Marie Kovalová: Květnová výročí

1323 – květen byl chladný s vpády mrazivého vzduchu.

1423 – květen byl přechodem z chladného jara do poměrně teplého léta.

1523 – květen byl teplý s přívalovými dešti.

1623 – v květnu se vyskytly i noční mrazíky.

1723 – po poměrně teplém a suchém jaru se kolem 7. května silně ochladilo, až mrzlo.

Od roku 1770 byla soustavně měřena teplota vzduchu v Praze v Klementinu:

1773 – květen byl teplý, měl průměrnou teplotu 16,5 °C.

1823 – květen měl průměrnou teplotu 16,3 °C.

1873 – květen byl chladný, měl průměrně 11,5 °C.

1923 – květen měl průměrnou teplotu 14,6 °C.

1973 – květen byl s průměrnou teplotou 15,1 °C.

(Údaje o počasí jsou čerpány z knihy Jiřího Svobody, Zdeňka Vašků a Václava Cílka „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“ vydané v nakladatelství Regia v roce 2003.)

Dne 1. 5. 1873 v Zambii zemřel 60letý David Livingstone, Skot, původně lékař, ale známější je jako cestovatel a misionář. V roce 1840 dokončil studium lékařství v Londýně a chystal se odjet jako misionář do Číny. Tam ale vypukla opiová válka proto změnil plány a vypravil se jako misionář do Afriky. Prozkoumal například východní část pouště Kalahari. Při jedné cestě na něj zaútočil lev a poranil mu levé rameno, následky zranění ho trápily po zbytek života. Roku 1844 se oženil s dcerou misionáře Moffata a na svatební cestu se vydali volským povozem, na kterém urazili přes 300 km. V následujících letech se z manželů Livingstonových a jejich čtyřech dětí postupně stali robinsoni. Pekli vlastní chléb, vyráběli svíčky i mýdlo atd. V roce 1852 manželka s dětmi ze zdravotních důvodů odjeli do Velké Británie a David podnikl výpravu na západní pobřeží Afriky, odkud pak se vrátil prozkoumat tok Zambezi až k ústí do Indického oceánu. Přitom objevil velkolepé vodopády, které nazval na počest britské královny Viktoriinými. Stal se tak prvním člověkem, který přešel napříč Afriku v její jižní části. Expedice skončila v roce 1856 a o dva roky později se doktor Livingstone s manželkou a bratrem vydali na novou expedici, při níž objevili jezero Malawi. Jeho žena Mary ale během výpravy zemřela (1862). On se přes indickou Bombaj vrátil v roce 1864 do Londýna. Roku 1866 se vrátil do Afriky s cílem objevit prameny Nilu. Vypravil se ze Zanzibaru na západ a objevil jezera Tanganika a Mweru. V roce 1868 dorazil k jezeru Bangweulu a zjistil, že z něho vytéká zdrojnice Konga. V dalších průzkumech mu zabránili obchodníci s otroky. Musel se vrátit zpět do Udžidži, kde se na podzim téhož roku setkal s novinářem Henrym Stanleyem (1841-1904), který se ho vydal hledat, protože byl prohlášen za nezvěstného. I přes zhoršující se zdravotní stav se v srpnu 1872 Livingstone vypravil hledat prameny Lualaby, ale na břehu jezera Bangweulu ho dostihla smrt. Livingstone vědecky prozkoumal rozlehlé území Afriky na jih od rovníku. Zanesl do mapy tisíce zaměřených bodů a kót, sestavil přesný popis tras svých cest, objevil množství dosud neznámých objektů i pořídil bohaté sbírky přírodnin. Měl vřelý vztah k Afričanům bez rasistických předsudků, byl nejen velký cestovatel, ale i velký humanista.

Dne 1. 5. 1953 zahájila pravidelné vysílání Československá televize. Byl tehdy pátek, studio bylo v Praze, ve Vladislavově ulici v budově Měšťanské besedy. Program začal ve 20 hodin, zahájil ho projevem generální ředitel Československého rozhlasu Jiří Vrabec. Večerem pak provázel Jaroslav Marvan (1901-1974). Účinkování prvního českého „televizního“ herce Františka Filipovského (1907-1993) ve vysílání se stalo už legendou. Byl pozván, když jeden ze snímačů vypověděl službu a bylo třeba vyplňovat přestávky mezi zakládáním filmových kotoučů náhradním programem ze studia.

Dne 1. 5. 1993 v městě Nevers ve střední Francii se zastřelil 67letý Pierre Bérégovoy, francouzský politik, který byl od dubna 1992 do března 1993 premiérem Francie. Možná ho k činu dohnala nenávistná kampaň tisku proti jeho osobě, on důvody toho svého kroku neprozradil.

Dne 3. 5. 1993 vydechla naposledy 92letá Hermína Týrlová, scenáristka, režisérka, animátorka a spoluzakladatelka českého animovaného filmu. Věnovala se převážně loutkové animaci a její umělecká kariéra je spojena s Filmovým studiem ve Zlíně. V roce 1942 tam s velkým úspěchem realizovala svůj první loutkový film Ferda Mravenec. Za svou kariéru natočila bezmála šedesát převážně krátkometrážních filmů. Svoji rozsáhlou a mezinárodně oceňovanou tvorbu zasvětila především nejmladším dětským divákům.

Dne 4. 5. 2013 v 91 letech zemřel Oldřich Velen, herec, brněnský rodák, který měl původní příjmení Volek. Již od dětství se věnoval ochotnickému divadlu. Vystudoval ale strojní průmyslovku a pak hudební a dramatickou konzervatoř. Účastnil se odboje jako člen organizace Obrana národa a po udání byl v roce 1941 brněnským gestapem vězněn na Cejlu, v Kounicových kolejích a následně totálně nasazený v rakouské továrně Kabelfabrik und Drahtindustrie AG, odkud se mu podařilo utéct. Po osvobození se usadil v Městském divadle (později Divadlo Oldřicha Stibora) v Olomouci (1945-1962). Už během 50. let byl obsazován do filmů, což ho nakonec přivedlo do Prahy a v roce 1962 se stal stálým členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov, kde působil až od odchodu do penze. Televizním divákům je znám z velmi oblíbeného televizního seriálu Slovácko sa nesúdí natočeného podle stejnojmenné knihy Zdeňka Galušky (1913-1999). Mezitím ale hrál také v Divadle Na zábradlí (1966-1971), kam byl angažován na žádost režiséra Jana Grossmana. V řadě filmů hrál téměř až do své smrti.

Dne 5. 5. 1943 v Praze, v pankrácké věznici, uvedli Němci do provozu gilotinu. Nestačilo jim vraždit Čechy oběšením. Ještě v dubnu 1945 sťali posledních 43 obětí. V květnu 1945 bylo z popravčích cel osvobozeno 55 lidí, které Němci již nestihli zavraždit. Mezi květnem 1943 a 26. dubnem 1945 bylo na Pankráci gilotinou popraveno 1075 osob (z toho 920 mužů a 155 žen – podle evidenční knihy). Neznámý počet osob (především židovského původu) byl popraven oběšením vedle gilotiny (o tom se žádná evidence nenašla). Popravy gilotinou prováděl kat Alois Weiss s pomocníky (jeden Němec a tři Češi). Na konci války se Němci pokusili popraviště a důkazy o něm zničit, gilotinu rozebrali na kusy a hodili ji do Vltavy, odkud byla hned po válce vyzdvižena.

Dne 6. 5. 1903 zemřel 56letý Jan Zeyer, architekt a stavitel, tvořící ve stylu novorenesance. Jeho bratr byl básník – Julius Zeyer (1841-1901) a syn, Jan Angelo Zeyer (1878-1945), byl malíř. Jan Zeyer působil též v oboru památkové péče.

Dne 7. 5. 1973 zemřel v USA 65letý Egon Hostovský, náchodský rodák, novinář, úředník ministerstva zahraničí a spisovatel. Emigroval v roce 1949, rok zůstal v Evropě, pak odjel do USA (americké občanství získal v roce 1957). Učil češtinu na vojenské škole v Monterey, publikoval v amerických novinách a působil jako poradce pro evropskou literaturu a také jako redaktor Rádia Svobodná Evropa. Roku 1964 se odstěhoval do Dánska a věnoval se žurnalistice, ale za dva roky se vrátil do USA a poslední léta života strávil v Millburnu v New Jersey. Z jeho díla jsou asi nejznámější romány Půlnoční pacient, Dobročinný večírek a Všeobecné spiknutí. Hostovského třetí manželka Reggie, roz. Weissová (1929-1993), po jeho smrti založila Literární cenu Egona Hostovského. Ta se do roku 1990 udělovala v Kanadě. Od roku 1990 se „přestěhovala“ do Prahy a byla udělována za „román, jenž umělecky výrazně přesahuje běžnou produkci“ vydaný v uplynulém roce. O držiteli ceny rozhodovala porota složená z literátů a literárních teoretiků, oficiálně ji uděloval syn Egona Hostovského Paul (*1958). Cena Egona Hostovského byla naposledy udělena za rok 1999. Od té doby se z rozhodnutí jejího donátora Paula Hostovského neuděluje a pravděpodobně již udělovat nebude.

Dne 8. 5. 1903 na Markézách v Pacifiku zemřel v 57 letech Paul Gauguin, francouzský malíř, vůdčí osobnost postimpresionismu. Nejprve pracoval jako úředník u burzovního makléře. V té době začal ve volném čase malovat a sochařit. Také nakupoval obrazy do té doby zatracovaných impresionistů. Když ale nastal propad na burze (1883), přišel o práci a manželka s 5 dětmi od něj odešla. Paul se pak protloukal jak mohl, z boháče se stal tulákem. Žít v Paříži pro něj bylo příliš nákladné, proto často pobýval a maloval v Bretani. Po nějaké době se s přítelem Lavalem vydali do Střední Ameriky, kde se nechali najmout na stavbě Panamského průplavu. Brzy však práci ve špatném prostředí nemohli snést a uchýlili se na Martinik. Během pobytu na tomto ostrově namaloval Gauguin 12 pláten, které pak po návratu do Paříže dobře prodal. Život v Evropě jej ale znechucoval a tak se nakonec znova uchýlil do Tichomoří. Když mu došly vydělané peníze, vrátil se do Paříže, s prodejem svých děl ale nebyl tak úspěšný jako předtím. Při cestě do milované Bretaně se v přístavu Concarneau připletl do rvačky a utrpěl zlomeninu nohy, která se mu (kvůli postupující syfilidě) již nikdy plně nezhojila. Roku 1897 se pokusil o sebevraždu, byl zachráněn a znovu se vydal do Tichomoří; usadil se na malém ostrově Hiva-Oa. Galerista Vollard se uvolil posílat mu „slušnou” pravidelnou apanáž, ale navzdory klidnému životu bez existenčních problémů se mu syfilida rychle zhoršovala, malíř se stal závislým na uklidňujícím morfiu a alkoholu a to mu zkrátilo život.

Dne 9. 5. 1963 v Ruzyni (ve věznici) zemřel v 59 letech Bohumil Laušman, sociálnědemokratický politik, původně bankovní úředník. Rodák z Žumberka byl od mládí politicky činný. V letech 1935-1939 byl poslancem Národního shromáždění. Roku 1939 emigroval a stal se členem československé Státní rady v Londýně. Po válce jako ministr průmyslu připravoval s komunistickými ekonomy znárodňovací dekrety. Nejprve byl pro sloučení sociální demokracie s komunisty, ale postupně tuto orientaci opouštěl. Od roku 1947 již usiloval o samostatnou politiku sociální demokracie, nezávislou na komunistech. Ten rok byl v listopadu zvolen předsedou Čs. strany sociálně demokratické. V únoru 1948 se stal náměstkem předsedy (doplněné) vlády Národní fronty. V červnu 1948 však funkci opustil. Poté krátce pracoval jako ředitel Energetických závodů v Bratislavě a na Silvestra 1949 utekl do exilu. Nejprve žil v západním Německu, pak v Jugoslávii a posléze v Rakousku, odkud ho na Štědrý den 1953 unesli agenti StB do Československa. Odsouzen byl k 17 letům vězení a zemřel za velmi nejasných okolností, podle některých indicií byl zavražděn.

Dne 9. 5. 1973 spustila Čs. televize víceméně pravidelné experimentální barevné vysílání.

Dne 10. 5. 1943 ve Zlíně náhle zemřel 59letý František Hodáč, publicista, politik a ekonom, otec herečky Nataši Gollové (1912-1988). Byl v opozici hradní politice – hlavně zahraniční, vedené Edvardem Benešem.

10. 5. 1953 původně lužicko-srbské město Saská Kamenice (50 km sz. od Chomutova) – německy Chemnitz, bylo přejmenováno na Karl-Marx-Stadt. V roce 1990 mu byl název Chemnitz vrácen.

Dne 11. 5. 1973 v 54 letech podlehl infarktu Lex Barker, americký herec, původně stavební inženýr, známý hlavně rolí Old Shatterhanda v západoněmeckých mayovkách ze 60. let minulého století. Herectví ho lákalo už na střední škole. V roce 1941, brzo po úspěšném zakončení studií, odešel do armády a bojoval ve 2. světové válce v Anglii, Alžíru a Itálii. Před koncem války utrpěl těžké zranění. Po uzdravení se ke své původní profesi již nevrátil – věnoval se jen filmování. Účinkoval v osmi desítkách filmů.

Dne 12. 5. 1743 v Praze byla korunována Marie Terezie českou královnou – je to jediná vládnoucí žena na českém královském trůnu – bylo jí 26 let a tři roky již byla panovnicí rakouských zemí. I když Prahu moc ráda neměla, pobyla v ní kolem korunovace měsíc. Korunovaci předcházely dramatické chvíle, kdy se za účasti řady evropských států vedla o dědictví „rakouského domu“ a o stolec římskoněmeckého císaře válka, která zasáhla – po téměř jednom století míru – i české země. Na začátku své vlády měla Marie Terezie problémy nejen s okolními zeměmi, ale i uvnitř Rakouska, kde v některých oblastech nechtěli, aby jim vládla žena. Její otec, Karel VI., sice vydal tzv. Pragmatickou sankci, podle níž mohla žena vládnout habsburským zemím, ale přitom dceru vůbec do státních věcí nezasvětil a tím měla Marie Terezie vše těžší. Ona se svého úkolu zhostila nad očekávání velmi dobře a přitom ještě stihla porodit 16 dětí.

Dne 13. 5. 1923 zemřela Charlotta Garrigue Masaryková, manželka prezidenta T.G. Masaryka (1850-1937). Bylo jí 72 let. Na svět přišla jako třetí dítě bohatého amerického obchodníka a spolumajitele pojišťovny Rudolpha Garrigua, měla 10 sourozenců. Od mládí se zajímala o výtvarné umění a hudbu. V sedmnácti letech odjela do Evropy, do Lipska, studovat hru na klavír a tam se v roce 1877 seznámila s Tomášem Masarykem. Za rok se za něj provdala a ihned se začala učit česky. Měla hudební sluch a tak se zcela cizí jazyk učila velmi rychle. Přítel rodiny Dr. Jan Herben vzpomínal, jak hned po příjezdu do Prahy se paní Charlotta začala zajímat o českou kulturu. Milovala českou hudbu a literaturu. Přečetla všechny knihy od Boženy Němcové a měla velmi ráda Nerudu a Machara. O Smetanovi dokázala psát výborné články v češtině. Starala se o velkou rodinu, chodila nakupovat do krámů i na pražská tržiště. Vyřizovala za manžela všemožné záležitosti na úřadech. Dnes si už málokdo uvědomuje a málo se o tom píše, že to byla ona, kdo pro nás Masaryka zachránil, neboť minimálně dvakrát chtěl Čechy vážně opustit a odejít do Ameriky. Byla to ona, která ho přemluvila, aby zde zůstal… První světová válka je pak rozdělila. Masaryk s dcerou Olgou odešli do exilu a ona se třemi dětmi zůstala v Praze. Masaryka v nepřítomnosti odsoudili ke smrti za zradu. Charlotta žila pod policejním dohledem a v obavách o děti. Dceru Alici rakousko-uherská moc zatkla a přes půl roku věznila ve Vídni, syn Jan narukoval do armády a syn Herbert zemřel na tyfus. Všechno to Charlottě, která v té době trpěla srdeční slabostí a depresemi, podrylo zdraví ještě víc. A nikdy se již zcela neuzdravila. Charlotta Masaryková je ve světě známá svým bojem za zrovnoprávnění žen s muži. Na její popud zanesl prezident Masaryk do první ústavy Československa rovná práva pro muže a ženy.

Dne 15. 5. 1323 byl údajně založen klášter cisterciaček ve Starém Brně. Založila ho královna vdova Alžběta Rejčka z rodu Piastovců (1288-1335), která se do Brna přistěhovala v roce 1318. Klášter se jí stal i místem posledního odpočinku. Její druh, významný český šlechtic Jindřich z Lipé (1275-1329) byl v klášterním kostele pohřben o šest let dříve než ona.

Dne 15. 5. 1993 zemřela Marie Rosůlková, populární herečka, rodačka z Plzně, původně bankovní úřednice. Bylo jí 91 let. Už během studií a zaměstnání nadšeně hrála s ochotníky a brala soukromé hodiny herectví. Nakonec se, ve svých dvaceti letech, rozhodla divadlu věnovat profesionálně. Začínala v plzeňském divadle, pokračovala v Českých Budějovicích, pak šla do Brna a nakonec zakotvila v Praze. Nejdéle působila v Městských divadlech pražských, odkud odešla do penze po své osmdesátce. Na začátku kariéry se v programech psala jako Mary Rosůlková. Postupně se z mladých milovnic vyvinula k velkým charakterním postavám v konverzačních hrách. Prošla i baletem a operetou. Brzo se přehrála do postav starých, ale laskavých a moudrých žen, ale dobře zvládla i hádavé a ješitné paničky. Popularitu si vydobyla i svým smyslem pro humor. Dost pracovala pro rozhlas, televizi a dabing.

Dne 16. 5. 1943 – druhá světová válka: ve Varšavě, v židovském ghettu, Němci zcela potlačili povstání zbývajících obyvatel ghetta, kteří se zoufale snažili vyhnout deportacím do vyhlazovacích táborů. Ozbrojený odpor začali Židé 19. 4. 1943, ale neměli dostatek zbraní a munice, přesto se dokázali bránit tak dlouho. Zničením synagogy 16. května byly boje oficiálně ukončeny, přesto ještě dál podnikali uniknuvší Židé útoky na německé hlídky.

Dne 16. 5. 2013 zemřel v 82 letech Valtr Komárek, ekonom, prognostik a politik, čestný předseda České strany sociálně demokratické, aktivní účastník „revoluce” v roce 1989, 1. místopředseda vlády národního porozumění, poslanec Federálního shromáždění a jedna z klíčových postav listopadových událostí i polistopadové politiky a ekonomiky.

Dne 18. 5. 1923 bylo zahájeno pravidelné vysílání Československého rozhlasu ze stanu na letišti v pražských Kbelích. Bylo to díky Poštovní správě, která tam dala k dispozici svůj telegrafní vysílač. Vysíláno bylo na dlouhých vlnách, programové zajištění měla na starosti společnost „Radiojournal s.r.o.“. Po Velké Británii, která začala pravidelně vysílat o rok dřív, se Československo stalo druhou zemí s pravidelným rozhlasovým vysíláním v Evropě.

Dne 19. 5. 1993 zemřel 65letý Jiří Procházka, scenárista, prozaik, dramatik a dramaturg, plzeňský rodák. Nejvíc ho asi proslavil seriál 30 případů majora Zemana, jehož byl hlavním dramaturgem a autorem některých povídek. Pak se také líbil jeho scénář k filmu Hvězda zvaná Pelyněk (1964), který režíroval Martin Frič (1902-1968).

Dne 20. 5. 1943 v Berlíně byl „pro illegální činnost proti říši“ Němci popraven 39letý Jaroslav Šulc, nadějný český paleontolog.

Dne 20. 5. 2003 odešel zpívat na nebeský chór 76letý Ivo Žídek, operní pěvec, tenorista, od roku 1948 dlouholetý člen a sólista operního souboru Národního divadla v Praze. Některými hudebními odborníky je považován za nejvýznamnějšího českého poválečného operního tenoristu.

Dne 21. 5. 1973 na rakovinu zemřel v Moskvě 75letý Ivan Stěpanovič Koněv, sovětský maršál. Za druhé světové války velitel bojů u Moskvy, u Kurska a dále východokarpatské, viselsko-oderské, berlínské i pražské operace. V letech 1955-1960 byl velitelem vojsk Varšavské smlouvy. Na podzim roku 1941 mu hrozil trest smrti pro neúspěchy na frontě proti Němcům. Zásluhou maršála Žukova nebyl potrestán, naopak mu byly svěřeny další velitelské funkce, ve kterých se osvědčil.

Dne 23. 5. 1893 zemřela po gynekologické operaci 43letá Albína Dvořáková-Mráčková, úřednice a básnířka. V mládí publikovala básně v časopisech a roku 1872 vydala sbírku Chudobky. Její tvorba, proniknutá hlubokým citem a prudkou energií, byla oblíbená u čtenářů, ale kritika jí vytýkala nízkou uměleckou hodnotu pro příliš přímé vyjadřování. S manželem Karlem Mráčkem, lékařem, se postupně stěhovala do různých českých měst, např. v Dírné byla zaměstnána jako poštmistryně. Žila v ústraní, věnovala se rodině, ale udržovala kontakty s některými českými spisovatelkami.

Dne 24. 5. 1213 v Dánsku, při porodu druhého syna, zemřela 27letá česká princezna Markéta Přemyslovna, dcera krále Přemysla Otakara I. a jeho první manželky Adléty Míšeňské. Markéta se roku 1205, po sňatku s dánským králem Valdemarem II. (1170-1241, vládl od roku 1202) stala dánskou královnou, zvanou Dagmar Dánská.

Dne 24. 5. 1543 zemřel 70letý Mikuláš Koperník, věhlasný astronom, matematik, lékař a kněz. O jeho národnost se přou Poláci s Němci. Za Koperníkova života nebylo současné pojetí národnosti, to vzniklo až v 19. století. Pro polskou národnost svědčí, že byl poddaným polského krále, méně, že se narodil v Toruni, která je sice dnes na území Polska, ale bylo tam převážně německé obyvatelstvo. Pro Němce mluví, že jeho matka byla prokazatelně Němka (původ otce je sporný). Koperník mluvil zřejmě jen německy a latinsky, jen těmito jazyky totiž psal a jeho jméno pochází z německého Kopper – měď. Přesto vše je Koperník většinou považován za Poláka. Ve Fromborku (na břehu Baltu) si zřídil malou hvězdárnu a věnoval se astronomii. Jeho úsilí ho přivedlo k revizi Ptolemaiovy geocentrické soustavy. Svoji teorii o heliocentrické soustavě zveřejnil ve svém nejslavnějším díle “O obězích sfér nebeských” (1507-1515, 6 knih). V nich podal přesvědčivé důkazy, že ne Země, ale Slunce je středem známého vesmíru a Země je jednou z planet, které kolem Slunce obíhají. Z faktu, že Země má kulatý tvar, stanovil, že jednou za 24 hodin se Země otočí kolem své osy a že jednou za rok oběhne kolem Slunce. Že Země je na pólech zploštěná a neobíhá kolem Slunce po kružnici, nýbrž po elipse, Koperník nevěděl, ale zjistil, že osa Země svírá s rovinou ekliptiky úhel 66,5 stupně a proto se střídají roční období. Svými objevy Koperník rozboural do té doby nedotknutelnou představu geocentrismu, tedy že Země je středem vesmíru, ale jeho kniha byla prohlášena za kacířský spis. Klatby byla zproštěna až v roce 1835, přesto se stala podkladem pro objevy Galileiho (1564-1642), Keplera (1571-1630) a Newtona (1642-1727).

Dne 24. 5. 1993 v nejsevernější části africké Etiopie vyhlásil nezávislost Stát Eritrea. Oficiálně je republikou, ale panuje tam autokratický režim a stát patří mezi nejchudší země světa. Eritrea má kolem 5 milionů obyvatel.

Dne 25. 5. 1913 se zastřelil 49letý Alfréd Viktor Redl, plukovník generálního štábu pražského rakousko-uherského armádního sboru – po odhalení, že je ruský špión. Redlův příběh byl zfilmován (1985).

Dne 26. 5. 1973 zemřel 72 letý Ladislav Žák, malíř, architekt a pedagog. Začátkem třicátých let postavil několik vil, které jsou považovány za vrcholná díla českého funkcionalismu. Nalezneme u něj také prvky nautického stylu – kajutové ložnice, zaoblené tvary budov a kruhová okna.

Dne 27. 5. 1353 se potřetí oženil český král Karel IV. Bylo mu 37 let a jeho manželkou se stala dědička části Slezska, 14letá Anna Svídnická (†1362). Ta byla původně snoubenkou Karlova syna, který ještě jako dítě zemřel. Anna sedm a půl roku po sňatku porodila Karlovi konečně dědice, pozdějšího krále Václava IV.

Dne 27. 5. 1703 je považován za den, kdy byl založen ruský Petrohrad – Sankt Petěrburg. Zakladatel města, car Petr Veliký (1672-1725), ho nenazval po sobě, ale na počest patrona, svatého Petra. Nové město v ústí Něvy, napodobující Amsterodam, mělo být evropské svým duchem. Deset let po založení se stalo formálně hlavním městem Ruska. Mělo rozhodující podíl na rozvoji ekonomických a kulturních kontaktů Ruska s Evropou. Tam, kde město vzniklo, bylo dříve pouze několik vesniček, nedostatek stavebních materiálů i pracovní síly. Přesto se město rozvíjelo velmi rychle v důsledku tvrdých a bezohledných carových příkazů. První domy byly postaveny na ostrově u Petropavlovské pevnosti. Druhý (levý) břeh Něvy se začal rozvíjet o rok později. Petr si tady vybudoval letní sídlo. Níže po proudu, též na levém břehu Něvy, byl založen vojenský přistav – Admiralita. Roku 1725 mělo Petrovo město už 40 000 obyvatel, což byla osmina tehdejší ruské městské populace. Oblast kolem Admirality se stala centrem. Protivníci cara Petra toto nové město proklínali jako symbol despotismu, umění bez kořenů a bez tradic. Do roku 1917 tu sídlili carové a veškerá administrativa rozsáhlé říše. V centru města byl vybudován kompaktní architektonický celek, síť kanálů (kvůli odvodnění bažin) i přepychové carské paláce. V kulturním centru, kde se zrodil ruský balet, jsou také skvělá muzea, na prvním místě Ermitáž. Nespočetná umělecká díla jsou umístěna v dalších palácích, především ve známém barokně-rokokovém Zimním paláci. K významným památkám patří Admiralita, budova v klasickém stylu carského impéria, která byla po 200 let sídlem velitelství námořnictva. Nejstarší budovou ve městě je Petropavlovská pevnost, založená hned v roce 1703. V lednu 1924 bylo město přejmenováno na Leningrad, v létě 1991 mu byl vrácen původní název, ale Rusové mu i dřív říkali „Pitěr”. Dnes má město přes pět milionů obyvatel. Z velkých měst (nad milión obyvatel) je to nejseverněji položené město na světě.

Dne 27. 5. 1963 zemřel ve věku 79 let Jan Zázvorka, puristický architekt, za první světové války ruský legionář. Po válce Zázvorka realizoval také řadu válečných pomníků (Zborov, Terron ve Francii) a obytné i úřední domy v různých částech Prahy. Jeho asi nejznámějším dílem je Národní památník na Vítkově (1929). Dcera Stella Zázvorková (1922-2005) byla výbornou herečkou, syn Jan Zázvorka mladší (1914-1991) filmovým architektem a scénografem.

Dne 29. 5. 1453 hlavní město Byzantské říše Konstantinopol padlo do rukou osmanských Turků. Stalo se tak po dvou měsících urputných bojů. S hlavním městem padla i celá Byzantská, tedy Východořímská říše a městu pak Turci začali říkat Istambul. Název Cařihrad je vlastně slovanský název města – rusky i bulharsky Carygrad, slovensky Carihrad a pod. Datum pádu Východořímské říše je některými historiky bráno za konec středověku, který jiní kladou k roku 1492, kdy Kolumbus „objevil” Ameriku.

Dne 29. 5. 1953 stanuli na vrcholu Mount Everestu (8848 m) novozélandský horolezec Edmund Hillary (1919-2008) a nepálský šerpa Tenzing Norgay (1914-1986) – prokazatelně první lidé na nejvyšším vrcholu Země. Možná ale, že na vrcholu Mount Everestu už někdo byl před nimi – v roce 1924 Angličané George Mallory (1886-1924) s Andrewem Irvinem (1902-1924), kteří ale zahynuli a dodnes není jasné, jestli cestou na vrchol, anebo když už se vraceli.

Dne 30. 5. 1993 na silnici blízko plzeňské věznice na Borech byl zastřelen podnikatel Štefan Janda a zraněni jeho bodyguardi Julián a Vojtěch Pokošové. Julián zemřel, Vojtěch přežil. Z vraždy byl obviněn Jiří Kajínek (*1961), jehož si měl najmout za sto tisíc korun podnikatel Antonín Vlasák, jemuž to soud ale nedokázal. Janda Vlasáka vydíral kvůli dluhům a Kajínek měl původně Jandu jen zastrašit, jenže to podle soudu přehnal. Kajínek se ale nikdy nepřiznal, kategoricky popíral, že v těch místech tehdy byl. Pochybností však zůstává víc. Kajínek ale byl přes řadu nesrovnalostí roku 1998 odsouzen na doživotí. U velké části veřejnosti převládá názor, že Kajínek je nevinný a že se stal obětí komplotu. Soudy ale všechny návrhy na obnovu řízení zamítaly, tak roku 2017 prezident Zeman Jiřího Kajínka omilostnil.

Dne 31. 5. 1223 severně od Azovského moře, v bitvě u řeky Kalky (dnes řeka Kalmius), snad blízko Doněcka, utrpěla ruská knížata a Polovci (bojovníci turkických kmenů) drtivou porážku od mongolských hord. I když je udáváno přesné datum bitvy, její přesné místo dosud nalezeno nebylo. Velká část Ruska se tím dostala pod nadvládu Tatarů.

(Informace k jednotlivým heslům jsou čerpány hlavně z Wikipedie a porovnávány a korigovány s údaji v řadě dalších pramenů.)

Výročí některých událostí na Sedlčansku a Sedlecku:

1713 – možná v květnu byl vztyčen na náměstí v Sedlčanech morový sloup se sochou Neposkvrněného početí Panny Marie od sochaře Bernarda Spinettiho (1699-1748). Měl být ochranou proti morové epidemii, která zde řádila.

1953 – 9. a 10. 5., jak vzpomínají i pamětníci, napadlo v Sedlecké kotlině až 25 cm sněhu, který nadělal hodně škod, hlavně polámal spoustu stromů.

1963 – 17. 5. byla otevřena v Sedlčanech nemocnice v přestavěném objektu bývalého okresního úřadu v severovýchodním cípu hlavního náměstí.

1973 – v květnu byla už asi v „plném proudu” demolice jižní části hlavního náměstí v Sedlčanech, aby tam mohl být postaven obchodní dům Rozvoj. Nejvíc pamětníci litují, že byl zbourán hotel U Českého lva s krásnou novorenesanční fasádou…

1993 – 9. 5. projížděl přes Sedlec směrem na Cunkov mezinárodní cyklistický závod Bohemia Crystal, což byl vlastně bývalý Závod Míru. Na Cunkov byla horská prémie. V sedlecké kronice nejsou u této krátké zprávy uvedena žádná jména, ani počet závodníků.

2003 – 17. 5. přišel pěšky do Prčice prezident Václav Klaus. Byla to v Sedlecké kotlině první návštěva hlavy státu. Dosud žádný král, císař ani prezident Sedlec-Prčici nenavštívil. Prezident s generálem Pickem, který ho doprovázel, pak s místními poseděli a pohovořili u piva v sedlecké restauraci u Nováků. -MK-