Listopadová výročí
Výročí na listopad 2021
1321 – listopad byl deštivý.
1421 – i v tomto roce byl listopad deštivý.
1521 – listopad byl teplotně i vláhově normální.
1621 – v listopadu bylo průměrně teplo a zřejmě i průměrně srážek (nejsou o nich zmínky).
1721 – listopad byl chladnější než obvykle a byl vlhčí, o mrazech ale zmínky nejsou.
Od roku 1770 byla soustavně měřena teplota vzduchu v Praze v Klementinu:
1821 – v listopadu bylo poměrně teplo, průměrná teplota byla +6,5 °C.
1871 – listopad měl průměrnou teplotu +1,4 °C.
1921 – listopad byl velmi studený, měl průměrně +0,9 °C.
1971 – v listopadu byla průměrná teplota +4,8 °C.
(Údaje o počasí jsou čerpány z knihy Jiřího Svobody, Zdeňka Vašků a Václava Cílka „Velká kniha o klimatu zemí Koruny české“ vydané v nakladatelství Regia v roce 2003.)
Dne 1. 11. 1781 začal platit patent císaře Josefa II., kterým v Rakousku zrušil nevolnictví. To např. znamenalo, že poddaní dostali právo bez povolení vrchnosti uzavřít manželství, jít studovat nebo se učit řemeslům. Nevolnictví bylo nově nahrazeno mírnější formou závislosti na panstvu, tzv. poddanstvím. Robota zůstala sice zachována, ale poddaní mohli volit, kdy půjdou robotovat, byli svobodnější a mohli se z poddanství dokonce vykoupit, což bylo důležitou součástí reformy. To přinášelo možnost zbavit se zcela robotní práce. Předchozí měsíc, v říjnu 1781, vydal Josef II. tzv. toleranční patent, týkající se náboženství.
Dne 5. 11. 1611 zemřel v Třeboni 72letý Petr Vok z Rožmberka, poslední mužský člen pánů z Rožmberka, jedné z pěti větví Vítkovců (Rožmberkové, páni z Hradce, z Krumlova, z Landštejna a ze Stráže a Ústí), potomků Vítka z Prčice. Do nedávna se psalo, že Petr Vok zemřel 6. 11. 1611; datum 5. listopadu bylo rozluštěno na jeho rakvi v říjnu 2009. Vlády nad celým rožmberským panstvím se Petr Vok ujal v roce 1592, až po smrti bratra Viléma, v jehož „stínu“ do té doby byl. Na rozdíl od Viléma, který byl katolík, se Petr přikláněl k protestantům a proto se nedostal mezi královskou dvorskou elitu jako Vilém. Petr Vok je ale pozoruhodná postava našich dějin opředená řadou pověstí, m.j. o dobrotivém aristokratovi, které zřejmě nebyly jen pověstmi – je doloženo, že v Třeboni nechal pro nejchudší vybudovat špitál, který finančně dotoval a také chudým nechal na třeboňském zámku denně rozdávat jídlo. Z řady pramenů vyplývá, že byl velký milovník vína a žen. Doloženo také je, že byl sběratelem česky psaných spisů a snažil se o povznesení českého jazyka a českých kulturních tradic. Měl také široký rozhled ve spletitých evropských politických vztazích, které podle jeho názoru směřovaly k mocenské konfrontaci katolických a nekatolických uskupení v Evropě. Jak ukázal další vývoj, v tomto ohledu se nemýlil. Proslavil se také jako zakladatel proslulé rožmberské knihovny, která byla dokonce opatřena na svou dobu mimořádně kvalitním čtyřsvazkovým katalogem, který sepsal rožmberský knihovník, archivář a historik Václav Břežan (1568-1618). Velkou část této knihovny odvezli Švédové jako válečnou kořist v roce 1649. Petr Vok se oženil až ve 40 letech (1580) s mladinkou Kateřinou z Ludanic (1565-1601), děti spolu žádné neměli. Poslední roky svého života strávil Petr Vok na zámku v Třeboni. Protože neměl žádného oficiálního potomka, rožmberské majetky (s výjimkou Českého Krumlova, který prodal císaři Rudolfovi II.) připadly podle smlouvy spřízněným Švamberkům – převzal je 60letý Jan Jiří ze Švamberka († 1617).
Dne 5. 11. 1911 zemřel v Praze na Vyšehradě 79letý Mikuláš Karlach, katolický kněz, vyšehradský probošt, politik, ale především vlastenec a organizátor humanitárních a vlasteneckých podniků. Jako kanovník (od 1871) a probošt (od 1902) měl velké zásluhy o zvelebení Vyšehradu, především o rekonstrukci baziliky sv. Petra a Pavla, rozšíření hřbitova, vybudování Slavína a uspořádání a zpřístupnění kapitulního archivu. Určitou dobu byl majitelem Cyrilometodějské tiskárny a řídil katolické časopisy Čech. Podílel se na jednání o spojení Vyšehradu s Prahou. Byl zvolen do pražské městské rady a českého sněmu. Nelibost vyvolal činností v čele Svatováclavské záložny; po krachu tohoto ústavu (1902) byl obviňován, že špatným hospodařením v letech 1872-1878 přispěl k jejímu krachu. Byl zásadně proti stavbě Husova pomníku na Staroměstském náměstí, tvrdil, že je to urážka katolíků. Po jeho smrti byly po něm pojmenovány vyšehradské sady, jejichž založení inicioval.
Dne 6. 11. 1941 zemřel 77letý Maurice Leblanc, francouzský spisovatel, který se zapsal na počátku našeho století do dějin detektivní literatury tím, že vytvořil zcela nový typ ”hrdiny”: Arsena Lupina, zdvořilého, vždy usměvavého lupiče-džentlmena, nepolapitelného chlapíka, který působí policii veliké starosti. Napsal o něm více než dvacetisvazkový seriál. K této nezapomenutelné figuře ho prý inspiroval zločinec Alexandre Jacob (1897-1955) pocházející z Marseille.
Dne 6. 11. 1951 zemřel v Praze na rakovinu jater v 52 letech Jindřich Plachta, populární divadelní a filmový herec, který se původně jmenoval Šolle. Jméno „Plachta” dostal už v mládí, vzniklo podle velké peleríny, kterou mu ušila matka během studií a která na jeho vysokém a hubeném těle vlála doslova jako plachta. Jindřich se narodil jako první dítě v rodině strojního zámečníka plzeňské Škodovky a měl pak dvě sestry. V letech 1910-1911 byl s rodiči v ruském Bachmutu, kde otec pracoval na výstavbě lihovaru a kde Jindřich chodil do ruské školy. Jindřich už od dětství miloval divadlo, ale otec nechtěl o herecké dráze syna ani slyšet. Jindřich musel jít na plzeňskou obchodní akademii. Měl se z něj stát účetní. Později vzpomínal: „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru, než u mne pochopení pro podvojné účetnictví“. Během studií vystupoval potají v plzeňském divadle jako statista a s přáteli založil ochotnický spolek Jaro. Po maturitě (1918) odešel pracovat do Krakova jako úředník ve filiálce Pražské úvěrní banky. Po říjnu 1918 se vrátil do Československa a zůstal v Praze, kde pracoval na šekovém úřadu, brzo se ale zcela věnoval své lásce – divadlu a netrvalo dlouho, i filmu. Natočil celkem 113 filmů a většina jeho rolí okouzluje diváky dodnes. Např. profesor Matulka z filmu Cesta do hlubin študákovy duše (1939). Ve 30. letech byl počítán mezi 6 nejslavnějších českých filmových hvězd (Smolík, Plachta, Haas, Baarová, Nedošínská, Mandlová). Kromě herectví se Plachta věnoval i jiným uměleckým činnostem. Psal humoristické články, básně a fejetony do Rudého práva, Tvorby, Haló novin i Lidových novin. Jeho nejslavnější literární dílo je bezesporu legendární humoristický román pro děti i dospělé Pučálkovic Amina (1931) o žirafě chované v činžáku. Román byl později i zfilmován. Po válce Plachta neměl problémy uplatnit se v nových poměrech, byl přesvědčeným komunistou a po válce chodil i na brigády do kladenských dolů – pomáhal budovat socialismus. Dokonce si sám napsal scénář k filmu Pan Novák, který propagoval tehdejší heslo „70 tisíc lidí z administrativy do výroby“. Zahrál si úředníka, který je přeřazen do továrny. Ještě krátce před svou smrtí, v létě 1951 navštívil s delegací filmových pracovníků Sovětský svaz. S první manželkou Alenou, s níž se ale rozvedl, měli dvě děti, Alenu a Zdeňka (známého historika).
Dne 8. 11. 1921 zemřel v 73 letech Pavol Orzságh Hviezdoslav, slovenský básník, spisovatel, dramatik a významný překladatel (z ruštiny, němčiny, polštiny, maďarštiny a angličiny). Byl jednou z vedoucích osobností slovenské literatury a kultury vůbec. Vytvoření Československa v roce 1918 upřímně vítal.
Dne 8. 11. 1991 zemřel na následky úrazu (způsobil mu ho neznámý útočník?) 55letý František Husák, herec nezapomenutelných rolí, z nichž nejvýznamnější byl Ludánek Homolka v trilogii o rodině Homolkových. Patřil k úspěšným televizním hercům, činný byl také v dabingu. Byl řazen k nejtalentovanějším hercům své generace, ale ničila ho závislost na alkoholu a na prášcích; léčil se sice, ale abstinovat nevydržel. O jeho alkoholismu věděli všichni, ale málokdo o tom mluvil. Tím spíš, že do jeho profesního života tahle závislost nezasahovala. Herec pil vlastně pořád, ale tajně a na jeho výkonech před kamerou nebo na jevišti to vůbec nebylo vidět. Po čtyřech nezdařených manželstvích bydlel s matkou. Jeho smrt obestírá záhada. Našli ho totiž večer v únoru 1991 ležet s rozraženou lebkou kus od hospody, z níž v klidu odešel. 9 měsíců pak ležel ochrnutý v nemocnici.
Dne 9. 11. 1991 zemřela na rakovinu v 65 letech Jana Dítětová, divadelní a filmová herečka, ztvárňující zpočátku často naivní dívky (např. Hrátky s čertem, Strakonický dudák), brzo však dozrála k charakterním rolím. Jana si odmítala připustit zdravotní problémy, odmítala lékařská vyšetření a to jí zkrátilo život. „Jana Dítětová byla skvělá herečka a vynikající člověk,“ vzpomínal na ni ve své knize Josef Vinklář, její druhý manžel, který k ní cítil celý život respekt i za to, že jejich rozvod v roce 1958 proběhl důstojně.
Dne 9. 11. 1991 zemřel 70letý Yves Montand, původním jménem Ivo Livi, syn italských emigrantů, kteří do Francie utekli před nastupujícím fašismem. Za kariéru zpěváka vděčí hlavně Edith Piaf, která mu usnadnila vstup na přední pařížské scény, z nichž si cestu k postavení světoznámého šansoniéra už vyšlapal sám. Vedle toho byl i oblíbeným filmovým hercem a ztvárnil na tři desítky filmových rolí. Např. v roce 1970 hrál hlavní postavu ve filmu Doznání, jehož předlohou byla stejnojmenná autobiografická kniha Artura Londona, bývalého náměstka ministra zahraničí ČSR a předního funkcionáře KSČ, který jako jeden z mála přežil vykonstruované procesy v padesátých letech. Montandovou dlouholetou životní partnerkou byla herečka Simone Signoretová (1921-1985).
Dne 10. 11. 1891 zemřel v pouhých 37 letech Arthur Rimbaud, francouzský „prokletý“ básník, dobrodruh, opilec. Jeho poezie stojí na subjektivních prožitcích, především pocitu rozporu mezi umělcem a společností. Do spolku pařížských básníků ho přivedl jeho intimní přítel Paul Verlaine (1844-1896), s kterým se toulal po Evropě a vedl bohémský život. Jejich vzájemný vztah byl ukončen po neshodě (1873) na belgických hranicích, kde Rimbauda Verlain postřelil. Rimbaud se pak sám vydal na další cesty po Evropě, Africe a Asii. Živil se různými způsoby: obchodoval s kožešinami, kávou, slonovinou, se zlatem, dokonce i se zbraněmi. Do vlasti se vrátil již těžce nemocen a brzy potom zemřel na rakovinu.
Dne 10. 11. 2001 zemřel 66letý Ken Kesey, americký spisovatel, který bývá považován za příslušníka generace beatniků. Dosáhl popularity hned svojí první knihou Vyhoďme ho z kola ven, která vyšla v roce 1962 (autor ji měl tři roky „v šuplíku”). Tento román o poměrech v psychiatrické léčebně a o zcela marné revoltě jednoho svobodymilovného chovance ústavu pravděpodobně nejvíc zviditelnil Miloš Forman tím, že jej zfilmoval (pod názvem Přelet nad kukaččím hnízdem, 1975). Film byl oceněn pěti ‚Oscary‘. Mimo tento román Kesey napsal řadu krátkých esejů, úvah, několik divadelních her a scénářů, avšak žádná z nich se tak výrazného úspěchu nedočkala.
Dne 11. 11. 1951 měla veřejnost v Los Angeles možnost vidět první videorekordér; předvedli jej dva američtí vynálezci John Mullin a Wayne Johnson. Videorekordér (magnetoskop) – přístroj sloužící k záznamu televizního vysílání či k vytváření kopií jiného již zpracovaného videosignálu na magnetický pásek, ve formě videokazety. Zařízení produkovalo obraz, který byl ale popisován jako neostrý a nezřetelný – prvý krok však byl učiněn. Toto vykročení však vyústilo do slepé cesty; podélný magnetický záznam obrazu se ukázal být pro další vývoj bezperspektivním.
Dne 12. 11. 1951 zemřel 53letý Konstantin Biebl, básník – podlehl následkům sebevražedného skoku ze 3. poschodí svého pražského bytu. Byl synem uznávaného lékaře, o peníze neměl nikdy nouzi. Začal studovat medicínu, ale nedokončil ji. Jeho vstup do komunistické strany (1922) byl většinou považován za projev salonního levičáctví. Výhodnou svatbou se finančně zajistil a mohl klidně básnit o proletářích. Jeho žena Marie (1909-1997) byla též básnířkou, pocházela z dobře zajištěné podnikatelské rodiny. Do války Biebl žil převážně v Lounech, kde se v zubní ordinaci své matky živil jako zubní technik, po válce nastoupil jako úředník na ministerstvo informací. Spíš než politická situace (jak se většinou píše) ho k sebevraždě dohnaly jeho osobní problémy a těžká nemoc.
Dne 13. 11. 1991 zemřel v 71 letech Rudolf Turek, rodák z Mladé Boleslavi, historik, archeolog, pedagog, přední badatel raně středověkých dějin. Téměř padesát let působil v Národním muzeu a několik let i na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je autorem deseti knižních monografií a několika stovek odborných studií.
Dne 14. 11. 1971 americká kosmická sonda Mariner 9 dosáhla oběžné dráhy Marsu a stala se první kosmickou lodí, jež se dostala na oběžnou dráhu jiné planety. Planetu Mars studovala po dobu svých 698 oběhů, během kterých pořídila 7 329 snímků, které sloužily pro pozdější plánování dalších výzkumných misí k Marsu. Sonda přestala pracovat 27. 10. 1972, ale zůstala na oběžné dráze kolem Marsu, kde bude kroužit asi do roku 2022, pak se dostane do nižších vrstev atmosféry planety a po částečném shoření a rozpadu na několik částí spadne na povrch Marsu.
Dne 15. 11. 1631 – třicetiletá válka – toho dne saská vojska bez boje obsadila Prahu a začala rabovat pražské domy. S nimi se vrátili mnozí čeští exulanti (především z řad šlechty) a ujímali se svých majetků zabavených po „Bílé hoře”. U tehdejších pražských obyvatel však nezískali žádnou podporu. Předtím než Sasové dorazili do Prahy obsadili Litoměřice, Mělník a Starou Boleslav. Saský vojevůdce Johan Banér chtěl prý původně vypálit Litoměřice, ale nestalo se tak údajně jen díky přímluvě generálovy manželky.
Dne 16. 11. 1971 podlehl infarktu 54letý Josef Kainar, přerovský rodák, básník, dramatik a překladatel, ale také hudebník, ilustrátor, výtvarník a novinář. Za německé okupace byly jeho texty zakázány jako „žido-bolševické svinstvo“, avšak pro svou značnou oblíbenost se nadále držely v povědomí, zejména mezi mladými lidmi. Po druhé světové válce spolupracoval s rozhlasem, filmem a divadlem. Kainar také hrál na koncertní úrovni na klavír, kytaru a housle. V 50. letech slavil úspěch se svým textem k Irwingově písni Cheek to cheek (v češtině Duben, první duben). Nahrávku pořídil a zpěvu se zhostil Gustav Brom, který se svým orchestrem také nahrál většinu Kainarem otextovaných amerických evergreenů ze 60. let. Mezi interprety Kainarovy tvorby patřili Eva Olmerová, Jiří Suchý, Karel Plíhal, Waldemar Matuška a další. Hitem se např. stala jeho píseň Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem (1955).
Dne 16. 11. 1421 při obrovské bouři v Severním moři bylo v zálivu Zuiderzee v Nizozemsku zatopeno přes 70 okolních vesnic a zahynulo kolem 10 000 lidí. Nizozemsko bylo v té době pod vládou burgundských vévodů. Již kolem roku 1000 se tam v nízko položených oblastech stavěly jednoduché hráze. V 15. století byly už nížiny na západě a severu země protkány důmyslnou sítí hrází a kanálů. Asi čtvrtina země leží pod úrovní mořské hladiny. V současnosti má Nizozemsko téměř 2krát menší rozlohu než ČR (42 tisíc km2), ale téměř 2krát víc obyvatel (přes 17 milionů).
Dne 18. 11. 1991 zemřel po operaci rakoviny žaludku 78letý Gustáv Husák, slovenský právník a politik, v letech 1975-1989 československý prezident. Rodák z Bratislavy zasvětil celý svůj život komunistické straně, kam již jako šestnáctiletý vstoupil. Po studiu na bratislavském gymnáziu vystudoval právnickou fakultu, roku 1938 byl promován (JUDr.). Poté pracoval v advokátní kanceláři Vladimíra Clementise (1902-1952). Ve svém životopise uváděl, že za druhé světové války se aktivně účastnil Slovenského národního povstání. Jsou ale svědectví, že to „aktivně” bylo jen slovně. Stal se sice místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady a členem tehdy vzniklého Sboru pověřenců, ale nikde v horách nebojoval. Byl místopředsedou Komunistické strany Slovenska a ve vrcholné politice setrval i po druhé světové válce. Zlom v jeho kariéře nastal roku 1950, kdy byl spolu s V. Clementisem, L. Novomeským a mnoha dalšími obviněn z tzv. buržoazního nacionalismu. V květnu 1950 ztratil post předsedy Sboru pověřenců, v únoru 1951 byl zatčen a 24. dubna 1954 byl odsouzen za velezradu k doživotnímu trestu odnětí svobody. Roku 1960 byl po amnestii prezidenta Antonína Novotného propuštěn a v roce 1963 plně rehabilitován. Přestože poznal komunistické kriminály, z nichž se málem nevrátil, zůstal věrným komunistou. V průběhu 60. let byl Husák zpočátku jednou z význačných osobností reformního proudu v KSČ, v období tzv. pražského jara 1968 vystupoval jako stoupenec reforem. V dubnu roku 1968 se stal místopředsedou československé vlády, v níž pak byl jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky. Po srpnu 1968 se ale stal věrným spojencem Sovětů. Většině obyvatel bývalého Československa se Husák jevil jako nudný a šedivý. Nemluvil pořádně ani česky, ani slovensky. Ve skutečnosti ale tak nudný a šedivý nebyl. Vzdělaný egoista byl přesvědčený o svém poslání, ale zároveň byl ochotný měnit své názory. Říkal o sobě, že je politický pragmatik a vyznával jednoduché heslo – nová situace, nový postoj. V listopadu 1989 byl jedním z politiků, kteří prý odmítli řešit vzniklou situaci násilím. Údajně hlavně on tenkrát přesvědčil komunistické poslance, aby zvolili prezidentem Havla, jen ne Alexandra Dubčeka (1921-1992). Zvolení Havla měla být Husákova pomsta Dubčekovi za to, že byl na Slovensku populárnější než Husák. Gustáv Husák byl 2krát ženatý a měl dva syny.
Dne 20. 11. 1951 zemřel v USA 73letý Vojta Beneš, učitel, spisovatel literatury faktu, politik, starší bratr prezidenta Edvarda Beneše (1884-1948). V letech 1911-1914 pracoval na českých krajanských školách v USA. Krátce před začátkem první světové války navštívil vlast, ale v létě roku 1915 se do USA vrátil. Pak do Československa přijel roku 1919 a angažoval se v přípravě reformy československého školství. V roce 1920 vystoupil z římskokatolické církve a zůstal bez vyznání. Před druhou světovou válkou opět odešel do USA. Po válce se vrátil do Prahy a během února 1948 vyzýval bratra Edvarda k razantnějšímu postoji ke komunistům. V březnu 1948 odešel opět do exilu. Byl ženatý a měl čtyři děti. V USA se stýkal se synem bratra Václava – Bohušem, diplomatem a novinářem (1901-1977), jehož dcerou je sochařka Emilie Benes Brzezinski (*1932), manželka Zbigniewa Brzezinského (1928-2017).
Dne 21. 11. 2001 zemřel v Brně ve věku 80 let Jaroslav Zástěra, historik, badatel, autor odvážné hypotézy, týkající se původu velkomoravských Mojmírovců, českých Přemyslovců a města Znojma. Za války byl Němci zatčen za odbojovou činnost a měl velké štěstí, že přežil. Studium práv v Brně dokončil po válce. Roku 1952 byl zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu za přípravu útěku z republiky. Po propuštění v roce 1955, ale nemohl pracovat jako právník. Prošel řadou zaměstnání, byl účetním i vychovatelem a v letech 1960-1965 dálkově vystudoval Filosofickou fakultu tehdejší UJEP v Brně. Poté, když byl v roce 1968 rehabilitován, stal se šéfredaktorem Brněnského večerníku, který přivedl k nebývalému rozkvětu. Do povědomí širší veřejnosti vstoupil v roce 1983 svým článkem „Co ukrývá znojemská rotunda“ v časopisu Zápisník, kde uveřejnil svou hypotézu o velkomoravském původu znojemské rotundy sv. Kateřiny a římském původu bývalé oktogonální hlásky Znojemského hradu. Nové pohledy a nová interpretace historie vyvolaly obrovskou polemiku v různých masmédiích, které ne vždy objektivně informovaly o výsledcích jeho bádání. Své názory Zástěra sepsal v práci „Původ péřové koruny – Postavy panovníků na českých a moravských denárech“ (1986), kterou vydal pod záštitou Jihomoravského muzea ve Znojmě. V roce 1990 vyšla jeho druhá kniha pod názvem „Znojemská rotunda a Velká Morava“, tu vydal vlastním nákladem a shrnul v ní své dosavadní výzkumy, názory a hypotézy. Např. předpokládal, že město Znojmo bylo založeno v místě římské vojenské hlásky knížetem Sámem (?-659) a je možno jej ztotožnit s Wogastisburgem, a později se starobylým městem krále Rostislava (?-870). Dále, že panovnické následnictví probíhalo víceméně kontinuálně od Sáma, přes Mojmírovce, a skrze českého knížete Bořivoje (852-890) na ně nakonec navázali Přemyslovci. Prohlašoval, že české legendy jsou pozměněnými legendami moravskými, že např. Přemysl Oráč byl kníže Sámo. Oficiální věda sice jeho hypotézy zatím odmítá a jen další archeologické výzkumy ukáží, jestli Jaroslav Zástěra neměl v mnoha aspektech pravdu a nepředběhl svou dobu.
Dne 22. 11. 1951 zemřel 69letý Václav Chaloupecký, knihovník, archivář, pedagog, spisovatel, historik, hlavní představitel historiků Slovenska meziválečného období. Po studiu Filosofické fakulty UK pracoval do roku 1919 jako lobkovický archivář a knihovník v Roudnici nad Labem. Pak byl jmenován státním inspektorem knihoven a archivů na Slovensku (1919-1938). Navíc se stal řádným profesorem (1922-1938) československých dějin na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Tam byl mj. i děkanem (1929-1930). Po německé okupaci Čech a Moravy se vrátil do Prahy, kde se stal řádným profesorem na FF UK. Patří sice k zakladatelským osobnostem moderní slovenské historiografie (psal vždy zásadně česky), ale mnohdy je slovenskou historiografií odmítaný pro své „čechoslovakistické” postoje.
Dne 22. 11. 1951 zemřel v 75 letech Karel Fučík, operní pěvec, otec novináře Julia Fučíka (1903-1943). Vyučil se soustružníkem a až do 26 let pracoval jako dělník v továrně Ringhoffer na Smíchově. Vedle práce zpíval v ochotnických představeních. V roce 1902 se rozhodl věnovat pouze divadlu a po deset let účinkoval v mnoha operách a operetách ve smíchovských divadlech. Roku 1912 získal angažmá v opeře Městského divadla v Plzni, kde ztvárnil řadu rolí světového basového repertoáru. Do války patrně jít nemusel. Roku 1921 se v Plzni stal zástupcem režiséra a později inspicientem opery, operety a baletu. Roku 1935 vážně onemocněl a odešel do ústraní. Karel Fučík byl bratrem kapelníka a skladatele Julia Fučíka (1872-1916).
Dne 22. 11. 2011 zemřela v USA 85 let stará Lana Petersová, nám známá víc jako Světlana Josifovna Allilujevová, dcera Josefa Stalina (1879-1953) a jeho druhé ženy Naděždy (1901-1932). „Kremelská princezna” milovaná a rozmazlovaná otcem po vystudování filologie a historie na moskevské univerzitě pracovala jako překladatelka a pedagožka. Dobře ovládala angličtinu, francouzštinu a němčinu. Příjmení po své matce „Allilujevová” přijala po smrti otce v roce 1953. V Sovětském svazu byla oficiálně 3krát vdaná a 3krát rozvedená. V prvním manželství se jí narodil v roce 1945 syn Josif (později kardiolog), ve druhém v roce 1950 dcera Jekatěrina (vulkanoložka). V roce 1967 způsobila Světlana mezinárodní rozruch, když ze Sovětského svazu přes Indii utekla do USA, ač jí zprvu tamní ministerstvo zahraničí několik měsíců odmítalo povolit vstup do země (na povolení čekala v Itálii a ve Švýcarsku). Americké občanství dostala roku 1978. Předtím se tam roku 1970 provdala za architekta Peterse, s nímž měla dceru Olgu. I z tohoto manželství za tři roky utekla. Roku 1984 se dokonce s dcerou Olgou vrátila do Sovětského svazu a nechala si obnovit sovětské občanství, ale prý po neshodách s příbuznými se po dvou letech vrátila do USA. Několik let pak byla i v Anglii, ale nakonec se v roce 1998 opět vrátila do Ameriky a zbytek života prožila v ústraní domova pro seniory ve Wisconsinu. Její vztah k otci byl rozporuplný. Asi proto, že se Světlana ze všech sil snažila vystoupit z jeho stínu, což se jí nedařilo. Ve svých vzpomínkách o něm ale nic špatného nepsala, naopak, mj. např. uvedla, že kult jeho osobnosti nezačal budovat on sám, ale kariéristé kolem něj. To až novináři chtiví senzací domýšlejí, jak asi kvůli otci trpěla.
Dne 24. 11. 1571 zemřel ve 48 letech Jan Blahoslav, spisovatel, biskup a tajemník Jednoty bratrské, propagátor bratrského vzdělávání. Spravoval také archiv Jednoty a stal se tak i jejím dějepiscem. Studoval mimo jiné ve Wittenbergu, kde měl i možnost poznat německé reformační hnutí a jeho hlavního představitele Martina Luthera (1483-1546). Velkým činem Blahoslava byl jeho překlad Nového zákona do češtiny, který se stal podnětem k novému překladu celé bible. Na něm pracovala po dlouhou dobu skupina překladatelů a s použitím upraveného Blahoslavova Nového zákona ho postupně vydala v letech 1579-1594 pod názvem „Biblí česká“. Protože dílo bylo vytištěno v bratrské tiskárně v Kralicích na Moravě, začalo se mu říkat Bible kralická.
Dne 26. 11. 1741 byla Praha obsazena francouzskými a německými vojsky. Němci obsadili Hrad a Malou Stranu, na Vyšehradě byla francouzská posádka. Formálně byl sice hlavou okupačních sil v Praze vévoda bavorský, ale fakticky byli, navzdory bavorským protestům, vojenskými pány Prahy Francouzi. Ti hned začali Prahu měnit v pevnost, zpevňovali bastiony, stavěli palisády, opravovali příkopy, dokončili kasemata na Vyšehradě, budovali nová stanoviště pro děla a připravovali i zaplavení novoměstského příkopu vodou z Botiče. Vysoké náklady byly vymáhány od stavů, ale i duchovenstva a pražské židovské obce. Byla to válka o habsburské dědictví, která vypukla po smrti císaře Karla VI. (1685-1740), když Bavorsko a Sasko odmítly uznat tzv. Pragmatickou sankci, tj. nástupnictví Marie Terezie (1717-1780) v Habsburské monarchii. Do konfliktu byla zatažena Francie, která ostatně měla zájem na oslabení Rakouska. Tato okupace Prahy trvala do konce roku 1742.
Dne 26. 11. 1941 vyplulo od břehů Japonska šest japonských letadlových lodi s doprovodem dalších lodí. Svazu velel admirál Čúiči Nagumo (1887-1944). Lodě mezi sebou, ani s nikým jiným nekomunikovaly – měly jeden cíl: havajský přístav s americkou vojenskou základnou Pearl Harbor. Datum útoku na něj bylo stanoveno na neděli 7. prosince 1941 havajského času. Neděle byla zvolena pro nižší bdělost americké posádky a datum bylo stanoveno s ohledem na zimní bouře – neděle 7. 12. spadala do posledního víkendu před jejich příchodem.
Dne 27. 11. 1951 zemřela 84letá Timrava, vlastním jménem Božena Slančíková, slovenská spisovatelka. Mezi její první díla patří satirické verše, později se věnovala románům, povídkám, méně i divadelním hrám. Ve svých dílech dokonale popisovala lidi, jejich mentalitu, kritizovala praktiky vesnického a maloměstského života i soudobé politické a národnostní problémy. Nikdy se nevdala a celý život měla existenční problémy.
Dne 28. 11. 1851 zemřel 52letý Vincenz Priessnitz, původně chudý vesničan, zakladatel vodoléčby a lázní Jeseník (dříve Gräfenberg). Vincenz utrpěl v šestnácti letech vážné zranění, z něhož se sám vyléčil veden svou intuicí a pozorováním přírody. Zpráva o zázračném vyléčení mladého chalupníka se rozšířila po kraji a vzbudila zájem, tak začal nejprve léčit zvířata sousedů a později i obyvatele Gräfenbergu a okolí. Zanedlouho začal léčit i významné občany nejen z Frývaldova (od roku 1947 Jeseník) a okolí, ale i z Vídně. Roku 1822 dal přestavět rodný dům v Gräfenbergu ve zděnou budovu s patrem a v přízemí umístil necky – tak vznikl první vodoléčebný ústav na světě. Vodu jako léčebný prostředek používalo lidstvo sice odjakživa, Priessnitz však k léčbě vodou přistoupil komplexně. Shledal, že nestačí jen omývat oteklé klouby nebo přikládat na zlomeniny studené obklady. Začal užívat zábaly, sprchy a koupele v různě chladné vodě, a to nejen na postižené části, ale i na celé tělo. Zdůrazňoval také nutnost pitných kúr, nabádal nemocné, aby hodně pili pramenitou vodu. Jeho hlavní zásadou byl individuální přístup ke každému nemocnému a řídil se heslem „Následovat přírodu – nic nevynucovat“. Jeho jednoduchý vodoléčebný ústav se během dalších dvou desítek let, navzdory pomluvám a sporům s úřady o přiznání práva vodoléčby a o povolení provozu léčebného zařízení, stal vyhledávaným místem nejen obyčejných lidí ale i těch z evropské „lepší” společnosti. Priessnitz léčil členy císařského dvora, generály, příslušníky evropské šlechty, spisovatele i umělce. Pracoval denně s velkým zaujetím, často jej volali k naléhavým případům i v noci a to jej značně vyčerpávalo. Se ženou Sofií vychovali pět dcer a teprve roku 1847 se jim narodil toužebně očekávaný syn Vincenz Pavel (1847-1884), který ale pak v otcově díle nepokračoval. V roce 1846 byl Priessnitz vyznamenán C. a k. Zlatou medailí za zásluhy první třídy, nejvyšším rakouským civilním vyznamenáním. Po smrti V. Priessnitze se stal jeho důstojným pokračovatelem doktor Josef Schindler (1814-1890), vynikající lékař a majitel vodoléčebného ústavu, zřízeného podle Priessnitzova vzoru v Potočné v Jizerských horách. V roce 1853 převzal lázně Gräfenberg a stál v jejich čele 38 let. Protože se vedení tak rozsáhlého ústavu ukázalo být nad síly jediného člověka, vzniklo brzy lázeňské kuratorium, které vedl doktor Schindler a čtyři Priessnitzovi dědici. Gräfenberg, přejmenovaný na Lázně Jeseník v roce 1947 patří k nejstarším lázním nejen na území rakouské monarchie, ale i na celém světě.
Dne 29. 11. 2001 zemřel na rakovinu plic ve věku 58 let George Harrison, britský kytarista, bývalý člen skupiny The Beatles skladatel a hudební i filmový producent. Po rozpadu Beatles se dal na úspěšnou sólovou dráhu. Financoval řadu velkých charitativních projektů, spolupracoval se skupinou Monty Python, byl členem superskupiny Traveling Wilburys a proslul také jako propagátor hinduismu.
Dne 30. 11. 2011 zemřel ve věku 90 let Zdeněk Miler, kladenský rodák, ilustrátor a autor animovaných filmů nejen pro děti, tvůrce oblíbeného Krtečka. Vymyslel ho prý roku 1954, první film o něm vznikl roku 1957. V současné době existuje 49 dílů o Krtečkovi. Zajímavostí je, že tento seriál není mluvený (s výjimkou 1. dílu – Jak krtek ke kalhotkám přišel), Krteček a jeho malí kamarádi pouze vydávají zvuky – citoslovce, což jsou vlastně hlasové záznamy Milerových dvou malých dcer Kateřiny a Barbory. Svoji bohatou výtvarnou činnost Miler rozšířil i o ilustrace dětských knížek. Ilustroval např. i Petiškova Pohádkového dědečka. Po jeho smrti nastaly ošklivé a dlouhé tahanice o jeho dědictví, které snad nakonec skončily dohodou.
(Informace k jednotlivým heslům jsou čerpány hlavně z Wikipedie a porovnávány a korigovány s údaji v řadě dalších pramenů.)
Připomenutí některých událostí v našem regionu:
1961 – 22. 11. byla zkolaudována stavba hvězdárny v Sedlčanech, veřejnosti byla otevřena až v červnu 1962. Stavitel Ing. J. Vermach vytvořil projekt, který se začal realizovat v roce 1958. V současné době vede hvězdárnu František Lomoz; veřejnosti je otevřena v pátek a v sobotu. Hvězdárna nese jméno astronoma Josefa Sadila.
1971 – v listopadu a v prosinci postihla „náš region”, jak je psáno v sedlecké kronice, epidemie chřipky, po které zemřelo dost i mladých lidí. Nebylo ale nakázáno nosit roušky, nikdo nebyl testován, nikomu nebylo vnucováno očkování, nikde se nic nezavíralo, nepropukla žádná hysterie…
1991 – 28. 11. na náměstí v Sedlci byla postavena socha sv. Jana Nepomuckého na podstavec pod kaštany, na němž před lety socha tohoto světce stála. Novou sochu pomohl sehnat akademický sochař Jaroslav Hladký (*1942), který bydlí se svojí ženou Káťou v Myslkově. -MK-
