Marie Kovalová: Srpnová výročí
1323 – léto toho roku bylo většinou teplé a deštivé.
1423 – léto bylo teplé a suché.
1523 – léto bylo průměrně teplé, ale velmi deštivé.
1623 – bylo léto velmi teplé a velmi suché s mnoha bouřkami.
1723 – srpen byl horký a suchý.
Od roku 1770 byla měřena teplota vzduchu v Praze v Klementinu:
1773 – srpen byl chladnější, měl průměrnou teplotu 18,2 °C.
1823 – srpen měl průměrnou teplotu 20,3 °C.
1873 – srpen byl průměrně o 1 °C chladnější než červenec – měl 20,5 °C.
1923 – i v tomto roce byl srpen chladnější než červenec, dokonce o 2 °C – měl průměrně 18,1 °C.
1973 – srpen měl průměrnou teplotu 20,1 °C.
(Údaje o počasí jsou čerpány z knihy Jiřího Svobody, Zdeňka Vašků a Václava Cílka „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“ vydané v nakladatelství Regia v roce 2003.)
Srpen 1833 byl u nás jedním z nejstudenějších ve druhém tisíciletí po Kristu; jeho průměrná teplota v Praze v Klementinu byla jen 15,8°C.
Dne 1. 8. 1903 zemřela 51letá Calamity Jane, vlastním jménem Martha Jane Cannary-Burke, legendární pistolnice z amerického „divokého” západu, která se v mnohém vyrovnala mužům a nevyhýbala se ani potyčkám s Indiány. Calamity Jane byla téměř 30 let zvědem pro firmu Fort Russell, což byla jednak poštovní, ale hlavně něco jako zpravodajská služba. K smrti Jane „pomohlo“ nemírné pití alkoholu.
Dne 1. 8. 1943 – druhá světová válka: zahynula Lidija Vladimirovna Litvjaková, sovětská stíhací pilotka. Bez dvou týdnů jí bylo 22 let. Byla nejúspěšnějším ženským leteckým esem, za deset měsíců měla na kontě nejméně 12 sestřelených nepřátelských letadel, říkali jí „bílá lilie od Stalingradu“. Narodila se v Moskvě a už od 14 let chodila do aeroklubu. V 15 letech sama prvně pilotovala letadlo. Po absolvování Chersonské letecké školy byla učitelkou létání. Proti Němcům nastoupila k leteckému stíhacímu pluku. Toho 1. 8. 1943 vzlétla čtyřikrát. Během prvních tří letů sestřelila 2 německá letadla sama a 1 ve spolupráci. Ze čtvrtého letu se však nevrátila. Po skončení války ji její spolubojovníci hledali, ale až v roce 1979 její ostatky náhodně identifikovali u vesnice Dmitrijevka v Doněcké pánvi.
Dne 1. 8. 1983 ve Vietnamu zemřel 30letý Ivan Luťanský, herec. Rodák z pražského Žižkova navštěvoval v dětství dramatický kroužek Lidové školy umění, ale vyučil se elektromechanikem. Až v roce 1976 absolvoval DAMU. Po ukončení DAMU byl angažován v Národním divadle v Praze jako člen činohry. Zde nastudoval role ve více než 20 divadelních hrách. Byl často obsazován do televizních pohádek, zahrál si i ve filmu (např. Na veliké řece, Osada havranů). K jeho zálibám patřil šerm a bojová umění. Do Vietnamu jel soukromě na pozvání vedoucího sekretariátu Národního divadla. Oficiálně zemřel při autonehodě, ale údajně byl za nevyjasněných okolností zastřelen.
Dne 2. 8. 1923 se narodil ve Višněvě v dnešním Bělorusku Šimon Peres, původním jménem Szymon Perski. Jeho otec byl obchodníkem, matka pracovala jako knihovnice. Vyrůstal v čistě židovském prostředí, hlavní jazyk měl hebrejštinu, jeho děda byl rabín. V roce 1932 odešel otec do Tel Avivu, matka s ním a s bratrem se tam dostali až po dvou letech. Po vzniku Izraele se Šimon zapojil do politiky a v roce 1952 byl jmenován vysokým úředníkem ministerstva obrany. Později byl dvakrát premiérem a v letech 2007 až 2014 prezidentem Izraele. Zemřel v září 2016 v Tell Avivu.
Dne 2. 8. 1943 vypuklo povstání vězňů v německém vyhlazovacím táboře Treblinka v Polsku, asi 100 km sv. od Varšavy. Původně (od roku 1941) to byl pracovní tábor, ale od července 1942 zde Němci systematicky vraždili především Židy. Odhady počtu tam zavražděných se liší, nejčastěji bývá udáváno 730 až 900 tisíc (podle jiných pramenů milion). Vzhledem ke krátké době existence (červenec 1942 – srpen 1943) a počtu obětí, drží Treblinka i děsivý rekord v počtu zavražděných na jednom místě za určitý čas. Zpočátku vzpoury byl zabit horlivý udavač z řad vězňů, pak několik příslušníků ukrajinské gardy… Treblinku přežilo 54 vězňů, jimž se podařilo utéct, mezi nimi byl i český spisovatel Richard Glazar (1920-1997). Vzpoura byla špatně zorganizovaná – dopadla špatně, po ní se Němci rozhodli tábor zrušit a postřílet zbylé vězně. Poslední skupina 30 židovských děvčat tam byla zastřelena koncem listopadu 1943.
Dne 3. 8. 1783 v Japonsku na ostrově Honšú, 140 km sz. od Tokia, vybuchla sopka Asama. Někde je uvedeno, že po tříměsíčním vyvrhování oblaků prachu a dýmu velký výbuch nastal 5. 8. 1783. Zahynulo kolem 1400 lidí. Tato katastrofa zhoršila hladomor, který Japonsko v té době postihl. Bylo to dva měsíce po výbuchu islandské sopky Laki. Zapsáno je, že Asama tenkrát soptila „jen“ patnáct hodin, ale okolí proměnila v poušť a do ovzduší Země přidala spoustu jemného materiálu k tomu co už tam bylo od Laki. Po těchto erupcích bylo na severní polokouli v následujících třech letech mimořádně chladné období. Sopka Asama, vysoká přes dva a půl tisíce metrů je dodnes nejaktivnější sopkou Japonska. Např. v roce 1947 vyvržené kameny usmrtily na jejím svahu 11 horolezců. Pro zajímavost připomínám, že sopka Fudži (3776 m n. m.), posvátný symbol Japonska a jeho nejvyšší hora, byla naposledy aktivní v letech 1707 a 1708. To mělo tenkrát za následek neúrodu a následný hladomor, který si vyžádal tisíce životů.
Dne 4. 8. 1863 v slovenském Martině se konalo první valné shromáždění Matice slovenské – národního kulturního sdružení. Spolu s matiční akcí probíhaly na Slovensku i velké přípravy oslav tisíciletého jubilea příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Na přípravě oslav pracovali hlavně Andrej Ľudovít Radlinský a Štefan Moyzes. První zmínku o potřebě založit Matici slovenskou vyslovil roku 1827 Pavel Josef Šafařík v listě Jánu Kollárovi, a to v reakci na nedávno založenou Matici srbskou, která jako první slovanská matice vznikla v roce 1826. Roku 1831 vznikla Matice česká, což dalo Slovákům určitou představu o tom, jak by mohla jejich Matice vypadat. Myšlenky se ihned chopili revolučně naladění štúrovci, kteří chtěli matici založit, ale nebyli schopni své plány uskutečnit.
Dne 5. 8. 1413 je zaznamenáno, že v saské Míšni rozvodněné Labe poškodilo i most přes něj vedoucí.
Dne 6. 8. 1623 zemřela asi 67letá Anne Hathaway, manželka Williama Shakespeara (1564-1616), za něhož se vdala v roce 1582. Údaje o ní jsou z „matrik”. Byla o 8 až 9 let starší než William a měli prý spolu tři děti. Byla zřejmě negramotná, Shakespeare se o ní zmínil jen v dochované závěti – je psána jako dědička „druhé nejlepší postele“. Pohřbena byla vedle Williama v kostele ve Stratfordu.
Dne 6. 8. 1623 – Třicetiletá válka: Vlámský polní maršál Jan Tserclaes Tilly drtivě porazil protestantské vojsko vedené Kristiánem z Halberstadtu v bitvě u Stadtlohnu v Porýní-Vestfálsku.
Dne 6. 8. 1973 zemřel ve Španělsku 72letý generál Fulgencio Batista, kubánský voják, politik a prezident Kuby od roku 1940 do 1944. Za svého prezidentování Batista utužil vztahy s USA, takže když roku 1944 už nebyl zvolen prezidentem, uchýlil se do luxusního exilu na Floridu. Roku 1948 se na Kubu vrátil a byl dokonce zvolen do Senátu. Tři měsíce před prezidentskými volbami v roce 1952 se mu povedl puč. Tehdy se, za podpory armády a hlavně USA, chopil vlády nad Kubou bez voleb. Jeho vláda padla začátkem ledna 1959 po dvouleté revoluci vedené Fidelem Castrem (1926-2016). Batistovi se podařilo utéct do exilu do Evropy.
Dne 7. 8. 1963 byl zabit civilní gardou 55letý Ramon Vila Capdevila, katalánský anarchista a guerrillový bojovník, přezdíván jako Caraquemada (spálená tvář). Roku 1939 Vila přešel do Francie, byl chycen a internován. Po roce však uprchl a vrátil se do Španělska, kde založil odbojovou skupinu. Když se vrátil do Vichistické Francie, aby obstaral zásoby, byl zatčen Němci, kteří okupovali Francii. Zase uprchnul a připojil se k francouzskému odboji, kde využil zkušenosti s výbušninami k sabotážním operacím. Po válce pokračoval ve Španělsku v sabotážních akcích, např. ještě 2. 8. 1963 zničil vysílače poblíž Manresy.
Dne 8. 8. 1963 v Anglii uskutečnilo 15 lupičů po pečlivé přípravě Velkou vlakovou loupež. Poštovní vlak z Glasgow do Londýna pomocí falešné manipulace se signalizačním zařízením zastavili na opuštěném místě u vesnice Cheddington. Strojvůdce Jacka Millse omráčili ranou do hlavy, pak odpojili téměř všechny vagony a pokračovali v jízdě jen s lokomotivou a vagonem, který obsahoval zásilku peněz, ještě několik kilometrů na smluvené místo, kde čekal nákladní vůz, do kterého lup přeložili. Při loupeži nepadl jediný výstřel, ale strojvůdce Mills, který byl při přepadení omráčen ranou železnou tyčí do hlavy, se z přepadení nikdy psychicky nevzpamatoval. Ukořistěno bylo 2,6 milionu liber v malých bankovkách. Nalezena z nich pak byla jen malá část. Většina lupičů byla později dopadena a odsouzena k vysokým trestům. Jeden z lupičů, Ronald Bigss (1929-2013), který byl údajně hlavou akce, z vězení uprchl a dlouhá léta se skrýval před spravedlností, naposledy v Brazílii. Ale v roce 2001 se rozhodl, ve věku 71 let, vrátit do Británie. Vzhledem ke zhoršujícímu se zdraví nedokázal v Brazílii hradit náklady na své léčení. Po návratu do vlasti byl uvězněn, ale v srpnu 2009 byl z vězení ze zdravotních důvodů propuštěn.
Dne 8. 8. 1973 zemřela ve Švýcarsku obdivuhodná žena, 84letá Marie Tumlířová – první žena ve střední Evropě, která se stala doktorkou technických věd (1921, na ČVUT v Praze). Pracovala pak v zemědělských výzkumných ústavech a na ministerstvu školství. Byla referentkou pro věci vysokých škol zemědělských, od roku 1935 do 1938 měla na ministerstvu titul odborové radové. Zabývala se také sociologií venkova a otázkou postavení žen. Psala do odborných, ženských a politických periodik, byla předsedkyní Sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen. Za německé okupace se Tumlířová stáhla z politiky. S manželem Bohuslavem Tumlířem (1896-1982) měli statek v Předboji severně od Prahy. Měli syna a dceru. Po únoru 1948 odešli do emigrace, žili většinou v Paříži, Marie byla zemědělskou redaktorkou stanice Svobodná Evropa, přispívala do exilových časopisů a angažovala se v exilových spolcích. V roce 1957 se komunistický režim neúspěšně pokusil o její únos.
Dne 8. 8. 2013 zemřel v 95 letech Jiří Krejčík, režisér, scenárista, příležitostný herec a vysokoškolský pedagog na FAMU. V roce 1998 získal Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu, působil i jako divadelní režisér. Za jeho režijní vrchol je považován film Vyšší princip (1960), drama z období po atentátu na Heydricha, dále hořká komedie Svatba jako řemen (1967) a komedie Pension pro svobodné pány (1967). Později režíroval životopisný film Božská Ema (1979) o operní zpěvačce Emě Destinnové. Zahrál si řezníka ve Slavnostech sněženek (1983) a lékaře v Pelíškách (1999).
Dne 9. 8. 1173 byl údajně položen základní kámen zvonice v Pise, v severozápadní Itálii, nejznámější šikmé věže na světě, patřící k chrámovému komplexu stavěnému nejprve v románském slohu, později doplněnému gotickými prvky. Věž byla založena na nevhodném měkkém podloží a začala se naklánět už při stavbě. Zvonice je z bílého mramoru, má šest pater s celkovou výškou 56,7 m, definitivně byla dokončena v roce 1350. Nyní je vychýlená asi o 4 metry, k její stabilizaci a bezpečnosti je prováděna řada opatření.
Dne 10. 8. 1913 byla podepsána bukurešťská mírová smlouva, která ukončila druhou balkánskou válku (začala v červnu 1913). Cílem smlouvy bylo vypořádat územní požadavky balkánských zemí. Bulharsko ztratilo všechna území, která získalo v první balkánské válce (ta trvala skoro celý rok 1912), ale Osmanská říše mu vrátila část západní Thrákie. Srbsko a Řecko si mezi sebou rozdělili část území Makedonie. Rumunsko získalo oblast jižní Dobrudže.
Dne 10. 8. 1993 zemřela 59letá Eva Olmerová, popová a jazzová zpěvačka, osobitá šansoniérka. Eva měla zvláštní dar přivolávat maléry. Např. v roce 1972 havarovala s vozem svého přítele a protože byla přitom v podmínce za jiný delikt, šla do vězení na 10 měsícům. Nezdařená partnerství (opustili ji tři muži) a zoufalství řešila přemírou léků s alkoholem.
Dne 11. 8. 1863 se království Kambodža stalo francouzským protektorátem. Potom, roku 1887, byla Kambodža, spolu s francouzskými koloniemi a protektoráty ve Vietnamu, začleněna do francouzské Indočínské unie. Nezávislou se Kambodža stala až v roce 1953.
Dne 11. 8. 2003 NATO převzalo kontrolu nad vojenskými jednotkami v Afghánistánu.
Dne 12. 8. 1953 uskutečnili Sověti první termojaderný výbuch vodíkové bomby. Při něm dochází ke slučování atomových jader – k jaderné fúzi. Test proběhl v kazachstánské stepi. Nový druh jaderné zbraně se ukázal být údajně třicetkrát silnější než stejně velká bomba atomová.
Dne 14. 8. 1963 francouzští a italští dělníci prorazili proti sobě poslední metry tunelu pod Mont Blancem, spojující italské údolí d’Aosta s francouzským městem Chamonix. Setkali se s odchylkou 13 cm. Tunel, dlouhý 11,6 km, pak 16. 7. 1965 slavnostně otevřeli prezidenti Francie a Itálie. 13 let to byl nejdelší silniční tunel světa, umožnil překonat horský masiv autem za 12 minut! Tunel pod nejvyšší horou Evropy se do historie zapsal při tragickém požáru – v roce 1999 tam zahynulo 39 lidí.
Dne 14. 8. 1993 zemřel na rakovinu 67letý Jiří Adamíra, herec s vrozenou noblesou a šarmem. Hrál většinou členy inteligence nebo aristokraty, jimž nechybí hořkost, nadhled, ironie, ale i cynismus. Vysokou postavu, podlouhlý obličej s vysokým čelem a zdánlivé strohé vystupování doplňoval svým podmanivým hlasem. Rodák od Mladé Boleslavi přišel do Prahy na gymnázium, ale pak přešel na elektrotechnickou průmyslovku. Po jejím dokončení započal rovnou, bez odborné průpravy, divadelní dráhu, na kterou se dal jako ochotník už během studií. V letech 1950-1952 si odbyl vojenskou službu a po ní nastoupil do Státního divadla v Ostravě, kde byl do roku 1962. Pak se vrátil do Prahy a nastoupil do Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (do 1990). Divadelní dráhu ukončil svým angažmá v činohře Národního divadla v Praze. Okouzlující hlas Jiřího Adamíry jsme mohli často slyšet i v rozhlase, ať už v dramatických literárních dílech, dabingu nebo při recitaci české i světové poezie. Samozřejmě hrál ve filmech a v televizních inscenacích, objevil se i v seriálech, ale největších úspěchů dosáhl na divadelních prknech.
Dne 14. 8. 2003 postihl severovýchod USA a Kanady rozsáhlý výpadek elektřiny – blackout. Začal pádem stromů na vedení VVN. Protože tuto událost operátoři nezvládli, došlo k dominovému šíření poruchy. Nakonec bylo od sítě odpojeno 256 energetických zdrojů. Došlo k poruchám v zásobování vodou, zkolabovala železniční i letecká doprava, telefonní síť, internet. Jen v New Yorku bylo od svíček zaznamenáno 3000 požárů. Nejvíce lidí zemřelo při dopravních nehodách, protože nefungovala světelná signalizace a také byla zaznamenána řada úmrtí zlodějů při rabování.
Kolem poloviny srpna 1613 se kromě Francie i na řadě míst severní Evropy objevila sarančata – v Polsku, v Německu a dokonce i v Anglii jsou o této pohromě záznamy. Tam, kde „mračna“ sarančat táhla tam sežrala všechny rostliny a jejich plody. Tahy sarančat stěhovavých jsou v přímé souvislosti s teplým prouděním vzduchu od jihu a z toho je možné odvodit nezvykle teplé období v té době i v severní Evropě. Zajímavé je, že v českých zemích zřejmě sarančata toho roku nebyla, aspoň žádný zápis o této katastrofě se u nás zatím nenašel.
Dne 15. 8. 1373 připojil císař Karel IV. (1316-1378) k českému království Braniborsko. Připomínám, že tenkrát i Lužice patřila k českému království, takže sahalo téměř až k Baltskému moři.
Dne 15. 8. 1693 postihl prý nálet „kobylek” západní, blíže neurčenou, oblast u Brna. 17. 8. už „kobylky” pustošily zemědělské kultury na Žďársku, ale toho 17. srpna se objevily i v jižních Čechách mezi Jindřichovým Hradcem a Dačicemi. Další den, 18. srpna, je zaznamenali na Vambersku pod Orlickými horami a ten den také byly na Sedlčansku. Nebylo to sice poprvé co „kobylky” do českých zemí přiletěly, ale tento rok to byl jeden z jejich nejpustošivějších náletů na Moravu a do Čech. Rovněž německé kroniky se v tomto čase o náletu tohoto hmyzu zmiňují: „Kobylky přiletěly z Turecka přes Uhry, Rakousko a Čechy…”. Možná to ale nebyly kobylky, ale sarančata. I když jsou si podobné, je mezi nimi rozdíl hlavně ten, že saranče je býložravé a kobylka všežravec.
Dne 18. 8. 1273 zasáhla Prahu povodeň, Vltava se rozlila tak, že voda dosahovala až k prahu kostela sv. Jiljí ve Starém městě pražském.
Dne 18. 8. 1483 byla slavnostně otevřena Sixtinská kaple v Římě na Vatikánském pahorku. Celý Řím byl tehdy součástí rozsáhlého Papežského státu – městský stát Vatikán vznikl až v roce 1929. Na stropě kaple je víc než 300 biblických postav od Michelangela (1475-1564) a na zadní stěně je jeho freska Poslední soud. Kaple je rovněž známá jako místo pořádání konkláve tj. volby papeže. Začala se stavět v roce 1477 na příkaz papeže Sixta IV. na místě původní papežské kaple. Kaple má jeden obdélníkový prostor s délkou 40,9 m, šířkou 13,4 m a výškou 20,7 m.
Dne 18. 8. 1813 – Napoleonské války: v severních Čechách se objevila Napoleonova vojska, vyhnaná z Ruska a obsadila Liberec, Českou Lípu i Frýdlant – rakouské jednotky před nimi uprchly.
Dne 19. 8. 1953 byla, s přispěním CIA, svržena vláda íránského ministerského předsedy Mohameda Mossadeka.
Dne 20. 8. 1813 ve Vídni zemřel 74letý Jan Křtitel Vaňhal, český hudební skladatel, nejvíc oceňovaný ve Vídni. Rodák z Nechanic už od dětství projevoval hudební nadání a tak přesto, že byl z rodiny řemeslníka, stal se mj. vyhledávaným klavírním pedagogem. Jeho klavírní skladby patří dodnes mezi výborný výukový materiál.
Dne 22. 8. 2003 zemřel Jindřich Polák, filmový režisér; bylo mu 78 let. Už za středoškolských studií ochotničil v Malostranské besedě a jako promítač (měl výuční list) pracoval v kině Máj. Po válce začal studovat práva, ale už po jednom semestru studium opustil a stal se redaktorem časopisu Týden ve filmu. Zároveň stále promítal. Od roku 1946 byl zaměstnán ve Filmovém studiu Barrandov, kde začínal jako asistent režie u Otakara Vávry. Od roku 1958 začal režírovat samostatně. Téměř ke všem svým filmům i seriálům si psal nejen námět, ale i literární a technický scénář. Debutoval úspěšnou dobrodružnou podívanou Smrt v sedle (1958) s Rudolfem Jelínkem v hlavní roli. Velké uznání i ve světě si získal ojedinělým vesmírným sci-fi dramatem z budoucnosti Ikarie XB-1 (1963). V jejích dekoracích ještě natočil snímek Klaun Ferdinand a raketa, populární hlavně v NDR. Z jeho dalších filmů si připomeňme sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem (1977) s Petrem Kostkou v titulní dvojroli. Velkou slávu a popularitu nejen v Československu, ale i ve světě, získal Polák zfilmováním postavy chlapíka jménem Pan Tau. Vymyslel ho spisovatel Ota Hofman (1928-1989), který s Polákem spolupracoval. Pana Tau hrál Otto Šimánek a byla to šťastná volba. Seriál Pan Tau má celkem 33 dílů ve třech sériích a byl také sestřihán do třech celovečerních filmů.
Dne 23. 8. 1933 ve Vídni zemřel 63letý Adolf Loos, brněnský rodák, klasik moderní architektury, publicista, glosátor a „světoobčan“, který se stal legendou již za svého života. V roce 1893 Loos odešel do Ameriky, kde pobyl tři roky. Na živobytí si tam musel vydělávat jako zedník, dlaždič, i mytím nádobí. Amerika ho zaujala hlavně svými průmyslovými stavbami a jednoduchostí životního stylu. Roku 1896 se vrátil do Vídně, kde začal pracovat ve stavební firmě Carla Mayredera. Hned se také zapojil do vídeňského společenského dění – byl lvem salonů, oblíbeným řečníkem a glosátorem, začal přispívat do novin Neue Freie Presse a do Ver Sacrum. Jeho články ho proslavily po celém světě. V eseji „Ornament a zločin“ (1908) definoval zásady puristicko-funkcionalistické architektury, která se ale v jeho podání nebránila odkazům na řeckou antiku či klasicismus. V roce 1922 byl jmenován hlavním architektem Vídně pro obytné projekty. I když si tohoto postu vážil, brzy o něm ztratil iluze a ještě téhož roku ze své pozice rezignoval a odjel do Francie. Ve Francii byl nadšeně přijat a hned se zapojil do tamní avantgardy. V této době navrhl své nejznámější budovy, které odrážely jeho jednoduchý a čistý styl. V Praze Střešovicích (na Ořechovce) Loos postavil vilu významnému představiteli tehdejší společnosti Františku Müllerovi, spolumajiteli stavební společnosti. Vila je národní kulturní památkou a patří nyní Muzeu hlavního města Prahy.
Dne 24. 8. 1973 zemřela 79letá Sláva Vorlová, rozená Miroslava Johnová, učitelka hudby a hudební skladatelka, která patří mezi nejoriginálnější české hudební skladatele 20. století.
Dne 25. 8. 1933 byla uzavřena zvláštní dohoda Ha´avara mezi hitlerovským Německem a sionistickými Židy – konkrétně mezi Sionistickou federací Německa, Anglo-palestinskou bankou a ekonomickými úřady Německa. Ha´avara umožnila migraci přibližně 60 000 německých Židů i s jejich majetky do Palestiny mezi lety 1933 až 1939. Pak ale, zjednodušeně řečeno, převážila u Němců k Židům nenávist… I tak dohoda Ha´avara v roce 1948 prakticky přispěla ke vzniku státu Izrael.
Dne 26. 8. 1533 (někde je uvedeno 29. 7. 1533) byl zabit asi 30letý Atahualpa, poslední vládce Incké říše. Nechal ho uškrtit španělský dobyvatel Pizzaro (asi 1471-1541) i přes to, že za něj dostal požadované výkupné – velké množství zlata. Stalo se tak v Quitu, nyní hlavním městě Equadoru.
Dne 26. – 27. 8. 1813 – Napoleonské války: během těchto dvou dní se Napoleonovým oddílům podařilo u Drážďan porazit rakouskou (prakticky českou) armádu pod velením Karla I. knížete ze Schwarzenbergu (1771-1820). Po vítězné bitvě se Napoleonův generál Van Damme okamžitě vydal pronásledovat ustupující armádu do Čech. Dostal se sice rychle přes Krušné hory, ale byl brzy u Chlumce zastaven.
Dne 27. 8. 1883 v Indonésii začala finální fáze katastrofální erupce sopky Krakatoa; čtyři její obrovské výbuchy (v 5:30, 6:42, 9:20 a 10:02 hod.) vyvolaly také ohromnou vlnu tsunami vysokou 30 – 40 m, jež na ostrovech Jáva a Sumatra napáchala škody do té doby nevídané a usmrtila desetitisíce lidí. Vlna (samozřejmě ne už tak vysoká), proběhla všemi oceány; zaznamenána byla např. v Lamanšském průlivu i v Panamě ve střední Americe. Zvuky explozí sopky byly slyšitelné na vzdálenost až několika tisíc kilometrů. Tlaková vlna z těchto výbuchů oběhla celou zeměkouli údajně sedmkrát. Sopečný popel a prach byl vyvržen vysoko do atmosféry, odhad zněl, že dosahoval výšky 80 km. Dva dny bylo široké okolí sopky, i části ostrovů Sumatra a Jáva, i ve dne zahaleno do tmy. Erupce odpovídala síle asi 200 megatun TNT (síla atomové bomby v Hirošimě odpovídala asi 13 kilotunám TNT). Během této erupce bylo uvolněno asi 21 km3 hornin, popela a sopečného tufu. Zničeno bylo asi 165 měst a vesnic, dalších 132 bylo vážně poškozeno. Erupce také zničila dvě třetiny ostrova Krakatoa. Celkový oficiální počet obětí vykázaných holandskými orgány (Indonésie byla v té době kolonizována Holanďany) byl 36 417. Ale toto číslo, ač vypadá tak konkrétně, zřejmě neodpovídá skutečnosti, bylo zřejmě vyšší. Vulkán byl předtím relativně klidný asi patnáct set let. Upozornil na sebe v květnu 1883 chrlením popela, pak 24. 8. došlo k větší erupci. Mrak popela a sopečného prachu vystoupal až do výšky téměř 30 km. Spad popela zaznamenaly lodě plující ve vzdálenosti 20 km. Vědci došli k závěru, že Krakatoa za dobu své aktivní činnosti vybuchla už mnohokrát. Tyto erupce změnily vnější vzhled nejen samotného vulkánu a ostrova, na kterém se vulkán nachází, ale také okolní oblasti. Mnozí předpokládají, že Sundský průliv se vytvořil v souvislosti s jednou z erupcí sopky. Jak je známo, první zmínka o Sundském průlivu se ve zprávách arabských námořníků objevila přibližně ve 12. století našeho letopočtu. Výbuch Krakatoy roku 1883 byl jednou z nejničivějších erupcí za posledních několik století. Erupce Krakatoy byla na svou dobu sledována vědci docela pečlivě. Z výsledků vyplynulo, že tato erupce výrazně ovlivnila i globální klima Země. Následující rok po erupci došlo k poklesu průměrné globální teploty až o 1,2 stupně Celsia. Počasí pak bylo ještě několik let velmi chaotické. Události kolem výbuchu této sopky byly mnohokrát zpracovány literárně i filmově a název sopky inspiroval Karla Čapka při psaní románu Krakatit.
Dne 27. 8. 2003 se planeta Mars přiblížila k Zemi na nejmenší vzdálenost za posledních 73 000 let. Mars byl tehdy od Země vzdálen 55,7 milionů km. Vzdálenost Marsu od Země se pohybuje zhruba od 56 do 400 milionů km v sedmnáctiletém cyklu. Příznivých podmínek roku 2003 astronomové využili, protože blízká vzdálenost Marsu od Země má dvě pozitiva. Jednak jsou na povrchu Marsu lépe vidět detaily a hlavně je to velice výhodné pro start kosmických sond k Marsu – překonávají menší vzdálenost, doletí tam dříve a tím spotřebují méně paliva. Kolem roku 2003 bylo k Marsu vysláno pět sond.
Dne 28. 8. 1943 zemřel 49letý Boris III., bulharský car. Panovníkem se stal po skončení první světové války v říjnu 1918, po abdikaci svého otce Ferdinanda I. Borisovi bylo 24 let když začal vládnout bulharskému království a byl považován za vládce moudrého a rozvážného. Ale na počátku druhé světové války se připojil ke státům Osy (Německa, Itálie a Japonska), zřejmě s cílem znovu získat Makedonii ztracenou po 2. balkánské válce. Na jaře 1943 sice odmítl německý požadavek na vydání bulharských Židů, povolil ale vydání Židů z území Bulharskem okupovaných. Boris odolával Hitlerovu naléhání na aktivní zapojení se do války. V srpnu 1943 byl předvolán k Hitlerovi, který se jej snažil donutit k aktivitě po boku Němců. Hned po návratu z Německa Boris náhle zemřel – údajně na selhání srdce. Po něm nastoupil na trůn jeho 6letý syn Simeon II. (*1937), za kterého vládla regentská rada.
Dne 29. 8. a 30. 8. 1813 – Napoleonské války: v bitvě u podkrušnohorské obce Chlumec (cca 4 km sz. od Ústí n. L.) se střetla Napoleonova vojska s rakouskými, ruskými a pruskými oddíly. Francouzi po tom, co zvítězili v bitvě u Drážďan, doufali, že budou dále vítězit, ale byli nakonec poraženi a ztratili 11000 mužů. Vítězové však na tom se ztrátami nebyli o mnoho lépe – padlo zde přes 9000 jejich vojáků. Napoleonské války se sice chýlily ke konci, ale byly ještě krvavější než na začátku. První den bitvy spojenečtí vojáci jen bránili v pronikání francouzského vojska do českého vnitrozemí, Francouzi měli údajně několikanásobnou přesilu. Druhý den se ale spojencům podařilo soustředit dostatečné vojenské síly, které francouzské vojsko obklíčily a začaly ho ničit. Uniknout zkáze se podařilo jenom několika menším francouzským jednotkám. Válečné operace zde pokračovaly i v září 1813, kdy se Francouzi pod přímým velením samotného Napoleona I. pokusili znovu proniknout Nakléřovským průsmykem ze Saska do Čech. I tyto útoky byly odraženy. Bitva u Chlumce byla největším válečným střetnutím napoleonských válek v Čechách. Během této bitvy byly zničeny obce Chlumec, Stradov, Žandov, Přestanov, Roudné a Dolní Varvažov. Dodnes nacházejí lidé v širokém okolí Chlumce zrezivělé dělové koule, součástky vojenské výzbroje a výstroje, ale i vybělené kosti tisíců těch, kteří zde kdysi padli za slávu mocných.
Dne 30. 8. 1953 byla otevřena Zoologická zahrada v Brně. Je v blízkosti Brněnské přehrady na sz. okraji Brna na svazích Mniší hory a má plochu 65 hektarů. Mezi její největší chovatelské úspěchy patří první odchov mláděte medvěda ledního v Československu. Už sice koncem roku 1935 byl ustaven Spolek pro zřízení ZOO v Brně, a zanedlouho byl zřízen zookoutek v Tyršově sadu, ale pak hledání místa vhodného pro ZOO přerušila válka. Po válce byla činnost spolku obnovena a ten začal vhodné místo hledat. Nakonec bylo šťastně vybráno území kopce Mniší hora v Bystrci. To ve 13. století patřilo panskému hradu Veveří, roku 1373 je markrabě Jan Jindřich daroval klášteru u kostela sv. Tomáše. V roce 1948 bylo převedeno z původního majetku agustiánského kláštera ve Starém Brně do vlastnictví státu (do správy ministerstva zemědělství). V roce 1949 převzala Mniší horu do své správy Masarykova univerzita v Brně, aby zde zřídila botanickou zahradu. Po dohodě spolku s představiteli univerzity bylo navrženo, aby vedle botanické zahrady byla vybudována také zahrada zoologická. 1. 6. 1950 byly zahájeny první práce na výstavbě zoo na kamenité půdě Mniší hory. Pro zajímavost uvádím, že pražská ZOO byla otevřena v roce 1931.
Dne 31. 8. 2003 ve Francii dobrovolně opustil svět živých 85letý Pavel Tigrid, pražský rodák, původním příjmením Schönfeld, spisovatel, publicista, ministr kultury ČR v letech 1994-1996. Po gymnáziu začal studovat práva, ale asi kvůli německé okupaci je nemohl dostudovat; v roce 1939 emigroval do Anglie. Po válce začal pracovat v novinách a po únoru 1948 emigroval podruhé. Brzo s celou rodinou získal občanství USA, věnoval se hlavně novinařině a spolupracoval s redakcí rozhlasu Svobodná Evropa. Do Československa se vrátil hned v prosinci 1989. V roce 1998 se stáhl z politiky a odjel do Francie.
Srpen 1653 – někdy v tomto měsíci, jak uvádí jeden z pramenů, zemřela italská malířka Artemisia Gentileschi. Údaje o její smrti se značně rozchází: od roku 1642 do roku 1656! A přitom se všude uvádí jediné datum jejího narození – 8. července 1593. Mohlo jí být tedy od padesáti až do víc jak šedesáti let. Byla dcerou významného římského malíře Orazia Gentileschiho, který třebaže měl několik synů, tak zjistil, že jeho jediná dcera své bratry v malování daleko předčí. Žádná malířská akademie ale Artemisii nechtěla přijmout – přijímali jen muže. Proto její otec pověřil svého přítele, malíře Agostina Tassiho, aby ji učil. Roku 1612, to bylo Artemisii 19 let, ji Tassi znásilnil. Gentileschi ho zažaloval, ale i když po 7 měsících vyšetřování byl Tassi shledán vinným, byl odsouzen pouze k ročnímu vězení! Zato pro Artemisii znamenal proces obrovské utrpení, které ji bezpochyby ovlivnilo na celý život. Způsob vyšetřování mladé malířky byl nepochopitelně až krutý a ani otec tomu asi nemohl zabránit. Artemisia se snažila s touto událostí vyrovnat prostřednictvím svých obrazů. Otec ji brzy po procesu provdal za bezvýznamného malíře se kterým měla pak 4 syny a dceru. Žili ve Florencii, kde Artemisia získala významné zakázky a stala se dvorní malířkou Medicejských. Ve Florencii byla konečně jako první žena přijata do malířské akademie. Byla sice úspěšná v doméně mužů, ale musela čelit mnoha pomluvám týkajícím se jejího soukromého života. Její manžel jí oporou rozhodně nebyl, ale všechny její peníze vesele utrácel. Artemisia ho v roce 1621 opustila a odjela s dcerou (synové zemřeli) do Říma. Pak úspěšně působila v Neapoli a čtyři roky i v Londýně. Její obrazy zdobí galerie nejen v Itálii nebo v Anglii, ale jsou i ve Španělsku a v USA. Jeden máme u nás, v Brně v Moravské galerii.
Informace k jednotlivým heslům jsou čerpány hlavně z Wikipedie a porovnávány a korigovány s údaji v řadě dalších pramenů.)
Výročí některých událostí na Sedlecku a Sedlčansku:
1913 – srpen – v sedlecké kronice je informace, že se velké manévry rakouské armády dotkly i našeho kraje: „V měsíci srpnu a září konalo se ve zdejším okrese vojenské cvičení. Ve škole bylo umístěno 500 mužů a dva generálové. Kromě toho byli vojáci umístěni po domech. Jedno vojsko táhlo od Sedlčan, druhé od Tábora, hlavní srážka byla u Chýnova. Přítomen byl též arcivévoda František Ferdinand se svou chotí Žofií a s dětmi.“ Ale v naší kotlině arcivévoda zřejmě nebyl, ani tudy neprojížděl. Manévry probíhaly v relativním mezinárodním klidu, byl to však klid před bouří.
1923 – 12. a 13. 8. se v rámci prčického posvícení konal v Prčici 1. sjezd rodáků a přátel Prčice. Sešlo se na něj přes 200 lidí prý z různých koutů republiky, ale nejvíc asi z Prahy. K založení spolku dali podnět začátkem května 1923 v Praze prčičtí rodáci. Obsáhlá zpráva o tomto zdařilém prvním sjezdu vyšla v zářijovém čísle měsíčníku Vltavské proudy.
1983 – v srpnu se v Sedlčanech začala napouštět retenční nádrž na Sedleckém potoce. První úvahy o takové nádrži se objevily už v polovině 60. let, ale realizace se stavba dočkala až ve druhé polovině roku 1981. Vodní plocha nádrže je velká zhruba 20 ha, Sedlčany ji ale nevedou jako rekreační, tudíž nenesou odpovědnost ani za kvalitu vody, ani za případné úrazy při koupání. Zato je nádrž rájem rybářů a také – málokdo si to uvědomuje, že tak velká vodní plocha určitě aspoň trochu příznivě ovlivňuje místní mikroklima.
