Marie Kovalová: Zářijová výročí
1322 – měsíc září byl teplotně průměrný a dost deštivý.
1422 – září asi bylo teplotně i vláhově vyrovnané – nejsou o něm zprávy.
1522 – v září bylo velmi teplo.
1622 – v září nejsou zaznamenány žádné výkyvy teplot, ani srážek.
1722 – září bylo průměrně teplé, ale deštivé.
Od roku 1770 byla soustavně měřena teplota vzduchu v Praze v Klementinu:
1772 – září mělo průměrnou teplotu 15,7 °C.
1822 – v září byla průměrná teplota 15,2 °C.
1872 – v září bylo poměrně teplo, průměrně 16,5 °C.
1922 – září bylo velmi chladné, mělo průměrnou teplotu 12,5 °C.
1972 – i v tomto roce bylo září dost chladné, průměrně 12,8 °C.
(Údaje o počasí jsou čerpány z knihy Jiřího Svobody, Zdeňka Vašků a Václava Cílka „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“ vydané v nakladatelství Regia v roce 2003.)
Dne 1. 9. 1982 zemřel týden před 82. narozeninami Haskell Brooks Curry, americký matematik a logik. Je znám především díky své práci v oboru kombinatorické logiky. Je též autorem Curryho paradoxu a Curryho–Howardova isomorfismu. Jsou po něm pojmenovány tři programovací jazyky: Haskell, Brook a Curry, jakož i technika přeměny funkce v matematice a matematické informatice – nazývá se currying.
Dne 1. 9. 1992 Slovenská národní rada schválila novou ústavu Slovenské republiky (úst. zák. SNR č. 460/1992 Sb.). Tato ústava byla přijata jako ústava plně suverénního státu a prakticky neuznávala suverenitu ČSFR. Byla přijata v rozporu s čl. 142 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Poslanci SNR sice porušili ústavní slib věrnosti Československé federativní republice, když přijali novou ústavu SR, ale žádný postih je za to nečekal.
Dne 2. 9. 1752 ve Velké Británii, kde vládl Jiří II. (1683-1760), byl přijat gregoriánský kalendář. Po tomto dni si ve Spojeném království napsali 14. září 1752, tak jak si ho psali už ve většině zemí Evropy. Gregoriánský kalendář prvně v Evropě zavedlo v roce 1582 několik katolických zemí (na pokyn papeže Řehoře /Gregoria/ XIII.) a další je postupně přijímaly v následujících letech. V Čechách byl gregoriánský kalendář zaveden na příkaz Rudolfa II. od ledna 1584. V Rusku byl přijat dokonce až v roce 1918, za bolševické revoluce tam platil juliánský kalendář, byla tedy v říjnu, ale slaví se podle nového kalendáře 7. listopadu.
Dne 3. 9. 2012 zemřel v Jižní Koreji nedaleko Soulu 92letý Son-mjong Mun, známý jako reverend Moon, zakladatel nového náboženského hnutí Církev sjednocení. V roce 1940 zahájil svoji náboženskou činnost nejprve v Severní, pak v Jižní Koreji, v 50. letech se jeho Církev sjednocení objevila v USA a v Japonsku a od 60. let pak na celém světě. Kvůli svému náboženskému a také antikomunistickému smýšlení byl několikrát uvězněn. Stal se známým díky pořádání obřadů požehnání (od roku 1960), zvaných také „hromadné svatby“. Roku 1982 založil novinový deník The Washington Times. Mun měl se svojí manželkou Hak-ča Han 14 dětí. Byl jedním z nejrozporuplných náboženských vedoucích současnosti.
Dne 4. 9. 1682 anglický astronom Edmond Halley (1656-1742) prý prvně pozoroval kometu, která byla později po něm pojmenována. V některých pramenech je, že ji prvně pozoroval 10. září toho roku 1682. Halleyova kometa, dnes první dáma mezi kometami, tehdy prý neobyčejně jasná a krásná s mírně zahnutým ohonem dlouhým 12 až 16 stupňů, se na nebi objevila v posledním srpnovém týdnu a bylo možno ji obdivovat prostým okem celý měsíc. Samozřejmě jí tehdy věnovala pozornost většina astronomů, ale právě Edmond Halley pak roku 1705 na základě studia historických materiálů o kometách jako první předpověděl (napsal to v Synopsis astronomia cometicae) její návrat v prosinci 1758. Když se tak opravdu stalo, kometě se od roku 1759 začalo říkat Halleyova kometa. Vrací se k nám po 75-76 letech, naposledy ji mohli lidé vidět v roce 1986, kdy ale nebyla nijak jasná. Příště do blízkosti Země doputuje v roce 2061.
Dne 4. 9. 1892 byly rozvodněnou Vltavou zničeny dva oblouky Karlova mostu. Jeden se zcela zřítil, druhému moc nechybělo. V Praze voda začala stoupat od 2. srpna. Byla zatopena větší část Starého Města, Staroměstské náměstí bylo pod vodou, vltavská voda se dostala i do přízemních částí Národního divadla. Druhý den (5. září) voda prý poměrně rychle začala opadat.
Dne 5. 9. 1972 paralyzoval olympijské hry v Mnichově teroristický útok. Před pátou hodinou ranní vpadlo osm členů palestinské teroristické skupiny „Černé září“ do pokoje izraelské výpravy v olympijské vesnici. Dva Izraelce zastřelili a zbylých devět vzali jako rukojmí. Pomáhal jim německý neonacista Willi Pohl (*1944). Za rukojmí požadovali propustit z izraelských vězení na tři stovky palestinských teroristů. Izraelská vláda to ale odmítla. Následovala zbrklá akce Němců plná nepochopitelných chyb s nejhorším výsledkem: jeden policista a všechna! rukojmí – 9 izraelských sportovců – bylo zabito. Z osmi teroristů bylo při akci pět zastřeleno, zbývající tři po hodinové honičce chytli policisté.
Dne 7. 9. 1812 u Borodina, sto kilometrů od Moskvy, se střetla Napoleonova vojska s ruskými vojsky pod vedením knížete Kutuzova (1747-1813). Od chvíle kdy Napoleon vpadl do Ruska (24. 6.) uběhlo 11 týdnů. Borodinská bitva byla nejkrvavější z celého Napoleonova tažení do Ruska. Obě strany prohlásily bitvu za své vítězství, ale prakticky ji nevyhrál nikdo. Kutuzov dal, pro mnohé neuvážený (později naopak ceněný jako nanejvýš taktický) rozkaz k ústupu ruských vojsk. Proto už 14. září 1812 francouzská vojska bez boje vstoupila do Moskvy. Ta byla pustá a začala hořet. Dodnes jsou dohady o tom, zda Moskvu zapálili Rusové či Francouzi. Pravdou zůstává, že její požár nejvíc poškodil Napoleona, který čekal, že car s ním uzavře „mír” sotva Francouzi Moskvu obsadí, ale nestalo se tak. Zato situace Francouzů se den ode dne zhoršovala, deptal je nejen nedostatek zásob, ale později i silné mrazy. Naopak Rusové se ze svých ztrát postupně vzpamatovávali a začali Napoleona z Ruska vytlačovat. 14. prosince 1812 ubohé zbytky z více než půlmilionové francouzské armády opustily ruské území a v té době Napoleonovi spojenci z Rakouska, Pruska a Švédska přešli na ruskou stranu. V říjnu 1813 došlo k bitvě u Lipska, kde byla Napoleonova vojska poražena a postupně dotlačena až k Paříži, kde Napoleona na jaře 1814 jeho vlastní maršálové donutili vzdát se vlády a odejít do vyhnanství na ostrov Elba (což ještě nebyl jeho konec).
Dne 7. 9. 2002 zemřel ve věku 79 let Alexej Pludek, prostějovský rodák, inženýr ekonom, spisovatel, autor nejen sci-fi příběhů, ale i historických románů a divadelních her, novinář, známý svým komunistickým (a antisemitským) smýšlením. Angažoval se tak i po roce 1989.
Dne 9. 9. 1912 zemřel 59letý Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Bohuslav Frída, spisovatel, básník, dramatik a překladatel. Pseudonym Vrchlický si dal už koncem gymnaziálního studia podle zapomenutého kutnohorského básníka J. V. Jelínka, který pod tímto jménem (podle kutnohorské říčky Vrchlice), publikoval. Roku 1919 vytesal kutnohorský sochař Josef Chvojan (1879-1939) na skále nad říčkou Vrchlicí v Kutné Hoře na ploše cca 12 m2 ohromný reliéf Jaroslava Vrchlického, který je jedním z největších monumentů, jaký byl na počest českého básníka vytesán. Po maturitě začal Vrchlický studovat bohosloví, ale už po půl roce zjistil, že jej kněžský stav neláká. Proto přestoupil na filozofickou fakultu a věnoval se studiu historie, románským jazykům a filozofii. Na podzim 1873 se seznámil se Sofií Podlipskou (1833-1897), mladší sestrou Karolíny Světlé (1830-1899). Brzy se mezi nimi, i přes rozdíl 20 let, vyvinul hluboký vztah, který ovlivnil básníkův život a trval až do Sofiiny smrti. Roku 1879 se Vrchlický oženil s dcerou Sofie Podlipské Ludmilou (1861-1915). První léta jejich manželství byla šťastná a Vrchlický dal výraz svému rodinnému štěstí v jásavých tónech milostné a rodinné poezie. Existenčně zajištěn, veřejně uznáván, obklopen řadou epigonů, byl reprezentantem měšťanské kultury a chloubou národní společnosti. V roce 1901 byl Vrchlický povýšen císařem Františkem Josefem I. do šlechtického stavu a jmenován členem Panské sněmovny ve Vídni. Také získal několik nominací na Nobelovu cenu za literaturu, ale neobdržel ji. Vrchlický byl tou dobou velmi činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, na Univerzitě Karlově přednášel literaturu, byl členem České akademie věd a v několika českých městech byl čestným občanem a patří k nejvýznamnějším českým překladatelům – k překladům si vybíral náročná a kvalitní díla z různých národních literatur (např. Faust, Božská komedie, Květy zla, pohádky H. Ch. Andersena). Nikdo z českých překladatelů před Vrchlickým nerozšířil rozhled českého čtenáře po světové literatuře tak zásadně. Vrchlického vlastní dílo má přes 200 svazků, mj. 50 divadelních her, z nichž nejznámější je zřejmě Noc na Karlštejně a přes 80 básnických sbírek. Závěr básníkova života byl poznamenán utrpením z manželčiny nevěry a pak nemocí, která se poprvé ohlásila v roce 1908 záchvatem mozkové mrtvice. Po ní Vrchlický ztratil schopnost číst a psát, mluvil jen s obtížemi a byl trýzněn ukrutnými bolestmi hlavy. Občas nemoc přechodně ustoupila, ale brzy se přihlásila znovu. Poslední rok života strávil Vrchlický u svých přátel v Domažlicích, kde i zemřel.
Dne 10. 9. 1962 zemřel v Mladé Vožici ve věku 90 let Ota Bubeníček, akademický malíř, loutkářský průkopník, herec a sokol, žák profesora Julia Mařáka. Hlavním motivem Oty Bubeníčka byl český venkov – zachytil chalupy, pole, košaté stromy a rybníčky. Obrazy s krajinomalbou byly malovány v duchu realismu, s neporušeným charakterem přírody a bohatou barevností. Jeho malby mají v dnešní době dokumentární hodnotu, neboť zachycují i lidovou architekturu, která byla zničena.
Dne 11. 9. 1922 začal fungovat tzv. Britský mandát Palestina – mandátní území Velké Británie, které jí bylo svěřeno Společností národů po první světové válce na Pařížské mírové konferenci (1919) v důsledku pádu Osmanské říše. Jedním z hlavních cílů bylo napomoci realizaci tzv. Balfourovy deklarace z 2. listopadu 1917, která měla zaručit „zřízení národní domoviny pro židovský národ“. Na konferenci v San Remu (duben 1920) bylo dohodnuto, že se území zhruba mezi řekou Jordán a Středozemním mořem (včetně Jeruzaléma!) stane součástí židovské národní domoviny. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno ještě v roce 1922 Společností národů, přijato také Kongresem USA a stvrzeno podepsáním mezinárodního Britského memoranda o Palestině (tzv. Bílé knihy). Brzo, zprvu za podpory britské mandátní správy, došlo k masivnímu židovskému přistěhovalectví a vykupování půdy od Arabů, což se však jiným Arabům, kteří si najednou začali říkat „Palestinci”, nelíbilo a začali se bouřit. Nepřijali žádné další rozhodnutí OSN týkající se této oblasti – třeba bylo v jejich prospěch a s teroristickými akcemi nepřestali dodnes.
Dne 12. 9. 2012 zemřel náhle jen den před svými 80. narozeninami Radoslav Brzobohatý, velmi oblíbený (hlavně ženami) herec. Jeho otec i dědeček – Moraváci – bývali námořníci. Radek v tradici nepokračoval, navštěvoval gymnázium ve Valašském Meziříčí a po vyloučení ze školy (za nějaký kázeňský přestupek) na konci kvinty se v Krnově vyučil mechanikem pletařských strojů. Už jako student působil v lidové hudební skupině a v ochotnickém kroužku. Na Valašsku, kde se po válce jeho rodina usadila, prožil dětství. Odtud pramení i jeho láska k lidovým písním, které zde slýchával. Od dětství také hrál na několik nástrojů (housle, basu, kytaru, trubku). Veřejně začal vystupovat již při studiu na střední škole, hrál v kapelách a také s ochotníky. V roce 1954 dostudoval DAMU a pak působil v oblastních divadlech, mj. v Příbrami, Mostě, Olomouci. V roce 1962 přišel do Prahy, nastoupil do angažmá v Divadle S. K. Neumanna v Libni a od roku 1967 byl členem Divadla na Vinohradech, kde strávil více než 30 let. Z vinohradského divadla odešel v roce 2000 po delším období, kdy nebyl obsazován („díky” ředitelce Jiřině Jiráskové) do velkých rolí. S divadlem chtěl údajně skončit, avšak jeho žena (Hana Gregorová *1952) mu to rozmluvila. Zkusil to tedy v Karlínském hudebním divadle, kde exceloval v roli Řeka Zorby. V roce 2004 pak spolu s manželkou založili v Opletalově ulici Divadlo Radka Brzobohatého. Divadlo funguje stále i potom, co Radek náhle zemřel a jeho žena divadlo prodala. Radkovou první ženou byla herečka Jarmila Kolářová (*1932), se kterou měl dceru Radanu a od ní vnuka Josefa. Jeho druhou manželkou byla Jiřina Bohdalová (*1931), s ní vydržel dvanáct let. Utekl od ní k Haně Gregorové, s níž žil od roku 1981, spolu měli syna Ondřeje (*1983). Radek celý život náruživě kouřil, říkal, že s tímto zlozvykem nemůže nic udělat. Během svého života ztvárnil přibližně 150 filmových a seriálových rolí. Bez jeho tváře si dnes nedokážeme představit např. pohádku Princ a Večernice (1978), kde zazářil jako Mrakomor, nebo kultovní komedii Sněženky a machři (1982). Jako profesor Karda si také zahrál v pokračování Sněženky a machři po 25 letech (2008). Posledním jeho filmem byla hořká komedie Vrásky z lásky (2012) s Jiřinou Bohdalovou v režii Jiřího Stracha.
Dne 13. 9. 1922 se v andských horách v Peru narodila Yma Sumac, zpěvačka, přezdívaná „incká princezna“, vlastním jménem Zoila Augusta Emperatriz Chavarri del Castillo. Roku 1935 dostala možnost zpívat v argentinském rádiu a tím začala její pěvecká kariéra. Měla hlasový rozsah nejméně přes tři oktávy a v době, kdy byla na vrcholu, až pět oktáv. Její písně se také nazývaly „zvuky pralesa“. Později se seznámila se skladatelem Moisesem Vivancem, který se stal jejím manažerem a také manželem (1942). Společně založili skupinu The Inka Taky Trio, kde působil tanečník Cholito Tiber, bratranec Ymy Sumac. Zpívali, tančili a hráli peruánské písně nejprve v Jižní Americe a od roku 1946 v New Yorku. Zlatou érou Ymy Sumac byla 50. a 60. léta, kdy se svým repertoárem inckých a latinskoamerických lidových písní sjezdila celý svět. V roce 1964 zpívala i v Praze. Yma ale měla slabý hlas a nemohla zpívat na jevišti bez mikrofonu (např. v opeře). Byla však velmi žádaná ve studiových nahrávkách. Zemřela v Los Angeles 1. 11. 2008.
Dne 13. 9. 2002 v Moskvě zemřel 96letý Alexandr Petrovič Kazancev, ruský inženýr elektrotechnik, hlavně známý spisovatel sci-fi, scenárista a šachista. Po studiu na Tomské polytechnice nastoupil do metalurgického podniku, ale brzy přešel do všesvazového výzkumného ústavu elektrotechnického. Zabýval se vynálezy a také skládáním šachových úloh, za něž obdržel řadu cen (byl mezinárodním mistrem a členem výboru pro šachové úlohy FIDE). Vedle toho psal povídky, romány a scénáře. Jeden jeho sci-fi scénář vyhrál roku 1936 sovětskou soutěž scenáristů, ale zfilmován nebyl. Kazancev jej pak přepsal do podoby románu Hořící ostrov. V roce 1946 napsal svoji nejspíš nejslavnější sci-fi povídku Výbuch, ve které se věnuje „tunguzské události” z konce června 1908. S Leonidem Kulikem (1883-1942), který se do sibiřské tajgy na místo katastrofy vypravil první a pak ještě několikrát, se Kazancev možná i setkal, ale sám se tam nepodíval, ač ho údajně několikrát vedoucí výprav sebou zvali. Určitě však dobře znal výsledky Kulikových expedic do sibiřské tajgy a byl patrně prvním, kdo vysvětlil pro mnohé záhadu neexistujícího kráteru v tajze po dopadu nějakého vesmírného tělesa – napsal, že výbuch nastal několik kilometrů nad zemí. Alexandr Kazancev byl nestorem sovětské/ruské vědecké fantastiky, je autorem asi 75 děl, která byla přeložena v mnoha zemích světa.
Dne 14. 9. 1982 zemřela po automobilové nehodě 52letá Grace Kelly, monacká kněžna, původně americká herečka, která se roku 1956 provdala se za monackého knížete Reiniera (1923-2005) a měla s ním 2 dcery a syna.
Dne 15. 9. 1922 náhle zemřel ve věku 63 let Matěj Norbert Vaněček, táborský rodák, matematik, středoškolský a vysokoškolský pedagog. Vyučoval na reálkách v Hradci Králové, Českých Budějovicích a Táboře. Od roku 1904 přednášel na pražské technice; roku 1906 tam byl jmenován docentem a o dva roky později profesorem. Věnoval se převážně analytické geometrii. Zvláštní je, že zemřel měsíc po svém starším bratrovi Josefu Sylvestrovi, také matematikovi, kterému bylo 74 let.
Dne 17. 9. 1862 se v Severní Americe střetla vojska Unie (Severu) a Konfederace (Jihu) u říčky Antietam ve státě Maryland. Byla to údajně nejkrvavější bitva severoamerické občanské války (1861-1865). Do této doby se vítězství klonilo na stranu Jihu, ale přestože bitva dopadla prakticky nerozhodně, po ní začal získávat převahu Sever. Už za pět dní po bitvě (22. 9.) Abraham Lincoln vydal předběžné vyhlášení, podle něhož byli od 1. 1. 1863 všichni otroci na územích Unie svobodní. Faktický konec otroctví ale znamenal až 13. dodatek ústavy USA v roce 1865. Hned od roku 1863 začaly vznikat první oddíly černošských dobrovolníků, které výrazně pomohly Severu v bitvách proti Jihu.
Dne 18. 9. 1502 přistál Kryštof Kolumbus (1451-1506) ve Střední Americe v Kostarice. Byla to jeho čtvrtá a poslední cesta do Nového světa. Do Španělska se z ní vrátil 7. září 1504.
Dne 18. 9. 1972 zemřel 77letý Bohuslav Fuchs, architekt a urbanista evropského významu. Byl jedním z pionýrů moderního stavebního stylu. Svým mimořádně rozsáhlým dílem zásadně ovlivnil vývoj české architektury. Realizoval více než 150 staveb, z nichž některé, jako brněnský hotel Avion nebo pavilon města Brna, či lázně Zábrdovice a další, se staly stěžejními stavebními díly moderní epochy.
Dne 19. 9. 1812 zemřel ve Frankfurtu nad Mohanem Mayer Amschel Rothschild, německý Žid, zakladatel dynastie Rothschildů a jejich bankovního domu. Bylo mu 68 let a původně se jmenoval Bauer. Nové jméno si odvodil od rotter schild – červeného štítu, který měl jejich původní rodinný podnik (zlatnictví). Mayer Amsel se roku 1770 oženil s Gutele Schnapper (1753-1849), měli spolu pět synů a pět dcer. Své finanční impérium rozšířil za hranice Německa tím, že syny poslal do pěti měst v různých evropských zemích, aby tam podnikali – každý ve své nové vlasti založil novou větev rodu. Do USA infiltrovali už v roce 1791. Rothschildové byli pro vznik samostatného židovského státu, Edmond James de Rothschild (1845-1934) byl patronem prvních novodobých (po roce 1922) židovských osad v Palestině. Rotschildové (dost členů klanu už nemá jméno „Rothschild”, ale úzce spolupracují) dnes vlastní velké množství podniků a institucí v různých státech, z nichž jsou asi nevýznamnější banky spojené pod společný holding Concordia BV, jejímž ředitelem je David René de Rothschild (*1942).
Dne 19. 9. 1922 se ve Fryštátě (dnes Karviná), v rodině vojáka z povolání, narodila Dana Ingrová. Ve stejný den se v Kopřivnici, v chudé dělnické rodině narodil Emil Zátopek. Tihle dva se pak seznámili v roce 1945 na atletických závodech ve Zlíně, ale skutečná jiskra mezi nimi přeskočila až později na jedné z jejich prvních schůzek. V české potažmo československé sportovní historii asi těžko nalezneme slavnější manželský pár. Dana a Emil Zátopkovi – olympijští vítězové, mistři světa, držitelé titulů, rekordů a řady dalších poct a ocenění. Svatbu měli v roce 1948 krátce po návratu z Londýna, z prvních letních olympijských her po válce. Jen děti k jejich velké lítosti neměli – Dana měla nějaký problém. Emil zemřel ve věku 78 let 21. listopadu 2000, Dana se odebrala na věčnost ve věku 97 let 13. března 2020.
Dne 20. 9. 1982 zemřel 60letý Karel Krautgartner, mikulovský rodák, hudebník, skladatel jazzové hudby, herec, dirigent, jeden z nejlepších československých saxofonistů 20. století. Hrál na klarinet a na saxofon v orchestrech Gustava Broma a Karla Vlacha. Od roku 1960 vedl Taneční orchestr Československého rozhlasu, do něhož přešla část Vlachova orchestru. Hrál také v několika filmech (nejznámější je Kdyby tisíc klarinetů) a skládal filmovou hudbu. Ihned po 21. srpnu 1968 emigroval do Rakouska. Od roku 1971 vyučoval hudbu v Západním Německu, kam se později přestěhoval a kde také zemřel.
Dne 20. 9. 2012 náhle zemřel ve věku 61 let Tomáš Durdík, archeolog a kastelolog, který se specializoval na českou hradní architekturu, hmotnou kulturu vrcholného a pozdního středověku i ochranu národního kulturního dědictví. Kromě odborných knih a článků byl autorem scénářů k televizním seriálům Hrady obývané i dobývané (1991) a Štíty království českého (2007). V roce 2011 mu byla udělena mezinárodní cena Europa Nostra.
Dne 21. 9. 1832 zemřel 60letý sir Walter Scott, skotský právník, básník, romanopisec a sběratel skotských balad. Jeho historické romány (např. Ivanhoe) jsou považovány za jedny z nejvýznamnějších, neboť ovlivnily tvorbu několika generací a byly velmi populární. Walter Scott pocházel z rodiny právníka, v dětství onemocněl obrnou a ochrnula mu noha. Proto se věnoval více četbě, než dětským hrám. Často pobýval u svého dědečka na anglo-skotském pomezí, kde si zamiloval lidové písně, pohádky a příběhy z minulosti. Absolvoval práva v Edinburghu a potom tam byl (1806-1830) úředníkem nejvyššího soudu. Roku 1812 se spřátelil s anglickým básníkem lordem Byronem (1788-1824), který svým revolučním romantismem do jisté míry ovlivnil jeho tvorbu.
Dne 22. 9. 1792 vznikla První Francouzská republika, kterou vyhlásil právě ustavený Národní konvent, v jehož čele stál Georges Danton (1759-1794). Tehdejší absolutní monarchie ve Francii byla během ní nahrazena „vládou lidu“ – začalo krvavé pronásledování katolíků a všech odpůrců nových pořádků, které vrcholilo jakobínským terorem … byli popraveni král i královna… Oficiálně republika trvala do vyhlášení prvního císařství Napoleonem v roce 1804.
Dne 22. 9. 2002 zemřel 88letý Jan de Hartog, holandský spisovatel, po válce žijící v Anglii a v USA. Hrdiny jeho povídek, románů a dramat jsou námořníci. V deseti letech utekl na moře a plavil se po něm jako námořník. Moře mu učarovalo tak, že je neopustil (aspoň v myšlenkách). V Holandsku působil jako inspektor u přístavní policie a zde napsal dvě knihy, které z něj udělaly uznávanou, ale také pronásledovanou osobnost. Nejprve Vzpomínky námořního plavčíka a roku 1940 Holandská sláva, „díky” které musel opustit i s manželkou Holandsko. Do roku 1949 žil v Anglii, pak pobýval osm let ve Francii. Nakonec i s rodinou zakotvili v USA v Houstonu. S manželkou se stali dobrovolnými ošetřovateli v chudinské nemocnici, své otřesné zážitky odtud vypsal do dokumentárního románu The Hospital (1964). Do detektivní literatury zasáhl již roku 1934 sbírkou povídek Dům s rukama, ale opravdu věhlasu v tomto žánru si vydobyl pětidílnou detektivní sérií, kterou spojoval inspektor Boyarski a jeho žena Yvonne.
Dne 23. 9. 1992 proběhla další (čtvrtá tento rok) volba prezidenta ČSFR. Kandidoval pouze Jiří Včelař-Kotas (1952-2020). Ani ten nebyl zvolen.
Dne 24. 9. 622 – je pro islám jedno z důležitých dat – tehdy Mohamed dokončil svoji hidžru tzn. přesídlil z Mekky do Medíny.
Dne 26. 9. 1212 český král Přemysl Otakar I. (asi 1155-1230) dostal od Fridricha II. tzv. Zlatou bulu sicilskou – což jsou tři listiny, z nichž ta první je hlavní. Druhá je adresována přímo Přemyslovi a třetí jeho bratrovi Vladislavu Jindřichovi (asi1160-1222), moravskému markraběti. Obsahem obou je věnování statků a věcí. Slovem bula se označovaly důležité papežské či panovnické listiny obvykle opatřené kulatou vypouklou kovovou pečetí. Název „Zlatá bula sicilská” je novodobý, vznikl až začátkem 20. století. Když o tomto dokumentu (výjimečné zmínky) píší dobové prameny, nazývají jej „Velké privilegium” nebo „Známé privilegium z roku 1212”. Bula potvrzuje Přemysla Otakara I. jako českého krále a prohlašuje jeho potomky za dědice českého trůnu. Přemyslovi ji vydal Fridrich II. Štaufský (1194-1250) v Basileji jako odměnu za podporu v boji o říšskou korunu. Název „sicilská” je dle pečetí přivěšených k listinám. Když Fridrich bulu vydával, byl tehdy jen králem Sicilie, měl pouze pečeti tohoto království, římským králem byl „in spe” (v očekávání – jím byl zvolen až 5. listopadu 1212 ve Frankfurtu nad Mohanem). Zlatá bula sicilská je nejstarší dochovaný dokument, potvrzující suverenitu českého státu v rámci tehdejší křesťanské Evropy, resp. Svaté říše římské. Přiznávala také českému panovníkovi titul říšského arcičíšníka a kurfiřta, tzn. že měl právo volit panovníka Svaté říše římské. Český král byl mezi světskými kurfiřty nejvýznamnější a jediný nebyl Germán. To dokazovalo, že české země měly v rámci Svaté říše římské opravdu zvláštní postavení. Píše se, že Zlatá bula sicilská jistila vnitřní nezávislost českého státu a zároveň jeho formálním začleněním do Svaté říše římské nabízela českým králům jako říšským knížatům velké možnosti aktivní politiky i v zahraničí. Přispěla údajně ke zvýšení prestiže českého království ve střední Evropě i k upevnění pozic jeho panovníků jak mezi evropskými vládci, tak na domácím poli. Významnost tohoto dokumentu podpořil jeho majestátní vzhled a asi hlavně to, že ho vyzdvihl ve své panovnické koncepci Karel IV. (1316-1378), snažící se tím navázat na domácí přemyslovskou tradici. Údajně však právní význam tohoto dokumentu klesl již roku 1216, kdy byla nahrazena(?) tzv. Zlatou bulou ulmskou, kterou vydal také Fridrich II. Podstatné zřejmě je, že císařské edikty vlastně jen konstatovaly skutečnosti v českém státě, na kterých říše nemohla nic měnit. Český panovník byl tehdy silným, velmi žádaným partnerem a jeho volba se odbývala v českých zemích, ne v říši, takže vlastně Zlatá bula sicilská je zbytečně přeceňována. Platnost nějaké buly zaručilo jen to, že byla dalšími císaři potvrzována.
Dne 26. 9. 1902 zemřel 72letý Levi Strauss, německý Žid, obchodník, který spolu s krejčím Jacobem Davisem (1831-1908) stojí za vynálezem džínsů. Levi Strauss v roce 1848 emigroval do USA a v San Francisku v roce 1853 založili s bratry (kteří do USA emigrovali už před ním) velkoobchod s textilem. Stálým zákazníkem jejich firmy byl krejčí Jacob Davis, který roku 1872 navrhnul, jak vylepšit pracovní kalhoty. Konkrétně jak se vyhnout problému krátké životnosti kapes, které byly pro práci hlavně horníků a zlatokopů nezbytné. Vrchní rohy kapes totiž začal zpevňovat nýtky a přidal také kapsový stehový design. Davisovi ale nestačily finanční prostředky na to, aby si dal tento nápad patentovat. Levi tedy zaplatil úřední papírování a s patentem vyšli společně. Patent byl uznán oběma mužům 20. května 1873. Toto datum se dodnes považuje za zrod džínsů.
Dne 27. 9. 1702 zemřel v rodné Praze 50letý Santin Aichel, kameník, syn italského zedníka Antona Aichela a české matky Krystýny Ostové, otec Jana Blažeje Santiniho Aichela (1677-1723), našeho významného barokního architekta.
Dne 27. 9. 2012 v Londýně zemřel ve věku 95 let Herbert Lom, česko-britský filmový herec, spisovatel a podnikatel. Narodil se v Praze v nepříliš majetné šlechtické židovské rodině jako Herbert Karel Angelo Kuchačevič. Do Velké Británie odešel začátkem roku 1939. U nás je známý především jako představitel inspektora Dreyfuse z filmové série Růžový panter a hlavní zápornou rolí ve filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Jednalo se zřejmě o vůbec nejúspěšnějšího herce českého původu ve světové kinematografii. Během života vytvořil přes 100 hereckých rolí po celém světě, často záporných postav, ale slavil úspěch i jako komediální herec, několikrát i jako romantický hrdina. Pokud nebyl obsazen přímo do hlavní role, představoval výraznou postavu, nahrávající hlavní hvězdě filmu. Novináři pak o něm zpravidla s respektem k jeho herectví psali, že svým charismatickým vystupováním krade slávu hvězdám obsazeným do hlavní role. Zajímavost: V padesátých letech mu americké úřady opakovaně znemožňovaly vstoupit na území USA a pracovat v Hollywoodu. Herbert Lom byl dvakrát ženatý, měl dva syny a dceru.
Dne 28. 9. 1322 brzo ráno začala u bavorského města Mühldorfu na řece Inn bitva o královský titul v římské říši mezi bavorským vévodou Ludvíkem IV. Bavorem (1282-1347) a rakouským vévodou Fridrichem Sličným (1289-1330), ke kterému se přidal rakouský vévoda Jindřich Habsburský. Ludvíkovi Bavorovi se do bitvy vůbec nechtělo, jeho oblíbenou taktikou bylo vyčkávat, ale přesvědčil ho český král Jan Lucemburský (1296-1346). Ten do Ludvíkovy armády přivedl vedle oddílů Franků a Slezanů především silný oddíl Čechů. Záznamy o průběhu bitvy si v kronikách v mnohém protiřečí, podávají protichůdné zprávy, přesto lze zhruba sestavit obraz událostí: Bitvu začal Jan a české vojsko na sebe vzalo hlavní tíhu boje, který byl jistě velmi krutý, ale symbolika dne svátku českého patrona sv. Václava údajně psychologicky zapůsobila. Za vítězství Janovi Lucemburskému dal Ludvík Bavor území Chebska, dál privilegia, statky i výnosy z cel a mýt i zajatého Jindřicha Habsburského. Toho Jan věznil několik měsíců na Křivoklátě a propustil ho až proti výkupnému 9 tisíc hřiven stříbra. Chebsko bylo darováno Janovi listinou, kterou Ludvík podepsal v Řezně 4. října 1322. Součástí listiny byly podmínky, za kterých mohli římští králové vykoupit toto území kdykoliv zpět. Sumu 20 tisíc hřiven stříbra ale nikdo nezaplatil a tak Chebsko tak zůstalo natrvalo součástí českých zemí.
Dne 29. 9. 1902 v Paříži zemřel Émile Zola, francouzský spisovatel, představitel naturalismu. Bylo mu 62 let. Narodil se v rodině italského inženýra, který byl důstojníkem Napoleonovy armády. Po neúspěšném studiu šel Émile pracovat do nakladatelství Hachette, kde okolo sebe soustředil skupinu mladých romanopisců – tzv. medanská skupina a začal také sám psát. Svými pokrokovými názory měl velkou zásluhu na liberalizaci politického života ve Francii. Z jeho knih jsou nejslavnější: Štěstí Rougonů, Břicho Paříže, Zabiják, Nana a Germinal. Z osobních zážitků Zola čerpal do románu Dílo. Výjimečný jazykem a popisem moderní technické společnosti, která se svou odcizeností podílí na morálním úpadku člověka je román Člověk bestie (1890). Katolická církev zařadila veškeré spisy Émila Zoly na Index zakázaných knih. Když v roce 1898 francouzská justice nespravedlivě odsoudila za velezradu důstojníka francouzské armády Alfréda Dreyfuse (1859-1935), Zola se ho zastal a přispěl tak k revizi procesu. Sám byl ale odsouzen za urážku francouzské státní správy a musel se na čas uchýlit do Anglie. Jeho smrt otravou oxidem uhelnatým poté, co se mu ucpal komín od kamen, byla klasifikována jako nešťastná náhoda. Později se zjistilo, že komín musel být ucpán záměrně, ale viník nalezen nebyl.
Dne 30. 9. 1452 byla vytištěna první kniha v Evropě – německý knihtiskař Johannes Guttenberg (kolem 1400-1468), původní profesí zlatník a brusič drahokamů, vytiskl celkem 180 kusů latinské Bible, které se pak začalo říkat Guttenbergova bible. Kniha má 1286 stran a je bohatě zdobena ilustracemi. Většina výtisků je na papíře, zhruba tři nebo čtyři desítky exemplářů jsou zvlášť vytištěny na pergamenu.
Dne 30. 9. 2002 po dlouhé těžké nemoci zemřel v 75 letech Miloš Macourek, dramatik, vynikající filmový a televizní scenárista, dramaturg, režisér, redaktor a také básník, muž nadaný fantazií dítěte a neuvěřitelným humorem. Rodák z Kroměříže kvůli uzavření školy Němci nedostudoval gymnázium ve Frýdku-Místku. Po válce prošel řadou zaměstnání, pracoval jako tiskárenský dělník, skladník, kulisák, administrativní úředník a jako redaktor v nakladatelství ‚Máj‘. V letech 1960-1980 byl dramaturgem a scénáristou Filmového studia Barrandov. Pracovně vytvořil vynikající dvojici s režisérem Václavem Vorlíčkem (1930-2019). Výsledkem této jejich spolupráce jsou nezapomenutelné fantastické filmy – např. Kdo chce zabít Jessii, Dívka na koštěti, Pane vy jste vdova, Jak utopit doktora Mráčka nebo seriál Arabela. Také s Oldřichem Lipským vytvořil filmy, které se s úspěchem hrají dodnes: Šest medvědů s Cibulkou, Čtyři vraždy stačí drahoušku, Zabil jsem Einsteina, pánové. Do konce života byl velmi pracovitý, na přelomu století se ještě podílel na filmové adaptaci Erbenových balad ze sbírky Kytice. Vzhledem ke své orientaci se nikdy neoženil.
(Informace k jednotlivým heslům jsou čerpány hlavně z Wikipedie a porovnávány a korigovány s údaji v řadě dalších pramenů.)
Výročí některých událostí v regionu Sedlecka, Sedlčanska a Voticka:
1612 – 3. 9. byla sepsána smlouva, podle které koupil prčické panství Jan starší z Talmberka a na Smilkově, hejtman kraje Vltavského, s manželkou Kunkou z Říčan. Prodávajícím byl Humprecht Černín z Chudenic, který měl Prčici v držení pouze tři roky. Talmberkové pak vládli prčickému panství téměř sto let, prodali je v roce 1705.
1612 – 17. 9. potvrdil císař Matyáš (1557-1619) ustavení purkmistrovského úřadu v Sedlčanech.
1832 – možná to bylo v září, před svátkem sv. Jeronýma, kterému je sedlecký kostel zasvěcen, kdy byl před ním postaven kamenný kříž. Rok 1832 je na podstavci kříže čitelný, ale nápis nad ním už jen stěží: „od… Czernitz … sedleckého …“ Na druhé straně podstavce se dá přečíst: „Wyhotowen od W… Fiedlera ze Sedlčan“. Na fotografii kostela před jeho přestavbou roku 1898 je vidět, že kříž stál původně dál od kostela.
Někdy v tomto roce byl na okraji Sedlce, na křižovatce ulic Sedlčanské, Nechvalické a Komenského, postaven další kamenný kříž. Na jeho podstavci byl vysekán text, který už nejde přečíst. V sedlecké kronice je však zmínka, že ho v roce 1832 nechal postavit sedlecký měšťan Jan Vylít a proto se mu říkalo „Vylítovský“. Kříž byl už několikrát povalen neopatrnými řidiči – je na něm znát jak je opravovaný.
1912 – od září byla v Heřmaničkách, v nové budově, otevřena škola – tzv. expozitura arnoštovické školy, do které začaly chodit děti také z Loudilky, Čišťovic, Jiříkovce a Karasovy Lhoty. Od roku 1930 se stala školou samostatnou a v roce 1932 zde byly zřízeny dvě třídy. Škola byla zrušena v roce 1997.
1942 – 4. 9. bylo 31 židovských obyvatel Prčice (včetně dětí) odvlečeno nejprve do Terezína a pak do různých koncentračních táborů. Nikdo z nich se po válce do Prčice nevrátil. Nikdo z nich nepřežil německou „péči”.
1942 – 15. 9. vyšlo v Benešově první nařízení o vystěhování obyvatel některých obcí na Neveklovsku a Sedlčansku. Bylo tam zřizováno cvičiště pro německé oddíly SS.
1942 – 16. 9. – sedlecký tajemník Josef Ploner s manželkou byli odvezeni gestapem do koncentračního tábora ve Svatobořicích u Kyjova, protože jejich syn (důstojník čs. armády) uprchnul a bojoval proti Němcům. Plonerovi se v dubnu 1945, spolu s dalšími tamními vězni, dočkali osvobození Rudou armádou.
1992 – 10. 9. vydalo Ministerstvo kultury ČR vyhlášku č. 476/1992 Sb., kterou byla v Sedlci-Prčici (a v dlouhé řadě dalších sídel) vyhlášena nesmyslně rozsáhlá památková zóna, v níž jsou komplikována stavební řízení.
2002 – v zářijovém Našem domově jsme si mohli přečíst o ničivých záplavách, které nás v srpnu postihly. Je zde i obsáhlá fotodokumentace jak to zde na řadě míst vypadalo. Kromě těchto smutných událostí je tam také zpráva o tom, jak si Mrákotičtí, s přispěním obce, postavili novou zvoničku.
2012 – v zářijovém Našem domově je článek o tom, jak 25. srpna Lidkovice oslavily 300 let své existence. Lidkovice jsou prokazatelně nejmladší osadou správního území Sedlce-Prčice. V roce 1712 zde, takříkajíc na zelené louce, začal stavět zámeček rytíř František Václav Šmerhovský a kolem zámečku vznikala i osada.
2012 – 27. 9. byl u sedlecké ZUŠ otevřen nový velmi pěkný výtvarný ateliér, který je s budovou ZUŠ spojen.
