Návrat královských dvorů

Buransko-sociologické postřehy: Návrat královských dvorů a zahálčivých dvořanů

Zatímco domácí politická scéna žila imigrací a jen málokdo si povšiml, že Andrej Babiš v tichosti stáhl elektronickou evidenci tržeb (resp. odložil její zavedení na neurčito), autor tohoto blogu obhájil disertační práci, v níž, mimo jiné, pracuje s následujícím rozdělením dějinných období.

Když ti nejlepší nepracovali…

První období trvalo v zásadě do průmyslové revoluce, resp. do vzniku kapitalismu a bylo mimo jiné charakterizováno tím, že se elity vyhýbaly běžným ekonomickým činnostem. Společnost měla řadu mechanismů, jak vybrat ty nejlepší a pomocí těchto mechanismů oddělovala elity od prostého lidu, který se zabýval pěstováním obilí, výrobou nástrojů a podobnými „nízkými“ záležitostmi. Ti nejlepší nebo domněle nejlepší se věnovali docela jiným věcem – v horších případech plánovali a realizovali války, v lepších případech věnovali energii teologickým disputacím, výrobě nádherných modlitebních knih, projektování katedrál, nebo byli ozdobou panovnických dvorů. V každém případě platí, že jejich přínos pro život neurozených zemědělských vrstev (s výjimkou poskytování vojenské ochrany a udržování veřejného pořádku) byl nulový nebo velmi nízký.

…žilo se dobře jen na královských dvorech

Takové rozdělení společnosti mělo nutně následky. Když přehlédneme tisíc let před průmyslovou revolucí, vidíme, že došlo k obrovskému pokroku v oborech jako válečnictví, správa státu a mučení. Nejviditelnější pokrok probíhal v umění a architektuře – od raného románského umění po rozvinuté baroko. Život naprosté většiny obyvatel však zůstával těmito změnami nepoznamenán – snad až na zavedení pěstování brambor. Po staletí se neměnila délka života, obrovská dětská úmrtnost, nedostupnost zdravotní péče, neustále hrozící riziko hladomoru atd. Neměnily se ani dopady tak těžkého života na lidskou psychiku a lidské vztahy. Bráno měřítky z počátku 21. století, mezi nižšími třídami prakticky neexistoval citový život a neexistovaly ani dnes tak samozřejmé instituce, jako je dětství.

Když se honili za mrzkým ziskem…

Doba mezi průmyslovou revolucí a naší současností se od té předchozí lišila tím, že podstatná část příslušníků elit zakládala firmy, otevírala nové pobočky, vynalézala spotřební zboží a finanční produkty, optimalizovala pásovou výrobu, navrhovala nové modely automobilů, zkrátka věnovala se přesně těm činnostem, které byly v předcházejícím období označovány za nedůstojné urozených lidí. Výběrovým mechanismem, který příslušníky elit přitáhl tímto směrem, byly peníze ve spojení s relativně neregulovaným trhem.

…vydělali na tom hlavně chudí

Doba mezi lety 1800 a 2000 se tak stala dobou neuvěřitelného růstu produktivity, ze kterého těžily především nižší vrstvy. Ať přijmeme jakékoliv měřítko od délky života přes dětskou úmrtnost, dostupnost zdravotní péče, možnosti v oblasti životního stylu až po dostupnost kultury, vzdělání a cestování, došlo k takovému růstu, jaký v předchozích dobách nebyl představitelný ani pro utopické vizionáře.

A když v Bruselu obnovili královský dvůr,…

Na začátku 21. století jako bychom žili v období dalšího zlomu. Ti nejlepší míří do korporací, státní správy nebo do neziskových organizací na státní správu navázaných, kde se věnují některým z těch stovek záležitostí, které jsou při pohledu zdola v nejlepším případě nejasné a neuchopitelné, ale často jsou pokládány spíše za zbytečné nebo vyloženě škodlivé. Na rozdíl od starého režimu jsou ale k dispozici mnohem účinnější nástroje selekce (např. na základě kognitivních schopností), takže pravděpodobnost, že inteligentní a talentovaný člověk se bude věnovat výrobě, poskytování reálných služeb či jejich přímému řízení, je podstatně nižší než kdykoliv předtím.

…pravděpodobnost, že inteligentní a talentovaný člověk se bude věnovat výrobě či poskytování reálných služeb je podstatně nižší než kdykoli v minulosti.

…život začal být stále těžší

Jedním z pochopitelných důsledků je dlouhodobý a nezvratný hospodářský úpadek postihující shodně většinu států západní civilizace a neustále rostoucí rozdíl v životních šancích mezi těmi, kdo svou práci prodávají na stále se zmenšujícím relativně otevřeném trhu, a mezi těmi, jimž se daří získávat zdroje od centrálních autorit.

Hegel naruby

To všechno není jen spekulace. První testování na datech naznačují, že tomu tak je doopravdy. Někdo si možná vzpomene na školní úvody do filosofie a na hegelovské triády: nějaký jev existuje, pak je popřen a pak je obnoven na vyšší úrovni.

Hamplovo rozdělení dějin by bylo možné popsat obdobně, ovšem se zrcadlovým obrácením.

Tisíce let bylo mizerně, pak bylo pár století dobře, a teď bude zase mizerně, ještě hůř než na začátku. Ještě to nevidíme, protože máme technologii a organizační modely vyvinuté v druhém období, ale ekonomika jedoucí setrvačností už zpomaluje. Každá krize je hlubší než ta před ní, a konjunktury už nestačí k vytvoření pracovních míst pro ty, kdo je v předchozí krizi stačily. Poslední měsíce navíc ukazují, že většina západních společností ztratila i základní obranyschopnost. Není se čemu divit, žádná společnost, která plýtvá svými nejkreativnějšími mozky na přiblblé byrokratické činnosti, nemůže být úspěšná.  A dost možná, že nemůže ani dlouhodobě přežít.