky.
Třetí možnost nemá co dělat s oligarchií. Spíše než oligarchie bez oligarchů je to diktatura bez diktátora. V diktatuře, jako je ta Putinova, se na vrchol dostane silný vůdce, a postupně ovládne svými lidi nebo zlikviduje všechny instituce a vlivné aktéry v zemi. Takže po čase tam není žádná nezávislá síla, která by mohla korigovat jeho jednání. Na Západě sledujeme podobný proces ale vedený zdola. Bez toho, že by tuhle homogenizaci mocenské vrstvy prováděl řízeně někdo, kdo se nejdříve dostal na vrchol.
„Otázkou je, jak nastolit stav, kdy politická elita kontroluje do určité míry tu ekonomickou, ale zároveň není schopná kontrolovat i lid nebo další mocenská centra v zemi.“
Takový stav přece z principu nemůže existovat! Je přece logicky nemožné, aby jakákoliv síla měla navrch nad silnými hráči a zároveň podléhala slabým hráčům. Leda byste měl na mysli zrušení soukromého vlastnictví.
Může to nastat v následujících situacích:
1) Vnější nepřítel – vnější nepřítel hrozí tím, že vše zničí a / nebo získá na svoji stranu nižší třídy. A tak ti nahoře ty dole moc nedrancují, protože je potřebují pro svoji obranu. Typickým příkladem je studená válka v západní Evropě. Reálná vojenská hrozba komunistického bloku, který mimo jiné financoval různá komunistická a mírová hnutí. Obranou bylo to, že střední a nižším třídám bylo umožněno prosperovat a zlepšovat si životní úroveň mnohem více než rostla životní úroveň lidem v socialismu.
Však také jen co studená válka skončila, tak pomalu životní úroveň středních tříd na západě klesá.
2) Reálný podíl nižších tříd na moci. Hrozba revolucí nebo volby radikálních politiků od nižších tříd. Příkladem je konec 19. století, kdy vznikly sociálně demokratické strany hájící zájmy dělníků, kdy vyšší třídy ustoupily a zavedly do té doby nevídané sociální opatření, neboť hrozilo, že dělnictvo zradikalizují komunisté a to by znamenalo změnu společnosti (zkráceno, zjednodušeno)