Marie Kovalová: Říjnová výročí

1324 – podzim byl mimořádně teplý.

1424 – i na podzim, stejně jako v létě, bylo teplo a sucho.

1524 – podzim byl chladný a hodně deštivý.

1624 – podzim byl velmi teplý a suchý, ale hojně se urodilo ovoce, protože předtím bylo dost vláhy.

1724 – v říjnu bylo deštivo.

Od roku 1770 byla soustavně měřena teplota vzduchu v Praze v Klementinu:

1774 – v říjnu bylo průměrně 10,8 °C.

1824 – říjen měl průměrně 11,3 °C.

1874 – v říjnu se proti září velmi ochladilo (o 8 °C), na průměrně 9,6 °C.

1924 – v říjnu byla průměrná teplota 10,2°C.

1974 – v říjnu se proti září citelně (téměř o 8 °C) ochladilo na průměrně 7,3 °C.

(Údaje o počasí jsou čerpány z knihy Jiřího Svobody, Zdeňka Vašků a Václava Cílka „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“ vydané v nakladatelství Regia v roce 2003, platí tedy hlavně pro českou kotlinu.)

Dne 1. 10. 1814 byl zahájen Vídeňský kongres téměř všech zemí Evropy, na němž byla přerozdělována Evropa mezi vítěze nad Napoleonem po tom, co byl poražen a poslán na Elbu. Kongres vedl rakouský ministr zahraničí kníže Metternich (1773-1859) jménem rakouského císaře, uherského a českého krále Františka I. Kongres trval do 9. 6. 1815. Napoleon byl ale definitivně poražen až v bitvě u Waterloo 18. 6. 1815. K největším územním ziskům přišly vítězné mocnosti, tedy Rakousko, Rusko a Prusko.

Dne 1. 10. 1984 zemřel v den svých 98. narozenin František Kovářík, plzeňský rodák, vyučený zámečník, zanícený ochotník, který se stal profesionálním divadelním a filmovým hercem. Hrál v osmi němých filmech a pak ve víc jak osmdesáti  filmech ozvučených. Pracoval i pro rozhlas a pro televizi. Přátelé mu říkali „boží člověk“ nebo také „svatý muž“, protože byl velmi laskavý a skromný. Byl mistrem drobných rolí, představované postavě se uměl plně oddat, vždy pro ni hledal odpovídající gesta, masku, hlas. František Kovářík je právem nazýván nestorem československého filmu, prošel s ním neuvěřitelných 70 let. Z mnoha jeho rolí si připomeňme profesora Hrbolka z filmu Marečku, podejte mi pero.

Dne 1. 10. 1974 byla oficiálně zahájena výstavba dálnice D2 z Brna na Bratislavu. Dokončena byla v roce 1980.

Dne 2. 10. 2004 (někde je uvedeno 5. 10. 2004) zemřel v 80 letech Luděk Kopřiva, herec, pražský rodák, absolvent konzervatoře a DAMU. Zpočátku hrál jen v různých divadlech v Čechách i na Moravě, k filmu se dostal později, přesto na svém kontu má role v osmi desítkách filmů. Byl vynikajícím představitelem drobných komických a satirických postav s velmi charakteristickým hlasem i nezaměnitelným vzhledem. Pro svůj svérázný typ byl vyhledávaným a úspěšným filmovým, rozhlasovým i dabingovým hercem. Asi nejznámější je jeho farář Otík v Troškově trilogii „Slunce, seno …“

Dne 4. 10. 1824 po 14 letech bojů za nezávislost se Mexiko stalo federativní republikou a přijalo novou ústavu. Jeho situace však nebyla lehká.  Krize vyvrcholila v roce 1846, kdy USA vyhlásily Mexiku válku, jejímž cílem bylo zabrání severních provincií Mexika. Tehdy tam Mexiko ztratilo velká území (např. Nové Mexiko, Horní Kalifornii a další). Porážka Mexika v roce 1847 dala vzejít druhé republice. Tu roku 1864 vystřídalo císařství s habsburským císařem Maxmiliánem (1832-1867), což se ale nelíbilo USA, proto podporovaly jeho zničení a tak v roce 1867 vznikla v Mexiku třetí republika…

Dne 4. 10. 1884 zemřel 73letý Filip Stanislav Kodym, rodák z Opočna, lékař, přírodovědec, novinář a politik. Od roku 1856 žil v Praze-Dejvicích. Koupil zde bývalou vinici s viničním domkem a udělal z ní pokusnou zahradu. Dodnes se usedlosti říká Kodymka. V roce 1881 tady založil prázdninovou osadu, kam se v letních měsících sjížděly děti z pražských rodin užít si nezapomenutelné dny v kouzelném prostředí. Doktor Kodym, řečeno dnešním jazykem, zavedl v osadě environmentální výchovu – vedl děti k odpovědnému jednání vůči přírodě a zřejmě byl prvním organizátorem dětského letního tábora na území ČR. V současnosti v Kodymce funguje dětský klub toho jména. Doktor Kodym napsal množství úspěšných populárně vědeckých spisů, zejména z biologie, fyziky, chemie, zemědělství a zdravotnictví, psaných jasným a prostým slohem bez zbytečných cizích slov. V letech 1852-1862 řídil Hospodářské noviny, hojně čtené na venkově a zaměřené na šíření poznatků vědy a techniky; v době Bachova absolutismu měly i kulturní a politický význam. Poté se stal redaktorem časopisu Hlas. Zasedal také jako poslanec v Českém zemském sněmu a v Říšské radě. Jeho vnukem byl významný přírodovědec, geolog Odolen Kodym (1898-1963).

Dne 5. 10. 2014 zemřel 97letý Jurij Ljubimov, ruský divadelní herec a režisér. Po druhé světové válce nastoupil do Vachtangovova divadla v Moskvě a v roce 1964 založil divadlo Na Tagance, kde byl jednou z největších hvězd Vladimír Vysockij (1938-1980). Divadlo bylo velmi oblíbené také proto, že se nepodřizovalo kulturním cílům vládnoucí komunistické strany.

Dne 6. 10. 1944 zahynul během bojů při Karpatsko-dukelské operaci 48letý Jaroslav Vedral, československý generál, velitel 1. československé samostatné brigády v SSSR. V první světové válce bojoval na ruské frontě, kde v srpnu 1916 upadl do zajetí a hned se přihlásil do České družiny, s kterou pak bojoval i v bitvě u Zborova – 2. 7. 1917. Do vlasti se vracel dlouhou a strastiplnou cestou přes Sibiř. Po válce, v roce 1920, absolvoval v Praze Válečnou školu a posléze působil v armádě v různých štábních a pedagogických funkcích. Při mobilizaci v roce1938 měl hodnost plukovníka a byl náčelníkem štábu VIII. armádního sboru. Po německé okupaci působil v odbojové organizaci Obrana národa a organizoval odchody českých vojáků do zahraničí. V lednu 1940 mu hrozilo zatčení, ale povedlo se mu i s rodinou uprchnout nejprve do Francie, kde organizoval československé exilové vojsko. Po pádu Francie, během ústupových bojů v roce 1940, se osvědčil jako mimořádně schopný velitel. Ve Velké Británii pak působil na exilovém Ministerstvu národní obrany ČSR. Začátkem roku 1944 (na vlastní žádost!) odjel bojovat na východní frontu.

Dne 7. 10. 1944  v koncentračním táboře Osvětim-Březinka propuklo povstání tzv. Sonderkomand. Jednalo se o skupinky vězňů určených na „úklidové“ práce v plynových komorách a krematoriích. Vězňům se podařilo zničit jednu z plynových komor a narušit tak vyhlazovací práce Němců. Všichni povstalci ale zahynuli. Popravena byla také skupina mladých vězenkyň, které povstalcům propašovaly střelný prach. Celkem zahynulo víc jak 800 vězňů, ale také asi 70 příslušníků SS. Brzy poté tam byly plynové komory a krematoria na Himmlerův rozkaz zničeny, neboť před postupující Rudou armádou bylo třeba skrýt stopy vražedné mašinérie. Když se v lednu 1945 k táboru blížila sovětská vojska, začalo chvatné vyklízení tábora. 58 000 vězňů bylo vyhnáno na pochody smrti – větší část z nich cestou Němci zavraždili.

Dne 7. 10. 2014 zemřel 83letý Rudolf Čechura, spisovatel, věnující se dětské a detektivní literatuře. Nejprve pracoval jako učitel a úředník, od roku 1973 byl literátem na volné noze. Nejznámější je zřejmě tím, že mj. napsal námět k oblíbenému večerníčkovému seriálu Maxipes Fík. Čechurovým literárním vzorem byl Arthur Conan Doyle (1859-1930), na jehož dílo vytvořil četné napodobeniny a v roce 1967 se Čechura stal členem londýnské Společnosti Sherlocka Holmese. Dalším okruhem Čechurovy tvorby byly dobrodružné romány, odehrávající se v jeho rodném severočeském pohraničí v pohnuté době po druhé světové válce. Mimochodem: v Kadani se od roku 2005, na přelomu měsíců května a června, každoročně slaví  dětská slavnost Narozeniny Maxipsa Fíka.

Dne 8. 10. 1874 zemřel (po zánětu pohrudnice) teprve 39letý Vítězslav Hálek, básník,  novinář, literární, divadelní kritik i organizátor literárního a kulturního života. Jeho básně jsou ovlivněny Puškinem, Erbenem i Máchou, jsou optimistické a dobře se čtou. Z Hálkovy epiky mají význam Pohádky z naší vesnice, zobrazující svérázné lidové figurky a popisující veselé i tragické příběhy ze života venkovského lidu. Významná je také HáIkova povídková tvorba, zejména vesnická, zachycující napětí mezi sedlákem a chalupníkem, ukazující překážky, které se staví do cesty lásce mladých lidí. Do protikladu k citově vyprahlému životu bohatých staví Hálek vyrovnaný a citově bohatý život prostých lidí, neodcizených přírodě. Postavy Hálkových dramat s náměty z národních i cizích dějin jsou stylizovány do romantických postojů a v patetických monolozích pronášejí národní a politické myšlenky. Hálek poměrně hodně cestoval – navštívil Itálii, Balkán a Polsko a dojmy z těchto cest pak promítal do fejetonů. Pracoval jako redaktor Národních listů, kde měl na starosti divadelní rubriku. Básně vydával v almanachu Máj, který redigoval. Byl vůdčí osobností časopisu Ruch. Roku 1872 převzal a redigoval spolu s Janem Nerudou časopisy Lumír a Květy.

Dne 9. 10. 1854 zemřel ve věku 57 let Carl Gustaf Mannerheim, potomek livonských rytířů (Livonsko – historické území v Pobaltí na území dnešního Estonska a Lotyšska), finský šlechtic, přírodovědec, entomolog, právník, děd maršála Mannerheima (1867-1951), finského národního hrdiny.

Dne 9. – 10. 10. 1914 – první světová válka: západní fronta – Němci obsadili druhé největší belgické město Antverpy.

Dne 9. 10. 1934 byl v Marseille zastřelen 45letý jugoslávský král Alexandr I. Karađorđević. Při jeho státní návštěvě Francie na něj spáchali atentát makedonští a chorvatští nacionalisté. Při atentátu byl zabit také francouzský ministr zahraničí 72letý Louis Barthou.

Dne 9. 10. 1974 v severním Německu zemřel na selhání jater 66 letý Oskar Schindler, rodák ze Svitav, obchodník; na jedné straně bezohledný kariérista, válečný zbohatlík, milovník přepychu, agent německé špionážní služby a člen NSDAP. Na straně druhé zachránce 1200 pronásledovaných Židů v období holocaustu. Za to mu Izrael udělil ocenění Spravedlivý mezi národy. Krátce před skončením války mu jeho dělníci pomohli v útěku před Rudou armádou do amerického vojenského pásma. Každoročně byl pak Schindler zván do Izraele a dostal řadu mírových ocenění. Izraelské děti se o něm mohou dočíst v učebnicích. Schindlerovy osudy zpracoval na základě výpovědí pamětníků australský prozaik Thomas Keneally v románu Schindlerova archa (1982). Román sugestivně líčí vývoj a střety individualit – obětí, pasivních účastníků a iniciativních vykonavatelů, zapojených do obludné mašinerie zla. Steven Spielberg (*1946) použil motivy románu pro natočení filmu Schindlerův seznam, za jehož režii získal v roce 1994 svého prvního Oskara.

Dne 10. 10. 1914 zemřel 75letý Karel I. Rumunský, rumunský král, německý princ z dynastie Hohenzollernů. Karel vládl Rumunsku 48 let, což je nejdéle ze všech rumunských vládců. Zapojil se do rusko-turecké války v letech 1877-1878. To přineslo Rumunsku mezinárodní uznání a vyhlášení jeho plné nezávislosti na Osmanské říši. Po bezdětném Karlovi se králem Rumunska stal jeho synovec Ferdinand (1865-1927). Do první světové války se Rumunsko zapojilo po boku Dohody až téměř dva roky po Karlově smrti (1916), do té doby se snažilo dodržovat vyhlášenou neutralitu.

Dne 10. 10. 1934 byl založen Symfonický orchestr FOK hl. m. Prahy. Jeho zakladatelem byl dirigent a organizátor hudebních akcí Rudolf Pekárek (1900-1974). Založit v Praze uprostřed ekonomické krize nový orchestr, bylo velmi odvážné. Zkratka FOK se objevila už na zakládající schůzi v Kmochově restauraci na Vinohradech, Pekárek totiž vymezil program činnosti nového tělesa slovy Film-Opera-Koncert a jejich zkratka se tak stala součástí názvu orchestru. Pětadvacet hudebníků si říkalo Orchestr FOK nebo Salonní orchestr FOK. Tento Pekárkův čin dal sice mnoha nezaměstnaným hudebníkům určitou naději, ale čekala je velmi nejistá existence. 29. 12. 1934 poprvé hráli v rozhlase. Za rok 1935 FOK nahrál hudbu k 18 filmům. Práce pro film se tak stala na řadu let základním zdrojem prostředků pro zajištění existence orchestru. Celkový počet filmů, k nimž Orchestr FOK natočil hudbu, přesahuje dvě stovky. Hlavní postavou orchestru byl dr. Václav Smetáček (1906-1986), který dokázal ve velmi krátké době z něj vybudovat velké symfonické těleso schopné umělecky plně obstát v silné domácí konkurenci. V roce 1942 se dr. Smetáček stal šéfdirigentem orchestru a stál v jeho čele celých 30 let (do roku 1972). Během jeho působení orchestr dosáhl vysoké úrovně i mezinárodního uznání, což si udržuje dodnes. Hostoval ve většině evropských zemí, opakovaně též v Japonsku a v Americe. Sídlem orchestru je Obecní dům v Praze.

Dne 10. 10. 2014 zemřel po infarktu myokardu 78letý Pavel Landovský, vyučený nástrojář ale hlavně pak herec. Po maturitě na strojní průmyslovce se čtyřikrát marně pokoušel dostat na studium herectví na DAMU, proto začínal s herectvím jako řadový statista v teplickém divadle. V roce 1960 začal hrát v Severomoravském oblastním divadle v Šumperku, v letech 1961-1963 působil v Západočeském divadle Klatovy, 1963-965 ve Východočeském divadle Pardubice. V roce 1966 zakotvil na jedenáct let v pražském Činoherním klubu.  Hrál také v řadě legendárních československých filmů (např. Ostře sledované vlaky, Marketa Lazarová či Adelheid). Po tom, co podepsal Chartu 77, byl režimem prakticky vyhnán do exilu – do Rakouska, odkud se hned v roce 1989 vrátil do Československa.

Dne 11. 10. 1424 zemřel asi 65letý Jan Žižka z Trocnova a Kalicha, husitský vojevůdce, tvůrce vojenské defenzívní taktiky, opírající se o vozovou hradbu. Zemřel u Přibyslavi na počátku tažení husitských vojsk na Moravu. Dobové dokumenty uvádí, že „podlehl hlíznatému onemocnění“, jehož příčinou byl patrně neléčený zánětlivý proces. Jako vrchní hejtman táboritů nebyl Jan Žižka nikdy poražen. Jeho neporazitelnost byla založena nejen na válečnickém umu, ale také na tvrdě dodržované disciplíně jím vedených vojsk. Do husitských válek, kdy už mu bylo kolem 50 let, o něm téměř žádné věrohodné informace nejsou. Jeden čas byl údajně i obyčejným lapkou. Dohady jsou i o jeho soukromém životě. Ve vatikánských dokumentech jsou o Žižkovi dokonce skandální informace pocházející od Jana z Příbrami, který od husitů zběhl ke katolíkům. O tom, že byl Žižka na jedno oko slepý historici nemají pochyby, ale že oslepl i na druhé oko a přitom vítězně vedl dál svá vojska, leckdo pochybuje. Důležitým objevem, který snad aspoň částečně zodpověděl některé otázky kolem Žižkovy osoby, byl nález tzv. čáslavské kalvy (lební klenby) při archeologickém průzkumu prováděném v roce 1910 v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi. Vědecké analýzy (ani nejnovější) nevyloučily, že by se mohlo jednat o část lebky Jana Žižky.

Dne 12. 10 1924 zemřel 80letý Anatole France, francouzský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1921). Po boku Émila Zoly přispěl k rehabilitaci nevinného francouzského důstojníka Alfreda Dreyfuse, který byl roku 1894 neoprávněně obviněn z velezrady. France také ostře vystupoval proti kolonialismu.

Dne 12. 10. 1964 Sovětský svaz vypustil Voschod 1, první kosmickou loď s vícečlennou posádkou, zároveň to byla 11. pilotovaná loď vypuštěná z planety Země a první let bez skafandrů. 3členné posádce velel Vladimír Komarov, pak tam byl Konstantin Feoktistov a lékař Boris Jegorov. Loď vážící 5320 kg nebyla vybavena záchranným systémem, byla to velice riskantní akce. Celý let trvající 24 hodin byl řízen automaticky bez zásahů kosmonautů, kteří jej absolvovali jen v lehkých sportovních oblecích. Během letu sice pociťovali nevolnost žaludku z beztížného stavu, přesto plnili připravený program, např. pozorovali hvězdy, polární záři nad Antarktidou a plnili jiné úkoly. Byli ve výšce 178-408 km nad Zemí a po 17 obletech Země posádka v návratovém modulu na padácích přistála druhý den na území Kazachstánu.

Dne 14. 10. 1944 zemřel 52letý Erwin Rommel, německý polní maršál považovaný za jednoho z nejlepších taktiků druhé světové války. Vyznamenal se už v první světové válce. Ve druhé se proslavil jako velitel tzv. Divize duchů během tažení Francií v roce 1940. Pak jako velitel Afrikakorpsu v severní Africe. Pro obratnost, s jakou tam vedl složité boje, se mu přezdívalo pouštní liška. Po neúspěšném atentátu na Hitlera (20. 7. 1944), kterého se prakticky neúčastnil, byl donucen spáchat sebevraždu (jedem).

Dne 15. 10. 1894 začala ve Francii Dreyfusova aféra. Toho dne byl po obvinění z vlastizrady uvězněn Alfréd Dreyfus (1859-1935), důstojník francouzského generálního štábu. Důkazem, že byl německým špionem měly být ručně psané poznámky přísně tajného charakteru, které na anonymní udání zachytila francouzská kontrašpionážní služba. Písmo bylo na základě zfalšovaného grafologického rozboru ztotožněno s rukopisem Alfreda Dreyfuse. Vůči Dreyfusovi, kterému přitížilo, že byl Žid, byly vykonstruovány falešné důkazy a samotný průběh procesu byl zmanipulovaný. Dreyfus byl vojenským soudem degradován a odsouzen za vlastizradu na doživotí do vězení na Ďábelském ostrově při pobřeží Francouzské Guyany v Jižní Americe. Mezi reportéry, kteří byli u procesu, byl také novinář Theodor Herzl – rakouský Žid a když při soudu viděl antisemitské vášně, uvědomil si, že Židé nejen ve Francii, ale v celé Evropě nejsou v bezpečí. Stal se proto zakladatelem a vedoucím činitelem sionismu, ideového směru, který začal usilovat o návrat Židů do „Země izraelské“. Na Dreyfusovu obranu se postavila řada známých osobností. Výrazně se v tomto případu angažoval francouzský spisovatel Émile Zola, který v periodiku L’Aurore uveřejnil pamflet J’accuse! (Žaluji!). Zola byl za to obviněn z pomluvy, postaven před soud a odsouzen k pokutě 3000 franků a roku vězení. Před trestem však utekl do Londýna. Během opakovaných řízení byl Dreyfus dvakrát soudem shledán vinným, ale nakonec byl omilostněn a rehabilitován. V důsledku této aféry došlo ve Francii k vzrůstu antiklerikalismu, který tam v roce 1905 vyústil v konec římskokatolického náboženství coby státního náboženství.

Dne 15. 10. 1964 zemřel 73letý Cole Porter, americký hudební skladatel a textař. Byl jedním z mála autorů z proslulé hudební uličky Tin Pan Alley v New Yorku, kteří tvořili zároveň hudbu i texty svých písní.

Dne 15. 10. 1984 dosáhli 2 členové československé výpravy – 29letý Zoltán Demjan a 50letý Jozef Psotka, spolu s šerpou Ang Ritou – vrcholu Mount Everestu a to bez kyslíkových přístrojů. Vztyčili československou vlajku, pobyli tam asi půl hodiny, ale pak, při sestupu, už 16. 10. 1984, zahynul Jozef Psotka pádem do propasti.

Dne 16. 10. 1944 před polednem přilétlo nad Plzeň přes 60 bombardérů USAAF a začalo ji bombardovat. Nebyl to první nálet na Plzeň, jehož hlavním  cílem měla být Škodovka. Na areál Škodových závodů dopadlo tehdy 24 pum, ale dalších víc než 200 půltunových pum dopadlo dost daleko mimo továrnu. Zasáhly Slovanské údolí, Skvrňany, Lochotín, Roudnou, hlavní nádraží, i oba plzeňské pivovary. Údaje o obětech se velmi liší – nejmenší údaj je „jen” kolem 30 lidí a stovky zraněných.

Dne 16. 10. 1964 měl premiéru  film Limonádový Joe. Legendární, nestárnoucí film režiséra Oldřicha Lipského vznikl podle divadelní hry Jiřího Brdečky (1917-1982), který téma zpracoval nejprve jako román, který je parodií na rodokapsovou literaturu, konkrétně na kovbojky a westerny. V době, kdy měl film premiéru v kinech, byla parodie u nás poměrně vzácným filmovým žánrem, přesto měl snímek u diváků obrovský úspěch. Lidé se smáli příběhu o krásném, bezúhonném kovbojovi, který nepije, je vždy upravený ve sněhobílém obleku, je zdvořilý, usměvavý a především hladce vítězí nad svými protivníky. Smáli se a stále se smějí vtipným dialogům blíbených herců, kteří znamenitě dokázali zprostředkovat nadsázku jednotlivých situací, ať už to byl Karel Fiala, Rudolf Deyl ml., Miloš Kopecký, Josef Hlinomaz nebo Karel Effa. K úspěchu přispěly i ženské postavy – Winnifred Olgy Schoberové a zvlášť „arizonská pěnice“ divoká Tornado Lou Květy Fialové. Stejně úspěšná byla i hudba a písně Jana Rychlíka a Vlastimila Hály v podání Yvetty Simonové, Jarmily Veselé, Karla Gotta a Waldemara Matušky. Na XII. MFF v San Sebastiánu získal „Limonádník“ Stříbrnou mušli.

Dne 16. 10. 1984 zemřel po opakované operaci žaludku 62letý Jiří Jelínek, malíř, ilustrátor, jazzový trumpetista a populární zpěvák, jedna z muzikantských legend Divadla Semafor 60. let 20 století. Nejprve pracoval jako výtvarník a ilustroval i řadu knih. Do Semaforu se dostal jako náhrada za Waldemara Matušku, který s Evou Pilarovou odešel do divadla Rokoko. Jiří Suchý a Jiří Šlitr je nahradili novými zpěváky – Janou Malknechtovou a právě Jiřím Jelínkem. Složili pro ně veleúspěšný hit Motýl, jehož nahrávka se stala jednou z nejprodávanějších gramodesek té doby. Jelínek pak nazpíval několik dalších semaforských hitů, např. velmi známou píseň Zčervená, zahrál si i ve filmu Kdyby tisíc klarinetů a nazpíval řadu evergreenů s texty Josefa Kainara s orchestrem Gustava Broma. Byl známý jako výborný imitátor světově proslulého jazzového trumpetisty Louise Armstronga, kterému pak osobně zazpíval s Evou Pilarovou při první i druhé Armstrongově návštěvě v Praze. V srpnu 1968 se jen náhodou v Mongolsku vyhnul tragické nehodě autobusu s orchestrem Karla Duby, což ho s tehdejšími událostmi v srpnu v Československu psychicky trvale poznamenalo.

Dne 16. 10. 2014 v muničním skladu ve Vrběticích na Zlínsku, při výbuchu údajně 50 tun munice, zahynuli dva lidé, zaměstnanci skladu. Původní informace, že několik dní potom následovaly další výbuchy, už na internetu nejsou. Není tam ani nic o tom, v jakém nepořádku byl ten muniční sklad. Je tam ale stále opakováno, že vše (další sklad vybuchl 3. 12. 2014!) mají na svědomí, jak zjistila v roce 2021 naše „úžasná” BIS, dva Rusové!

Dne 17. 10. 1604 astronom Johanes Kepler objevil mimořádně jasnou hvězdu – supernovu – v souhvězdí Hadonoše. Byla několik dní nejjasnější hvězdou nebe, viditelná byla i ve dne. V některých pramenech je uvedeno, že ji prvně spatřil už 8. října. Později bylo zjištěno, že je to supernova v naší Galaxii a její vzdálenost je asi 20 000 světelných let od Země. Od té doby zatím žádná supernova v Mléčné dráze pozorována nebyla. V té době Kepler (1571-1630) byl v Praze ve službách císaře Rudolfa II. Dnes je objekt na hraně viditelnosti velkých dalekohledů.

Dne 17. 10. 1944 byl v Osvětimi zavražděn Pavel Haas, hudební skladatel a pedagog. Bylo mu 45 let. Jeho o dva roky mladší bratr Hugo (1901-1968) byl filmovým hercem a režisérem. Bratři měli k sobě velmi blízko, spolupracovali např. na třech filmech, pro které Pavel složil hudbu (Život  je pes, Mazlíček a Kvočna). Pavel se oženil s ruskou lékařkou Soňou, která ošetřovala jejich nemocnou matku. Roku 1937 se jim narodila dcera Olga – později herečka. Na manželčino přání se Pavel plně věnoval skládání. Složil vedle řady různých skladeb operu Šarlatán, která měla premiéru v dubnu 1938. Po německé okupaci zvažoval s rodinou emigraci, ale neměli štěstí a nezískali včas víza (bratr Hugo štěstí měl a úspěšně emigroval s manželkou Bibi do USA). Pavel, aby rodinu uchránil od „pozornosti“ Němců, se se Soňou formálně rozvedl. V prosinci 1941 byl zatčen gestapem, odsunut do Terezína, odkud byl po třech letech transportován do Osvětimi.

Dne 18. 10. 1954 americká firma Texax Instruments (TI), jedna z nejvýznamnějších elektronických firem oznámila vyrobení prvního tranzistorového rádia. Firma TI „vznikla” v roce 1951 ze společnosti Geophysical Service Incorporated (GSI) zaměřené na poskytování moderních geofyzikálních metod při hledání nových nalezišť ropy. Nejdůležitějším z vedení společnosti GSI byl zřejmě Patrick Haggerty, jenž v poválečné době výrazně ovlivnil další směřování firmy. Hlavně on se zasloužil o vznik firmy nové, v níž bylo původní zaměření – geofyzikální průzkum – odsunuto na vedlejší kolej a nahrazeno výzkumem a výrobou polovodičů.

Dne 19. 10. 1944 pravděpodobně tento den v Osvětimi zahynul Karel Poláček, spisovatel, novinář, rodák z Rychnova nad Kněžnou. Bylo mu 52 let. Podle jednoho svědectví ho prý Němci zabili 21. 1. 1945, až když přežil pochod smrti do tábora Gleiwitz. Poláček po absolvování gymnázia začal studovat práva, ale v roce 1914 musel do války. Po válce začal v roce 1920 psát do periodik Nebojsa a Tribuna. Řadil se také k tzv. Pátečníkům. Od roku 1922 byl redaktorem Lidových novin, Tvorby a Českého slova. V letech 1927-1930 řídil čtrnáctideník Dobrý den. V roce 1933 znovu nastoupil do Lidových novin, odkud byl hned po německé okupaci propuštěn. Předtím stačil svoji jedinou dceru Jiřinu poslat do Velké Británie, sám však odejít nestihl. Své literární práce směl vydávat jen pod cizími jmény, často jménem Vlastimila Rady. Tak vyšel i román Hostinec u Kamenného stolu, který byl roku 1948 úspěšně zfilmován. Kromě drobných humoristických próz, např. Povídky pana Kočkodana, tvořil i díla vážnější, např. Dům na předměstí, Michelup a motocykl. Jeho uměleckým vrcholem se stal románový cyklus, který umístil do rodného města a v němž tragikomicky zobrazil maloměšťácký život před první světovou válkou a během ní. Jednotlivé díly pojmenoval Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno. Zamýšlený pátý díl již napsat nestačil. V době, kdy Karel Poláček čekal na transport do koncentračního tábora napsal svůj asi nejznámější humorně laděný román Bylo nás pět. Očima dítěte vtipně vypráví o životě ve městě, nepřehlíží faleš a pokrytectví. Podle něj Karel Smyczek natočil (1994) úspěšný seriál.

Dne 19. 10. 1994 zemřel 73letý Oldřich Černík, reformní komunistický politik, významná postava „pražského jara“ původně soustružník, rodák z Ostravy. Roku 1968, hned v prvních dnech srpnové okupace, byl spolu s dalšími přestaviteli našeho státu odvlečen do Moskvy. Tam všichni, kromě F. Kriegela (1908-1979), podepsali Moskevské protokoly, znamenající fakticky konec reforem. Husákovo vedení Černíka pak využilo k řadě nevděčných opatření, která, podobně jako A. Dubček (1921-1992), ochotně vykonal. Nakonec se jej vedení KSČ zbavilo (jako Dubčeka) – roku 1970 byl zbaven všech funkcí a nakonec vyloučen z KSČ, ale na rozdíl od většiny „osmašedesátníků“, kteří skončili jako prostí dělníci, on pracoval ve funkci ekonomického náměstka ředitele jednoho ústavu v Praze.

Dne 20. 10. 1944 – někdy kolem tohoto data zahynul v Osvětimi 61letý Lev Borský, novinář a politik, jeden z mála, kdo v roce 1914 předvídali, že hrozící válka bude velká. Borský už začátkem 20. století, jako snad žádný politik, považoval válku za šanci pro obnovu samostatného českého státu. V té době mu nikdo nevěřil, ale během války prakticky jeho program převzal zahraniční odboj v čele s T. G. Masarykem, který před válkou na samostatnost českého státu nemyslel. Borský se do svých 25 let jmenoval Leo Bondy a už při studiu na fakultě filosofie UK kriticky vystupoval proti demokratickým myšlenkám, jak je hlásal T. G. Masaryk. Proti nim stavěl aristokratický individualismus a vyznával filosofii Fridricha Nietzscheho. V letech 1908-1914 byl ideologem a mluvčím České strany státoprávně pokrokové, pak za války se účastnil domácího i zahraničního odboje. V letech 1918-1920 byl prvním československým vyslancem v Itálii a pak politickým komentátorem Národní politiky. Byl v opozici vůči hradní a vládní politice. Osobní tragédií Borského bylo, že se stal obětí systému, s kterým v mnohém souhlasil. Před německou okupací mohl včas emigrovat, on ale odešel jen z Prahy na venkov (k Chrudimi). Své židovství nepopíral, proto byl v prosinci 1942 deportován do Terezína. Z 16. 10. 1944 je záznam, že byl poslán do Osvětimi a tam ho Němci, zřejmě brzy po příjezdu, zahnali do plynu.

Dne 20. 10. 1994 zemřel 69letý Ivan Sviták, vystudovaný právník, filosof, pedagog a básník. Po únoru 1948 vstoupil do KSČ, ale od roku 1956 se profiloval jako kritik dogmatického pojetí marxismu. Roku 1964, poté, co v časopisu Tvář byly uveřejněny výňatky z jeho Nevědecké antropologie, byl označen za revizionistu, vyloučen z KSČ a byl propuštěn z ČSAV. V letech 1964-1968 pracoval ve Filmovém ústavu. Po srpnu 1968 emigroval, dostal se do USA, kde přednášel v Kalifornii na universitě. Zabýval se analýzami reforem komunistických systémů. Roku 1990 se vrátil do Československa a pracoval ve Filozofickém ústavu ČSAV.

Dne 20. 10. 1994 zemřel 74letý Sergej Bondarčuk, ruský herec, scénárista, divadelní a filmový režisér a pedagog. Mezi jeho legendární filmy, kde hrál hlavní role a zároveň je i sám režíroval, patří zejména protiválečný film Osud člověka, natočený podle stejnojmenné novely Michaila Šolochova, dále pak čtyřdílná epopej Vojna a mír, která získala Oscara za nejlepší cizojazyčný film v roce 1967. Zaujaly i jeho další filmy, například film Waterloo z roku 1970, Rudé zvony, Bojovali za vlast, a další. Bondarčuk patří bezesporu mezi nejpozoruhodnější ruské filmové tvůrce, kteří se natrvalo zapsali nejen do historie ruského, ale i světového filmu.

Dne 21. 10. 1824 si britský obchodník, původně zedník, Joseph Aspdin, nechal patentovat speciální maltovou směs, kterou nazval portlandský cement. Směs, jak zněla její propagace, „…se podobá nejlepšímu Portlandskému kameni…“. Portlandský kámen – druhohorní vápenec z jižní Anglie, byl v té době nejpoužívanějším stavebním kamenem v Anglii.

Dne 23. 10. 1944 se opět objevily nad Plzní bombardéry USA. Nepříznivé povětrnostní podmínky však útok zcela znemožnily a tak byly zvoleny náhradní cíle – již mnohokrát bombardované chemické závody u severočeského Záluží a město Cheb. Tento nálet byl prvním velkým útokem na Cheb; zahynuly desítky lidí, další byly zraněny a byly velké materiální škody na infrastruktuře a bytech.

Dne 23. 10. 1994 zemřel šest týdnů před 90. narozeninami Jára Kohout, herec a zpěvák, známý svým komediálním talentem. Působil v kabaretu Červené eso, v Rokoku a v Tylově divadle. V letech 1935-1938 byl majitelem a také ředitelem Švandova divadla, v letech 1938-1945 pak vlastnil a provozoval Divadlo u Nováků. V protektorátu za své provokace proti Němcům skončil dokonce ve vězení. Nejspíš už myslel na nejhorší, ale jeden příslušník SS, jeho veliký fanoušek, ho dostal na svobodu. Roku 1948 se Jára rozhodl emigrovat s rodinou na Západ a vymyslel neuvěřitelný plán. Domluvil si pohostinské vystoupení pro celníky a pohraničníky v Aši. Zatímco předváděl své kousky, najatý převaděč odvedl jeho ženu a dcery do Německa. O přestávce se pak vytratil i Jára a zamířil k lesu na hranicích. Na sobě si nechal divadelní kostým kohouta(!). V případě dopadení chtěl tvrdit, že se zbláznil, ale nebylo to nutné, hranici zdárně překonal. Po mnoha problémech v Německu se dostal do USA, kde si i zahrál v několika malých filmových rolích. Do vlasti se vrátil hned v roce 1990 a jako dlouholetý vdovec se zamiloval do ženy o 60 let mladší. Nakonec se i vzali, ale jejich společný život brzo přervala Járova smrt.

Dne 24. 10. 1974 po infarktu zemřel 66letý David Oistrach, ruský houslista, dirigent a pedagog židovského původu. Od roku 1920 začal David, už jako 12letý chlapec, pravidelně koncertovat jako sólista po celém bývalém SSSR ve vyprodaných koncertních sálech. Od roku 1928 začal koncertovat i ve východní a střední Evropě, velmi často hrál i v bývalé ČSR. Docentem na Moskevské konzervatoři se stal v roce 1934. V roce 1953 mu povolily úřady vyjet i do západní Evropy a od roku 1954 koncertoval po celém světě. Kromě těchto zahraničních koncertů vystupoval nadále po celé SSSR, kde odehrál ročně více jak 100 koncertů a stále vyučoval na Moskevské konzervatoři. Do dnešního dne patří mnohé Oistrachovy nahrávky mezi nejoblíbenější interpretace v oblasti houslové hry. Ke konci svého života častěji dirigoval. S manželkou Tamarou měl syna Igora (1931-2021).

Dne 26. 10. 1954 na infarkt zemřel 68letý Václav Rabas, malíř, který za první republiky patřil také mezi „Pátečníky“ a byl spoluzakladatelem Sdružení českých umělců a grafiků Hollar.

Dne 26. 10. 1974 zemřel v Austrálii Rudolf Pekárek, dirigent, organizátor hudebních akcí, pražský rodák, zakladatel a první dirigent Symfonického orchestru FOK hl. m. Prahy. Bylo mu 74 let. Slavný orchestr založil jako 34letý v říjnu 1934, době kdy zuřila hospodářská krize. Byl to od něj smělý čin, řada nezaměstnaných hudebníků díky tomu dostala práci. Pekárek dostal orchestr do rozhlasu a přes počáteční nesnáze ho přivedl i k práci pro film, což byl pak hlavní zdroj jejich příjmů. Německá okupace na Pekárka těžce dolehla, byl Žid a perzekuce se mu nevyhnula, útrapy koncentračních táborů ale přežil a po roce 1945 se ke svému orchestru vrátil v roli správního ředitele. Po únoru 1948 se ale rozhodl emigrovat a k dalšímu životu si vybral Austrálii, kde se stal úspěšným dirigentem.

Dne 26. 10. 1984 se začal odvíjet údajně nejzáhadnější případ německé kriminalistiky – nazvali ho YOGTZE. Stal se v Severním Porýní-Vestfálsku, tehdy tedy v Západním Německu: Kolem třetí hodiny ráno, dva řidiči našli v příkopu u dálnice havarované auto a v něm na sedadle vedle řidiče nahého, těžce zraněného muže. Byl při vědomí a mluvil o čtyřech mužích, kteří s ním byli v autě a utekli. Když se ptali, zda to byli jeho přátelé, odpověděl, že ne. Cestou do nemocnice zemřel. Oba řidiči též viděli, že poblíž se pohyboval muž ve světlé bundě, který vypadal jako zraněný, ale zmizel a nikdy se ho nepodařilo najít. Nahý muž byl 34letý Günther Stoll, potravinářský technik, který před rokem, když byl pro nadbytečnost propuštěn z práce, se začal chovat divně. Z veselého a společenského muže se během pár týdnů stal osamocený podivín. Většinou byl zavřený v bytě, přestal o sebe dbát a postupem doby začal být paranoidní. Říkal manželce, že ho pronásleduje jakási skupina osob, která se mu snaží ublížit. Večer 25. 10. 1984 asi ve 23 hodin z ničeho nic vykřikl: „Teď mi svitlo!“, napsal na papír písmena YOG’TZE, ale hned je přeškrtal. Význam těch písmen nebyl objasněn. Pak odešel do své oblíbené hospody, objednal si pivo, ale než se stihl napít, náhle upadl do bezvědomí a při pádu si poranil obličej. Podle svědků nebyl opilý, působil ale nervózně. Když se probral, odjel ve svém autě. Co dělal následující skoro dvě hodiny není známo. Asi v jednu hodinu ráno (26. 10.) se objevil ve vesnici, kde vyrůstal, vzbudil starší ženu, kterou znal od dětství, a mluvil o jakési „strašlivé události“, k níž mělo v noci dojít. Žena jej poslala k jeho rodičům, kteří bydleli vedle. Stoll odešel, ale u rodičů se neobjevil. Jen tolik se podařilo zjistit o jeho pohybu, než byl nalezen nahý a zraněný ve svém havarovaném autě. Vyšetřování ukázalo, že Stoll byl zraněn ještě před havárií auta. Podle všeho ho přejelo jiné auto a na jiném místě, načež byl umístěn do vlastního auta a odvezen na místo nálezu. Vyšetřování dále ukázalo, že v okamžiku, kdy ho auto přejelo, byl nahý. Byl Günther Stoll „obyčejný“ paranoik, který trpěl bludy o svém pronásledování? Nebo po něm skutečně někdo šel? Jestli ano, kdo to byl? Kriminalisté si tuto otázku kladou stále, ale co by si kdo vzal na nezaměstnaném potravinářském technikovi a proč by mu chtěl někdo ublížit? Co mohl vědět? Nikdo nebyl a není schopen vysvětlit, kdo, jak a proč nechal přejet nahého muže a pak narafičil nehodu jeho vozu. Předešlé paranoidní řeči Stolla ve světle jeho vraždy však vypadají dost pravděpodobně a písmena YOGTZE zůstávají stále záhadná. Případ prý dosud není odložený.

Dne 26. 10. 2004 zemřel 82letý Zdeněk Matějček, světově uznávaný dětský psycholog a psychiatr; je autorem mnoha článků a knih o výchově. Pocházel z evangelické rodiny a sám byl členem farního sboru ve Vršovicích, několik let působil i v tamním staršovstvu. K evangelické církvi se hlásí i jeho tři děti.

Dne 26. 10. 2014 – Občanská válka na Ukrajině: Ten den byly v Kyjevem ovládaných oblastech Ukrajiny, předčasné parlamentní volby, vyhlášené prezidentem Porošenkem. Uspěly v nich proevropské strany. Premiérem byl pak jmenován právník Arsenij Jaceňuk (*1974). Už tento měsíc bylo jasné, že příměří – Dohoda z 5. 9. 2014 z Minsku – na východě Ukrajiny neplatí. Vojska vlády v Kyjevě v nezmenšené míře dál chrlila smrtonosné střely i na civilní objekty východní Ukrajiny, kde byly v dubnu 2014 vyhlášeny dvě lidové republiky – Doněcká a Luhanská, které jsou podle kyjevské vlády separatistickými loutkovými proruskými státy. Ty ale dokázaly (prý za skryté pomoci Ruska) dát dohromady vojska, která sváděla tvrdé boje zvlášť o strategicky významné doněcké letiště.

Dne 27. 10. 1944 centrum slovenského povstání – Banská Bystrica – padlo pod náporem Němců. Zbytky povstalců se na prahu začínající zimy musely stáhnout do hor.

Dne 28. 10. 1914 – první světová válka: u ostrova Penangu v Malackém průlivu německý křižník Emden potopil dvě válečné lodě Dohody – ruskou a francouzskou – v jejich přístavu(!). Emden unikl bez ztrát a ještě dva týdny útočil na spojenecké lodě a prý třicet jich potopil. Kolem 60 válečných plavidel Dohody na něj uspořádalo hon a konečně 9. listopadu byl v bitvě u Kokosových ostrovů zničen.

Dne 29. 10. 2004 novým králem Kambodže byl korunován 51letý princ Norodom Sihamoni, jediný monarcha, který hovoří plynně česky. Od svých devíti let totiž pobýval třináct let v Československu (1962-1975). Od roku 1967 studoval na Pražské konzervatoři. Od roku 1970, kdy byl jeho otec Norodom Sihanuk svržen z královského trůnu, již nemohl pobývat na kambodžské ambasádě a proto se přestěhoval do rodiny ředitelky své první základní školy. Od roku 1971 studoval tanec, hudbu a divadlo na AMU v Praze. Po skončení studia v létě 1975, odjel na návštěvu do Kambodže, kde ale vládli Rudí Khmérové. Hned po příjezdu byl zajat a poslán dělat na rýžových polích. Jen s velkými obtížemi získal povolení k zpětné návštěvě Československa na slavnostní promoci konanou v září 1975. Jeho matce, která ho chtěla doprovodit, už Rudí Khmerové povolení nedali. Z Prahy Sihamoni odjel do Severní Koreje, kde zrovna žil jeho otec. V KLDR začal studovat kinematografii. Jeho otec ale brzo odjel do Kambodže, kde byl sice oficiálně hlavou státu, ale také vězněm Rudých Khmérů. V březnu 1976 vedení Rudých Khmerů Sihamoniho podvodně přilákalo do Kambodže. Hned po příjezdu byl eskortován do královského paláce, kde se ocitnul spolu s otcem Sihanukem a matkou Monineath v domácím vězení. Uvězněni zůstali až do roku 1979, do osvobození země Vietnamem. Celá královská rodina pak odletěla do Číny. Odtud se Sihamoni rozhodl odjet do Paříže, kde založil taneční školu a stal se profesorem tance. Předtím musel, dle tradic, strávit půl roku jako řadový buddhistický mnich v klášteře. Od srpna 1993 potom v Paříži pracoval jako velvyslanec Kambodže při UNESCO. Po abdikaci otce Norodoma Sihanuka byl zvolen králem Kambodže (trůn tam není dědičný). Jako panovník ale nemá výrazné politické pravomoci. Českou republiku navštívil několikrát, v roce 2006, jako jediný král obdržel čestné občanství Prahy. Posledně u nás byl v březnu 2010, tehdy obdržel čestný doktorát na pražské Akademii múzických umění. „Praha je pro mě nejkrásnější město světa, léta dětství a mládí, která jsem tu prožil, patří k nejkrásnějším létům mého života…“ řekl mj. dojatý monarcha a také se slzou v oku zavzpomínal, jak kdysi v Praze v Národním tančil v Louskáčkovi.

Dne 31. 10. 1984 v 66 letech podlehla atentátu Indira Gándhíová, indická ministerská předsedkyně. Zastřelil ji její osobní strážce, Sikh, prý jako odplatu za její rozkaz k útoku (5. 6. 1984) vládních jednotek na sikhský Zlatý chrám v Amritsaru. Gándhíová byla politička plná rozporů, milovaná i nenáviděná, a proměňovala se stejně jako celá Indie. Byla dcerou významného politika Nehrúa (1889-1964). Vystudovala mj. oxfordskou univerzitu, byla tajemnicí svého otce v jeho funkcích, ale sama se ucházela o státní úřad poprvé až po jeho smrti, to jí bylo 46 let. Stala se ministryní informací indické vlády. Příjmení Gándhíová získala sňatkem. Se známým Mahátmou Gándhím (1869-1948) neměl její manžel Feroze (1912-1960) nic společného. Premiérkou se Indira stala poprvé roku 1966, dva roky po smrti svého otce. Na nějakou dobu se jí ve funkci dařilo, ale pak přišly problémy kolem Pákistánu, které vyústily do mezinárodního konfliktu a humanitární krize. V červnu 1975 byla premiérka nucena vyhlásit v Indii výjimečný stav a o dva roky později se jí už nepodařilo uspět ve volbách. V roce 1979 se však situace obrátila a následující rok se Gándhíová do premiérského úřadu vrátila. Od počátku byli jejím největším vnitropolitickým problémem Sikhové, toužící po samostatném státu. Jejich snahy však byly potlačovány armádou a pokusy o jejich osamostatnění měly být zastaveny dobytím nejvýznamnější svatyně Sikhů, Zlatého chrámu v Amritsaru. Politika Gándhíové vůči menšinám se obrátila nejen proti ní samotné, ale i proti jejímu synovi Rádžívu (1944-1991), který (ač nerad) pokračoval v její stranické i státní funkci. Oba se stali oběťmi atentátů. Rádžív byl zabit při bombovém atentátu jedné Tamilky.

(Informace k jednotlivým heslům jsou vybírány převážně z Wikipedie a porovnávány a korigovány s údaji v řadě dalších pramenů.)

Jedno kulaté výročí ze Sedlčanska:

1894 – 1. 10.  byla zahájena doprava na místní železniční trati Sedlčany – Olbramovice. Čeněk Habart ve 4. dílu (1941) své fenomenální práce píše, že hned po dokončení této stavby „…pomýšlelo se na prodloužení trati ze Sedlčan buď na Příbram nebo k Březnici.“ Trať už se začala i vyměřovat. Trasa vedla přes Sedlecký potok, pak na jih k Libíni, dál okolo chlumeckého pivovaru, odtud uhnula na Počepice a pokračovala kolem Počepického potoka k Vleticům, odkud se stočila k jihu k Hostovnici a byla vyměřena až ke Krásné Hoře. Stavba se ale nikdy se neuskutečnila.

-MK-