Místo jednoho Drahoše máme hned dva: Generála a barbínu

Končí druhé volební období České republiky s přímo zvoleným prezidentem. Co tento ústavní experiment ukázal z hlediska sociologie?

Ukázalo že, že současným držitelům moci komplikuje výkon vládnutí. Ukazuje se, že zmanipulovat prezidentskou volbu je obtížnější než parlamentní, že je pro obyvatele srozumitelnější a že se jí účastní i ti, kdo si nedokážou vybrat mezi politickými stranami. Ukazuje se, že mohou vyhrávat i kandidáti, kteří jsou v momentálním sporu s vládnoucí oligarchií.

Žádné ústavní mantinely neexistují. Každý prezident je jedinečný a každý si vezme jiné pravomoci. A tak je to správně.

Nenazýval bych to ale ústavním experimentem. Není to přece tak, že bez přímé volby prezidenta by země fungovala lépe. Přestal by pan Rychetský zneužívat ústavní soud k manipulaci parlamentních voleb? Začal by se dodržovat zákon o České televizi, který požaduje nestrannost a objektivitu? Pochybuji.

Nevedla přímá volba přece jen k tomu, že pro veřejnost přestalo být srozumitelné, jaké jsou prezidentovy pravomoci a ústavní mantinely?

Žádné ústavní mantinely neexistují. Každý prezident je jedinečný a každý si vezme jiné pravomoci. A tak je to správně. Voliči svého kandidáta vysílají k tomu, aby hájil jejich zájmy. Ne k tomu, aby jim vysvětloval, proč to nebo ono nemůže.

Dějiny nás učí, že tomu bývá tak, že si někdo vybojuje určité pravomoci, a potom si je nechá potvrdit. Pokud někdo dostává pravomoci darem třeba od ústavního soudu, pak je vazalem ústavního soudu a nikoliv samostatně jednajícím politikem. Kdyby prezident čekal, až mu pravomoci přidělí někdo jiný, neměl by nikdy žádné.

Ale neohrožuje to ústavu?

Skutečná ústava má jenom jediný bod. Zní takto: Ten, kdo je momentálně silnější, ten rozhoduje. Pokud někdy v minulosti se nechala vládnoucí moc omezit, tak jen proto, že si nebyla jistá poměrem sil. Teď mají pocit, že se nemusí na nikoho ohlížet a podle toho jednají.

Pak ještě existují nějaké psané paragrafy, ale těmi se žádná vládnoucí moc nechá omezovat. Konec konců, od toho mají pana Rychetského, aby jim potvrzoval, že mohou všechno, na co mají chuť.

Konec konců, od toho mají pana Rychetského, aby jim potvrzoval, že mohou všechno, na co mají chuť.

V lednu půjdeme k přímé prezidentské volbě potřetí, to už obnáší nějakou zkušenost. Jak se podle vás z dvou voleb Miloše Zemana, kandidáta „dolních deseti milionů“ poučily poražené elity?

Patří k rysům současné doby, že mocenská a finanční elita není schopná se poučit. Po každém debaklu opakují stejné jednání, což vede k ještě horším debaklům, a pak pořád dokola. Dnes mají dva kandidáty stejně slabé, jako byl před pěti lety Drahoš, za kterého se nakonec sami styděli.

Do nadcházejících voleb postavili jednoho profesionálního manekýna s naprosto příšernou minulostí a panenku Barbie detailně řízenou svým manželem – právníkem zastupujícím spoustu velmi vlivných lidí, se kterými nechce mít žádný slušný člověk co do činění. Ani jeden z nich není schopen absolvovat debatu nebo dokonce vyslovit vlastní myšlenku. Místo jednoho Drahoše máme dva Drahoše.

Nicméně něco se během té doby v západním svět změnilo. Volební podvody se staly naprosto samozřejmou součástí liberálního vládnutí. To se projevilo při tzv. kontrole podpisů, kde se ministerstvo už ani příliš nepokoušelo předstírat nestrannost.

Volební podvody se staly naprosto samozřejmou součástí liberálního vládnutí.

Zatímco strana nazývaná jako „zemanovská“ vysílá do voleb bývalého předsedu vlády a nejúspěšnějšího politika minulého desetiletí, na druhé straně se do toho nejen nikomu nechtělo (i když premiér Petr Fiala byl vyzýván, ať kandiduje), ale dokonce ani nepodpořila jednoho z kandidátů, spíše varuje před kandidátem druhé strany. Co tento rozdílný přístup říká o vztahu obou skupin k prezidentskému úřadu?

Nepřikládal bych to rozdílnému vztahu k úřadu. Vláda je neoblíbená a uvědomuje si to. Pokud bude nějaký kandidát jasně akceptován jako blízký vládě, sníží to jeho šance.

Co dále o české společnosti vypovídá letošní sestava prezidentských kandidátů?

Zdá se mi, že to jen potvrzuje všechny trendy, které byly vidět už předtím. Třeba zásadně rozdělenou společnost. Každý kandidát je okamžitě zařazen na jednu nebo druhou stranu barikády, snad až na Karla Janečka.

Nebo si všimněte, jak se liší kandidáti obou stran. Na vládní straně úplně chybí osobnosti. Jsou tam obličeje, do kterých byla nainvestována neuvěřitelná mediální podpora. Ale co o těch lidech víme? Ano, nějaké skandály. Ale jinak? Loutky se stejně strojenými úsměvy bez chuti a zápachu. Nikdo z nich nemá žádný názor, který bychom už předtím nečetli tisíckrát. Jen profláklé fráze.

Čtenáři možná vědí, že na internetu existují generátory náhodných slov a generátory frází. Kdyby existoval takový generátor náhodných politiků, vypadli by z něj Petr Pavel, Danuše Nerudová a Pavel Fischer. Kdyby zmizeli z obrazovek, za pár měsíců nebudeme schopni si je vybavit.

Kdyby existoval takový generátor náhodných politiků, vypadli by z něj Petr Pavel, Danuše Nerudová a Pavel Fischer.

Všimněte si taky, že na druhé straně je každý nějak zajímavou osobností. Netvrdím, že je každý z nich sympatický, ale nikdo nezapadá do škatulek.

A pak je tu Tomáš Březina. Betonový král, který měl být černým koněm závodu, kdyby ho nevyřadili velmi podezřelým posuzováním podpisů. Vyčníval nad všechny jednak osobnostně, ale i tím, že přinesl konkrétní program a konkrétní vizi, která tu chyběla. Nazval bych to ekonomickým nacionalismem a zároveň transformací od ekonomiky založené na prezentacích, přeprodávání a spekulacích k reálné práci – průmyslu, zemědělství, stavebnictví, dopravě atd. Není to program pro pražskou kavárnu ani pro alternativu, ale pro normální většinovou veřejnost. Nevím, jaké jsou další záměry pana Březiny, ale ten program budoucnost rozhodně má.

Funkce českého a dříve československého prezidenta trochu trpí tím, že už od Masaryka byla vnímána nejen jako ústavní úřad, ale nad jeho rámec i „tatíčkovsky“ jako jakýsi otec celého národa. To se zásadně proměnilo přímou dvoukolovou volbou, která proti sobě nevyhnutelně staví dva kandidáty a jeden i se svou voličskou skupinou blížící se polovině hlasů musí být poražen. Dnes ale vyšel jakýsi průzkum, ve kterém mladí lidé vyjádřili svou představu prezidenta jako „rodiče“, který v těžkých dobách společnost chrání. A sami kandidáti stále mluví o tom, jak chtějí společnost sjednotit. Jaký podle vás bude další osud tohoto „tatíčkovského mýtu“ v podmínkách přímé volby?

Velmi specifická česká tradice je shodou okolností oživována ve chvíli, kdy velká část západního světa volá po velkých vůdcovských státnících. Osobnostech, kteří se dokážou postavit na odpor anonymními davu korporátních manažerů a profesionálů. Osobnostech, jako je třeba Viktor Orbán.

Aristokratický dav nemůže být poražen lidovým davem. Aristokratický dav musí být zkrocen osobností, která se bude o lid opírat. Klidně to může být osobnost masarykovského typu – vzdělaný národovec a socialista, kterému opravdu záleželo na životě obyčejných lidí. Ostatně, v tom se mu zmíněný Orbán velmi podobá.

U těch mladých lidí je zajímavé, že na jedné straně jsou naprosto servilní vůči současnému režimu, na druhou volají po vůdci, který přinese změnu. Za fasádou nadšení a arogance je cítit úzkost, někde uvnitř vnímají, že současný eurorežim s nimi nepočítá a i kdyby s nimi počítal, nebyl by schopný jim zajistit budoucnost.

Nečekají od prezidenta nic jiného, než že bude ignorovat kupící se problémy a opakovat správné fráze. To Petr Pavel zvládne bez problémů.

Když jsme u toho sjednocování. Petr Pavel, jeden ze spolufavoritů na straně podporované elitami, má jako hlavní heslo prezidentské kampaně „Řád a klid“. Je podle vás právě nastolování řádu, tím spíše od kandidáta s vojenskou minulostí, tím co se v kulturním prostředí střední Evropy očekává od prezidenta republiky?

To je naprosto šílené. Kandidát ve volební kampani fakticky slibuje, že ukončí diskuze a zatočí s kritiky vlády tak, že se nikdo neodváží ani ceknout. Naštěstí Petr Pavel není Pinochet ani Franco, i když je možná tajně obdivuje. Kdo ví, jestli mu ten slogan vůbec ukázali. Je to jen manekýn a bude poslušně podepisovat a plnit další pokyny, ať přijdou z ciziny nebo od místních sponsorů. Úřad prezidenta se v případě jeho zvolí, stane stejně bezvýznamným jako v dobách, kdy zemi řídil generální tajemník komunistické strany.

Nicméně myslím, že jeho stoupencům to může vyhovovat. Odpovídá ideálu iracionálního tupého davového jednání, které je typické pro současnou vládnoucí elitu a které se v dohledné době nezmění. Nečekají od prezidenta nic jiného, než že bude ignorovat kupící se problémy a opakovat správné fráze. To Petr Pavel zvládne bez problémů.

Mysleme raději na to, co bude za pár let a co bude možné dělat, aby tenhle národ přežil. A jak do té doby přežijeme.

Když si vezmeme hlavní výzvy, kterými bude společnost v tomto desetiletí čelit, kdo je podle vás nejvhodnějším „průvodcem“ těmito turbulencemi z funkce prezidenta? Je to voják a veterán kuloárů NATO Petr Pavel, zkušený politik a lidový tribun Andrej Babiš, liberální ekonomka Danuše Nerudová, nebo někdo jiný?

Je to úplně jedno. Generál i barbína budou jenom poslouchat a horlivě plnit rozkazy. Jejich intelekt zjevně nedovoluje pochopit něco tak složitého jako rozpad amerického impéria a důsledky pro malé evropské státy. Natož smysluplně reagovat. Andrej Babiš možná bude vůči tlakům z ciziny trochu odmlouvat, ale to je taky všechno.

Doporučuji čtenářům nedávat tomu příliš emocí. Všechny varianty jsou špatné. Mysleme raději na to, co bude za pár let a co bude možné dělat, aby tenhle národ přežil. A jak do té doby přežijeme.

Publikováno na Parlamentních listech. Ptal se Jakub Vosáhlo.