Marie Kovalová: Říjnová výročí
1323 – o podzimu toho roku nejsou žádné záznamy – asi nebyly žádné extrémy.
1423 – po teplém a suchém létě byl příjemný podzim.
1523 – podzim byl po mokrém létě špatný pro podzimní práce – celkem to byl špatný, velmi neúrodný rok.
1623 – po teplém září byl říjen chladnější než obvykle.
1723 – po suchém a horkém létě přišel příjemný podzim.
Od roku 1770 byla měřena teplota vzduchu v Praze v Klementinu:
1773 – říjen měl průměrnou teplotu 9,9 °C.
1823 – říjen byl poměrně teplý, měl průměrnou teplotu 11,2 °C.
1873 – v říjnu bylo poměrně teplo, průměrně 11,1 °C.
1923 – říjen byl teplý, měl průměrně 11,6 °C.
1973 – po velmi teplém září se hodně ochladilo, říjen měl průměrnou teplotu 8,9 °C.
(Údaje o počasí jsou čerpány z knihy Jiřího Svobody, Zdeňka Vašků a Václava Cílka „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“ vydané v nakladatelství Regia v roce 2003.)
623 – před 1400 lety – údajně někdy v tom roce – „kupec” Sámo přišel do Čech. Sámo se pak stal vládcem kmenového svazu Slovanů, který existoval ve středu Evropy v letech 624–659, což byl historicky první stát Slovanů v Evropě. Máme o tom jediný, na svou dobu do určité míry hodnověrný pramen: Fredegarovu kroniku sepsanou v 7. století v Burgundsku. Kronikář, Fredegar Scholastikus, v ní mj. píše, že Sámo byl Frank, rodem z kraje senonského (severní Burgundsko, asi sto km na JV od Paříže). Frank by znamenalo Germán, ale tímto výrazem se v 7. století označovala většina obyvatel mnohonárodnostní Francké říše. Mohl to být stejně dobře pořímštělý Kelt. Určitě to nebyl prostý kupec, jak se někdy zjednodušuje. Nejspíš to byl voják, když dokázal sjednotit slovanské kmeny k obraně proti Avarům i proti Frankům. Svým válečným a vůdcovským uměním si získal mezi Slovany vysoké postavení a nakonec pod jeho vedením vznikla říše – Sámova říše, ale spíš to byl kmenový svaz. Ten pak v roce 631 zvítězil i v bitvě u Wogastisburgu, jak píše také Fredegar, proti franskému králi Dagobertovi I. Sámova říše se údajně rozkládala na území dnešní České republiky, východu Německa, západního Slovenska, západního Maďarska, jihozápadu Polska, východu Rakouska a na jihu sahala až ke Slovinsku. František Palacký (1798-1876) píše, že se rozkládala od řeky Sprévy až ke štýrským Alpám a od Tater až po řeku Mohan. Neznáme ale ani její hlavní město, někteří badatelé ho dávají do blízkosti dnešních Mikulčic, do úrodných nížin řeky Moravy. Nevíme ani, kde bylo ono hradiště Wogastisburg. Po vítězství u něj vládl Sámo ještě bezmála dalších 30 let. Po jeho smrti se říše rozpadla. K tomu nejspíš došlo i proto, že Sámo se svými manželkami zplodil údajně 22 synů a 15 dcer a jejich rodiny si po jeho smrti šly vlastní cestou. Existuje i názor o příbuznosti Sáma s rodem Mojmírovců, kteří kolem poloviny 9. století vybudovali v oblasti údajného centra Sámovy říše Velkomoravskou říši. Podle některých teorií byl dokonce Sámo a Přemysl Oráč, bájný zakladatel rodu Přemyslovců, jedna a tatáž osoba. Někdo spekuluje i o tom, že Sámo byl otcem legendárního Kroka a dědečkem kněžny Libuše. O tom, co se skutečně dělo na našem území od druhé poloviny 7. až do 9. století, nebyly ale nalezeny žádné hodnověrné zprávy.
1023 – tehdy v Čechách vládl už asi 12 let kníže Oldřich (†1034), kterému moc nechybělo do padesátky, syn Boleslava II. (?-999), z rodu Přemyslovců. Ano, ten kníže Oldřich, o němž panuje půvabná historka, jak k sobě „pozvedl” na trůn prostou ženu Boženu, která mu porodila vytouženého syna, jemuž dali jméno Břetislav (asi 1003-1055), zvaného někdy „český Achilles”. Ten se proslavil únosem Jitky, dcery markrabího bavorské marky Jindřicha, z kláštera ve Schweinfurtu.
1723 – tento rok, některé zprávy uvádějí, že na jaře, jiné, že na podzim, sestoupil do Macochy první člověk. Byl to 25letý minoritský mnich z Brna Lazar Schopper. Dlouho ale o sestupu nebylo psáno, historky o něm kolovaly pouze v ústním podání. Historikové proto v toto prvenství nevěřili. Teprve později (?) byl objeven písemný záznam, který pořídil jakýsi J. Melnický, posluchač přímého Schopperova vyprávění. Podrobnosti o tom, co viděl dole potvrzují, že brněnský minorita na dně Macochy opravdu byl. Není však zřejmé, co bylo důvodem této akce. Prý měla být na dně Macochy postavena socha svaté Rozálie, která měla jakýsi zvláštní vztah k podzemí a Schopper měl prozkoumat terén. Patrně však šlo spíš o záminku, jak „ideologicky“ zdůvodnit z pracovní náplně církve se vymykající a snad až poněkud rouhavý sestup příslušníka mnišského řádu do míst spojovaných se silami pekla. Žádná socha na dně Macochy ale postavena nebyla. Zajímavé byly i další osudy Lazara Schoppera. Zvídavý mnich pak začal rychle postupovat v církevním žebříčku, až se nakonec stal provinciálem – nejvyšším představitelem minoritského řádu pro oblast Moravy. O svém sestupu do Macochy však sám nesepsal žádnou zprávu.
Dne 1. 10. 1863 byla v Praze otevřena první městská vyšší dívčí škola. Byla založena z podnětu českých obrozenců kolem Vojty Náprstka a Marie Riegrové-Palacké. Předcházelo jí založení třech spolků: Spolek sv. Ludmily v roce 1844 a dvě soukromé dívčí školy, založené v 50. letech – německá Höhere Töchterschule ve Vlašské ulici na Malé Straně a izraelitská dívčí škola na Starém Městě v Celetné ulici. Česká vyšší dívčí škola sídlila nejprve na Novém Městě v prostorách bývalé piaristické koleje v Panské ulici a koncem roku 1867 se přestěhovala do nové neorenesanční budovy čp. 683/II až 684/II na rohu Vodičkovy a Školské ulice. Škola měla 6 ročníků, tak jako gymnázia. Vyučovacím jazykem byla čeština, od 1. ročníku se vyučovala i němčina, od 2. ročníku přibyla francouzština, v 5. a 6. ročníku byl výběr z dalších jazyků: ruského, polského a anglického. Vyučovaly se také praktické ženské předměty – vaření, šití, včetně šití na stroji, vyšívání, domácí hospodářství, zdravověda, péče o dítě; a teoretické: římsko-katolické náboženství, počty, zeměpis, přírodopis, estetika, krasopis, kreslení, zpěv a hra na klavír. Nepovinným předmětem byl tělocvik. Podle statistiky škola v prvních 25 letech přijímala žákyně z celé střední Evropy, z Balkánu (Bosna, Bulharsko, Srbsko), 5 žákyň bylo z Ruska a 1 z Ameriky; v první roce trvání školy jich bylo zapsáno 92 a k roku 1888 již 377.
Dne 2. 10. 2013 nepřežil srdeční infarkt 69letý Zdeněk Rytíř, textař, hudební skladatel, multiinstrumentalista, herec, zpěvák, jedna z předních osobností české country a populární hudby. Písně s jeho texty zpívala většina našich předních zpěváků. Rytíř spolu s Michalem Tučným (1947-1995) založili skupinu Tučňáci. Rytíř pro ně složil hudbu k řadě písní, psal texty a některé písně s Michalem Tučným i zpíval.
Dne 4. 10. 1363 na jezeře Pcho-jang ve východní Číně skončila jedna z významných bitev několikaletých bojů, které v tzv. Říši středu vedly ke konci vlády mongolské dynastie Jüan. K moci pak nastoupila dynastie Mingů. Proti sobě tehdy prý na jezeře bojovalo na sto lodí.
Dne 5. 10. 1883 při cestě z Prahy do Vídně zemřel na zápal plic 84letý Joachim Barrande, francouzský stavební inženýr, který roku 1830 odešel z Francie a zakotvil v Praze. Zprvu byl vychovatelem šlechtických dětí a přitom se věnoval své velké lásce – přírodovědě. Brzy se naučil česky a seznámil se s našimi předními vědeckými osobnostmi, sdruženými kolem Musea Království českého, např. Františkem Palackým a Kašparem hrabětem Šternberkem. Když Barrande posuzoval projekt koňské železnice do Plzně zaujalo ho naleziště zbytků dávných obyvatel Země – trilobitů u Skryjí. Výzkumu českých starších prvohor se pak intenzivně věnoval od roku 1840 až do konce svého života. Za tuto dobu vzniklo jeho základní dílo, Silurský systém Středních Čech (dříve nesly celé starší prvohory souhrnný název „silur“), které ho postavilo na vrchol světové geologie a paleontologie. Dílo má 22 svazků (více než 6000 stran a 1160 celostránkových litografických příloh). Podle jeho spolupracovníků údajně Barrandova zásoba českých slov nebyla omezena jen na jeho profesi, ale dovedl se rozpovídat i třeba o hezkých děvčatech, která na vesnických tancovačkách vyzval k tanci. Barrande bydlel na Malé Straně a byl její výraznou postavou. O domácnost se mu starala paní Barbora Nerudová. Byla o 4 roky starší než on a existuje domněnka, že mu byla víc než hospodyní a že její syn Jan byl jeho synem. Jana Nerudu (1834-1891) Barrande i podporoval, ale novinářskou dráhu mu rozmlouval. Barrande byl aktivní do konce svého života a zemřel náhle při cestě do Rakouska (tam byl i pochován). Své obrovské sbírky, bohatou knihovnu, rukopisy i značný finanční obnos odkázal Muzeu království českého (dnes Národní muzeum v Praze). Na jeho počest byl útvar starších prvohor na jihozápad od Prahy pojmenován Barrandienem, po něm se jmenuje – Barrandov – i pražská čtvrť a jedna ulice na Smíchově.
Dne 5. 10. 1983 zemřel v 76 letech Václav Jan Staněk, významný český vědecký pracovník, zoolog, mykolog, botanik, fotograf, filmař, autor českých přírodovědných filmů (natočil víc jak 30 krátkých a středometrážních filmů o přírodě), autor mnoha fotografických knih o zvířatech. Také dlouholetý člen zoologického oddělení Národního muzea, asistent ředitele pražské ZOO, jeden čas i její ředitel. Publikoval v mnoha obrázkových časopisech, např. Pestrém týdnu, Světozoru a časopisu Fotografia.
Dne 6. 10. 1923 byly založeny Československé státní aerolinie, jejich prvním ředitelem se stal velitel čsl. letectva, major Karel Huppner (1884-1956). Domovským letištěm ČSA bylo vojenské letiště Praha-Kbely (v Ruzyni bylo letiště otevřeno v roce 1937). První let Československých státních aerolinií se uskutečnil 28. října 1923, v den 5. výročí vzniku samostatného Československa. Letadlo Aero A-14 pilotoval šéfpilot ČSA Karel Brabenec, provedl však pouze symbolický oblet letiště. 29. 10. 1923, se uskutečnil první dálkový let – 320 km z Prahy do Bratislavy překonal Brabenec s prvním cestujícím, redaktorem Lidových novin Václavem Königem, se strojem Aero A-14 za 3 hodiny.
Dne 6. 10. 1973 na Blízkém východě začala tzv. Jomkipurská válka – čtvrtá arabsko-izraelská válka (1. = 14. 5. 1948 – 20. 7. 1949; 2. = červenec až listopad 1956, Sinajská válka/Suezská krize; 3. = „Šestidenní“ v červnu 1967). Ten den byl nejvýznamnější židovský svátek Jom kipur (Den smíření), čehož Egypt se Sýrií využily k nečekanému útoku na Izrael na dvou frontách: v oblasti Suezského průplavu a na Golanských výšinách. Většina Izraelců byla na dovolených, v synagogách, měli vypnuté televizory, rozhlasové přijímače (na Jom kipur se nevysílá), tudíž informace se šířily pomalu. Arabský útok byl dobře připravený, založený na obrovské převaze Arabů. Na Golanských výšinách měli Syřané téměř 8x víc tanků než Izraelci. Nakonec však, po 17 dnech bojů, Izraelci, podpořeni americkými dodávkami materiálu, Golanské výšiny dobyli. Boje kolem Suezského průplavu trvaly o dva dny déle, příměří bylo dohodnuté pod tlakem velmocí. Celý konflikt byl oficiálně ukončen 26. 10. 1973. Z vojenského hlediska byl vítězem války Izrael (i když ho to stálo obrovské lidské a materiální ztráty). Podařilo se mu odvrátit územní ztráty a ještě si dokázal v závěru bojů území získat. Z politického a globálního hlediska šlo o remízu nebo malé vítězství arabské koalice. Válka vedla následně k řadě jednání, která nakonec vyústila v izraelské stažení se ze Sinajského poloostrova, což byl i jeden z egyptských cílů. Později zaznamenal ztrátu Sovětský svaz, neboť po Jomkipurské válce nastoupil Egypt pod Sadátovým vedením cestu odpoutávání se od východního bloku a sbližování se hlavně s USA, což vyústilo v podepsání izraelsko-egyptské mírové dohody (1978).
Ze 7. 10. 1573 se dochoval dopis, který napsal Vilém II. z Rožmberka (1535-1592) císaři Maxmiliánovi II. (1527-1576): „...jest mi toho roku škoda veliká u dvou set vesnic a pěti městeček a patnácti předních poplužních dvorů mých a pana Petra Voka, bratra mýho, … takže od lidí poddaných … žádných platův ani povinných, do některého léta vybírati dáti nebudu moci…“ V celých českých zemích bylo toho roku studené a velmi deštivé léto. Ani podzim nepřinesl zlepšení, byl vlhký a studený, např. víno buď nebylo vůbec nebo bylo velmi špatné. Ten rok byla v Čechách bída a hlad.
Dne 7. 10. 1923 – bylo to v neděli – se v Praze konalo první mistrovství Československých žen v lehké atletice. Ženy se předvedly v bězích na 60, 100 a 200 metrů a pak na 75 m překážek. Skákaly do výšky a do dálky a házely koulí a oštěpem. Na závodech zářila Marie Mejzlíková (provdaná pak Majerová, 1903-1994), která vyhrála běh na všech třech tratích, nejlepší byla ve skoku dalekém a hodila nejdál koulí. Rok předtím Marie Mejzlíková mj. zvítězila v běhu na 60 metrů na Světových ženských hrách v Paříži.
Dne 7. 10. 1943 zemřela 63letá Radclyffe Hall, anglická básnířka a spisovatelka, známá především díky svému románu Studna osamění, popisujícím život lesbické ženy. Román je zčásti autobiografického charakteru, je klasikou svého žánru a byl přeložen do řady jazyků. Kniha poprvé vyšla roku 1928 a vyvolala prudkou odezvu; pro údajnou obscénnost se jí také zabýval britský soud a ten nařídil celý náklad knihy spálit. Autorka byla homosexuálně zaměřená, proto psala o této problematice velmi zasvěceně. Její rodina měla značný majetek a to jí poskytlo mnoho privilegií při studiu na King’s College v Londýně. Milovala lov, rychlá auta, cestování a ženy. Pro její mužské založení jí přezdívali John. Byla první, která si dovolila o světě těchto lidí veřejně promluvit a napsat. Kniha byla v mnohých zemích dlouho zakázaná a prakticky se nesmělo ani mluvit o tomto tématu. Za první světové války sice lesbické ženy nebyly kriminalizovány, zvlášť když pracovaly u sanitních jednotek, neboť muži byli na frontě a pro „normální” ženy to byla příliš těžká a nebezpečná práce. Po válce se brzy vše vrátilo do starých kolejí a intimní styky jedinců stejného pohlaví byly trestné. Československo se počátkem 60. let netrestáním homosexuálních styků mezi dospělými osobami zařadilo mezi nejpokrokovější státy světa. Hall po Studni osamění vydala ještě několik dalších knih, ale už nikdy se nevěnovala tématu lásky mezi ženami. Zemřela po dlouhém boji s rakovinou.
Dne 9. 10. 1963 pozdě večer se v Itálii, severně od Benátek, zřítil svah hory do přehradní nádrže Vajont. Z jezera se tím zvedla obrovská vlna, která se přelila přes hráz, aniž by jí jakkoliv poškodila. Spousty vody se valily do údolí řeky Piavy a ničily vše co stálo v cestě. Brzo bylo po všem, lidských životů tam vyhaslo přes dva tisíce a přehradní nádrž byla do poloviny zaplněna sutí. Přehrada leží asi 100 km severně od Benátek při ústí říčky Vajont do Piavy pod horou Monte Toc, je vysoká 265 m, byla dokončena teprve v roce 1961 a v té době byla druhou největší hrází na světě (vyšší byla švýcarská Grande Dixence s 285 m). Polovina odborníků nejprve tvrdila, že katastrofu nebylo možné předvídat, druhá polovina byla přesvědčena o opaku a vyšetřování jim dalo za pravdu. Bylo zjištěno, že přehrada byla postavena na nevhodném místě, kde hrozí sesuvy svahů nádrže. Hráz je v současné době v pořádku a je stále udržovaná, ačkoliv žádnou vodu nezadržuje a elektrárna pod ní je tedy nefunkční.
Dne 9. 10. 1973 při dopravní nehodě v Říčanech zahynul 30letý Jiří Štaidl, písňový textař, scenárista, hudebník, bratr hudebníka Ladislava Štaidla (1945-2021), blízký spolupracovník Karla Gotta (1939-2019) a také skladatele Karla Svobody (1938-2007).
Dne 10. 10. 1963 zemřela na rakovinu světoznámá francouzská šansoniérka Edith Piaf, vlastním jménem Edith Giovanna Gassionová. Bylo jí jen 48 let a měřila pouhých 142 cm. Pro svoji malou výšku měla přezdívku Piaf – Vrabčák – a tu si nechala jako umělecké jméno. Životem ji provázely, vedle řady osobních tragédií, hlavně drogy a alkohol. Z toho všeho se vyzpívávala ve svých baladách. Nejznámější je zřejmě Non, je ne regrette rien (Ničeho nelituji).
Dne 10. 10. 1963 byla ve Washingtonu podepsána mezinárodní smlouva o ukončení jaderných pokusů pod vodou, v atmosféře a v kosmu. Byla to jedna z důležitých smluv o této problematice. Dva roky uplynuly od výbuchu největší bomby v dějinách – bomby nazvané Car, kterou Sověti nechali vybuchnout nad Novou Zemí. Podpisům ve Washingtonu v říjnu 1963 byl přítomen i jeden z autorů této superbomby, Andrej Sacharov (1921-1989), který si uvědomil jak nebezpečné jsou pokusné nukleární výbuchy a měl velký podíl na rozhodnutí sovětských vůdců s pokusy skončit.
Dne 14. 10. 1913 v Uherském Brodě náhle zemřel na zápal plic 65letý JUDr. Václav Robert hrabě z Kounic, politik, mecenáš brněnských vysokoškoláků. Od roku 1883 působil jako poslanec českého zemského sněmu a v letech 1885 až 1891 zastupoval Národní stranu svobodomyslnou (mladočeši) v říšské radě. V době své politické činnosti se zabýval řadou naléhavých problémů veřejného života – volebním právem, ženskou emancipací, osmihodinovou pracovní dobou, dělnickými požadavky atp. Názory, jež zastával, mu vynesly přezdívku „Rudý hrabě“. Po smrti staršího bratra Albrechta (1897) se vzdal politické činnosti, přesídlil na Moravu a ujal se správy rodinného panství ve Slavkově. V té době byl již vdovcem, první manželka mu zemřela roku 1895, děti neměli. Nabídky ke vstupu do politiky odmítal, raději se věnoval hospodářství. 12. května 1908 – v den druhého sňatku (s Josefínou Horovou, 1881-1961) věnoval svůj brněnský palác vysokoškolským studentům (nyní rektorát a menza MU) a založil nadaci pro vybudování studentských kolejí, o níž se radil i s přítelem Josefem Hlávkou (1831-1908). Po předání tohoto daru byl ustaven spolek „Kounicovy studentské koleje českých vysokých škol v Brně“, jehož úkolem bylo poskytovat stipendia studentům a časem zbudovat pro vysokoškolskou mládež v Brně Akademický dům (brněnské studentské koleje se začaly stavět až v roce 1922). Ani s druhou manželkou neměli děti. Pohřben je v rodinném hrobě na Malvazinkách v Praze. V Brně je po něm pojmenován palác, ulice a studentské koleje.
Dne 14. 10. 1943 vypuklo povstání vězňů ve vyhlazovacím táboře Sobibór, pravděpodobně největší povstání vězňů koncentračních táborů hitlerovského Německa. Tábor byl zřízen v roce 1942 v jihovýchodním Polsku. Příběh povstání byl mj. ztvárněn v roce 1987 v britském filmu Escape from Sobibor. Vzpouru vedl tehdy 34letý sovětský válečný zajatec, důstojník Rudé armády Alexandr Pečorskij. Ne vše probíhalo podle plánu povstalců. Např. z asi 550–600 židů se přibližně 130 do vzpoury vůbec nezapojilo. Asi 80 vězňů bylo zastřeleno strážemi při útěku v okolí tábora. Dalších 170 zajaly německé jednotky během následné pátrací akce. Všechny, kteří zůstali v táboře nebo byli chyceni na útěku, Němci zavraždili. Prokazatelně přežilo válku 53 vězňů. Několik uprchlíků zahynulo během války v bojích proti Němcům. Osud některých je nejasný. Krátce po povstání nařídil Heinrich Himmler tábor srovnat se zemí. Pečorskij se dostal za řeku Bug a posléze se s několika dalšími připojili k židovským partyzánům zvaným Yehielova skupina. S ní prováděli sabotáže a údery proti Němcům. Po roce se Pečorskij přidal ke skupině jiných partyzánů a působil v ní v západním Bělorusku až do doby, kdy se tam dostala Rudá armáda. Přidal se k ní a bojoval znovu proti Němcům na nejnebezpečnějších úsecích fronty. Dožil se 80 let (†19. 1. 1990), jeho dcera, vnučka a dva pravnuci žijí v současné době v Rostově na Donu a někteří další příbuzní ve Spojených státech amerických.
Dne 15. 10. 1973 vydechl naposledy 86letý Stanislav Bechyně, významný architekt a stavitel a také vysokoškolský pedagog. Jeho stěžejními díly jsou železobetonové konstrukce a kamenné a betonové mosty. Jako jeden z prvních konstruktérů dokázal ocenit vlastnosti betonu, a ty pak, s velkou dávkou vynalézavosti, využíval ve svých projektech. Z jeho popudu vznikl i nový obor – stavitelství betonových mostů, jemuž se věnoval publikačně i pedagogicky. Nejznámějšími jeho stavbami jsou palác Lucerna a Veletržní palác v Praze, ale věnoval se i průmyslovým stavbám, které odrážejí funkcionalismus a precizní zvládnutí použitých materiálů. Sepsal také řadu odborných publikací.
Dne 15. 10. 2003 vyslala Čína do vesmíru svého prvního kosmonauta. V lodi Šen-čou 5 kroužil Jang Li-wej kolem Země 21,5 hodiny a poté v pořádku přistál.
Dne 16. 10. 1423 začal v Praze svatohavelský sněm – jednání umírněných husitských šlechticů, Pražanů a českých katolíků jak zastavit vítězný postup Žižkova vojska. Sněm trval do 1. listopadu 1423. V závěrech sněmu byl i tvrdý a nesmlouvavý postup proti zemským škůdcům a prohlášení, že kdo se k těmto úmluvám nepřipojí, bude považován za nepřítele. I když Jan Žižka (†11. 10. 1424) nebyl přímo jmenován, úmluvy byly namířeny hlavně proti němu. Na sněmu došlo k vytvoření aliance umírněných husitů s českými katolíky – svatohavelské koalici. Její vojska na jaře následujícího roku u Kostelce nad Labem obklíčila Žižku s jeho lidmi, ale Žižka je přelstil, unikl a ještě je pak stačil (7. 6. 1424) drtivě porazit v bitvě u Malešova. Poté se svatohavelská koalice rozpadla.
Dne 16. 10. 1583 v Praze se usídlil císař Rudolf II. (1552-1612) – prakticky se tak Praha stala hlavním městem rakouské monarchie, kde Rudolf žil až do své smrti.
Dne 16. 10. 1813 začala tzv. bitva národů u Lipska, v níž se Francouzi, posíleni oddíly Poláků, Italů a Němců, pod vedením Napoleona Bonaparta střetli se spojenými armádami Ruska, Rakouska, Pruska, Švédska. Celkem v bitvě bojovalo téměř půl milionu vojáků a bylo nasazeno na 2000 děl. Přímo na bojišti padlo 50 tisíc vojáků, dalších 80 tisíc bylo zraněno a většina z nich kvůli nedostatku lékařské péče zraněním podlehla. Mj. tam padl ve službách Napoleona i 50letý polský šlechtic, maršál Francie, Jozef Poniatkovski. Bitva skončila 19. října 1813. Napoleonova armáda, byla poražena a stáhla se do Francie. Po půl roce bojů Napoleona jeho maršálové donutili abdikovat. Skončil ve vyhnanství na ostrově Elba, ale za rok se ještě na krátký čas na evropskou scénu vrátil…
Dne 18. 10. 1933 byl v Praze přes Vltavu plně zprovozněn Jiráskův most, stojící mezi mosty Palackého a Legií. Část Jiráskůva mostu byla zprovozněna už v roce 1931, byla to jeho střední část s tramvajovou linkou. Koleje pro tramvaj se pak ukázaly jako zbytečné a byly odstraněny. Most byl stavěn ze železobetonu od roku 1929 podle plánů Ing. Františka Mencla a architekta Vlastislava Hofmana.
Dne 19. 10. 1873 zemřela 85letá Anna Náprstková, bohatá pražská podnikatelka a podporovatelka chudých. Dnes je známá asi jen jako matka Vojty Náprstka (1826-1894). Anna měla v dětství a mládí těžký život, ale nenechala se jím zdeptat, naopak. Už od mládí se u ní projevil obchodní talent. Prvně se provdala v devatenácti letech za Jana Nováka, sama si zařídila vlastní hospodářství, vzala k sobě matku a svou mladší sestru Madlenku. Potom, když její starší sestra Barbora ovdověla, přestěhovala se k nim také a pomáhala s hospodařením. Po necelých dvanácti letech manželství Anna ovdověla a z 10 dětí jí zůstaly naživu jen 3. Po dalších 4 letech se provdala znova za Antonína Náprstka (někdy je uváděno Fingerhut, jehož jméno prý poněmčil kněz). Spolu koupili starý dům u Halánků na Betlémském náměstí a s ním lihovar a vinopalnu. Roku 1832 Anna opět ovdověla a z tohoto manželství jí zůstali dva synové, Ferdinand a Vojtěch. Vojtu podporovala jak v době jeho vyhnanství (emigroval do USA po potlačení revoluce v roce 1848 a strávil tam 10 let), tak i později a stala se významným sponzorem dnešního Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur. Ze svého jmění neváhala také podporovat chudinu, pomáhala jak stravou, tak penězi. Po celý život zůstala skromná, pracovitá a pokorná.
Dne 20. 10. 1973 britská královna Alžběta II. slavnostně otevřela budovu Opery v australském Sydney, kterou v roce 1956 navrhnul do té doby neznámý dánský architekt Jørn Utzon (1918-2008). Přes všechny potíže při stavbě se objekt dočkal ocenění a stal se symbolem Sydney.
Dne 20. 10. 2013 odešla zpívat na věčnost 98letá Věra Kočvarová, zpěvačka a spoluzakladatelka Sester Allanových. Vyučila se drogistkou a byla členkou Kühnova dětského sboru. Vokální trio Sestry Allanovy začínalo roku 1940 v kabaretu Červená sedma, kde jim Karel Hašler dal trochu frivolní název Pražská děvčátka.
Dne 22. 10. 1993 zemřel 80letý Jiří Hájek, politik a diplomat, zastávající před rokem 1968 vysoké politické funkce, ale v sedmdesátých letech se přidal k čelným představitelům opozice a byl jedním z mluvčích Charty 77.
Dne 22. 10. 2013 ve věku 82 let zemřel Otto Zelenka, spisovatel, dramatik, dramaturg a scenárista, bratr humoristy a scenáristy Bedřicha Zelenky (1921-2011), manžel scenáristky a dramaturgyně Bohumily Zelenkové (*1937) a otec režiséra Petra Zelenky (*1967). Otto po maturitě studoval na pražské FAMU dramaturgii a scenáristiku. Pracoval v Československé televizi, ve Filmovém studiu Barrandov a také vyučoval na FAMU.
Dne 24. 10. 1983 zemřel 73letý Miroslav Homola, herec a operetní zpěvák. Známé byly jeho imitační schopnosti, kterými obohacoval společenské večírky. Před filmovou kamerou se poprvé objevil v roce 1929 v němém filmu Džungle velkoměsta. Proslavil ho však až film zvukový. Z mnoha filmů, kde hrál si připomeňme např. Neviděli jste Bobíka?. V poválečném období byl obsazován spíše do epizodních rolí (např. Jáchyme, hoď ho do stroje!). Hrál i v televizních inscenacích a zábavných pořadech. Úspěchy slavil jako partner Lubomíra Lipského ve scénkách s vrátným Hlustvisihákem.
Dne 25. 10. 1823 se v Úvalně (okres Bruntál), v rodině sedláka, narodil Hans Kudlich. Stal se lékařem a politikem. Do dějin vešel jako „osvoboditel sedláků”, neboť během revolučního roku 1848 podal v rakouském Říšském sněmu návrh na zrušení poddanství. Po roce 1848 žil ve švýcarském a americkém exilu. Zemřel roku 1917 ve věku 94 let v New Yorku. Protože jeho poslední přání znělo: „Chci domů“, byla jeho urna roku 1925 převezena do Úvalna a slavnostně uložena do rozhledny (nazývané jeho jménem) na vrchu Strážiště nad obcí.
Dne 25. 10. 1983 ráno zahájily USA invazi na Grenadu, ostrovní stát v Karibském moři. Na strategických místech ostrova byly z vrtulníků vysazeny jednotky zvláštního určení, které zajistily místa pro provedení dalších fází invaze. V následujících hodinách ostrov obsadily jednotky námořní pěchoty USA, které se podílely i na likvidaci ohnisek odporu. Řada států vyjádřila k této akci výhrady, a to i tradičních spojenců USA. Kritice byla invaze podrobena i v samotných USA.
Dne 26. 10. 1993 ve věku 86 let zemřel skvělý herec a dabér František Filipovský, rodák z Přelouče. Po otci asi zdědil umělecké nadání, už od dětství hrál na různé hudební nástroje a zpíval v kostele. V Chrudimi studoval na obchodní akademii a přitom působil na různých studentských akcích. O prázdninách často hrál u venkovských divadelních společností. Roku 1929 odešel do Prahy na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval dějiny umění a estetiku a současně vystupoval v řadě pražských scén. Studia na UK nakonec nedokončil. Jako profesionál začal hrát v roce 1931 v Osvobozeném divadle, byl i ve Švandově divadle na Smíchově a v dalších. V roce 1945 se dostal do činohry Národního divadla a přitom hostoval na různých pražských scénách (Viola, Semafor). Od mládí František vynikal hudebně i pohybově, což ho předurčovalo ke zpěvoherním a fraškovitým rolím. Už v mladém věku také dovedl ztvárnit různé rtuťovité, čilé a sršaté pány i přímo dědky. Nejvíce se však proslavil ve filmech, kterých natočil více než sto, objevoval se v nich již od roku 1930. Působil i v rozhlase, často pak v televizi a proslul geniálním dabingem francouzského herce Louise de Funèse (1914-1983). Tohoto herce si již bez hlasu Františka Filipovského nikdo nedovede představit. Rovněž upoutal namluvením baby Jagy v oblíbené ruské pohádce Mrazík (1964). Na jeho počest se každý rok udílí „Cena Františka Filipovského“ nejlepším dabérům.
Dne 27. 10. 1553 byl v Ženevě protestanty zaživa upálen 42letý španělský lékař a teolog Michael Servetus. K tak kruté smrti ho přivedly teologické spory s fanatickým francouzským teologem Janem Kalvínem (1509-1564). Servetus studoval v Zaragoze latinu, řečtinu, hebrejštinu, matematiku, astronomii a geografii. Brzo dosáhl titulu mistra svobodných umění, opustil Španělsko a pokračoval ve studiu práv na univerzitě v Toulouse. Práv však záhy zanechal a věnoval se teologii. Dostal se do Itálie a jako účastník císařské korunovace v roce 1530 v Římě byl udiven okázalostí a luxusem, jaké předváděl papež se svojí družinou, proto se v teologii začal věnovat cestě reformace. Vrátil se do Francie a v Lyonu ho zaujala medicína a farmakologie. V roce 1537 začal medicínu studovat na univerzitě v Paříži, kde patřil k nejschopnějším asistentům při pitvách. Na univerzitě i vyučoval geometrii a astrologii. Předpověděl např. zakrytí Marsu Měsícem, což vzbudilo nejen obdiv, ale i závist. Děkan lékařské fakulty pozastavil jeho výuku a když Servetus proti tomu napsal obhajobu – bylo zle. Kvůli potížím Servetus dokončil svá lékařská studia na jihu Francie a stal se osobním lékařem arcibiskupa ve Vienne. Roku 1549 se stal francouzským občanem (s jménem Michel de Villeneuve). Z Vienne si začal dopisovat s Janem Kalvínem, ale brzo mezi nimi došlo k rozporům. Nakonec byl Servetus prohlášen za kacíře, byl zatčen, ale podařilo se mu z vězení uprchnout. Na útěku byl v Ženevě znovu zatčen. Kalvín osobně během procesu proti Servetovi nevystoupil, ale byl autorem žaloby a trval na jeho upálení.
Dne 28. 10. 1953 zemřela na rakovinu 54letá Marta Gottwaldová, manželka prezidenta Gottwalda (1896-1953). Ten se s ní oženil až v roce 1928 když už bylo jejich dcerce 8 let (své otcovství ale nezpochybňoval). Přestože stála svému muži vždy věrně po boku, do komunistické strany nikdy nevstoupila. Málo četla, zato např. hrála velmi dobře mariáš. Byla veselá, hlučná, ráda se napila a na Hradě chtěla být dámou, proto se nechala titulovat „milostivá paní“, čímž docházelo k trapným situacím. Snažila se kopírovat Hanu Benešovou a nechávala si šít Haniny modely, které se ale na její korpulentní postavu nehodily a neuvědomovala si jak vypadá směšně.
Dne 28. 10. 2013 odešel do hudebního nebe 85letý Ferdinand Havlík, klarinetista, skladatel, dirigent divadelního orchestru, příležitostný filmový herec a spoluzakladatel Divadla Semafor.
Dne 29. 10. 1863 na konferenci delegátů z 18 států v Ženevě byl založen Mezinárodní červený kříž.
Dne 29. 10. 1923 generál Mustafa Kemal vyhlásil Tureckou republiku s hlavním městem Ankarou. Osmanská říše po více než šesti stech letech zanikla. Bylo to tři měsíce po podpisu Lausannské smlouvy, řešící územní uspořádání Turecka po první světové válce a hlavně jeho hranice. Největší zásluhu na vzniku Turecké republiky a v tak nečekaném rozsahu, měl Mustafa Kemal (1881-1938), který, když byl zvolen prvním prezidentem Turecka, si přidal jméno Atatürk (Otec Turků). V zaostalé zemi provedl nevídané reformy: Např. jen díky němu Turci používají latinku a ženy dostaly stejná práva jako muži (např. ve Švýcarsku právo volit, získaly ženy až v roce 1971!). Turecké děti teprve za republiky začaly povinně chodit do škol, byl přijat gregoriánský kalendář, metrická soustava, nařízeno první sčítání obyvatelstva v turecké historii. Původně křesťanský chrám v Istanbulu (Hagia Sofia), přeměněný pak Osmany na mešitu, nechal Atatürk změnit v muzeum. Hlavním městem Turecké republiky (místo Istanbulu) Atatürk zvolil provinční město uprostřed země, do té doby známé snad jen chovem angorských koček…
Dne 29. 10. 1993 zemřel 70letý Zdeněk Podskalský, rodák z jihočeských Malenic, režisér, který celý život režíroval nádherné komedie, často na bázi muzikálu, což byl jeho oblíbený žánr. Za všechny vzpomeňme: Kam čert nemůže (1959), Světáci (1969) a Noc na Karlštejně (1973).
Dne 30. 10. 2013 zemřela 88letá Věra Haluzová, moravská folkloristka a muzikoložka, rodačka z Otrokovic, která se do vysokého věku věnovala studiu lidových zvyků, působení v dětských souborech a činnosti porotkyně na přehlídkách folklorních souborů.
Dne 31. 10. 1993 zemřel 73letý Federico Fellini, italský filmový režisér a scenárista, držitel 5 Oscarů. Po maturitě roku 1938 (kterou opakoval) se živil kreslením vtipů a karikatur. Roku 1939 se v Římě na univerzitě zapsal na studia práv, ale není známo, že by je opravdu studoval. Při práci v rozhlase poznal svoji pozdější ženu Giuliettu Masini (1921-1994). Po válce se věnoval téměř výhradně filmu. Roku 1950, už jako autor 19 scénářů, natočil svůj první film, Světla variété, ale úspěch měl až o čtyři roky později jeho film Silnice. Po neúspěchu filmu Il bidone (Podvodník, 1955), natočil Cabiriiny noci, které vzbudily ostrou kritiku, ale měly velký úspěch, stejně jako Sladký život (1960).
2003 – v říjnu, v Chile, na poušti Atacama, začaly intenzivní práce na astronomické observatoři ALMA (Atacama Large Millimeter Array). Jde o revoluční astronomický interferometr, který pracuje na vlnových délkách od 0,3 do 9,6 mm. Jeho hlavní anténní soustava je tvořena 50 parabolickými anténami o průměru 12 m, které fungují společně jako jediný teleskop – interferometr. Doplněny jsou soustavou čtyř 12m a dvanácti 7m parabolických antén. Všechny antény lze přemisťovat po připravené síti stanovišť a vytvářet tak nejrůznější konfigurace s délkou základen mezi jednotlivými anténami v rozmezí od 150 m až do 15 km. Výsledky měření dosahují lepších hodnot než u Hubbleova dalekohledu na oběžné dráze Země. ALMA je největší astronomický projekt současnosti, který vznikl partnerstvím některých států Evropy, Severní Ameriky a východní Asie ve spolupráci s Chile. Jím vědci zkoumají nejtemnější a nejvzdálenější tajemství vesmíru. Místo, kde observatoř stojí, je ve výšce 5000 m n. m. a je jednou z nejsušších oblastí na Zemi. ALMA leží o více než 750 m výš než observatoře na Mauna Kea na Havajských ostrovech. Na fungování ALMA se podílí i čeští astronomové. První pozorování na ještě nedostavěné observatoři začala roku 2010. Oficiálně, za velké pozornosti většiny světových médií (bohužel ne českých), byla ALMA uvedena do provozu 13. března 2013 a předpokládá se, že bude v provozu nejméně padesát let.
(Informace k jednotlivým heslům jsou čerpány hlavně z Wikipedie a porovnávány a korigovány s údaji v řadě dalších pramenů.)
Výročí některých událostí na Sedlecku:
1893 – 7. – 9. 10., tj. od soboty do pondělí, se konala na Sedlecku velká výstava zaměřená na národopis, zemědělské plodiny a zahradnictví. Celkem se jí zúčastnilo 615 vystavovatelů ve čtyřech odděleních.
1953 – v říjnu, přes protesty snad všech prčických občanů, už většina dětí z Prčice chodila do školy v Sedlci, jak nařídil krajský úřad. Prčice byla tenkrát ještě samostatnou obcí (se Sedlcem se spojila v roce 1957), zůstala tam jen první třída pro malé děti a to pouze několik let, než byla škola zcela zrušena. -MK-
