David Martínek: Protasevič v sedmi bodech
Za prvé. V principu odmítám Lukašenkův režim. Věřím, že pluralitní demokracie je cestou života. Z vlastní zkušenosti v socialistickém Česku vím, že diktatura cestou není.
Zároveň. Věřím a doufám, že v Bělorusku, tak na Ukrajině, tak i v Rusku vývoj postupně dospěje ve stabilní ekonomický a politický systém, kdy demokracie a svoboda bude normální a běžnou věcí. A kdy k tomu dojde vlastní cestou.
Zcela určitě se to nestane tak, že vytáhnete představitele opozice z letadla a zavřete jej do vězení. Jako to udělal Lukašenko.
A zcela určitě demokracie nenastane cestou převratu, organizovaného ze zahraničí. Jako se pokoušel Protasevič. To je potřeba zdůraznit.
Zcela určitě demokracie nenastane cestou převratu, organizovaného ze zahraničí. To je potřeba zdůraznit.
Za druhé. Převrat, iniciovaný ze Západu není cestou, kterou můžete v Rusku, Bělorusku nebo Ukrajině něčeho docílit. Ukázal to názorně Majdan. Lidé tam berou do rukou zbraně. Žádný samet. Ale válka. Výsledkem jsou mrtví, extremisté ve vládě, násilí a chaos. Život obyčejných lidí se tím nezlepší. Země se naopak může přiblížit stadiu rozpadu státu, jak ukázal případ Ukrajiny a dění na Krymu, Luhansku a Doněcku v roce 2014.
Za třetí. Změna musí přijít zevnitř. Fandím mladým, kteří se v ulicích bouří proti Lukašenkovi. Šel bych s nimi. Ale popravdě, a po zkušenosti, myslím si, že změn se musí ujmout jejich vlastní vzdělaní a schopní lidé, s jasnou vizí, jak řídit stát v novém údobí jejich vlastních dějin.
Všechny tři zmíněné státy mají schopné kádry, kteří, věřím, přinesou změnu. Sedí v jejich úřadech, na univerzitách, ve firmách a institucích. Jsou to řídící kádry, které musí samy najít a inspirovat pokojnou politickou cestu ke změně, motivovanou ve prospěch života obyčejných lidí. Taková cesta je jedinou dobrou cestou, která má naději na úspěch.
Nic na světě není zadarmo. Dnešní podpora odjinud může být zítřejším jařmem, kterou vámvaši dnešní podporovatelé postupně nasadí na krk.
Nic na světě není zadarmo. Dnešní podpora odjinud může být zítřejším jařmem, kterou vámvaši dnešní podporovatelé postupně nasadí na krk.
Za čtvrté Případ Romana Protaseviče není případem pokojné a promyšlené změny. Je to mladý hoch, který má za sebou velmi dobrodružnou cestu. Jednou z jejích etap je možná také fakt, že se přidal k jednomu z batalionů neonacistického AZOVu. Jako fotograf, a možná i jako bojovník. A to by bylo zlé. Neonacisté v čele odporu? Jako na Ukrajině?
Protasevič byl zatčen a poprvé v životě nejspíše narazil na tvrdý střet s obávanou mocí. Ve kterém okamžitě a bezprostředně selhal.
Média píší, že byl zmlácen, zdrogován a vynutili na něm přiznání ke spolupráci i převratu. To je bezesporu odporné. Ale dívám se na to video.Vidím, nezlobte se, nezralého kluka, který se okamžitě složil. Po zatčení přímo kolaboruje s režimem. Ve vynuceném přiznání udává své spolupracovníky a pochlebuje Lukašenkovi. (Video je zde)
Já ho neodsuzuji. Strach z vězení zacvičí s každým, nejen u tak mladého kluka. A ne každý revolucionář, vypěstovaný západními neziskovkami, je ochoten za svou věc položit život. Nebo jít na roky do vězení.
Ne každý revolucionář, vypěstovaný západními neziskovkami, je ochoten za svou věc položit život. Nebo jít na roky do vězení.
Za páté. Na západě máme hrdiny, kteří se obětovali. Jmenují se Assange, Manning, Snowden. Dobře víme, jak dopadl Julian Assange. To je v podstatě jediný a poslední skutečný hrdina téhle epochy. Jediný, kdo se vzepřel nejmocnějším světa a kdo si také svůj boj šeredně odskákal. Pro mě je hrdina tenhle chlap. Jak to, že o něm denně nepíší média? Jak to, že nemáváme vlajkami před americkou ambasádou? Nechali jsme jej hnít 7 let na ambasádě. A nakonec sedí v base v Británii. V Americe mu hrozí trest 175 let vězení. Jděte k čertu! Pokrytci.
Za šesté. Teď, na západě, budeme opěvovat chlapce, jehož cesta možná vedla přes spolupráci s nejtvrdšími ukrajinskými neonacisty. Je to zatím otázka, jak se ptá francouzský server Les Crises. Tohle je potřeba vědět přesně. Ne si lhát do kapsy. Neprefabrikujme „hrdiny“. Nic dobrého to nepřinese.
Za sedmé. Protasevič je symbol, toužebně očekávaný západními, tedy našimi silami. Konečně svrhneme diktátora Lukašenka. A v druhém sledu na území Běloruska nejspíše prskneme nějaký ten radar nebo vojenskou základnu. O tohle nejspíše zase jde.
Jenže. Pokud se v případě Protaseviče nakonec ukáže, že je to podivný hrdina, bude to špatně. Budeme u Bělorusů, Rusů i Ukrajinců po čase za lháře.
Máme poskytovat podporu. Ne diverzi. Ne propagandu. Ne konfrontaci.
Máme poskytovat podporu. Ne diverzi. Ne propagandu. Ne konfrontaci. Uděláme daleko více, když se tyto země stanou součástí cílené kulturní, společenské a obchodní výměny. Protože teprve v přímém kontaktu s demokracií budou mít sami dosavadní vládcové dost problémů vlastním lidem vysvětlit, proč vlastně skutečnou demokracii v zemi nemít. Je to delší cesta. Ale cesta míru.
Konfrontace a pokusy o převrat dělají přesně pravý opak.Vhání lidi, kteří by měli být našimi bratry a přáteli na opačnou stranu bojových linií. A to je špatná cesta.
