Martin Konvička: Zbyteční lidé a válka

Od jara často připomínám paralely dnešní doby s rokem 1914, hlavně v tom aspektu, že ani tenkrát válku skoro nikdo nechtěl, a když, tak krátkou a bravurní, s návratem odvedenců „do Vánoc domů“. A stejně jako tenkrát provázelo vypuknutí války nefalšované nadšení, a to prakticky ve všech zapojených zemích. Je o tom spousta očitých svědectví, znepokojilo to už současné psychology (včetně S. Freuda a jeho žáka C. Junga), odráží se to v kilometrech beletrie, nikdo to dosud uspokojivě nevysvětlil.

Kolega Michal Rusek mi sice namítnul, že „ti, kdo podali svědectví, nejsou všichni ti, kdo umřeli v zákopech“, ale ta svědectví hovoří přinejmenším to, že pro válku byli nadšení tehdejší intelektuálové, včetně mladých. Ty dobrovolně nastoupivší ročníky elitních britských chlapeckých středních škol, postřílené ve Flandrech do posledního kusu, nejsou mýtus! No a dnes je to stejné – oficiální elitní intelektuálové jsou nadšení, slovo „mír“ v nich vyvolává záchvaty vzteku, volají tu po větší pomoci, tu dokonce po přímém zapojení, a někteří – na to pozor – se skutečně zapojují. Ať už jako „interbrigadisté“, nebo jako obslužné síly všeho druhu (zde i tam), nebo na pozicích politických či akademických, nebo – konečně – jako nadšení „vlaječkáři“ na sociálních sítích.

Můj soused tady na venkově, zemědělec, ani nikdo v širším okolí, válečným nadšením nehýří.

Můj soused tady na venkově, zemědělec, ani nikdo v širším okolí, válečným nadšením nehýří.

V roce 1914 uplynulo od poslední větší leč vcelku krátké války (prusko-francouzské) 45 let, od posledního dlouhého celokontinentálního požáru (války napolenonské) pak rovných 99 let… Podstatnější však asi bude téměř 70 let (od 1848-50) skoro nepřetržitého růstu blahobytu a prosperity. Protože 2022-1945 = 77 let…

Nadhazuji hypotézu, že dlouhá období prosperity a míru způsobí – vedle „vyvanutí“ vzpomínek pamětníků – dvě věci.

Za prvé, v dlouhodobě mírové společnosti se naakumulují osoby a charakterové rysy, které by v bojovnější společnosti byly eliminovány tak nějak průběžně. Agresoři, psychopati, kompulzivní válečníci … chlapi (a baby) kteří by se v neutuchajícím low-intensity válčení raného středověku vybíjeli v nekončících krevních mstách mezi sousedními feudálními rody, v „kondotiérském“ novověku by se navzájem vymlátili v soubojích, v nějaké novoguinenské vesnici by je fláknul po hlavě soused během romzíšky o ženskou či čuníka. Ti lidi, respektive jejich vlastnosti, tady pořád jsou – no a po dlouhém míru překročí jejich výskyt nějakou kritickou mez.

Za druhé, souběžně se kumulují osoby veskrze zbytné, „lišnije ljludi“ ze staré ruské beletrie, politováníhodné existence bez životních cílů, bojů, utržených ran nebo naopak hlubokých emočních vazeb, které však – protože prosperita a mír – získají postavení a vliv, které by v chudších či bojovnějších společnostech opět nemohli získat.

…souběžně se kumulují osoby veskrze zbytné, „lišnije ljludi“ ze staré ruské beletrie, politováníhodné existence bez životních cílů, bojů, utržených ran nebo naopak hlubokých emočních vazeb,

Pro tyhle lidi je válka Vzrušení (konečně se něco děje…). Naplnění (i já dělám dějiny, jsem na správné straně…) a dokonce i Vysvobození (nemám rodinu, nemám děti, nadřízení i podřízení v úřadu mi lezou krkem, jsem ideální pro obětování…). Takoví lidé opravdu jsou – a nemusíte je hledat jen mezi šílenci, kteří nechali všeho a odjeli do první linie. Podívejte se na naši ministryni obrany. V bojovnější společnosti by ministrem obrany byl voják, který ví, že válka znamená především mladé kluky i starší chlapy, kteří už nikdy neobejmou svou holku, mámu nebo syna, u nás je to post-klimaktericka bezdětná vadnoucí bankovní úřednice s IQ morčete a chováním řeznického psa (bývala docela hezká). Nebo se podívejte na válkychtivé politiky, třeba poslance(?) Bendu, Fialu či Žantovského. Jo, ten třetí kdysi i něco dokázal – jenže dnes to jsou chlapi, kteří snad ani nemají rodiny (Fiala jo, ostatní nevím!), ale neznáme na ně jedinou pořádnou neřest – průser – koníčka nebo posedlost – nevíme, že by postavili dům, uměli vařit, milovali koně, psa či auta – pěstovali nějaký sport – vynikli v pěstování kaktusů či sbírání známek. Jejich životy, byť třeba profesně úspěšné, jsou lidsky dokonale nicotné. A válka… to je prostě šance!

Rozhodně tady nepléduji za to, abychom menšími válkami předcházeli válkám velkým.

Pléduji za jediné – aby ta válka skončila, respektive abychom se do ní přestali plést.

Nebo snad chceme dělat „dobře“ zbytečným lidem, kteří momentálně vládnou tzv. Západu?